Kapitola 17

‚Pobité duše‘ odměněny

 1. V jakém časovém období žijeme a jaké jsou pro to důkazy?

BOŽÍ Království panuje! Jezdec na bílém koni se chystá dokončit své vítězství. Rudý kůň, černý kůň a bledý kůň se řítí zemí. Nepopiratelně se splňují Ježíšova vlastní proroctví o jeho přítomnosti v královské moci. (Matouš, kapitoly 24, 25; Marek, kapitola 13; Lukáš, kapitola 21) Ano, žijeme v posledních dnech tohoto systému věcí. (2. Timoteovi 3:1–5) Protože je tomu tak, pozorně sledujme, jak Beránek, Ježíš Kristus, otevírá pátou pečeť svitku. Na jakém dalším vidění se máme nyní podílet?

 2. a) Co viděl Jan, když byla otevřena pátá pečeť? b) Proč bychom neměli být překvapeni, když čteme o tom, že je v nebi symbolický obětní oltář?

² Jan popisuje působivou scénu: „A když otevřel pátou pečeť, viděl jsem pod oltářem duše těch, kteří byli pobiti kvůli Božímu slovu a kvůli svědeckému dílu, jež mívali.“ (Zjevení 6:9) Co to je? Obětní oltář v nebi? Ano. Zde se Jan poprvé zmiňuje o oltáři. Ale popsal již Jehovu na jeho trůnu, obklopující jej cherubíny, skleněné moře, lampy a 24 starších, kteří nesou kadidlo — všechny rysy, jež připomínají pozemský svatostánek, Jehovovu svatyni v Izraeli. (2. Mojžíšova 25:17, 18; 40:24–27, 30–32; 1. Paralipomenon 24:4) Mělo by nás tedy překvapit, že nacházíme v nebi také symbolický obětní oltář? — 2. Mojžíšova 40:29.

 3. a) Jak byly ve starověkém židovském svatostánku vylévány duše „u spodku oltáře“? b) Proč viděl Jan duše pobitých svědků pod symbolickým oltářem v nebi?

³ Pod oltářem jsou „duše těch, kteří byli pobiti kvůli Božímu slovu a kvůli svědeckému dílu, jež mívali“. Co to znamená? To nemohou být nějaké duše bez těla, v jaké věřili pohanští Řekové. (1. Mojžíšova 2:7; Ezekiel 18:4) Jan naopak ví, že symbolem duše neboli života je krev, a když kněží ve starověkém židovském svatostánku zabili obětní zvíře, pokropili krví „oltář kolem dokola“ nebo ji vylili „u spodku oltáře pro zápalnou oběť“. (3. Mojžíšova 3:2, 8, 13; 4:7; 17:6, 11, 12) Duše zvířete byla tedy úzce ztotožněna s obětním oltářem. Proč jsou však duše (neboli krev) těchto Božích služebníků viděny právě pod symbolickým oltářem v nebi? Protože jejich smrt je považována za obětní.

 4. V jakém smyslu je smrt duchem zplozených křesťanů obětní?

⁴ Všichni, kteří jsou zplozeni jako Boží duchovní synové, opravdu umírají obětní smrtí. Protože mají svou úlohu v Jehovově nebeském Království, je Boží vůlí, aby se zřekli jakékoli naděje na věčný život na zemi a aby jej obětovali. V tom smyslu se podrobují obětní smrti ve prospěch Jehovovy svrchovanosti. (Filipanům 3:8–11; srovnej 2:17.) To platí ve velmi skutečném smyslu o těch, které Jan viděl pod oltářem. Jsou to pomazaní, kteří byli ve své době umučeni za svou horlivou službu, když se zastávali Jehovova slova a svrchovanosti. Jejich ‚duše. . . byly pobity kvůli Božímu slovu a kvůli svědeckému dílu [martyrian], jež mívali‘.

 5. Jak to, že duše věrných volají o pomstu, ačkoli jsou mrtvé?

⁵ Děj se dále rozvíjí: „A volali silným hlasem a řekli: ‚Až dokdy, Svrchovaný Pane, svatý a pravý, se budeš zdržovat a nebudeš soudit a mstít naši krev na těch, kteří bydlí na zemi?‘“ (Zjevení 6:10) Jak mohou jejich duše (neboli krev) volat o pomstu, jestliže Bible ukazuje, že mrtví nejsou při vědomí? (Kazatel 9:5) Nekřičela snad Abelova krev, když ho Kain zavraždil? Jehova tehdy řekl Kainovi: „Cos to udělal? Poslyš! Krev tvého bratra křičí ke mně ze zemské půdy.“ (1. Mojžíšova 4:10, 11; Hebrejcům 12:24) To neznamená, že Abelova krev doslova pronášela nějaká slova. Abel však zemřel jako nevinná oběť a právo volalo po tom, aby byl vrah potrestán. Podobně jsou nevinní i tito křesťanští mučedníci a právo vyžaduje, aby byli pomstěni. (Lukáš 18:7, 8) Volání po pomstě je hlasité, protože tímto způsobem zemřely tisíce lidí. — Srovnej Jeremjáše 15:15, 16.

 6. Prolití které nevinné krve bylo pomstěno v roce 607 př. n. l.?

⁶ Obdobná situace možná panovala v odpadlé Judě, když nastoupil v roce 716 př. n. l. na trůn král Manase. Prolil mnoho nevinné krve a možná, že i ‚rozřezal pilou‘ proroka Izajáše. (Hebrejcům 11:37; 2. Královská 21:16) Později sice Manase činil pokání a změnil se, ale vina krve zůstala. Když v roce 607 př. n. l. Babylóňané zpustošili judské království, „stalo se to proti Judě jen z Jehovova nařízení, aby byla odstraněna z jeho dohledu pro hříchy Manaseho, podle všeho, co dělal, a také pro nevinnou krev, kterou prolil, takže naplnil Jeruzalém nevinnou krví, a Jehova nebyl svolný udělit odpuštění“. — 2. Královská 24:3, 4.

 7. Kdo nese v prvé řadě odpovědnost za prolití ‚krve svatých‘?

⁷ Jako tomu bylo v biblických dobách, mohou být i dnes již dlouho mrtví mnozí z těch, kteří pobíjeli Boží svědky. Ale organizace, která způsobila jejich mučednickou smrt, je stále ještě naživu a nese vinu krve. Je to Satanova pozemská organizace, jeho pozemské semeno. Vyniká v něm Velký Babylón, světová říše falešného náboženství.a Je popsána jako „opilá krví svatých a krví Ježíšových svědků“. Ano, „byla v něm nalezena krev proroků a svatých a všech, kteří byli pobiti na zemi“. (Zjevení 17:5, 6; 18:24; Efezanům 4:11; 1. Korinťanům 12:28) To je opravdu těžká vina krve. Pokud bude existovat Velký Babylón, bude krev jeho obětí volat po spravedlnosti. — Zjevení 19:1, 2.

 8. a) K jakým případům mučednictví došlo za Janova života? b) Jaké pronásledování podnítili římští císařové?

⁸ Jan byl sám v prvním století svědkem mučednictví, když krutý had a jeho pozemské semeno vedli válku proti rostoucímu sboru pomazaných křesťanů. Jan kdysi viděl našeho Pána přibitého na mučednický kůl a zažil zavraždění Štěpána, svého vlastního bratra Jakuba, Petra, Pavla i jiných blízkých druhů. (Jan 19:26, 27; 21:15, 18, 19; Skutky 7:59, 60; 8:2; 12:2; 2. Timoteovi 1:1; 4:6, 7) Římský císař Nero učinil v roce 64 n. l. křesťany obětními beránky, když je obvinil ze zapálení města, aby tak čelil pověsti, že viníkem byl on. Historik Tacitus píše: „Když [křesťané] umírali, byli terčem posměchu; někteří byli oblečeni do kůží divokých zvířat a pak roztrháni psy, někteří byli [přibíjeni na mučednické kůly]b a někteří byli zapáleni, aby sloužili v noci jako pochodně.“ Při další vlně pronásledování za vlády císaře Domiciána (81–96 n. l.) došlo k tomu, že byl Jan poslán do vyhnanství na ostrov Patmos. Bylo tomu tak, jak řekl Ježíš: „Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ — Jan 15:20; Matouš 10:22.

 9. a) Jaké plody mistrovského Satanova podvodu se objevily již nejpozději ve čtvrtém století n. l. a čeho jsou hlavní částí? b) Jak zacházeli někteří panovníci křesťanstva se svědky Jehovovými během první a druhé světové války?

⁹ Ve čtvrtém století n. l. se již objevily plody mistrovského podvodu starého hada, Satana Ďábla: odpadlé náboženství v podobě křesťanstva — babylónský systém skrytý pod „křesťanským“ nátěrem. Tento systém je hlavní složkou hadova semene a rozvinul se v množství vzájemně si odporujících sekt. Podobně jako starověká nevěrná Juda, nese i křesťanstvo těžkou vinu krve, protože se intenzívně zapojilo na obou stranách do první i druhé světové války. Někteří političtí panovníci křesťanstva dokonce užívali těchto válek jako záminky k pobíjení Božích pomazaných služebníků. Recenze knihy Friedricha Zipfela Boj církví v Německu (něm.) podává zprávu o tom, jak Hitler pronásledoval svědky Jehovovy, a je zde řečeno: „Třetina z nich [svědků] byla zabita, buď byli popraveni, nebo se stali obětí násilných skutků, hladu, nemocí nebo otrocké práce. Tento útlak byl bezpříkladně tvrdý a vyvolala ho neústupná víra, kterou nebylo možno sloučit s národně socialistickou ideologií.“ O křesťanstvu, včetně jeho kněžstva, je možné popravdě říci: „Na tvých suknicích se také našly stopy krve duší nevinných chudáků.“ — Jeremjáš 2:34.c

10. Jaké pronásledování postihlo mladé muže z velkého zástupu v mnoha zemích?

¹⁰ Od roku 1935 nesou nápor těžkého pronásledování v mnoha zemích mladí muži z velkého zástupu. (Zjevení 7:9) Právě v době, kdy v Evropě skončila druhá světová válka, bylo jen v jednom městě popraveno oběšením 14 mladých svědků Jehovových. Čeho se dopustili? Vyjádřili, že „se již nebudou učit válce“. (Izajáš 2:4) V novější době byli z téhož důvodu ubiti k smrti nebo zastřeleni popravčí četou mladí muži v Orientu a v Africe. Tito mladí mučedníci, důstojní podporovatelé Ježíšových pomazaných bratrů, budou jistě vzkříšeni na zaslíbené nové zemi. — 2. Petra 3:13; srovnej Žalm 110:3; Matouše 25:34–40; Lukáše 20:37, 38.

Bílé roucho

11. V jakém smyslu dostávají umučení pomazaní křesťané „bílé roucho“?

¹¹ Když apoštol Pavel podal důkazy o víře těch, kteří ve starověku zachovali ryzost, řekl: „A přece ti všichni, ačkoli obdrželi svědectví prostřednictvím své víry, nezažili splnění toho slibu, protože Bůh pro nás předvídal něco lepšího, aby nebyli učiněni dokonalými odděleně od nás.“ (Hebrejcům 11:39, 40) Co znamená „něco lepšího“, na čem se účastní Pavel a ostatní pomazaní křesťané? Jan to zde vidí ve vidění: „A každému z nich bylo dáno bílé roucho; a bylo jim řečeno, aby ještě chvilku odpočívali, dokud se nenaplní také počet jejich spoluotroků a jejich bratrů, kteří mají být zabiti, jako byli i oni.“ (Zjevení 6:11) Obdrží „bílé roucho“, což souvisí s tím, že budou vzkříšeni jako nesmrtelní duchovní tvorové. Již neleží jako pobité duše pod oltářem, ale jsou vzkříšeni, aby patřili ke skupině 24 starších, kteří uctívají před Božím nebeským trůnem. Tam jsou i jim dány trůny, což ukazuje, že se ujmou královských předností. A jsou ‚oblečeni do bílých svrchních oděvů‘, z čehož je patrné, že byli uznáni za spravedlivé, hodné čestného místa před Jehovou na onom nebeském dvoře. Tím se také plní Ježíšův slib věrným pomazaným křesťanům ve sboru v Sardech: „Ten, kdo zvítězí, bude tedy oděn bílými svrchními oděvy.“ — Zjevení 3:5; 4:4; 1. Petra 1:4.

12. Jak vzkříšení pomazaní ‚ještě chvilku odpočívají‘ a do které doby?

¹² Všechny důkazy naznačují, že toto nebeské vzkříšení začalo v roce 1918, poté, kdy byl Ježíš dosazen v roce 1914 na trůn a vyjel, aby zahájil své královské vítězné tažení očištěním nebes od Satana a jeho démonů. A přesto těmto vzkříšeným pomazaným je řečeno, „aby ještě chvilku odpočívali, dokud se nenaplní také počet jejich spoluotroků“. Ti, kteří patří k Janově třídě na zemi, musí dokázat ve zkouškách a v pronásledování svou ryzost a někteří z nich mohou být ještě zabiti. Nakonec však bude pomstěna všechna spravedlivá krev prolitá Velkým Babylónem a jeho politickými milovníky. Ti, kteří již byli vzkříšeni, se bezpochyby zaměstnávají nebeskými povinnostmi. Odpočívají, nikoli v nějaké blažené nečinnosti, ale v tom smyslu, že trpělivě čekají na den Jehovovy pomsty. (Izajáš 34:8; Římanům 12:19) Jejich odpočinek skončí, až budou svědky zničení falešného náboženství a až budou jako „povolaní a vyvolení a věrní“ doprovázet Pána Ježíše Krista při vykonávání rozsudku nad všemi ostatními částmi Satanova ničemného semene zde na zemi. — Zjevení 2:26, 27; 17:14; Římanům 16:20.

„Ti, kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve“

13, 14. a) Kdy začíná podle slov apoštola Pavla nebeské vzkříšení a kdo je vzkříšen? b) Kdy jsou pomazaní, kteří přežívají do Pánova dne, vzkříšeni do nebe?

¹³ Pochopení, které získáváme při otevření páté pečeti, je v plném souladu s jinými biblickými texty, jež pojednávají o nebeském vzkříšení. Apoštol Pavel například napsal: „To vám totiž říkáme podle Jehovova slova, že my žijící, kteří přežijeme do Pánovy přítomnosti, nijak nepředejdeme ty, kteří usnuli ve smrti, protože sám Pán sestoupí z nebe s přikazujícím zvoláním, s hlasem archanděla a s Boží trubkou a ti, kteří jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve. Potom my žijící, kteří přežijeme, chceme být spolu s nimi uchváceni v oblacích, abychom se setkali s Pánem ve vzduchu; a tak budeme vždy s Pánem.“ — 1. Tesaloničanům 4:15–17.

¹⁴ Tyto verše sdělují něco opravdu vzrušujícího. Ty z Ježíšových pomazaných bratrů, kteří se dožijí Ježíšovy přítomnosti, totiž ty, kteří budou ještě žít na zemi během jeho přítomnosti, předejdou do nebe ti, kteří již zemřeli. Takoví, kteří byli mrtví ve spojení s Kristem, vstanou jako první. Ježíš sestupuje, neboli obrací k nim svou pozornost, a křísí je k duchovnímu životu, přičemž jim dává „bílé roucho“. Potom ti, kteří jsou ještě naživu jako lidé, skončí svůj pozemský běh, přičemž mnozí z nich zemřou násilnou smrtí z rukou odpůrců. Nespí však ve smrti jako jejich předchůdci. Když umírají, jsou naopak proměněni ihned — „v okamžiku“ — a vytrženi do nebe, aby byli s Ježíšem a s ostatními členy Kristova těla. (1. Korinťanům 15:50–52; srovnej Zjevení 14:13.) Vzkříšení pomazaných křesťanů tedy začíná brzy poté, kdy čtyři apokalyptičtí jezdci zahajují svou jízdu.

15. a) Kterou dobrou zprávu poskytlo otevření páté pečeti? b) Jak vrcholí jízda vítězného dobyvatele na bílém koni?

¹⁵ Otevření páté pečeti svitku poskytlo dobrou zprávu o pomazaných, kteří zachovávají ryzost a zvítězili tím, že zůstali věrní až do smrti. Neposkytuje však žádnou dobrou zprávu pro Satana a jeho semeno. Jízda dobyvatele na bílém koni neodvratně pokračuje a vrcholí v době zúčtování se světem, který „leží v moci toho ničemného“. (1. Jana 5:19) To je patrné v okamžiku, kdy Beránek otvírá šestou pečeť.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 102]

‚Pobité duše‘

McClintockova a Strongova Cyclopedia (angl.) cituje Johna Jortina, anglického protestanta z 18. století, který se narodil francouzským hugenotským rodičům. Řekl: „Kde začíná pronásledování, končí křesťanství. . . Jakmile se z křesťanství stalo náboženství [římské] říše a jeho služebníkům bylo poskytnuto bohatství a čest, nabylo nestvůrné zlo v podobě pronásledování obrovskou sílu a zapůsobilo svým drtivým vlivem na náboženství evangelia.“

[Obrázek na straně 103]

„A každému z nich bylo dáno bílé roucho“