„Z úst nemluvňat“

KDYŽ byl Samuel malý chlapec, pevně se držel správných zásad i přes velkou ničemnost, kterou projevovali synové velekněze Eliho. (1. Samuelova 2:22; 3:1) V Elišově době malá izraelská dívka, která byla v Sýrii v zajetí, odvážně vydala svědectví paní, které sloužila. (2. Královská 5:2–4) Když bylo Ježíšovi dvanáct let, nebojácně mluvil s izraelskými učiteli, vyptával se na různé věci a odpovídal tak, že byli všichni ohromeni. (Lukáš 2:46–48) Po celé dějiny malí ctitelé věrně Jehovovi sloužili.

A co dělají mladí lidé dnes — ukazují, že jsou také tak věrní? Jistěže ano! Různé zprávy z kanceláří odboček Watch Tower Society dokazují, že opravdu mnoho věřících mladých lidí ‚se ochotně nabízí‘ ve službě Jehovovi. (Žalm 110:3) Výborné výsledky jejich úsilí povzbuzují všechny křesťany — mladé i staré —, aby se nikdy ‚nevzdávali konání toho, co je znamenité‘. (Galaťanům 6:9)

Pěkným příkladem je Ajumi, malá japonská dívka, která se stala zvěstovatelkou, když jí bylo šest let, a která si dala za cíl, že vydá svědectví všem dětem ve své třídě. Dostala svolení zařadit několik biblických publikací do třídní knihovničky a také se připravila, aby mohla odpovědět na cokoli, na co by se spolužáci mohli zeptat. Skoro všichni spolužáci si publikace prohlédli a prohlédl si je také učitel. Během šesti let, kdy Ajumi chodila do základní školy, zavedla třináct biblických studií. Když byla ve čtvrté třídě, dala se pokřtít, a jedna její kamarádka, se kterou studovala, byla pokřtěna v šesté třídě. Navíc začala studovat a později byla pokřtěna i maminka a také dvě starší sestry této zájemkyně.

Dobré chování svědectvím

„Udržujte si znamenité chování mezi národy,“ napsal apoštol Petr ve svém prvním dopise, a mladí křesťané berou tento pokyn skutečně vážně. (1. Petra 2:12) Jejich dobré chování často vede k tomu, že je vydáno pěkné svědectví. V africké zemi Kamerun přišel jeden muž podruhé na sborové shromáždění do sálu Království svědků Jehovových a náhodou si sedl vedle jedné malé holčičky. Když řečník vyzval posluchače, aby si v Bibli vyhledali určitou pasáž, tento muž si všiml, že holčička si verš rychle našla ve své Bibli a pozorně sledovala, když řečník četl. To na něj udělalo takový dojem, že hned po shromáždění šel za řečníkem a řekl mu: „Díky této malé holčičce s vámi chci studovat Bibli.“

V Jižní Africe je škola, do které chodí také dvacet pět dětí z rodin svědků Jehovových. Díky dobrému chování těchto dětí mají v tomto místě svědkové Jehovovi velmi dobrou pověst. Jedna učitelka se svěřila rodičům, svědkům Jehovovým, že nechápe, jak je možné, že se svědkům daří tak dobře vychovávat děti, zvláště když její církev mladým lidem pomáhat vůbec nedokáže. Do této školy přišla jedna nová učitelka a okamžitě si všimla, jak dobře se děti svědků Jehovových chovají. Zeptala se jednoho chlapce, co by musela udělat, aby se mohla stát svědkem Jehovovým. Vysvětlil jí, že by měla studovat Bibli, a domluvil s ní, že se jí budou jeho rodiče věnovat.

Rigoberto z Kostariky poznal hlas pravdy, když mu dva spolužáci odpovídali s pomocí Bible na otázky, jak je to s Trojicí, duší a peklem. To, co řekli, mělo pro Rigoberta váhu nejen proto, že dovedli používat Písma, ale také proto, že se jejich výborné chování tolik lišilo od toho, co viděl v různých církvích křesťanstva. Rigobertovi sice rodina brání v biblickém studiu, ale on přesto dělá pěkné pokroky.

Ve Španělsku dva svědkové — jednomu z nich bylo devět let — navštívili při kazatelské službě muže, který se jmenoval Onofre. Většinou mluvil dospělý svědek a chlapec sledoval texty v Písmech a několik biblických textů odcitoval zpaměti. Na Onofrea to zapůsobilo. Rozhodl se, že chce Bibli studovat právě tam, kde se tento chlapec naučil tak dobře zacházet s Písmy. V neděli brzy ráno šel tedy do sálu Království, kde se scházejí svědkové Jehovovi. Musel čekat venku až do odpoledne, kdy svědkové přišli na shromáždění. Začal studovat a od té doby dělal pěkné pokroky a nedávno symbolizoval své zasvěcení křtem ve vodě.

Aktivní mladí svědkové

Ano, Jehova používá děti i dospělé, aby našel lidi, kteří mají mírné srdce. To je vidět z následujícího příběhu, který se stal v Maďarsku. Zdravotní sestra v nemocnici si všimla, že kdykoli přijde návštěva za jednou desetiletou pacientkou, přinese jí nejen něco dobrého k jídlu, ale také něco ke čtení. To sestřičku upoutalo a zajímalo ji, co si může číst taková malá holčička. Zjistila, že čte Bibli. Sestřička si o tom s holčičkou povídala. Říká: „Od začátku mě skutečně vyučovala.“ Když malá holčička z nemocnice odcházela, pozvala sestřičku, aby přišla na sjezd, ale sestřička to odmítla. Později však navštívila oblastní sjezd „Čistý jazyk“. Brzy potom začala se svědky Jehovovými studovat Bibli a za rok byla pokřtěna — to vše jen díky tomu, že si malá holčička v nemocnici četla biblickou literaturu.

Ana Ruth ze Salvadoru byla ve druhém ročníku střední školy. Měla ve zvyku nechávat na lavici biblickou literaturu, aby si ji spolužáci mohli přečíst, kdyby chtěli. Ana Ruth si všimla, že literatura mizí a za nějakou dobu se zase objevuje, a zjistila, že si ji čte její spolužačka Evelyn. Po nějaké době Evelyn začala studovat Bibli a chodit na sborová shromáždění. Nakonec byla pokřtěna a nyní trvale slouží jako pomocná průkopnice. Ana Ruth je pravidelnou průkopnicí.

V Panamě jedna sestra studovala s ženou, jejíž manžel jí ve studiu bránil do té míry, že se studium skoro přerušilo. Postupně se však manželův postoj k pravdě změnil. Po nějaké době ho jeho tělesný bratr, který je svědkem, požádal, aby mu v domě instaloval bezpečnostní zařízení. Zatímco bezpečnostní zařízení instaloval, vrátila se domů jeho devítiletá neteř a byla velmi smutná. Zeptal se jí, co se děje. Ona mu odpověděla, že šla se svou starší sestrou na biblické studium, ale paní, se kterou měly studovat, nebyla doma, a ona tak nemohla pro Jehovu ten den nic udělat. Strýček jí řekl: „A proč bys nemohla kázat mně? Alespoň tak dneska pro Jehovu něco uděláš.“ Jeho neteř si s radostí doběhla pro Bibli a začalo studium.

Její matka (mužova švagrová) poslouchala. Myslela si, že to všechno je jenom žert, ale kdykoli ten muž přišel k nim domů, poprosil svou neteř o biblické studium. Když maminka viděla, že její švagr to myslí se studiem vážně a má některé složité otázky, rozhodla se, že studium povede sama a že její dcera bude na studiu s ní. Začali studovat dvakrát týdně a muž dělal rychlé pokroky. Nakonec se zasvětil Bohu a byl pokřtěn na stejném sjezdu jako jeho manželka — díky správnému postoji své malé neteře.

Odvaha mladých lidí je pěkným svědectvím

Bible říká: „Buď odvážný, a ať je tvé srdce silné, ano, doufej v Jehovu.“ (Žalm 27:14) Tato slova jsou určena všem Božím služebníkům a během minulého roku je uplatnili děti i dospělí. Když v Austrálii začala jedna pětiletá holčička chodit do nové školy, šla její maminka za učitelkou, aby jí vysvětlila, čemu věří svědkové Jehovovi. Učitelka řekla: „Já už vím, čemu věříte. Vaše dcera mi všechno vysvětlila.“ Tato holčička nebyla ostýchavá a sama přišla za svou učitelkou, aby jí pověděla o své víře.

Pětiletá Andrea z Rumunska byla také odvážná. Když její maminka opustila pravoslavnou víru a stala se svědkem Jehovovým, jejich sousedé jí odmítali naslouchat. Na jednom sborovém studiu knihy Andrea slyšela, jak dozorce služby zdůrazňuje, že bychom měli kázat svým sousedům. Vážně o tom přemýšlela, a když přišly domů, řekla mamince: „Až odejdeš do práce, vstanu, připravím si tašku s literaturou jako ty, mami, a pomodlím se k Jehovovi, aby mi pomohl mluvit o pravdě se sousedy.“

Druhý den Andrea udělala, co slíbila. Sebrala odvahu a zazvonila u sousedů. Když sousedka otevřela dveře, tato malá holčička řekla: „Vím, že od té doby, co je moje maminka svědkem Jehovovým, ji nemáte ráda. Několikrát se s vámi pokoušela mluvit, ale vy jste ji nechtěla poslouchat. To je mamince moc líto, ale chci, abyste věděla, že vás máme rádi.“ Pak Andrea vydala pěkné svědectví. Za jeden den rozdala šest knih, šest časopisů, čtyři brožury a čtyři traktáty. Od té doby začala pravidelně chodit do kazatelské služby.

Naši bratři z Rwandy také museli projevit velkou odvahu v souvislosti s boji, které v této africké zemi probíhají. Stalo se, že jednu rodinu svědků Jehovových zavřeli vojáci do místnosti a chtěli je zabít. Rodina požádala, aby se mohli před smrtí ještě pomodlit. Vojáci jim to dovolili. Všichni kromě dcery Deborah se pomodlili v duchu. Zpráva říká, že Deborah se pomodlila nahlas: „Jehovo, tento týden jsme s tatínkem rozdali lidem pět časopisů. Jak se k těm lidem teď budeme moct vrátit a učit je pravdu a pomoct jim, aby získali život? A jak se teď budu moct stát zvěstovatelkou? Chtěla jsem se dát pokřtít, abych ti mohla sloužit.“ Když voják slyšel, jak se Deborah modlí, řekl: „Díky této malé holčičce vás nemůžeme zabít.“ Deborah odpověděla: „Děkuju.“ Rodina tak byla zachráněna.

Když Ježíš těsně před koncem svého pozemského života přijel triumfálně do Jeruzaléma, vítaly ho jásající davy. Byli tam děti i dospělí. Podle zprávy malí chlapci ‚v chrámu vykřikovali a říkali: „Zachraň, prosíme, Syna Davidova!“ ‘ Kněží a znalci Zákona si na to stěžovali, ale Ježíš jim řekl: „Nikdy jste nečetli: ‚Z úst nemluvňat a kojenců jsi opatřil chválu‘?“ (Matouš 21:15, 16)

Není to krásné, když vidíme, jak se tato Ježíšova slova splňují i dnes? „Z úst nemluvňat a kojenců“ — a my můžeme dodat, z úst dospívajících a mladých mužů a žen — si Jehova opatřil chválu. Opravdu nikdo není příliš malý na to, aby mohl chválit Jehovu. (Joel 2:28, 29)