Manželství by mělo být trvalým svazkem

PODLE toho, jak končí mnohé filmy, se zdá, že manželství je žádoucím životním cílem. Často se muž a žena nakonec dají dohromady, vezmou se a žijí „šťastně až do smrti“. Ve filmu tím příběh obvykle končí.

Ve skutečnosti však svatba není konec, ale začátek nového společného života. A doufejme, že v souladu se slovy u Kazatele 7:8 bude ‚lepší pozdější konec této záležitosti než její začátek‘.

Trvalý svazek

Je nutná prozíravost. Má-li být manželství trvalé a uspokojující, musí mít pevné základy. Jinak totiž budou manželé po svatbě prožívat mnohem větší stres než před ní. Křesťan nemůže vstupovat do manželství s postojem: ‚Když nám to nebude klapat, můžeme se přece rozvést.‘ Na manželství by se mělo pohlížet jako na trvalý svazek.

V odpovědi na jednu otázku týkající se rozvodu Ježíš jasně ukázal, že manželství má být trvalé. Prohlásil: „Nečetli jste, že [Bůh, který] je stvořil, učinil je od počátku jako muže a ženu a řekl: ‚Proto muž opustí svého otce a svou matku a přidrží se své manželky, a ti dva budou jedno tělo‘? Takže již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh jhem spojil, ať žádný člověk neodděluje.“ (Matouš 19:4–6)

Po svatbě

Oprávněně se říká, že v životě křesťana je vstup do manželství druhým nejdůležitějším krokem, přičemž tím prvním je zasvěcení se Bohu. Svým zasvěcením člověk navždy vstupuje do úzkého vztahu ke svému Stvořiteli, což dává veřejně najevo svým křtem. Svatba je zase veřejným projevem závazku k jiné osobě — a to navždy. Je nepředstavitelné, že by se člověk zasvětil Bohu nebo vstoupil do manželství s vážnými výhradami. Ti, kdo uvažují o manželství, by tedy měli důkladně prozkoumat názory, cíle, postoje a sklony případného partnera.

Před svatbou je důležité projevovat laskavost, ohleduplnost a ochotu spolupracovat. Po svatbě jsou však tyto vlastnosti ještě důležitější, protože na nich záleží, zda manželství bude úspěšné. Novomanželé jsou zpočátku ještě zamilovaní — v manželství je však třeba mít denně na paměti to, že láska „nevyhledává své vlastní zájmy“. Jestliže je láska projevována důsledně mnoho let, potom „nikdy neselhává“. (1. Korinťanům 13:5, 8) Budou-li partneři mít mezi sebou lásku trvale, bude pro ně snazší projevovat trpělivost, laskavost, dobrotu, mírnost a sebeovládání, tedy ovoce Božího ducha. Pro úspěšné manželství jsou tyto vlastnosti nezbytné. (Galaťanům 5:22, 23)

Náročným úkolem po svatbě však je projevovat tyto vlastnosti stále. Klíč k tomu, aby to člověk dokázal, spočívá v uplatňování této rady: Milujte svého manželského partnera a buďte ochotni přinášet oběti.

Ježíš řekl, že největším přikázáním pro lidi je milovat Jehovu. To druhé největší přikázání je „milovat svého bližního jako sám sebe“. (Matouš 22:39) A v případě těch, kdo jsou v manželství, je nejbližším člověkem jejich partner, protože nic na zemi nemůže dva lidi spojit tak jako manželství.

Samotné tělesné spojení však není zárukou citového souladu. Ne vždy je spojení dvou těl také spojením dvou myslí. Má-li totiž pohlavní spojení přinášet člověku co největší uspokojení, musí dojít k ještě dalšímu spojení — spojení citovému a duševnímu. Pro to, aby manželství bylo úspěšné, je velmi často zapotřebí také přinášet oběti pro toho druhého. Kdo by je ale měl přinášet? Manžel? Nebo manželka?

Projevování lásky a úcty

Boží slovo přikazuje: „Poskytujte vedení v projevování vzájemné úcty.“ (Římanům 12:10) Pokud můžete, projevte obětavost ještě dříve, než vás o ni manželský partner požádá. Vždyť pokud člověk něco dostane až po opakovaných žádostech, již to pro něj nemá takovou hodnotu. Místo toho by si oba manželští partneři měli vypěstovat zvyk ujímat se iniciativy v projevování úcty tomu druhému.

Manželé například dostávají pokyn, aby manželce ‚prokazovali čest jako slabší, totiž ženské nádobě, aby jejich modlitbám nic nebránilo‘. (1. Petra 3:7) Jestliže manžel neprojevuje své manželce úctu, bude to mít negativní vliv dokonce i na jeho modlitby k Bohu. Co vlastně znamená mít k manželce úctu? Znamená to brát na ni vždy ohled, naslouchat jejím názorům a nechat ji, aby si v mnoha záležitostech vybrala jako první. A stejným způsobem může zase manželka projevovat úctu svému manželovi tím, že se bude snažit, aby byla jeho ochotnou pomocnicí. (1. Mojžíšova 21:12; Přísloví 31:10–31)

Boží slovo říká: „Manželé [by měli] milovat své manželky jako svá vlastní těla. Kdo miluje svou manželku, miluje sebe, neboť nikdo nikdy neměl v nenávisti své vlastní tělo; ale živí je a něžně je chová, stejně jako i Kristus něžně chová sbor.“ Do jaké míry Kristus miloval své následovníky? Byl ochoten za ně zemřít. Bible také uvádí: „Ať ... každý z vás [manželů] osobně miluje svou manželku jako sám sebe.“ (Efezanům 5:28–33) A manželkám Boží slovo zase říká, „aby milovaly své manžely, ... podřizovaly se svým vlastním manželům, aby se o Božím slově nemluvilo utrhačně“. (Titovi 2:4, 5)

Počítejte s chybami

Všichni lidé jsou od narození nedokonalí, a proto budou dělat chyby. (Římanům 3:23; 5:12; 1. Jana 1:8–10) Místo abyste tedy chyby druhých zveličovali, řiďte se biblickou radou: „Především mějte jeden k druhému vřelou lásku, protože láska přikrývá množství hříchů.“ (1. Petra 4:8) Menší chyby je nejlepší hodit za hlavu — zkrátka je přehlížet. To může platit i o závažnějších chybách. V Kolosanům 3:12–14 je uvedeno: „Oblékněte [si] něžnou náklonnost soucitu, laskavost, poníženost mysli, mírnost a trpělivost. Snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti. Stejně jako Jehova velkoryse odpustil vám, tak jednejte i vy. Ale kromě toho všeho si oblékněte lásku, neboť je dokonalým poutem jednoty.“

Jak často bychom ale měli svému manželskému partnerovi odpouštět jeho běžné chyby a nedostatky? Petr se jednou zeptal Ježíše: „‚Pane, kolikrát má můj bratr proti mně zhřešit, a já mu mám odpustit? Až sedmkrát?‘ Ježíš mu řekl: ‚Říkám ti, ne až sedmkrát, ale až sedmasedmdesátkrát.‘“ (Matouš 18:21, 22) Ježíš zde mluvil o lidech, kteří nejsou v manželství, oč víc je tedy odpouštění zapotřebí mezi manželskými partnery.

Instituce manželství je sice v posledních letech napadána, ale manželské uspořádání nakonec určitě přetrvá, protože bylo založeno Bohem, a všechno, co On ustanovil, je „velmi dobré“. (1. Mojžíšova 1:31) Manželství se nestane přežitkem. Může být úspěšné, a to zejména mezi těmi, kdo respektují Boží nařízení. Důležité však je, aby dva lidé, kteří si při svatbě slíbili, že se budou milovat a že budou pečovat jeden o druhého, tento slib splnili. To jistě může být náročný úkol a budete možná muset vynaložit úsilí, abyste zvítězili. Výsledky však stojí za to.

[Rámeček na straně 10]

ROZVOD A ROZLUKA

Bůh je Původcem manželství a vytvořil jej jako trvalé spojení. Existuje však nějaký biblický důvod pro rozvod s manželským partnerem — důvod, který by člověku případně umožnil znovu vstoupit do manželství? Ježíš se k této otázce vyjádřil prohlášením: „Říkám vám, že každý, kdo se rozvádí se svou manželkou, vyjma z důvodu smilstva, a žení se s jinou, dopouští se cizoložství.“ (Matouš 19:9) Jediným důvodem k rozvodu, který nevinnému partnerovi umožňuje znovu vstoupit do manželství, je tedy nevěra jeho partnera.

Slova zapsaná v biblickém dopise 1. Korinťanům 7:10–16 sice připouštějí rozluku, ale zároveň manželské partnery povzbuzují, aby spolu zůstali. Někteří lidé se velmi snažili své manželství udržet, ale nakonec dospěli k tomu, že rozluka je pro ně jedinou možností. Co může být přijatelným biblickým důvodem pro takový krok?

Jedním důvodem může být svévolné odpírání podpory. Když muž vstupuje do manželství, bere na sebe odpovědnost starat se o manželku a děti. Manžel, který jim nezbytné hmotné prostředky pro život úmyslně nezajišťuje, „zapřel víru a je horší než člověk bez víry“. (1. Timoteovi 5:8) V tomto případě je tedy rozluka přípustná.

Dále je to mimořádné tělesné týrání. Jestliže manžel svou ženu tělesně týrá, manželka od něj může odejít. (Galaťanům 5:19–21; Titovi 1:7) „Každého, kdo miluje násilí, [Boží] duše jistě nenávidí.“ (Žalm 11:5)

Dalším podkladem pro rozluku je naprosté ohrožení duchovního smýšlení věřícího — tedy jeho vztahu k Bohu. V určitých případech odpor a snad i tělesné omezování ze strany nevěřícího partnera znemožnily věřícím věnovat se pravému uctívání a ohrožovaly jejich duchovní smýšlení, a proto někteří z nich považovali rozluku za nezbytnou.a (Matouš 22:37; Skutky 5:27–32)

Pokud je však za těchto okolností dosaženo rozvodu, potom křesťan není volný, aby vstoupil do nového manželství. Jediným legitimním podkladem pro rozvod, po kterém může podle Bible následovat nové manželství, je cizoložství nebo „smilstvo“. (Matouš 5:32)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 9]

Na manželství by se mělo pohlížet jako na trvalé uspořádání

[Obrázek na straně 10]

Ježíš řekl, že bychom si měli odpustit až „sedmasedmdesátkrát“