JAKUB (DOPIS)
Jeden z inspirovaných dopisů Křesťanských řeckých písem. Je to jeden z takzvaných všeobecných dopisů, protože stejně jako První a Druhý Petra, První Jana a dopis Judy (na rozdíl od většiny dopisů apoštola Pavla) není adresován žádnému konkrétnímu sboru ani konkrétní osobě. Tento dopis je adresován „dvanácti kmenům, které jsou rozptýleny“. (Jk 1:1)
Pisatel. Pisatel o sobě říká, že je „Jakub, otrok Boha a Pána Ježíše Krista“. (Jk 1:1) Ježíš měl dva apoštoly jménem Jakub (Mt 10:2, 3), ale není pravděpodobné, že by tento dopis napsal některý z nich. Jeden z těchto apoštolů, Jakub, syn Zebedeův, zemřel mučednickou smrtí asi v roce 44 n. l. Z oddílu „Doba a místo psaní“ vyplývá, že na to, aby byl pisatelem on, by neměl dost času. (Sk 12:1, 2) O druhém apoštolu Jakubovi, totiž synu Alfea, není v Písmu žádná výrazná zpráva a málo o něm víme. Jakubův dopis je velmi otevřený, což by mohlo svědčit proti tomu, že by pisatelem byl Jakub syn Alfeův, protože ten by se pravděpodobně označil jako jeden ze 12 apoštolů, aby těmto přísným slovům vtiskl pečeť apoštolské autority.
Všechno spíše nasvědčuje tomu, že Jakub, který byl pisatelem tohoto dopisu, byl nevlastní bratr Ježíše Krista; právě jemu se patrně osobně zjevil vzkříšený Ježíš, a tento muž také zastával mezi učedníky význačné postavení. (Mt 13:55; Sk 21:15–25; 1Ko 15:7; Ga 2:9) Pisatel Jakubova dopisu sám o sobě říká, že je „otrok Boha a Pána Ježíše Krista,“ podobně jako Juda, který uvedl svůj dopis slovy, že je „otrok Ježíše Krista, ale bratr Jakubův“. (Jk 1:1; Juda 1) Kromě toho je v Jakubově dopise v oslovení obsaženo slovo „Pozdravy!“ stejně jako v dopise o obřízce, který byl poslán sborům. Tehdy při shromáždění ‚apoštolů a starších mužů‘ v Jeruzalémě měl patrně hlavní slovo Ježíšův nevlastní bratr Jakub. (Sk 15:13, 22, 23)
Kanonicita. Jakubův dopis je obsažen ve Vatikánském rukopisu č. 1209 a také v Sinajském a Alexandrijském rukopisu ze čtvrtého a pátého století n. l. Je obsažen v syrské Pešitě a také nejméně v deseti starověkých katalozích z doby před koncilem v Kartágu, který se konal v roce 397 n. l. Citovali z něho náboženští pisatelé v raných dobách, Origenes, Cyril Jeruzalémský, Jeroným a jiní, a uznávali tento dopis jako autentickou část Písma.
Doba a místo psaní. Dopis neobsahuje žádný náznak toho, že by již byl Jeruzalém dobyt Římany (70 n. l.). Podle židovského dějepisce Josepha dal velekněz Ananus, saduceus, předvést Jakuba a jiné muže před Sanhedrin a dal je ukamenovat. Josephus píše, že k této události došlo po smrti římského prokurátora Festa, ale před příchodem jeho nástupce Albina. (Židovské starožitnosti, XX, 197–203 [ix, 1]) Jestliže to tak bylo a jestliže prameny správně uvádějí, že Festus zemřel asi v roce 62 n. l., musel Jakub napsat svůj dopis někdy před tím.
Místem, kde byl dopis psán, byl pravděpodobně Jeruzalém, protože tam Jakub bydlel. (Ga 1:18, 19)
Komu byl psán. Jakub napsal svůj dopis „dvanácti kmenům, které jsou rozptýleny“, doslova „těm v rozptýlení“. (Jk 1:1, Rbi8, ppč) Oslovuje zde své duchovní ‚bratry‘, ty, kteří se drží „víry našeho Pána Ježíše Krista“, především ty, kteří žijí mimo Palestinu. (1:2; 2:1, 7; 5:7) Jakub z velké části opírá svůj výklad o Hebrejská písma, ale to nedokazuje, že by jeho dopis byl určen jen židovským křesťanům, podobně jako to, že někdo v dnešní době zná Hebrejská písma, nedokazuje, že má židovský původ. Jakub říká, že Abraham je „náš otec“ (2:21), což odpovídá Pavlovým slovům v Galaťanům 3:28, 29, kde Pavel ukazuje, že to, zda je někdo pravým semenem Abrahama, nezávisí na tom, zda je Židem, nebo Řekem. ‚Dvanáct kmenů‘, které Jakub oslovuje, musí tedy být duchovní ‚Boží Izrael‘. (Ga 6:15, 16)
Záměr. Psaním tohoto dopisu Jakub patrně sledoval dvojí záměr: (1) povzbudit své spoluvěřící, aby uprostřed svých zkoušek projevovali víru a vytrvalost, a (2) varovat je před hříchy, kvůli kterým by ztratili Boží schválení.
Někteří křesťané upadli do léčky tím, že jim příliš záleželo na významnějších a bohatších lidech a že těmto osobám nadržovali. (Jk 2:1–9) Nerozpoznali, jak na ně ve skutečnosti pohlíží Bůh, a byli jen posluchači slova, ale ne jeho činiteli. (1:22–27) Začali svůj jazyk používat nesprávným způsobem, a když začali dychtit po smyslových rozkoších, vznikaly mezi nimi boje. (3:2–12; 4:1–3) Někteří toužili po hmotných věcech, a tak se stali přáteli světa; nebyli již čistými pannami, ale stali se duchovními ‚cizoložnicemi‘ a provinili se nepřátelstvím proti Bohu. (4:4–6)
Jakub je vedl k nápravě, aby byli nejen posluchači, ale také činiteli; na základě biblických příkladů jim ukazoval, že člověk, který má skutečnou víru, ji bude projevovat skutky, které budou s jeho vírou v souladu. Ten, kdo má pravou víru, například neřekne bratrovi, který je nahý a nemá co jíst: ‚Jdi v pokoji, zahřej se a dobře se najez‘, aniž mu dá to, co ten bratr nutně potřebuje. (Jk 2:14–26) Jakub zde nemluví v rozporu s Pavlem a neříká, že by člověk mohl za své skutky získat záchranu. Za základ pro záchranu naopak považuje víru, ale zdůrazňuje, že víra, která nepřináší žádné dobré skutky, nemůže být pravá. To odpovídá Pavlovým slovům o ovoci ducha, které je popsáno v Galaťanům 5:22–24, dále Pavlově radě, abychom si oblékli novou osobnost, což je vyjádřeno v Efezanům 4:22–24 a Kolosanům 3:5–10, a je to také v souladu s Pavlovým napomenutím, abychom konali dobro a dělili se o věci s druhými lidmi, což je zapsáno v Hebrejcům 13:16.
Sloh. Jakubův dopis se vyznačuje silným prorockým tónem, obsahuje mnoho metafor a přirovnání a do jisté míry připomíná promluvy Ježíše Krista, například jeho Kázání na hoře. Podobně jako Ježíš, poukazoval i Jakub na hmotné věci — na moře, rostlinstvo, zvířata, lodě, rolníka a zemi — a tímto způsobem barvitě podpořil svůj výklad o víře, ovládání jazyka, trpělivosti a jiných věcech. (Jk 1:6, 9–11; 3:3–12; 5:7) Tento zůsob vyjadřování a také cílené otázky a to, že tento poměrně krátký dopis obsahuje více než 50 imperativů, způsobily, že je Jakubův dopis velmi dynamický.
Vztah k předcházejícím částem inspirovaného Písma. Jakub citoval Hebrejská písma nebo se na ně odvolával při zmínkách o stvoření člověka (Jk 3:9; 1Mo 1:26), o Abrahamovi a Raab (Jk 2:21–26; 1Mo 15:6; 22:9–12; Joz 2; Iz 41:8), o Jobovi (Jk 5:11; Job 1:13–22; 2:7–10; 42:10–17), o Zákonu (Jk 2:8, 11; 2Mo 20:13, 14; 3Mo 19:18; 5Mo 5:17, 18) a o Elijášovi (Jk 5:17, 18; 1Kr 17:1; 18:1). Jakubův dopis obsahuje mnoho výstižných příkladů, z nichž je patrné, že se Jakub vyjadřuje v naprostém souladu s výroky Ježíše Krista. Jsou to mimo jiné výroky o pronásledování (Jk 1:2; Mt 5:10–12), o prosbě a o tom, že vyprošené věci od Boha obdržíme (Jk 1:5, 17; Lk 11:9–13), o tom, že máme být jak posluchači, tak i činiteli (Jk 1:22; Mt 7:21–27), o oddělenosti od světa (Jk 4:4; Jan 17:14), o tom, že nemáme soudit druhé (Jk 4:12; Lk 6:37), a o spolehlivosti našeho slova (Jk 5:12; Mt 5:33–37).
Určitý problém vzniká v souvislosti se slovy u Jakuba 4:5, protože není jasné, který verš nebo verše Jakub citoval (nebo na které se snad jen odvolal). Tento text zní: „Nebo se vám zdá, že text písma říká nadarmo: ‚Duch, který se v nás usídlil, stále touží s náchylností k závisti‘?“ Byl vyjádřen názor, že Jakub pod božskou inspirací napsal tato slova na základě myšlenek odvozených například z 1. Mojžíšovy 6:5; 8:21, Přísloví 21:10 a Galaťanům 5:17.
[Rámeček na straně 779]
DŮLEŽITÉ MYŠLENKY Z JAKUBOVA DOPISU
Dopis zdůrazňuje myšlenku, že víra se musí projevovat skutky
Napsán před rokem 62 n. l., více než osm let před zničením Jeruzaléma Římany
Křesťané, kteří věrně vytrvávají ve zkouškách, mají důvod být šťastní (1:1–18)
Moudrost, kterou potřebujeme, abychom vytrvali, nám Bůh štědře dá, jestliže o ni budeme ve víře stále prosit
Bůh nás nikdy nezkouší zlými věcmi, ale člověk může být vlákán na nesprávnou cestu svými vlastními nesprávnými touhami
Všechno, co Jehova poskytuje, je dobré
Uctívání, které je přijatelné Bohu, vyžaduje správné skutky, jimiž se projeví naše víra (1:19–2:26)
Odlož veškerou špatnost a přijmi Boží slovo s mírností; buď činitelem slova, a ne pouze posluchačem
Nauč se ovládat svůj jazyk, pečuj o sirotky a vdovy a zůstávej bez poskvrny od světa
Nadržování bohatým a přehlížení chudých je porušením ‚královského zákona‘ lásky
Živá víra se projevuje skutky, což je patrné z příkladu Abrahama a Raab
Učitelé mají velkou odpovědnost před Jehovou (3:1 až 18)
Jak oni, tak i všichni křesťané se musí naučit ovládat svůj jazyk
Toho mohou dosáhnout, jestliže projevují moudrost shora
Světské sklony poškodí náš vztah k Bohu (4:1–5:12)
Ti, kdo se proviňují tím, že bojují za dosažení sobeckých cílů nebo odsuzují své bratry, musí činit pokání
Přátelství se světem je nepřátelství s Bohem
Hmotařské plánování, které nebere v úvahu Jehovovu vůli, je vyzývavé
Bohaté utlačovatele, kteří šidí druhé, čeká Boží soud
Za nepříznivých okolností musíme dávat pozor, abychom se vyvarovali netrpělivosti a vzdychání, zatímco čekáme na Ježíše Krista, který bude soudit
Kdo následkem hříchu trpí duchovním onemocněním, měl by zavolat starší, aby mu pomohli (5:13–20)
Otevřené vyznání hříchu a to, že se starší budou za hříšníka modlit, jsou prostředky, jež přispějí k duchovnímu uzdravení
Přivést zpět bratra, který se dostal na scestí, znamená zachránit ho před duchovní smrtí