Otázky čtenářů

◼ Přijímají svědkové Jehovovi injekce krevních složek jako imunoglobulin nebo albumin?

Někteří ano, protože si myslí, že Písmo jasně nevylučuje injekci malého zlomku neboli složky vzaté z krve.

Stvořitel nejdříve uložil celému lidstvu závazek vyhnout se přijímání krve: „Každý pohybující se živočich, který je naživu, ať vám slouží k jídlu. . . Pouze tělo s jeho duší — jeho krví — nebudete jíst.“ (1. Mojžíšova 9:3, 4) Krev byla posvátná, a tak mohla být použita jen při oběti. Jestliže nebyla použita takto, měla být vylita na zem. — 3. Mojžíšova 17:13, 14; 5. Mojžíšova 12:15, 16.

Nebylo to jen přechodné omezení pro Židy. Potřeba zdržovat se krve byla opakována křesťanům. (Skutky 21:25) V Římské říši se totiž Boží zákon běžně porušoval, protože lidé jedli pokrmy připravované s krví. Porušoval se také z „lékařských“ důvodů; Tertullianus uvádí, že někteří muži přijímali krev s vírou, že může vyléčit epilepsii. ‚S lakotnou žíznivostí chlemtali krev zločinců zabitých v aréně.‘ A dodal: „Červenejte se za své mrzké způsoby před křesťany, kteří nemají v jídle ani krev zvířat.“ Svědkové Jehovovi jsou dnes stejně rozhodnuti neporušit Boží zákon bez ohledu na to, jak běžné je pro jiné jíst pokrmy připravované s krví. Ve čtyřicátých letech se rozšířilo používání transfúzí krve a svědkové viděli, že poslouchat Boha znamená vyhýbat se také transfúzím krve, i když na ně lékaři naléhají.

Nejprve se při většině transfúzí používalo celé krve. Později začali výzkumníci rozdělovat krev na primární složky, protože lékaři došli k závěru, že jistý pacient možná nepotřebuje všechny hlavní součásti krve. Jestliže mu dali jen jednu složku, bylo to pro něho méně nebezpečné a lékaři mohli víc využít krve, kterou měli k dispozici.

Lidská krev se dá rozdělit na tmavou buněčnou složku a nažloutlou tekutinu (plasmu nebo sérum). Buněčnou část (45 procent objemu) tvoří to, co se běžně nazývá červené krvinky, bílé krvinky a destičky. Dalších 55 procent je plasma. Ta je z 90 procent voda, ale obsahuje malé množství mnoha bílkovin, hormonů, solí a enzymů. Mnoho darované krve se dnes dělí na primární složky. Jeden pacient třeba dostane transfúzi plasmy (snad čerstvé mražené plasmy) k léčbě šoku. Ale chudokrevný pacient může dostat masu červených krvinek, totiž červené krvinky, které byly uskladněny a pak vloženy do tekutiny a použity k transfúzi. K transfúzi se používají i destičky a bílé krvinky, ale ne tak běžně.

V biblických dobách lidé ještě nevynalezli takové techniky k používání těchto složek. Bůh prostě přikázal, ‚aby se zdržovali krve‘. (Skutky 5:28, 29) Ale proč by si měl někdo myslet, že je nějaký rozdíl mezi tím, zda je krev celá, nebo rozdělená na tyto složky? Ačkoli někteří lidé pili krev, křesťané odmítali, i když to znamenalo smrt. Myslíš si, že by byli reagovali jinak, kdyby někdo krev nachytal, nechal ji, až se rozdělí, a pak jim nabídl jen plasmu, nebo jen sraženinu, třeba v krvavé uzence? Jistě ne. Proto svědkové Jehovovi nepřijímají transfúze celé krve ani jejích primárních složek (červených krvinek, bílých krvinek, destiček ani plasmy) použitých pro podobný účel.

Jak ale napovídá otázka, vědci se poučili o specializovaných složkách krve a o tom, jak je používat. Běžná sporná otázka se týká plasmatických bílkovin — globulinů, albuminu a fibrinogenu. Nejrozšířenější léčebné použití je zřejmě injekce imunoglobulinu. Proč se to dělá?

Tvé tělo umí vyrábět protilátky proti jistým nemocem a tak ti dává aktivní imunitu. To je základ pro včasné očkování vakcínou (toxoidem) proti dětské obrně, zarděnkám, spalničkám, tetanu, záškrtu, černému kašli a tyfoidní horečce. Přišel-li však někdo nedávno do styku s jistými vážnými chorobami, lékaři snad doporučí injekci séra (antitoxinu), aby získal okamžitou pasívní imunitu. Donedávna se takové injekce vyráběly získáváním imunoglobulinu, který obsahuje protilátky, z již imunní osoby.a Pasívní imunita získaná injekcí není trvalá, protože injikované protilátky se časem z těla vyloučí.

Vzhledem k příkazu ‚zdržovat se krve‘ někteří křesťané usoudili, že by neměli přijímat injekci imunoglobulinu (bílkoviny), přestože to byla jen malá složka krve. Jejich postoj je prostý a jasný — žádná složka krve v žádné podobě a množství.

Jiní usoudili, že sérum (antitoxin) jako imunoglobulin, jež obsahuje jen nepatrný zlomek dárcovy krevní plasmy a použije se k podpoře jejich obranyschopnosti proti nemoci, není totéž jako transfúze krve pro zachování života. Proto jim svědomí nutně nezakazuje přijmout imunoglobulin nebo podobné malé složky.b Dospějí snad k závěru, že rozhodnutí pro ně spočívá především v tom, zda jsou ochotni přijmout zdravotní riziko, jež s sebou nese injekce vyrobená z cizí krve.

Významné je, že krevní oběh těhotné je oddělený od krevního oběhu plodu v jejím lůně; jejich krevní skupiny jsou často odlišné. Krev matky nepřechází do plodu. Formované elementy (buňky) z matčiny krve nepřecházejí přes placentární bariéru do krve plodu a sama plasma také ne. Když se dokonce při zranění krev matky a plodu smísí, mohou později nastat zdravotní problémy (nesnášenlivost Rh nebo ABO). Ale některé látky z plasmy přecházejí do oběhu plodu. Patří snad mezi ně bílkoviny z plasmy, jako imunoglobulin a albumin? Některé ano.

Těhotná žena má aktivní mechanismus, jímž se některé imunoglobuliny stěhují z matčiny krve do krve plodu. Protože tento přirozený pohyb protilátek do plodu nastává v každém těhotenství, děti se rodí s určitým stupněm normální obranyschopnosti vůči některým infekcím.

Podobné je to s albuminem, který mohou lékaři předepsat jako lék při šoku nebo některých jiných stavech.c Badatelé prokázali, že albumin z plasmy se také přenáší, ač méně účinně, přes placentu z matky do jejího plodu.

To, že některé bílkovinné složky z plasmy přirozeně přecházejí do krve jiného jedince (plodu), může být další věcí k úvaze, když se křesťan rozhoduje, zda přijme imunoglobulin, albumin nebo podobné injekce malých složek plasmy. Jeden snad soudí, že s dobrým svědomím může, jiný snad soudí, že nemůže. Každý se musí osobně rozhodnout před Bohem.

[Poznámky pod čarou]