nepřinesl mezinárodní bezpečnost. Kde byla chyba?

Studená válka

Ti, kteří plánovali úlohu Spojených národů, neočekávali, že mezi bývalými spojenci z druhé světové války dojde rychle k soupeření. Mnoho států se zapojilo do tohoto boje o moc, kterému se říkalo studená válka a který byl do jisté míry bojem mezi komunismem a kapitalismem. Místo aby tyto dva bloky národů spojily své síly k zastavení války, podporovaly nepřátelské strany v regionálních konfliktech a tak bojovaly jeden proti druhému v Asii, Africe a v Severní, Střední i Jižní Americe.

Na konci šedesátých let se začala ve studené válce projevovat obleva. Toto oteplení vyvrcholilo roku 1975, kdy 35 států podepsalo takzvanou Helsinskou dohodu. Mezi účastníky patřily Sovětský svaz a Spojené státy a s nimi jejich evropští spojenci. Všechny tyto státy se zavázaly, že budou usilovat o „mír a bezpečnost“ a že se budou „zdržovat. . . hrozby či použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, nebo použití této síly jakýmkoli jiným způsobem, který by odporoval záměrům Spojených národů“.

Tyto myšlenky však nepřinesly ovoce. Začátkem osmdesátých let se boj mezi světovými velmocemi znovu přiostřil. Došlo to až tak daleko, že v roce 1982 nově zvolený generální tajemník Spojených národů, dr. Javier Pérez de Cuéllar, přiznal, že jeho organizace selhala, a varoval před „novou mezinárodní anarchií“.

Dnes se však generální tajemník Spojených národů a jiní vůdci vyjadřují optimisticky. Novinové zprávy se zmiňují o „období po studené válce“. Jak došlo k této změně?

„Období po studené válce“

Důležitým momentem bylo jedno zasedání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, kterého se účastnilo 35 států. V září 1986 podepsaly takzvaný Stockholmský dokument, kterým potvrzují svůj závazek plnit Helsinskou dohodu z roku 1975.a Stockholmský dokument obsahuje mnoho pravidel, jimiž se má řídit kontrola vojenských činností. „Výsledky tří posledních let jsou povzbudivé a dosažené výsledky začínají převyšovat písemné závazky Stockholmského dokumentu,“ uvedl ve své Ročence 1990 SIPRI (Stockholmský mezinárodní ústav pro výzkum míru).

Potom v roce 1987 dosáhly supervelmoci význačné dohody, podle níž se vyžadovalo zničení všech jejich střel odpalovaných ze země, které měly dolet v rozmezí 500–5 500 kilometrů. „Naplánováno je fyzické zničení střel a odpalovacích zařízení a obě strany náležitě dodržují ustanovení dohod,“ uvádí SIPRI.

Pro snížení nebezpečí nukleární války se dělají další opatření. Například v roce 1988 podepsaly supervelmoci smlouvu, jež se týkala „mezikontinentálních balistických střel a balistických střel odpalovaných z ponorek“. Dříve než dojde k odpálení takových zbraní, musí každá strana informovat druhou „nejméně 24 hodin předem o plánovaném datu, místě odpálení a oblasti dopadu“. Takové dohody, jak uvádí SIPRI, „prakticky vylučují možnost, že by se lokální konflikty rozrostly ve světovou nukleární válku“.

Mezitím se tempo úsilí o zlepšení mezinárodní bezpečnosti zrychlilo. Potom v květnu 1990 během vrcholné schůzky ve Washingtonu, D.C., navrhl sovětský prezident Michail Gorbačov, aby dva bloky evropských států podepsaly mírovou dohodu. V červenci se 16 západních států NATO (Severoatlantická aliance) sešlo v Londýně. Jejich odpověď na návrh Michaila Gorbačova byla, aby obě strany podepsaly „společné prohlášení, ve kterém slavnostně uvedeme, že již nejsme soupeři a potvrdíme svůj úmysl upustit od hrozby či použití síly“. Titulek z první strany jedněch afrických novin to popsal jako „obrovský krok ke světovému míru“.

Potom, v předvečer vrcholné schůzky světových mocností v Helsinkách, mluvčí vlády Spojených států řekl, že „možnost války [na Středním východě] vyvolává potřebu nového skupinového plánu na světový mír“. Míru byla zasazena rána, když Irák obsadil Kuvajt a zdálo se, že na Středním východě vypukne válečný požár. Pod záštitou Spojených národů však mezinárodní jednotky vedené Spojenými státy zatlačily okupační vojska zpět do jejich země. Mezinárodní jednota k dosažení cíle, jež se projevila v této válce, vyvolala v některých lidech naději, že nastala nová éra spolupráce.

Od té doby světové události ještě pokročily. Dramatickými změnami prošlo zejména to, co kdysi bylo Sovětským svazem. Změny zasáhly samotnou jeho podstatu. Pobaltským státům bylo umožněno, aby vyhlásily svou nezávislost, a jiné republiky Sovětského svazu je následovaly. V zemích, které se v době centralizované komunistické moci zdály být tak jednotné, vypukly násilné etnické spory. Koncem roku 1991 Sovětský svaz oficiálně přestal existovat.

Tyto zásadní změny na světové politické scéně poskytly příležitost Organizaci spojených národů. V souvislosti s tím uvedl The New York Times: „Uvolňování světového napětí a nový duch spolupráce mezi Spojenými státy a Sovětským svazem by mohl znamenat pro světovou organizaci novou, mocnější úlohu v mezinárodních záležitostech.“

Nastal již konečně čas, aby se tato organizace stará 47 let chopila své příležitosti? Vstupujeme skutečně do období, kterému Spojené státy říkají „nové století a nové tisíciletí míru, svobody a blahobytu“?

Budou mít plány na mezinárodní bezpečnost úspěch?

„ZDÁ SE, že studená válka, která po více než čtyřicet let sužovala svět, s Boží pomocí skončila,“ uvádí časopis Světové rady církví One World. „Významné události ve střední a východní Evropě. . . se zdají být dobrou předzvěstí míru a bezpečnosti v Evropě a ostatním světě,“ dodává anglikánský autor programu teologického vzdělávání Světové rady církví John Pobee.

Představitelé Světové rady církví nejsou jediní, kdo spojují Boha s lidskými plány na mezinárodní bezpečnost. V dubnu 1991, krátce po válce v Perském zálivu, poslal papež Jan Pavel tehdejšímu generálnímu tajemníkovi Spojených národů Javierovi Pérez de Cuéllarovi poselství, ve