JMÉNO

Slovo nebo slovní spojení, které je rozlišovacím označením osoby, místa, zvířete, rostliny nebo nějakého předmětu. „Jméno“ může také znamenat něčí pověst nebo osobu jako takovou.

„Každá rodina v nebi a na zemi vděčí za své jméno“ Jehovovi Bohu. (Ef 3:14, 15) On založil první lidskou rodinu a dovolil Adamovi a Evě, aby měli děti. Proto pozemské rody vděčí za své jméno jemu. On je také Otcem své nebeské rodiny. A stejně jako nazývá jmény nesčetné hvězdy (Ža 147:4), bezpochyby dal jména také andělům. (Sd 13:18)

Zajímavý příklad toho, jak bylo pojmenováno něco zcela nového, souvisí s mannou, která byla opatřena zázrakem. Když ji Izraelité viděli poprvé, ptali se: „Co to je?“ (man huʼ?) (2Mo 16:15) To byl patrně důvod, proč ji nazvali „manna“, což pravděpodobně znamená „Co to je?“. (2Mo 16:31)

V názorech na původ určitých jmen, na jejich kořeny a význam se odborníci rozcházejí. Proto se významy biblických jmen uvedené v různých odborných publikacích od sebe liší. V této publikaci je základní autoritou pro určování významu jmen samotná Bible. Příkladem je význam jména Bábel. V 1. Mojžíšově 11:9 Mojžíš napsal: „Proto se nazývalo Bábel, protože tam Jehova zmátl jazyk celé země.“ Mojžíš zde spojuje slovo „Bábel“ s kořenným slovesem ba·lalʹ (mást) a tak ukazuje, že „Bábel“ znamená „Zmatek“.

Biblickým jménem může být buď jednotlivé slovo, slovní spojení, nebo věta; jména delší než jednoslabičná mají často zkrácenou podobu. Pokud není původ jména v Bibli výslovně uveden, bylo vynaloženo úsilí, aby na základě dnešních uznávaných slovníků byl určen jeho kořen nebo části, z nichž se jméno skládá. K určování kořenů hebrejských a aramejských jmen bylo použito dílo Lexicon in Veteris Testamenti Libros (L. Koehler a W. Baumgartner, Leiden, 1958) a jeho zčásti dokončená revize. Při zjišťování jmen řeckých bylo používáno především deváté vydání díla A Greek-English Lexicon (H. G. Liddell a R. Scott, revidoval H. S. Jones, Oxford, 1968). Podle toho, jak byla jednotlivá slova přeložena ve Svatém Písmu — Překladu nového světa, byly pak přiřazeny významy kořenům jmen. Například jméno Elnatan se skládá z kořenů ʼEl (Bůh) a na·thanʹ (dát) a znamená tedy „Bůh dal“. (Srovnej 1Mo 28:4, kde na·thanʹ je přeloženo „dal“.)

Jména zvířat a rostlin. Jehova Bůh udělil prvnímu člověku Adamovi výsadu pojmenovat nižší tvory. (1Mo 2:19) Jména, která jim dal, byla bezpochyby popisná. Svědčí o tom některá hebrejská jména zvířat, a dokonce i rostlin. Hebrejské označení pro „osla“ (chamórʹ) zřejmě pochází z kořene, který znamená „zčervenat“, což se vztahuje na obvyklou barvu tohoto zvířete. Hebrejské jméno pro hrdličku (tór nebo tor) zjevně napodobuje žalostné volání tohoto ptáka, které zní jako „tur-r-r tur-r-r“. Mandloň je označena jako „probouzející se“, a to patrně proto, že patří ke stromům, jež kvetou nejdříve.

Místní jména a místopisná charakteristika. Někdy lidé pojmenovávali místa sami po sobě, po svých potomcích nebo po svých předcích. Vrah Kain vybudoval město a nazval je po svém synu Enochovi. (1Mo 4:17) Dobyté město Kenat začal Nobach nazývat svým jménem. (4Mo 32:42) Když Danovci dobyli Lešem, pojmenovali toto město Dan, což bylo jméno jejich praotce. (Joz 19:47; viz také 5Mo 3:14.)

Podobně jako oltáře (2Mo 17:14–16), studny (1Mo 26:19–22) a prameny (Sd 15:19) byla i některá místa pojmenována podle událostí, k nimž tam došlo. Je to například Bábel (1Mo 11:9), Jehova-jire (1Mo 22:13, 14), Beer-šeba (1Mo 26:28–33), Betel (1Mo 28:10–19), Galeed (1Mo 31:44–47), Sukkot (1Mo 33:17), Abel-micrajim (1Mo 50:11), Masa, Meriba (2Mo 17:7), Tabera (4Mo 11:3), Kibrot-hattaava (4Mo 11:34), Chorma (4Mo 21:3), Gilgal (Joz 5:9), nížina Achor (Joz 7:26) a Baal-peracim (2Sa 5:20).

V některých případech byla místům, horám nebo řekám dávána jména podle jejich charakteristických rysů. Města Geba a Gibea (obojí znamená „pahorek“) bezpochyby dostala takové jméno proto, že ležela na pahorcích. Libanon (což znamená „bílá [hora]“) dostal možná jméno podle světlé barvy svých vápencových útesů a vrcholků nebo proto, že jeho nejvyšší svahy jsou po většinu roku pokryty sněhem. Města, která ležela blízko studní, pramenů a vodních toků, dostávala jména, jež začínala označením „en“ („pramen“ nebo „zřídlo“), „beer“ (studna) a „abel“ (vodní tok).

Jiná místa byla pojmenována podle svých charakteristických rysů, jako jsou velikost, zaměstnání nebo výrobky. Příkladem jsou jména Betlém (což znamená „dům chleba“), Betsaida (dům lovce [nebo „rybáře“]), Gat (vinný lis) a Becer (nepřístupné místo).

Místa byla také nazývána podle zvířat a rostlin, přičemž mnoho těchto jmen jsou složeniny. Patří k nim jména Aijalon (jež znamená „místo laně; místo jelena“), En-gedi (pramen [zřídlo] kůzlete), En-eglajim (pramen [zřídlo] dvou telat), Akrabbim (štíři), Baal-tamar (majitel palmy) a En-tappuach (pramen [zřídlo] jablka [jabloně]).

„Bet“ (jež znamená „dům“), „baal“ (majitel; pán) a „kirjat“ (městečko) tvoří často první část složených jmen.

Jména osob. V počátečním období biblických dějin byla dětem dávána jména při narození. Později však hebrejští chlapci dostávali jméno osmý den, při obřízce. (Lk 1:59; 2:21) Jméno dal dítěti obvykle otec nebo matka. (1Mo 4:25; 5:29; 16:15; 19:37, 38; 29:32) K jedné pozoruhodné výjimce však došlo, když Rut porodila Boazovi syna. Sousedky Noemi, Rutiny tchyně, daly chlapci jméno Obed (což znamená „sluha; sloužící“). (Rut 4:13–17) Pokyn, jaké jméno mají svému dítěti dát, rodiče také někdy dostali od Boha. K těm, kdo dostali jméno tímto způsobem, patřili Išmael (Bůh slyší [naslouchá]) (1Mo 16:11), Izák (smích) (1Mo 17:19), Šalomoun (z kořene, který znamená „mír; pokoj“) (1Pa 22:9) a Jan (český ekvivalent jména Jehochanan, které znamená „Jehova projevil přízeň; Jehova byl milostivý“) (Lk 1:13).

Jména, která byla dána na základě božského pokynu, měla často prorocký význam. Jeden Izajášův syn se jmenoval Maher-šalal-chaš-baz (což znamená „Pospíchej, kořisti! On spěchal k plenění; nebo ‚Pospícháním ke kořisti on spěchal k plenění‘“) a toto jméno ukazovalo, že si asyrský král podmaní Damašek a Samaří. (Iz 8:3, 4) Jméno Ozeášova syna Jezreela (Bůh zaseje semeno) poukazovalo na to, že bude účtováno s Jehuovým domem. (Oz 1:4) Jména dvou dalších dětí, které se narodily Ozeášově manželce, totiž Lo-ruchama (ne[bylo jí] projeveno milosrdenství) a Lo-ammi (ne můj lid), poukazovala na to, že Jehova zavrhne Izrael. (Oz 1:6–10) V případě Božího Syna jméno Ježíš (Jehova je záchrana) prorocky poukazovalo na úlohu, kterou měl jako Jehovův ustanovený Zachránce neboli prostředek k záchraně. (Mt 1:21; Lk 2:30)

Jméno, které bylo vybráno, často vyjadřovalo, za jakých okolností se dítě narodilo, nebo vystihovalo pocity otce či matky. (1Mo 29:32–30:13, 17–20, 22–24; 35:18; 41:51, 52; 2Mo 2:22; 1Sa 1:20; 4:20–22) Svému prvorozenému synovi dala Eva jméno Kain (jež znamená „něco zplozeného“); řekla totiž: „Zplodila jsem muže s Jehovovou pomocí.“ (1Mo 4:1) Syna, který se jí narodil potom, co byl Abel zavražděn, považovala Eva za náhradu za Abela, a dala mu proto jméno Set (ustanovený; dosazený, stanovený). (1Mo 4:25) Izák dal mladšímu ze svých dvojčat jméno Jákob (uchvacující patu; vytlačitel), protože při narození se tento chlapec držel svého bratra Esaua za patu. (1Mo 25:26; srovnej případ Perece v 1Mo 38:28, 29.)

Někdy bylo dítěti dáno jméno podle toho, jak při narození vypadalo. Izákův prvorozený syn dostal jméno Esau (což znamená „chlupatý“), protože se narodil neobyčejně ochlupený. (1Mo 25:25)

Dětem byla často dávána jména spojená se slovem El (což znamená „Bůh“) nebo jména obsahujicí zkrácené božské jméno Jehova. Taková jména mohla být projevem naděje rodičů, mohlo se jimi vyjadřovat jejich ocenění toho, že byli požehnáni potomkem, nebo se jimi hlásili k Bohu. Jsou to například jména Jechdejáš (možná „kéž se Jehova raduje“), Elnatan (Bůh dal), Jeberekjáš (Jehova žehná), Jonatan (Jehova dal), Jehozabad (pravděpodobně „Jehova věnoval“), Eldad (možná „Bůh miloval“), Abdiel (sluha Boží), Daniel (můj soudce je Bůh), Jehocadak (pravděpodobně „Jehova prohlašuje spravedlivým“) a Pelatjáš (Jehova opatřil únik).

Slova „Ab“ (znamená „otec“), „ach“ (bratr), „am“ (lid), „bat“ (dcera) a „ben“ (syn) tvořila část složených jmen jako Abida (otec [mě] znal), Abijáš (můj otec je Jehova), Achiezer (můj bratr je pomocník), Ammihud (můj lid je důstojnost), Amminadab (můj lid je ochotný [ušlechtilý, štědrý]), Bat-šeba (dcera nadbytku; možná „dcera [narozená] sedmého [dne]“) a Ben-chanan (syn toho, kdo projevuje přízeň; syn milostivého). Slova „melek“ (král), „adon“ (pán) a „baal“ (majitel; pán) byla také spojována s jinými slovy a tvořila složená jména jako například Abimelek (můj otec je král), Adonijáš (Jehova je Pán) a Baal-tamar (majitel palmy).

Označení pro zvířata a rostliny byla dalším zdrojem jmen pro lidi. Patří k nim například jména Debora (znamená „včela“), Dorkas neboli Tabitha (gazela), Jonáš (holubice), Ráchel (ovce), Šafan (daman) a Tamar (palma).

V rodopisech se určitá jména opakují, což svědčí o tom, že se zřejmě stalo běžným zvykem dávat dětem jména po někom z příbuzných. (Viz 1Pa 6:9–14, 34–36.) Proto příbuzní a známí Alžběty měli námitky, když Alžběta chtěla dát svému novorozenému synovi jméno Jan. (Lk 1:57–61; viz heslo RODOKMEN, Opakování jmen.)

V prvním století n. l. bylo obvyklé, že Židé, zejména ti, kteří žili mimo Izrael nebo ve městech se smíšeným židovským a pohanským obyvatelstvem, měli hebrejské nebo aramejské jméno a zároveň i jméno latinské nebo řecké. Možná právě proto se Dorkas také jmenovala Tabitha a Pavel měl také jméno Saul.

Jména byla někdy považována za odraz osobnosti svého nositele nebo jeho charakteristických sklonů. Esau o svém bratrovi řekl: „Nejmenuje se právě proto Jákob [uchvacující patu; vytlačitel], že mě již dvakrát vytlačil? Mé právo prvorozeného si již vzal, a hle, tentokrát si vzal mé požehnání!“ (1Mo 27:36) Abigail o svém manželovi řekla: „Jaké je jeho jméno, takový je on. Nabal [bláznivý; hloupý] je jeho jméno, a bláznivost je při něm.“ (1Sa 25:25) Noemi si uvědomila, kolik neštěstí ji postihlo, a měla pocit, že se na ni již její jméno nehodí. Proto řekla: „Nenazývejte mne Noemi [má příjemnost]. Nazývejte mne Mara [hořká], neboť Všemohoucí mi to učinil velmi hořké.“ (Rut 1:20)

Změny jména a nová jména. Někdy bylo jméno z určitého důvodu změněno nebo někdo dostal další jméno. Když Ráchel umírala, dala svému novorozenému synovi jméno Ben-oni (což znamená „syn mého truchlení“), ale její manžel Jákob, který ji ztratil, nazval tohoto syna Benjamín (syn pravice). (1Mo 35:16–18) Abramovo jméno změnil Jehova na Abraham (otec zástupu [množství]) a jméno Sarai (možná „svárlivá“) na Sára (kněžna); obě tato jména jsou prorocká. (1Mo 17:5, 6, 15, 16) Jákob projevil vytrvalost, když zápasil s andělem, a proto mu bylo řečeno: „Nebudeš se již jmenovat Jákob, ale Izrael [zápolící (vytrvávající) s Bohem; nebo „Bůh zápolí“], neboť jsi zápolil s Bohem a s lidmi, takže jsi nakonec získal převahu.“ (1Mo 32:28) Tato změna jména byla znamením Božího požehnání a později byla potvrzena. (1Mo 35:10) Je tedy zřejmé, že když Písmo prorocky mluví o ‚novém jménu‘, je tím míněno jméno, které bude vhodně představovat svého nositele. (Iz 62:2; 65:15; Zj 3:12)

Nové jméno bylo někdy dáno lidem, kteří byli povýšeni do vysokého vládního postavení nebo kterým byly poskytnuty zvláštní výsady. Taková jména udíleli nadřízení, a změna jména proto také svědčila o tom, že nositel nového jména je poddaným toho, kdo mu je dal. Když se tedy Josef stal v Egyptě správcem potravin, dostal jméno Cafenat-paneach. (1Mo 41:44, 45) Když faraón Neko stanovil Eljakima vazalským králem Judy, změnil mu jméno na Jehojakim. (2Kr 23:34) Podobně když Nebukadnecar učinil svým vazalem Mattanjáše, změnil mu jméno na Sedekjáš. (2Kr 24:17) Daniel a jeho tři hebrejští společníci, Chananjáš, Mišael a Azarjáš, dostali babylónská jména, když byli vybráni pro zvláštní školení v Babylóně. (Da 1:3–7)

Někdy dala určitá událost v životě člověka podnět k tomu, že tento člověk dostal nové jméno. Například Esau dostal jméno Edom (což znamená „červený“) podle červené dušené čočky, za kterou prodal své prvorozenecké právo. (1Mo 25:30–34)

Jména andělů. Bible obsahuje osobní jména pouze dvou andělů, Gabriela (což znamená „zdatný [muž] Boží“) a Michaela (kdo je jako Bůh?). Snad proto, aby jim nebyla prokazována nepatřičná úcta, andělé někdy lidem, jimž se ukázali, své jméno neřekli. (1Mo 32:29; Sd 13:17, 18)

Co je zahrnuto v poznání Božího jména?

Hmotné stvoření svědčí o Boží existenci, ale nezjevuje Boží jméno. (Ža 19:1; Ří 1:20) Znát Boží jméno znamená víc než jen vědět, jaké to je slovo. (2Pa 6:33) Znamená to skutečně znát Boha jako Osobu — jeho záměry, jeho činnost a vlastnosti, jak jsou zjeveny v jeho Slovu. (Srovnej 1Kr 8:41–43; 9:3, 7; Ne 9:10.) To je patrné v případě Mojžíše, muže, kterého Jehova ‚znal jménem‘, to znamená důvěrně. (2Mo 33:12) Mojžíš dostal výsadu vidět projev Jehovovy slávy a také ‚slyšet, jak je oznámeno Jehovovo jméno‘. (2Mo 34:5) Toto oznámení nebylo jen opakováním Jehovova jména, ale bylo to prohlášení o Božích vlastnostech a činnostech. „Jehova, Jehova, Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě, zachovávající milující laskavost pro tisíce, promíjející provinění a přestupek a hřích, ale rozhodně nezprostí trestu, a přivede trest za provinění otců na syny a na vnuky, na třetí generaci a na čtvrtou generaci.“ (2Mo 34:6, 7) Podobně Mojžíšova píseň obsahující slova „budu totiž oznamovat jméno Jehovy“ pojednává o tom, jak Bůh jednal s Izraelem, a popisuje jeho osobnost. (5Mo 32:3–44)

Když byl Ježíš Kristus na zemi, ‚zjevil jméno svého Otce‘ svým učedníkům. (Jan 17:6, 26) Tito učedníci sice již předtím toto jméno znali a dobře věděli o Božích skutcích, jež byly zaznamenány v Hebrejských písmech, ale prostřednictvím Toho, který je „na místě u Otcovy náruče“, poznali Jehovu daleko lépe a daleko velkolepějším způsobem. (Jan 1:18) Kristus Ježíš dokonale představoval svého Otce, činil skutky svého Otce a mluvil ne sám od sebe, ale říkal to, co říkal jeho Otec. (Jan 10:37, 38; 12:50; 14:10, 11, 24) Proto mohl Ježíš říci: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:9)

Z toho je jasně patrné, že Boží jméno skutečně znají jedině ti, kdo jsou jeho poslušnými služebníky. (Srovnej 1Ja 4:8; 5:2, 3.) Takovým lidem proto platí Jehovovo ujištění vyjádřené v Žalmu 91:14: „Budu ho chránit, protože poznal mé jméno.“ Jméno samo o sobě nemá magickou moc, ale Ten, kdo je tímto jménem označen, může svému oddanému lidu poskytnout ochranu. Jméno tedy představuje samotného Boha. Proto přísloví říká: „Jehovovo jméno je silná věž. Do ní utíká spravedlivý a je chráněn.“ (Př 18:10) Právě to dělají lidé, kteří uvrhnou své břemeno na Jehovu. (Ža 55:22) Stejně i milovat Jehovovo jméno (Ža 5:11), zpívat mu chválu (Ža 7:17), vzývat je (1Mo 12:8), vzdávat mu díky (1Pa 16:35), přísahat při něm (5Mo 6:13), vzpomínat na ně (Ža 119:55), bát se ho (Ža 61:5), pátrat po něm (Ža 83:16), vkládat v ně důvěru (Ža 33:21), vyvyšovat je (Ža 34:3) a doufat v ně (Ža 52:9) znamená dělat to tak, že se to týká samotného Jehovy. Mluvit hanlivě o Božím jménu znamená rouhat se Bohu. (3Mo 24:11, 15, 16)

Jehova je žárlivý pro své jméno a nestrpí žádné soupeření nebo nevěrnost ve věci uctívání. (2Mo 34:14; Ez 5:13) Izraelité dostali příkaz, aby se o jménech jiných bohů ani nezmiňovali. (2Mo 23:13) Vzhledem k tomu, že se v Písmu jména falešných bohů vyskytují, je zřejmé, že šlo o to, aby jejich jména nevyslovovali způsobem, který by vyjadřoval uctívání.

Izraelité sice byli lidem pro Boží jméno, ale podle Božích spravedlivých příkazů nežili a tím Boží jméno znesvětili neboli poskvrnili. (Ez 43:8; Am 2:7) Nevěrnost Izraelitů vedla k tomu, že je Bůh potrestal, a jiné národy proto měly příležitost mluvit o Božím jménu neuctivě. (Srovnej Ža 74:10, 18; Iz 52:5.) Tyto národy nerozpoznaly, že šlo o trestání od Jehovy, a proto se mylně domnívaly, že k různým neštěstím, která postihla Izrael, došlo proto, že Jehova nebyl schopen svůj lid chránit. Aby očistil své jméno od takové potupy, jednal Jehova kvůli svému jménu a přivedl ostatek Izraelitů zpět do jejich země. (Ez 36:22–24)

Jehova se někdy projevil mimořádným způsobem a tak dal podnět k tomu, aby lidé na jeho jméno pamatovali. Na místech, kde se to stalo, byl postaven oltář. (2Mo 20:24; srovnej 2Sa 24:16–18; viz heslo JEHOVA.)

Jméno Božího Syna. Ježíš Kristus zůstal věrný až do smrti, a proto jej jeho Otec odměnil. Dal mu nadřazené postavení a „jméno, které je nad každým jiným jménem“. (Fil 2:5–11) Všichni, kdo touží po životě, musí uznat, co toto jméno představuje (Sk 4:12), a musí také uznat, že Ježíš zastává postavení Soudce (Jan 5:22), Krále (Zj 19:16), Velekněze (Heb 6:20), Vykupitele (Mt 20:28) a Hlavního zprostředkovatele záchrany. (Heb 2:10; viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS.)

Kristus Ježíš jako „Král králů a Pán pánů“ má také stát v čele nebeských vojsk a vést válku ve spravedlnosti. Jako vykonavatel Boží pomsty projeví svou moc a své vlastnosti, jež ti, kdo bojují proti němu, vůbec neznají. Proto je výstižně řečeno, že „má napsané jméno, které nezná nikdo, jen on“. (Zj 19:11–16)

Různé použití slova „jméno“. Určité jméno může být ‚vzýváno nad‘ nějakou osobou, nad nějakým městem či nad budovou. Když Jákob přijal Josefovy syny za své vlastní, prohlásil: „Ať je nad nimi vzýváno mé jméno a jméno mých otců, Abrahama a Izáka.“ (1Mo 48:16; viz také Iz 4:1; 44:5.) To, že nad Izraelity bylo vzýváno Jehovovo jméno, znamenalo, že jsou jeho lidem. (5Mo 28:10; 2Pa 7:14; Iz 43:7; 63:19; Da 9:19) Jehova také položil své jméno na Jeruzalém a na chrám, a tím ukázal, že je přijímá jako právoplatné středisko svého uctívání. (2Kr 21:4, 7) Joab se rozhodl, že nedokončí dobývání Rabby, aby nad tímto městem nemuselo být vzýváno jeho jméno, to znamená, aby mu nebyla připisována zásluha za jeho dobytí. (2Sa 12:28)

Jestliže někdo zemřel a nezanechal po sobě potomka mužského rodu, jeho jméno bylo jakoby „odňato“. (4Mo 27:4; 2Sa 18:18) Proto opatření v podobě švagrovského manželství, jež bylo stanoveno v mojžíšském Zákoně, sloužilo k tomu aby bylo jméno zemřelého muže zachováno. (5Mo 25:5, 6) Naproti tomu zničení národa, lidu nebo rodiny znamenalo, že jejich jméno bylo vymazáno. (5Mo 7:24; 9:14; Joz 7:9; 1Sa 24:21; Ža 9:5.)

Mluvit nebo jednat ‚v něčím jménu‘ znamenalo jednat jako představitel této osoby. (2Mo 5:23; 5Mo 10:8; 18:5, 7, 19–22; 1Sa 17:45; Es 3:12; 8:8, 10) Podobně i přijmout někoho ve jménu nějaké osoby znamenalo uznávat tuto osobu. Proto ‚přijímat proroka ve jménu proroka‘ znamenalo přijímat proroka proto, že je prorokem. (Mt 10:41, KB, NS) A být pokřtěn „ve jménu Otce a Syna a svatého ducha“ znamenalo uznat Otce, Syna a svatého ducha. (Mt 28:19)

Pověst nebo proslulost. V Písmu je slovo „jméno“ často používáno k označení proslulosti nebo pověsti. (1Pa 14:17, Rbi8, ppč) Uvést na někoho špatné jméno znamenalo křivě někoho obvinit a tak mu pokazit pověst. (5Mo 22:19) Jestliže něčí jméno bylo ‚vyvrženo jako ničemné‘, znamenalo to, že ztratil dobrou pověst. (Lk 6:22) Po potopě začali lidé stavět věž a město proto, aby ‚si učinili proslulé jméno‘ v odporu proti Jehovovi. (1Mo 11:3, 4) Jehova naproti tomu slíbil, že učiní Abramovo jméno velkým, jestliže Abram opustí svou zem a své příbuzné a odejde do jiné země. (1Mo 12:1, 2) O splnění tohoto slibu svědčí skutečnost, že dodnes je jen málo starověkých jmen, jež by byla tak velká jako jméno Abrahamovo, především pokud jde o příkladnou, vynikající víru. Miliony lidí až dosud tvrdí, že jsou díky svému tělesnému původu dědici abrahamského požehnání. Podobně učinil Jehova Davidovo jméno velkým tím, že mu požehnal a daroval mu vítězství nad nepřáteli Izraele. (1Sa 18:30; 2Sa 7:9)

Při narození člověk ještě nemá žádnou pověst, a proto jeho jméno je sotva něčím víc než pouhou jmenovkou. Proto Kazatel 7:1 říká: „Jméno je lepší než dobrý olej, a den smrti než den narození.“ „Jméno“ člověka nabývá skutečný význam ne při jeho narození, ale v průběhu celého jeho života, a to v tom smyslu, že jej označuje buď jako člověka, který jedná v souladu se spravedlností, nebo jako člověka, jehož jednání je ničemné. (Př 22:1) Ježíš byl věrný až do smrti, a tím se jeho jméno stalo jménem, jež „bylo dáno mezi lidmi [a] jímž máme být zachráněni“, a „zdědil jméno znamenitější“ než je jméno andělů. (Sk 4:12; Heb 1:3, 4) Ale Šalomoun, o němž byla vyjádřena naděje, že jeho jméno by se mohlo stát „nádhernějším“ než jméno Davidovo, zemřel se jménem člověka, který odpadl od pravého uctívání. (1Kr 1:47; 11:6, 9–11) „Jméno ničemných shnije“ neboli stane se odporným zápachem. (Př 10:7) Proto se má dobré jméno „vyvolit spíše než hojné bohatství“. (Př 22:1)

Jména zapsaná do „knihy života“. Zdá se, že Jehova Bůh — obrazně řečeno — píše jména do knihy života „od založení světa“. (Zj 17:8) Kristus Ježíš mluvil o tom, že Abel žil „od založení světa“, což svědčí o tom, že se zde mluví o světě lidstva, které začalo existovat, když se Adamovi a Evě narodily děti, a které může být vykoupeno. (Lk 11:48–51) Abelovo jméno bylo patrně zapsáno do tohoto symbolického svitku jako první.

Jména, která jsou uvedena ve svitku života, však nejsou jména osob, o nichž by bylo předurčeno, že získají Boží schválení a život. To je patrné ze skutečnosti, že Písmo mluví o ‚vymazání‘ jmen z „knihy života“. Zdá se tedy, že jedině když se někdo stane Jehovovým služebníkem, jeho jméno je napsáno do „knihy života“, a že bude v této knize zachováno jedině tehdy, jestliže tento člověk zůstane věrný. (Zj 3:5; 17:8; srovnej 2Mo 32:32, 33; Lk 10:20; Fil 4:3; viz také heslo ŽIVOT.)

Jména zapsaná v Beránkově svitku. Podobně ani jména těch, kdo uctívají symbolické divoké zvíře, nejsou zapsána v Beránkově svitku. (Zj 13:8) Toto divoké zvíře dostalo svou autoritu, moc a svůj trůn od draka, Satana Ďábla. Ti, kdo uctívají divoké zvíře, patří tedy k semenu ‚hada‘. (Zj 13:2; srovnej Jana 8:44; Zj 12:9.) Ještě předtím než se Adamovi a Evě narodily děti, Jehova Bůh ukázal, že mezi ‚semenem ženy‘ a ‚semenem hada‘ bude nepřátelství. (1Mo 3:15) Tak bylo již od založení světa určeno, že v Beránkově svitku nebude zapsáno jméno žádného ze ctitelů divokého zvířete. Tuto výsadu měli mít jedině ti, kdo jsou z Božího stanoviska svatí. (Zj 21:27)

Tento svitek patří Beránkovi, a z toho logicky vyplývá, že jména, která v něm jsou, musí být jména osob, jež dal Beránkovi Bůh. (Zj 13:8; Jan 17:9, 24) Proto je významné, že následující zmínka o Beránkovi, která je uvedena v knize Zjevení, popisuje Beránka, jak stojí na hoře Sion se 144 000 osobami, jež byly koupeny z lidstva. (Zj 14:1–5)