JAKUB

[český ekvivalent jména Jákob, jež znamená „uchvacující patu; vytlačitel“].

1. Otec apoštola Jidáše (ne Jidáše Iškariotského). (Lk 6:16; Sk 1:13)

2. Syn Zebedea; bratr Jana a jeden ze 12 apoštolů Ježíše Krista. (Mt 10:2) Zdá se, že jeho matkou byla Salome; je to patrné ze srovnání dvou zpráv o téže události. V jedné je zmínka o ‚matce synů Zebedeových‘, ve druhé je tato žena označena jménem „Salome“. (Mt 27:55, 56; Mr 15:40, 41; viz heslo SALOME č. 1.) Dále ze srovnání s Janem 19:25 vyplývá, že Salome snad byla tělesná sestra Ježíšovy matky Marie. Pokud to tak bylo, byl Jakub přímým bratrancem Ježíše.

Jakub a jeho bratr pracovali se svým otcem v jeho rybářské živnosti, když v roce 30 n. l. Ježíš povolal je i jejich společníky, rybáře Petra a Ondřeje, aby se stali jeho učedníky a ‚rybáři lidí‘. Jakub a Jan uposlechli Ježíšovu výzvu a opustili rybářskou živnost, v níž byli společníky s Petrem a Ondřejem a která byla natolik velká, že v ní mohli být zaměstnáni námezdní dělníci. (Mt 4:18–22; Mr 1:19, 20; Lk 5:7–10)

O rok později, v roce 31 n. l., kdy Ježíš určil 12 ze svých učedníků za apoštoly, patřil do této vybrané skupiny i Jakub. (Mr 3:13–19; Lk 6:12–16)

O Petrovi, Jakubovi a Janovi bývá často uvedeno, že byli v Kristově blízké společnosti. Například jen ti tři byli s Kristem na hoře proměnění (Mt 17:1, 2), byli jedinými apoštoly, kteří byli pozváni do Jairova domu, kde měli být svědky vzkříšení Jairovy dcery (Lk 8:51), a byli Ježíšovi nejblíže, když se poslední noc modlil v Getsemane. (Mr 14:32–34) Petr, Jakub a Jan se společně s Ondřejem zeptali Ježíše, kdy přijde předpověděné zničení jeruzalémského chrámu a co bude znamením Ježíšovy přítomnosti a závěru systému věcí. (Mr 13:3, 4) Jakub je vždy uváděn ve spojitosti se svým bratrem Janem a ve většině případů je uváděn jako první. To může naznačovat, že byl starší než Jan. (Mt 4:21; 10:2; 17:1; Mr 1:19, 29; 3:17; 5:37; 9:2; 10:35, 41; 13:3; 14:33; Lk 5:10; 6:14; 8:51; 9:28, 54; Sk 1:13)

Jakubovi a jeho bratrovi dal Ježíš přezdívku Boanerges, což je semitský výraz, který znamená „Synové hromu“. (Mr 3:17) Je možné, že k tomu došlo proto, že tito muži byli energičtí, vznětliví a nadšení. Když se například jednou stalo, že jistí Samaritáni neprojevili Ježíšovi pohostinnost, Jakub a Jan chtěli svolat oheň z nebe, aby byli tito Samaritáni zničeni. Mysleli tedy na pomstu, a Ježíš je za to pokáral; je z toho však vidět jejich spravedlivé rozhořčení a jejich víra. (Lk 9:51–55) Také ctižádostivě toužili po nejvýznamnějších postaveních v Království, a to po pravici a po levici Ježíše, a patrně přiměli svou matku (snad Ježíšovu tetu), aby se za ně v tom smyslu přimluvila. Ježíš jim vysvětlil, že o takových věcech rozhoduje Otec, a při té příležitosti také zdůraznil: „Kdokoli chce být první mezi vámi, bude vaším otrokem.“ (Mt 20:20–28)

Je zřejmé, že Jakub zemřel v roce 44 n. l. Herodes Agrippa I. ho dal stít mečem. Byl prvním ze dvanácti apoštolů, který zemřel mučednickou smrtí. (Sk 12:1–3)

3. Další učedník Ježíše Krista a syn Alfeův. (Mt 10:2, 3; Mr 3:18; Lk 6:15; Sk 1:13) Všeobecně se má za to, že Alfeos byl totožný s Klopem, a je to docela možné; v tom případě byla Jakubovou matkou Marie, táž Marie, která byla ‚matkou Jakuba Menšího a Josesa‘. (Jan 19:25; Mr 15:40; Mt 27:56) Jako Jakub Menší byl označován snad proto, že byl buď tělesně menší, nebo mladší než druhý apoštol Jakub, syn Zebedea.

4. Syn Josefa a Marie, nevlastní bratr Ježíše. (Mr 6:3; Ga 1:19) Tento Jakub sice nebyl apoštolem, ale je zřejmé, že byl dozorcem křesťanského sboru v Jeruzalémě (Sk 12:17) a napsal biblickou knihu, která nese jeho jméno. (Jk 1:1) Věkem byl možná Ježíšovi nejblíže, protože je uváděn jako první ze čtyř synů, kteří se Marii narodili přirozeným způsobem. Byli to Jakub, Josef, Šimon a Jidáš. (Mt 13:55; viz heslo BRATR.) Ve svém dopise Korinťanům, který byl napsán asi v roce 55 n. l., Pavel naznačuje, že Jakub byl ženatý. (1Ko 9:5)

Zdá se, že během Ježíšovy služby Jakub činnost svého bratra dobře znal (Lk 8:19; Jan 2:12), ale i když patrně neodporoval, přece k učedníkům a následovníkům Kristovým nepatřil. (Mt 12:46–50; Jan 7:5) Byl pravděpodobně při tom, když Ježíšovi nevěřící bratři na Ježíše naléhali, aby odvážně šel ke Svátku stánků, a to v době, kdy se ho vládci Židů snažili zabít. (Jan 7:1–10) Jakub také mohl být mezi Ježíšovými příbuznými, kteří o Ježíšovi řekli: „Pomátl se.“ (Mr 3:21)

Po Ježíšově smrti a před Letnicemi roku 33 n. l. však byl Jakub společně se svou matkou, s bratry a s apoštoly, kteří byli shromážděni k modlitbě v jedné horní místnosti v Jeruzalémě. (Sk 1:13, 14) Patrně právě tomuto Jakubovi se osobně zjevil vzkříšený Ježíš, jak to je uvedeno v 1. Korinťanům 15:7, a tak se muž, který kdysi byl nevěřící, přesvědčil, že Ježíš je skutečně Mesiáš. To nám připomíná i skutečnost, že se Ježíš osobně zjevil Pavlovi. (Sk 9:3–5)

Potom se Jakub stal význačným členem a zřejmě i „apoštolem“ jeruzalémského sboru. (Viz heslo APOŠTOL, Sboroví apoštolové.) Proto Pavel napsal, že když poprvé navštívil bratry v Jeruzalémě (asi v roce 36 n. l.), strávil 15 dnů s Petrem, ale „neviděl . . . nikoho jiného z apoštolů, pouze Jakuba, Pánova bratra“. (Ga 1:18, 19) Když byl Petr zázračně propuštěn z vězení, dal bratrům v domě Jana Marka pokyn: „Podejte o tom zprávu Jakubovi a bratrům.“ Z toho je patrné, že Jakub měl význačné postavení. (Sk 12:12, 17) Asi v roce 49 n. l. byla ‚apoštolům a starším mužům‘ v Jeruzalémě předložena sporná otázka týkající se obřízky. Petr, Barnabáš a Pavel vydali osobní svědectví a potom promluvil Jakub a vyjádřil rozhodnutí, které bylo schváleno a přijato celým shromážděním. (Sk 15:6–29; srovnej Sk 16:4.) Když se Pavel zmiňuje o této události, říká, že mezi těmi, kdo byli v Jeruzalémě, se Jakub, Kéfas a Jan „zdáli být sloupy“. (Ga 2:1–9) Na závěr jedné pozdější misionářské cesty podal Pavel v Jeruzalémě zprávu o své službě Jakubovi a ‚všem starším mužům‘, a ti mu dali určitou radu, kterou se měl řídit. (Sk 21:15–26; viz také Ga 2:11–14.)

Pokud jde o autora Jakubovy knihy, ze slov na začátku tohoto dopisu lze usuzovat, že autorem je tento ‚Ježíšův bratr‘, a ne jeden z apoštolů téhož jména (syn Zebedeův nebo syn Alfeův). Pisatel zde sám o sobě říká, že je „otrok Boha a Pána Ježíše Krista“, a neříká, že by byl apoštolem. Podobně i jeho bratr Jidáš (Juda) o sobě říká, že je „otrok Ježíše Krista, ale bratr Jakubův“. (Jk 1:1; Juda 1) Oba bratři projevili pokoru a nemluvili o sobě jako o tělesných bratrech Pána Ježíše Krista.

Bývá také označován jako „Jakub Spravedlivý“, a to na základě tradic, které uvádějí, že mu tak říkali kvůli jeho způsobu života. O Jakubově smrti není v Písmu žádná zpráva. Světský dějepisec Josephus však říká, že v období od smrti místodržitele Festa, asi v roce 62 n. l., do příchodu jeho nástupce Albina velekněz Ananus (Ananiáš) „svolal soudce Sanhedrinu a přivedl před ně muže jménem Jakub, bratra Ježíše, který byl nazýván Kristus, a některé jiné. Obvinil je, že přestoupili zákon, a vydal je, aby byli ukamenováni.“ (Židovské starožitnosti XX, 200 [ix, 1])