ŽIVOT

Princip bytí, existence; živý organismus; doba, po kterou je organismus naživu. Obecnou charakteristikou pozemského, fyzického života je látková výměna, schopnost růst, schopnost reagovat na vnější podněty a schopnost rozmnožovat se. V Písmu se používá hebrejské slovo chai·jimʹ a řecké slovo zo·eʹ. Život bývá označován také hebrejským slovem neʹfeš a řeckým slovem psy·cheʹ (význam obou je „duše“), ne však v abstraktním smyslu, ale ve smyslu živý člověk nebo živé zvíře. (Srovnej použití slov „duše“ a „život“ u Joba 10:1; Ža 66:9; Př 3:22.) Rostliny žijí, protože v nich působí princip bytí, ale nemají život jako duše. Pokud jde o inteligentní osoby, slovem život v jeho plném smyslu se rozumí dokonalá existence s právem na ni.

Jehova Bůh je Zdroj života. Život existoval vždy, protože Jehova Bůh je živý Bůh, Zdroj života, a nemá počátek ani konec. (Jer 10:10; Da 6:20, 26; Jan 6:57; 2Ko 3:3; 6:16; 1Te 1:9; 1Ti 1:17; Ža 36:9; Jer 17:13) Od něho dostal život první z jeho tvorů, kterým byl jeho jediný zplozený Syn, Slovo. (Jan 1:1–3; Kol 1:15) Prostřednictvím tohoto Syna byli stvořeni další Boží andělští synové. (Job 38:4–7; Kol 1:16, 17) Později byl stvořen hmotný vesmír (1Mo 1:1, 2) a ve třetím ze „dnů“, kdy byla tvořena země, byly stvořeny první formy fyzického života: tráva a jiná vegetace a ovocné stromy. V pátém dnu byly stvořeny pozemské živé duše, mořští živočichové a okřídlení létající tvorové, a v šestém dnu byla stvořena suchozemská zvířata a nakonec člověk. (1Mo 1:11–13, 20–23, 24–31; Sk 17:25; viz hesla DEN; STVOŘENÍ.)

Život na zemi tedy nevznikl nějakou náhodnou kombinací chemických látek, která by nastala za určitých přesných podmínek. K něčemu takovému ještě nikdy nedošlo; ve skutečnosti to ani není možné. Život na zemi vznikl na přímý příkaz Jehovy Boha, Zdroje života, a vznikl také jako výsledek bezprostřední činnosti Božího Syna, který Boží příkaz vykonal. Pouze život plodí další život. Biblická zpráva ukazuje, že každý stvořený organismus plodil potomky ke své podobě neboli ‚podle svého druhu‘. (1Mo 1:12, 21, 25; 5:3) Vědci zjistili, že mezi těmi rozmanitými ‚druhy‘ opravdu není kontinuita, a tato skutečnost je kromě otázky původu života hlavním problémem evoluční teorie. (Viz heslo DRUH.)

Životní síla a dech. Pozemští tvorové neboli „duše“ mají jak činnou životní sílu (neboli „ducha“), která je oživuje, tak i dech, který tuto životní sílu udržuje. Duch (životní síla) a dech pocházejí od Boha; tím, že Bůh jedno nebo druhé odejme, může život zničit. (Ža 104:29; Iz 42:5) Během potopy se zvířata i lidé utopili; přestali dýchat a jejich životní síla vyhasla, zanikla. „Zemřelo všechno, v jehož chřípí byl dech životní síly činný [doslova „v němž [byl] dech činné životní síly (ducha)“], totiž všechno, co bylo na suché zemské půdě.“ (1Mo 7:22; srovnej překlad od Roberta Younga; viz heslo DUCH.)

Organismus. Všechno, v čem je život, ať už je to v duchovní, nebo pozemské sféře, tvoří organismus neboli tělo. Život sám o sobě je něco neosobního, nehmotného, je to pouze princip bytí. Když apoštol Pavel mluvil o tom, v jakém těle se vrátí lidé, kteří budou vzkříšeni, vysvětlil, že tvorové mají různá těla podle toho, pro jaké prostředí byli stvořeni. O těch, kdo žijí na zemi, napsal: „Ne všechno tělo je tělo stejné, ale jedno je lidské a je jiné tělo skotu a jiné tělo ptáků a jiné ryb.“ Uvádí také, že „jsou nebeská těla a pozemská těla; ale sláva nebeských těl je jednoho druhu a sláva pozemských těl je jiného druhu“. (1Ko 15:39, 40)

O tom, jaké rozdíly jsou v tělech různých pozemských organismů, se v díle Encyclopædia Britannica (vydání z roku 1942, sv. 14, s. 42) píše: „Dalším znakem je chemická individualita, která je patrná úplně všude; zdá se totiž, že každý jednotlivý typ organismu má určitý vlastní charakteristický protein a určitou charakteristickou rychlost či rytmus metabolismu. A tak v podmínkách všeobecné stálosti uprostřed nepřetržitého metabolismu platí tři skutečnosti: (1) výstavba proteinů, která kompenzuje jejich rozklad; (2) výskyt těchto proteinů v koloidním stavu a (3) jejich specifičnost v každém typu.“ (Kurzíva od nás.)

Předávání životní síly. Životní síla, která v prvních tvorech každého druhu (například v první lidské dvojici) začala působit na Jehovův popud, může být potomkům předávána při rozmnožování. U savců je to tak, že od početí až do porodu dodává matka plodu kyslík a další živiny; po porodu začíná mládě samo dýchat nosem, začíná sát a později jíst.

Když Bůh stvořil Adama, vytvořil lidské tělo. Aby toto nově vytvořené tělo mohlo žít a zůstat živé, byl k tomu potřebný duch (životní síla) i dech. V 1. Mojžíšově 2:7 se píše, že Bůh přistoupil k tomu, „aby vdechl do jeho chřípí dech [tvar slova neša·mahʹ] života, a člověk se stal živou duší“. ‚Dechem života‘ musí být myšleno víc než jen dech nebo vzduch, který se dostal do plic. Je zřejmé, že Bůh dal Adamovi jak ducha neboli jiskru života, tak i dech potřebný k tomu, aby zůstal naživu. Adam nyní začal žít jako osoba, začal projevovat rysy své osobnosti a z jeho slov a jednání mohlo být patrné, že je vyšší formou života než zvířata, že je ‚synem Božím‘, kterého Bůh stvořil ke své podobě a ke svému obrazu. (1Mo 1:27; Lk 3:38)

Život lidí a život zvířat je závislý nejen na životní síle, která na začátku začala působit v prvních tvorech každého druhu, ale i na dechu, který tuto životní sílu udržuje. Tuto skutečnost potvrzuje i biologie. Je to patrné z toho, jak se někteří odborníci snaží zařadit do určitých kategorií různé aspekty procesu umírání; mluví o klinické smrti, tedy úplném přerušení funkcí dýchacího ústrojí a orgánů oběhového systému, o smrti mozku, což je úplné a nevratné vyhasnutí činnosti mozku, a o biologické smrti, což je postupné a v konečném důsledku úplné vymizení životních funkcí všech tělesných orgánů a tkání. A tak i když dojde k zastavení dýchání a činnosti srdeční a když přestane fungovat mozek, v tělesných tkáních po určitou dobu ještě zůstává životní síla.

Stárnutí a smrt. Všechny formy rostlinného a živočišného života jsou pomíjivé. Vědci se už dlouho zabývají otázkou, proč člověk stárne a umírá.

Někteří se domnívají, že každá buňka má délku života geneticky určenu. Aby tento názor podpořili, poukazují na pokusy, při nichž bylo zjištěno, že buňky pěstované v umělém prostředí se přestaly dělit asi po 50 děleních. Jiní vědci však tvrdí, že tyto pokusy problém stárnutí celého organismu hlouběji neobjasňují. Je předkládáno ještě mnoho dalších vysvětlení, k nimž patří i teorie, že mozek uvolňuje hormony, které v procesu stárnutí a následné smrti hrají značnou úlohu. Pokud jde o přijímání těchto různých teorií, musí být člověk obezřetný; ukazuje to výrok lékaře Roye L. Walforda, který řekl: „Není důvod se znepokojovat ani být překvapen tím, že Hayflickovo paradigma [teorie, že stárnutí je do buňky geneticky naprogramováno] se možná prokáže jako zcela scestné, nebo že bude nahrazeno lepším, nicméně naprosto stejně scestným paradigmatem. Všechno je pravdivé ve svůj daný čas.“ (Maximum Life Span, 1983, s. 75)

Když uvažujeme o objevech a závěrech vědců, je třeba uvést, že většina z nich nepřipisuje vznik života Stvořiteli. Doufají, že na základě svého vlastního úsilí objeví tajemství stárnutí a smrti, aby mohli lidský život prodloužit na neurčito. Přehlížejí však skutečnost, že Stvořitel vynesl nad první lidskou dvojicí rozsudek smrti a tento rozsudek vykonal způsobem, kterému člověk plně nerozumí; na podobném základě předkládá Stvořitel cenu věčného života těm, kdo projevují víru v jeho Syna. (1Mo 2:16, 17; 3:16–19; Jan 3:16)

Adam ztratil život pro sebe a pro své potomky. Když Bůh stvořil Adama, umístil do zahrady Eden ‚strom života‘. (1Mo 2:9) Je zřejmé, že v jeho plodech nebyla nějaká životodárná síla; tento strom spíše představoval Boží záruku na život „po neurčitý čas“ pro toho, komu Bůh dovolí jíst plody stromu. Vzhledem k tomu, že Bůh tento strom vysadil do zahrady za určitým účelem, je nepochybné, že až by Adam prokázal věrnost v té míře, jakou by Bůh považoval za uspokojivou a dostatečnou, dovolil by Adamovi jíst plody stromu. Když Adam zhřešil, Bůh mu možnost jíst ze stromu života vzal. Jehova řekl: „Aby snad nyní nevztáhl ruku a skutečně nevzal ovoce také ze stromu života a nejedl a nežil po neurčitý čas.“ Jehova potom v souladu se svými slovy jednal. Nikomu, kdo nebyl hoden života, nedovolil žít v zahradě vytvořené pro spravedlivé lidi a jíst ze stromu života. (1Mo 3:22, 23)

Adam, jehož dokonalý život byl podmíněn poslušností Jehovy (1Mo 2:17; 5Mo 32:4), na sobě nyní zakusil účinky hříchu a jeho ovoce — smrt. Měl však hodně životní energie. Než ho smrt přemohla, žil i přes svou smutnou situaci — odříznut od Boha a od pravého duchovního smýšlení — celkem 930 let. Mezitím mohl svým potomkům předávat ne plnost života, ale jen určitou míru života; mnozí z nich žili 700 až 900 let. (1Mo 5:3–32) To, co se stalo Adamovi, popsal Ježíšův nevlastní bratr Jakub: „Každý je však zkoušen tím, že je přitahován a lákán svou vlastní touhou. Když se pak touha stane plodnou, porodí hřích; hřích zase, když je dovršen, zplodí smrt.“ (Jk 1:14, 15)

Co člověk potřebuje k životu. Většina badatelů v oblasti vědy nejenže přehlíží příčinu smrti, která postihuje všechny lidi, ale také, a to je mnohem závažnější, nedbá na to, co je základním předpokladem věčného života. Lidské tělo musí být stále živeno a obnovováno dýcháním, pitím a jedením, ale k tomu, aby život mohl pokračovat, je zapotřebí ještě něco mnohem důležitějšího. Jehova vyjádřil zásadu: ‚Člověk opravdu nežije samotným chlebem, ale opravdu žije každým výrokem Jehovových úst.‘ (5Mo 8:3) Tento výrok zopakoval Ježíš Kristus a kromě toho řekl: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mě poslal, a abych dokončil jeho dílo.“ (Jan 4:34; Mt 4:4) Při jiné příležitosti prohlásil: „Právě jako mě vyslal živý Otec a žiji díky Otci, také ten, kdo se živí mnou, ano ten bude žít díky mně.“ (Jan 6:57)

Když Bůh stvořil člověka, udělal ho ke svému obrazu, podle své podoby. (1Mo 1:26, 27) To se samozřejmě netýkalo tělesné podoby nebo tělesného vzhledu; Bůh je totiž Duch, a člověk je tělo. (1Mo 6:3; Jan 4:24) Znamenalo to však, že člověk — na rozdíl od ‚nerozumných zvířat‘ (2Pe 2:12) — měl schopnost přemýšlet; měl vlastnosti podobné Božím vlastnostem, například lásku, smysl pro právo, moudrost a moc. (Srovnej Kol 3:10.) Byl schopen chápat, proč existuje a jaký s ním má jeho Stvořitel záměr. Na rozdíl od zvířat mu tedy byla dána schopnost přemýšlet o duchovních věcech. Mohl projevovat ocenění pro svého Stvořitele a mohl ho uctívat. Tato schopnost však v Adamovi vyvolávala určité potřeby. Potřeboval víc než jen doslovné jídlo; bylo třeba, aby se sytil duchovně; jestliže se mu mělo v duševním i tělesném ohledu dobře dařit, musel projevovat duchovní smýšlení.

Z toho vyplývá, že nezávisle na Jehovovi a jeho duchovních opatřeních nemůže ničí život pokračovat neomezeně dlouho. O věčném životě Ježíš řekl: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3)

Obnovování. S cílem vrátit lidskému organismu dokonalost a tím i vyhlídku na věčný život opatřil Jehova „slovo života“, pravdu. (Jan 17:17; Fil 2:16) Když se někdo pravdy drží, vede ho to k poznání Božího opatření ve spojení s Ježíšem Kristem, který dal sám sebe jako „výkupné výměnou za mnohé“. (Mt 20:28) Pouze díky tomuto prostředku může být člověku vráceno plné duchovní smýšlení a také tělesná dokonalost. (Sk 4:12; 1Ko 1:30; 15:23–26; 2Ko 5:21; viz heslo VÝKUPNÉ.)

Obnovení k životu tedy nastává prostřednictvím Ježíše Krista. Je nazván ‚poslední Adam, životodárný duch‘. (1Ko 15:45) V proroctví je označen jako „Věčný otec“ (Iz 9:6) a jako ten, jenž „vylil svou duši právě na smrt“ a jehož duše je ‚položena jako oběť za vinu‘. Jako „Věčný otec“ je schopen obnovit lidstvo, a to tak, že dá život těm lidem, kteří projevují víru v oběť jeho duše a jsou poslušní. (Iz 53:10–12)

Naděje mužů dávných dob. Věrní muži dávných dob žili s nadějí na život. Na tuto skutečnost upozorňuje apoštol Pavel. Poukazuje na dobu před tím, než Abrahamovi potomci dostali Zákon, a o sobě jakožto o Hebrejci mluví tak, jako by tehdy žil — v tom smyslu, že byl v bedrech svých předků. Píše: „Kdysi jsem byl vskutku živý bez zákona; když však přišlo přikázání, hřích opět ožil, ale já jsem zemřel. A shledal jsem, že přikázání, které bylo k životu, je ke smrti.“ (Ří 7:9, 10; srovnej Heb 7:9, 10.) Muži jako Abel, Enoch, Noe a Abraham vkládali svou naději v Boha. Věřili v „semeno“, které zhmoždí hadovi hlavu, což bude znamenat osvobození. (1Mo 3:15; 22:16–18) Očekávali Boží Království, „město, které má skutečné základy“. Věřili ve vzkříšení ze smrti k životu. (Heb 11:10, 16, 35)

Když dal Jehova Izraelitům Zákon, prohlásil: „Budete dodržovat má ustanovení a má soudcovská rozhodnutí, jimiž bude také člověk žít, bude-li je činit.“ (3Mo 18:5) Není pochyb o tom, že ti Izraelité, kteří Zákon přijali, ho vítali jako něco, co jim nabízí naději na život. Zákon byl ‚svatý a spravedlivý‘, a označil by za zcela spravedlivého každého, kdo by dokázal žít přesně podle jeho měřítek. (Ří 7:12) Zákon však, místo aby dával život, všem Izraelitům a všem lidem ukazoval, že jsou nedokonalí a hříšní. Židy navíc odsuzoval ke smrti. (Ga 3:19; 1Ti 1:8–10) Je to skutečně tak, jak napsal apoštol Pavel: „Když . . . přišlo přikázání, hřích opět ožil, ale já jsem zemřel.“ Prostřednictvím Zákona život tedy nemohl přijít.

Apoštol Pavel prohlásil: „Kdyby byl dán zákon, který by mohl dát život, spravedlnost by byla skutečně prostřednictvím zákona.“ (Ga 3:21) Židům, které Zákon odsuzoval, bylo nyní nejen ukázáno, že jsou jakožto Adamovi potomci hříšníky, ale že jsou i jinak nezpůsobilí. Z toho důvodu Kristus zemřel na mučednickém kůlu, jak Pavel napsal: „Kristus nás koupí propustil z kletby Zákona tím, že se stal kletbou místo nás, protože je napsáno: ‚Prokletý je každý pověšený na kůlu.‘“ (Ga 3:13) Ježíš Kristus tu překážku, tedy prokletí, které si Židé přivodili tím, že porušovali Zákon, odstranil, a tak odstranil to, co Židům zahrazovalo přístup k životu, a dal jim možnost život získat. Ježíšovo výkupné tedy mohlo přinést užitek nejen jim, ale také všem ostatním lidem.

Věčný život — odměna od Boha. Z celé Bible je jasně patrné, že Jehovovi služebníci vždy doufali, že z Božích rukou obdrží věčný život. Tato naděje je povzbuzovala, aby zůstávali věrní. Není to však nějaká sobecká naděje. Apoštol Pavel napsal: „Bez víry je nadto nemožné líbit se mu, neboť ten, kdo se přibližuje k Bohu, musí věřit, že je a že se stává dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají.“ (Heb 11:6) Jehova je štědrým Bohem; je to jedna z vlastností, díky nimž si zaslouží, aby mu byli jeho tvorové naprosto oddáni.

Nesmrtelnost, neporušenost, nebeský život. V Bibli je o Jehovovi řečeno, že je nesmrtelný a neporušený. (1Ti 1:17) První bytostí, které Bůh tyto vlastnosti poskytl, je jeho Syn. V době, kdy apoštol Pavel psal Timoteovi, byl Kristus jediným tvorem, který dostal nesmrtelnost. (1Ti 6:16) Je však slíbena dalším tvorům, těm, kteří se stávají Kristovými duchovními bratry. (Ří 2:7; 1Ko 15:53, 54) I oni se stávají podílníky na „božské přirozenosti“; podílejí se s Kristem na jeho slávě. (2Pe 1:4) Andělé jsou duchovní tvorové, ale nejsou nesmrtelní, protože ti andělé, kteří se stali ničemnými démony, budou zničeni. (Mt 25:41; Lk 4:33, 34; Zj 20:10, 14; viz hesla NEPORUŠENOST; NESMRTELNOST.)

Pozemský život bez porušenosti. A co ostatní lidé, kteří nezískají nebeský život? Apoštol Jan citoval Ježíšova slova: „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16) V Ježíšově podobenství o ovcích a kozlech jdou ti z národů, které Ježíš odděluje jako ovce ke své pravici, „do věčného života“. (Mt 25:46) Pavel mluví o ‚Božích synech‘ a o ‚spoludědicích s Kristem‘ a říká, že „dychtivé očekávání tvorstva totiž čeká na zjevení Božích synů“. Potom se zmiňuje o tom, že „tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí“. (Ří 8:14–23) Adam, který byl stvořen jako dokonalý člověk, byl ‚synem [neboli dítětem] Božím‘. (Lk 3:38) V prorockém vidění popsaném ve Zjevení 21:1–4 je poukázáno na dobu, kdy bude existovat „nové nebe“ a ‚nová země‘, a je tam dán slib, že v té době „smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest“. Vzhledem k tomu, že tento slib není dán duchovním tvorům, ale že je dán výslovně ‚lidem‘, můžeme mít jistotu, že nová lidská společnost, která na zemi bude žít pod ‚novým nebem‘, zažije úplné obnovení duševního i tělesného zdraví a věčný život pozemských „Božích dětí“.

Bůh dal Adamovi příkaz, v němž vyjádřil, že když Adam bude poslouchat, nezemře. (1Mo 2:17) Tak to bude i v případě poslušného lidstva — až bude vniveč přiveden poslední nepřítel, smrt, nebude už v tělech lidí působit hřích, který je příčinou smrti. Už nikdy nebudou muset zemřít. (1Ko 15:26) K odstranění smrti dojde na konci Kristovy vlády, o níž se v knize Zjevení píše, že bude trvat 1 000 let. O těch, kdo se s Kristem stanou králi a kněžími, je v této knize řečeno, že „ožili a kralovali s Kristem tisíc let“. „Ostatní mrtví“, kteří neožili, „dokud neskončilo těch tisíc let“, musí být ti, kdo budou žít na konci tisíce let, ale zároveň ještě před tím, než bude Satan propuštěn z propasti a připraví lidstvu rozhodující zkoušku. Na konci tisíce let dosáhnou lidé na zemi lidské dokonalosti a budou ve stejném stavu, v jakém byli Adam s Evou před tím, než zhřešili. V té době budou lidé skutečně mít dokonalý život. Ti, kdo potom obstojí ve zkoušce, k níž dojde, až bude Satan na krátký čas propuštěn z propasti, se budou moci těšit z věčného života. (Zj 20:4–10)

Cesta života. Jehova, Zdroj života, zjevil prostřednictvím svého Slova pravdy cestu života. Pán Ježíš Kristus „vrhl světlo na život a na neporušenost prostřednictvím dobré zprávy“. (2Ti 1:10) Svým učedníkům řekl: „Je to duch, který je životodárný; tělo není vůbec k užitku. Výroky, které jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život.“ O něco později se Ježíš svých apoštolů zeptal, zda se chystají opustit ho, stejně jako to udělali jiní lidé. Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu odejdeme? Máš výroky věčného života.“ (Jan 6:63, 66–68) Apoštol Jan označil Ježíše jako „slovo života“ a řekl: ‚Jeho prostřednictvím byl život.‘ (1Ja 1:1, 2; Jan 1:4)

Z Ježíšových slov je patrné, že lidské úsilí prodloužit si život na neomezeně dlouho, nebo názor, že určitá strava či životospráva přinese lidem život, jsou pošetilé. Tímto způsobem je nanejvýš možné pouze dočasně si zlepšit zdraví. Jediná cesta, která vede k životu, je poslouchat dobrou zprávu, „slovo života“. (Fil 2:16) Aby člověk mohl život získat, musí upínat svou mysl „k věcem nahoře, ne k věcem na zemi“. (Kol 3:1, 2) Ježíš svým posluchačům řekl: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale přešel ze smrti do života.“ (Jan 5:24; 6:40) Takový člověk už není odsouzeným hříšníkem, který je na cestě smrti. Apoštol Pavel napsal: „A tak pro ty, kdo jsou ve spojení s Kristem Ježíšem, není žádné odsouzení. Zákon toho ducha, který dává život ve spojení s Kristem Ježíšem, tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti.“ (Ří 8:1, 2) A Jan mluví o tom, že křesťan ví, že pokud miluje své bratry, ‚přešel ze smrti do života‘. (1Ja 3:14)

Vzhledem k tomu, že „není žádné jiné jméno, jež bylo dáno mezi lidmi, jímž máme být zachráněni“, musí každý, kdo hledá život, následovat Krista. (Sk 4:12) Ježíš ukázal, že člověk si musí uvědomovat své duchovní potřeby a musí hladovět a žíznit po spravedlnosti. (Mt 5:3, 6) Nestačí, aby jen vyslechl dobrou zprávu, ale musí projevovat víru v Ježíše Krista a jeho prostřednictvím vzývat Jehovovo jméno. (Ří 10:13–15) Podle Ježíšova příkladu je pak pokřtěn ve vodě. (Mt 3:13–15; Ef 4:5) Potom musí dále hledat Království a Jehovovu spravedlnost. (Mt 6:33)

Střežit srdce. Člověk, který se stal učedníkem Ježíše Krista, musí jít dále po cestě života. Je varován: „Proto ať si ten, kdo si myslí, že stojí, dá pozor, aby nepadl.“ (1Ko 10:12) A je mu určena rada: „Více než všechno ostatní, co má být střeženo, bedlivě střež své srdce, neboť z něho jsou zdroje života.“ (Př 4:23) Ježíš ukázal, že právě ze srdce vycházejí ničemná uvažování, cizoložství, vraždy atd. Tyto skutky vedou ke smrti. (Mt 15:19, 20) Před tímto uvažováním srdce se musíme chránit tím, že srdce sytíme životodárnou duchovní výživou — pravdou z čistého Zdroje života; jedině tak zabráníme tomu, že by nás naše srdce zavedlo na scestí a že by nás z cesty života svedlo. (Ří 8:6; viz heslo SRDCE.)

Když si svůj život snažíme chránit tím, že střežíme své srdce, musíme mít pod kontrolou také svůj jazyk. „Smrt i život jsou v moci jazyka, a ten, kdo jej miluje, bude jíst jeho plody.“ (Př 18:21) Smysl těchto slov vysvětlil Ježíš: „To, co vychází z úst, vychází ze srdce, a to člověka poskvrňuje.“ (Mt 15:18; Jk 3:5–10) Když však svůj jazyk používáme vhodným způsobem — tím, že chválíme Boha a říkáme to, co je správné —, zůstáváme na cestě života. (Ža 34:12–14; 63:3; Př 15:4)

Současný život.  Král Šalomoun měl všechno, co mu život mohl nabídnout — bohatství, domy, zahrady a možnost vyzkoušet různé formy zábavy —, a nakonec došel k závěru: „Nenáviděl jsem život, protože práce, která se až dosud konala pod sluncem, byla z mého stanoviska neblahá, neboť všechno bylo marnost a honba za větrem.“ (Ka 2:17) Šalomoun neměl v nenávisti samotný život, protože je to ‚dobrý dar a dokonalé obdarování shora‘. (Jk 1:17) Nenáviděl však marný život plný neštěstí, který člověk prožívá, protože jeho život je podrobený nicotnosti stejně jako současný svět lidstva. (Ří 8:20) Šalomoun svou knihu uzavřel vybídkou, aby se člověk bál pravého Boha a dodržoval jeho přikázání, protože to je cesta k opravdovému životu. (Ka 12:13, 14; 1Ti 6:19) Apoštol Pavel o sobě a o spolukřesťanech napsal, že se tváří v tvář pronásledování usilovně snažili kázat a vydávat svědectví o Kristu a o vzkříšení, a v této souvislosti uvedl: „Jestliže jsme v Krista doufali pouze v tomto životě, jsme ze všech lidí nejvíce k politování.“ Proč by to tak bylo? Protože by v takovém případě spoléhali na klamnou naději. Pavel ale pokračoval: „Kristus však byl vzbuzen z mrtvých.“ „Proto se, moji milovaní bratři,“ napsal nakonec, „staňte stálými, nepohnutelnými, vždy mějte hojnost práce v Pánově díle, protože víte, že vaše namáhavá práce ve spojitosti s Pánem není marná.“ (1Ko 15:19, 20, 58)

Stromy života. Kromě zmínky o stromu života, který byl v Edenu (1Mo 2:9) a o kterém se v tomto pojednání už mluvilo, se slovní spojení „strom [stromy] života“ vyskytuje v Písmu na několika místech, vždy v obrazném neboli symbolickém významu. Jako ‚strom života pro ty, kdo se jí chopí‘, je označena moudrost, a to v tom smyslu, že jim dává to, co potřebují — poznání o Bohu, pochopení a rozumnost, které je vedou k poslušnosti Božích přikázání —, aby se mohli těšit nejen ze současného života, ale aby také mohli získat věčný život. (Př 3:18; 16:22)

Jiné přísloví říká: „Plody spravedlivého jsou strom života, a ten, kdo získává duše, je moudrý.“ (Př 11:30) Spravedlivý člověk svými slovy a svým příkladem získává duše, protože ten, kdo mu naslouchá, přijímá duchovní výživu, je veden k tomu, aby sloužil Bohu, a získává život, který Bůh umožňuje. Podobně i „klidný jazyk je stromem života, ale jeho překroucenost znamená zhroucení v duchu“. (Př 15:4) Klidná slova moudrého člověka pomáhají těm, kdo mu naslouchají, osvěžují jejich ducha, podporují v nich dobré vlastnosti a pomáhají jim na cestě života; překroucenost jazyka je však jako špatné ovoce — působí těžkosti a zklamání a posluchačům škodí.

V Příslovích 13:12 je napsáno: „Odkládaným očekáváním onemocní srdce, ale když vytoužená věc skutečně přijde, je stromem života.“ Splnění dlouho očekávané touhy posiluje a občerstvuje člověka a dává mu novou životní energii.

Oslavený Ježíš Kristus slibuje těm křesťanům, kteří zvítězí, že jim dopřeje jíst „ze stromu života, který je v Božím ráji“. (Zj 2:7) A v posledních verších knihy Zjevení opět čteme: „A jestliže někdo něco odejme ze slov svitku tohoto proroctví, Bůh odejme jeho podíl ze stromů života a ze svatého města, věci, o nichž je napsáno v tomto svitku.“ (Zj 22:19) V kontextu těchto dvou biblických veršů mluví Kristus Ježíš o těch, kdo zvítězí, a říká, že jim „neuškodí druhá smrt“ (Zj 2:11), že jim bude dána ‚autorita nad národy‘ (Zj 2:26), že budou učiněni ‚sloupy v chrámu jeho Boha‘ (Zj 3:12) a že s Kristem usednou na jeho nebeský trůn. (Zj 3:21) Nemůže se tedy jednat o doslovný strom či stromy, protože ti, kdo zvítězili a jedí plody těchto stromů, jsou podílníky na nebeském povolání (Heb 3:1) a jsou pro ně vyhrazena místa v nebi. (Jan 14:2, 3; 2Pe 1:3, 4) Strom či stromy života jsou tedy symbolem Božího opatření k udržení života, v tomto případě nebeského, nesmrtelného života, který dostávají ti, kdo jsou vítězi s Kristem.

V jiném kontextu se o ‚stromech života‘ mluví ve Zjevení 22:1, 2. Zde je ukázáno, že z listů těchto stromů jedí národy, aby byly vyléčeny. Stromy jsou podél řeky, která plyne z Božího chrámového paláce, kde je Boží trůn. Tento obraz se objevuje potom, co jsou zřízeny nové nebe a nová země a co je pronesen výrok: „Boží stan je s lidmi.“ (Zj 21:1–3, 22, 24) Tyto stromy jsou tedy symbolem opatření, která lidem přinášejí uzdravení a udržují je naživu a díky kterým lidé mohou nakonec získat věčný život. Tato opatření vycházejí od královského trůnu Boha a Beránka Ježíše Krista.

Na několika místech v Písmu se mluví o „svitku života“ nebo o Boží ‚knize‘. Je zřejmé, že tato kniha obsahuje jména všech těch, kdo na základě své víry očekávají, že obdrží věčný život, ať už v nebi, nebo na zemi. Jsou tam obsažena jména Jehovových služebníků „od založení světa“, tedy světa lidí, kteří mohou být vykoupeni. Je proto nepochybné, že prvním jménem, které je na ‚tomto svitku‘ napsáno, je jméno spravedlivého Abela. (Zj 17:8; Mt 23:35; Lk 11:50, 51)

Co je myšleno tím, že je něčí jméno zapsáno do Boží ‚knihy‘ nebo na „svitku života“?

Skutečnost, že je jméno nějakého člověka zapsáno do „knihy života“, neznamená, že je tento člověk předurčen k věčnému životu. To, zda tam jeho jméno zůstane, závisí na jeho poslušnosti. Proto když Mojžíš prosil Jehovu za Izrael, řekl: „Jestliže nyní promineš jejich hřích — a jestliže ne, vymaž mě, prosím, ze své knihy, kterou píšeš.“ Jehova však odpověděl: „Kdokoli proti mně hřešil, toho vymažu ze své knihy.“ (2Mo 32:32, 33) To ukazuje, že v seznamu jmen zapsaných v ‚knize‘ dochází ke změnám kvůli tomu, že někteří jednotlivci jsou neposlušní; jejich jména jsou totiž z „knihy“ ‚vymazána‘. (Zj 3:5)

Z popisu soudu ve Zjevení 20:11–15 vyplývá, že během Kristovy Tisícileté vlády bude otevřen „svitek života“, aby do něj mohla být zapsána další jména; jsou rovněž otevřeny svitky určené k poučování. A tak ti, kdo se vrátí při „vzkříšení nespravedlivých“, dostanou příležitost, aby jejich jména byla zapsána do ‚svitku života‘, pokud budou poslušně konat ty skutky, které jsou v souladu se svitky určenými k poučování. (Sk 24:15) Věrní Boží služebníci, kteří se vrátí při „vzkříšení spravedlivých“, svá jména ve ‚svitku života‘ samozřejmě už mít budou. Tím, že budou s věrnou oddaností poslouchat Boží pokyny, si svá jména ve svitku uchovají.

Co může člověk dělat pro to, aby jeho jméno zůstalo v „knize života“ zapsáno natrvalo? Ti, kdo mají získat nebeský život, toho mohou dosáhnout tím, že svou vírou ‚zvítězí‘ nad světem a prokáží se ‚věrní až do smrti‘. (Zj 2:10; 3:5) Pro ty, kdo mají získat život na zemi, je to možné na základě věrné oddanosti Jehovovi, kterou prokáží v závěrečné, rozhodující zkoušce na konci Kristovy Tisícileté vlády. (Zj 20:7, 8) Jména těch, kdo během této závěrečné zkoušky zůstanou ryzí, nechá Bůh trvale zapsána v „knize života“; Jehova tak potvrdí, že jsou v plném smyslu spravedliví a že si zaslouží právo na věčný život na zemi. (Ří 8:33)

‚Beránkův svitek.‘ ‚Beránkův svitek života‘ je zvláštní svitek, který zřejmě obsahuje pouze jména těch, kdo budou s Beránkem, Ježíšem Kristem, vládnout v jeho Království; patří k nim i ti, kteří jsou ještě na zemi a kteří mají získat nebeský život. (Zj 13:8; srovnej Zj 14:1, 4.) O těch, kdo jsou zapsáni do ‚Beránkova svitku‘, je řečeno, že vstupují do svatého města, Nového Jeruzaléma, a tak se stávají částí nebeského mesiášského Království. (Zj 21:2, 22–27) Jejich jména jsou zapsána jak v „Beránkově svitku“, tak i v tom druhém svitku, Boží „knize života“. (Fil 4:3; Zj 3:5)

Řeka vody života. V jednom svém vidění zapsaném v knize Zjevení spatřil Jan „řeku vody života, čistou jako křišťál, která plyne od trůnu Božího a Beránkova“ středem široké ulice svatého města, Nového Jeruzaléma. (Zj 22:1, 2; 21:2) Voda je pro život nezbytně nutná. Vidění je zasazeno do doby po zřízení ‚nového nebe a nové země, neboť dřívější nebe a dřívější země pominuly‘. (Zj 21:1) Z kontextu vyplývá, že řeka začíná téci až po zničení současného systému věcí. Ve vidění je ukázáno, že podél řeky rostou stromy, které rodí ovoce a mají listy k léčení národů. Těmito životodárnými vodami jsou tedy opatření k životu, jež pro všechny lidi na zemi, kteří obdrží život, učinil Jehova prostřednictvím Beránka, Ježíše Krista.

Jan uvedl další podrobnosti tohoto inspirovaného zjevení a potom napsal: „A duch a nevěsta stále říkají: ‚Přijď!‘“ Každého, kdo to slyšel, Jan vybídl: „Přijď!“ A potom toto pozvání rozšiřuje na každého, kdo žízní, a každému říká, „ať si vezme zdarma vodu života“. Duch a nevěsta dokonce už před koncem současného ničemného systému věcí zvou lidi, aby začali ‚pít‘ z opatření, která k získání věčného života učinil Bůh prostřednictvím svého Beránka. Tito pozvaní se také mohou těšit na dobu, kdy budou pít z řeky vody života, a tak po zničení starého systému zažijí úplné uzdravení, k němuž dojde pod vládou Beránka a jeho nevěsty. (Zj 22:17)

„Životní vláha.“ V Žalmu 32:1–5 popisuje David pocit štěstí, jaký pramení z odpuštění; ukazuje však také, jakou tíseň zažívá ten, kdo se ze svého přestupku Jehovovi ještě nevyznal, a tedy nezískal Boží odpuštění. Než žalmista své provinění vyznal, snažil se ho nejprve tajit, a měl proto výčitky svědomí. Řekl: „Má životní vláha se změnila jako v suchém letním žáru.“ Snaha potlačit svědomí zatížené vinou ho vyčerpala a úzkost oslabila jeho životní sílu, podobně jako může strom ztratit životodárnou vláhu v období sucha nebo za silného letního horka. Jak se zdá, Davidova slova ukazují, že to, že svůj hřích nevyznal, mělo škodlivý dopad jak na jeho duševní rozpoložení, tak i na tělesné zdraví, nebo že přinejmenším ztratil ve velké míře radost ze života. Odpuštění a úlevu mu mohlo přinést pouze to, když svůj přestupek vyznal Jehovovi. (Př 28:13)

‚Vak života.‘ Abigail úpěnlivě prosila Davida, aby ustoupil od svého záměru pomstít se Nabalovi; tak ho uchránila před tím, že by na sebe uvalil vinu krve. Abigail tehdy řekla: „Když povstane člověk, aby tě pronásledoval a hledal tvou duši, duše mého pána se jistě prokáže být zabalená ve vaku života u Jehovy, tvého Boha; ale pokud jde o duši tvých nepřátel, tu vymrští jako z jamky praku.“ (1Sa 25:29–33) Když má člověk něco cenného, zabalí to, aby to uchránil a uchoval v nepoškozeném stavu. Podobně i život Davida jakožto jednotlivce byl v rukou živého Boha; pokud se David nesnažil vzít svou záchranu do svých vlastních rukou a čekal na Jehovu, mohl Jehova uchránit jeho život před nepřáteli. Duši Davidových nepřátel však Bůh odvrhl.