Otázky čtenářů
● Jestliže nějaký muž (nebo žena) odešel a vzal si manželského druha někoho jiného, je možno mu odpustit a může být znovu přijat do křesťanského sboru?
Takové věci se občas stávají mezi lidmi, kteří se nesnaží žít podle biblických měřítek. Ve srovnání s tím nejsou časté mezi osobami, které jsou spojeny s Jehovovým lidem, takže je tím otřesnější, jestliže se to přece stane. Ale nemusíme si myslet, že by takový případ měl být projednáván podle nějakého lidského pravidla. Jako je to s jinými hříchy, než by mohl být takový člověk přijat Bohem a jeho lidem, musel by předtím jako hříšník činit pokání a projevit jasně ovoce tohoto pokání.
Z Božího jednání s Izraelity je patrné, že Bůh jim odpouštěl, a to někdy dokonce otřesné a dlouhodobé hříchy. (5. Mojž. 4:30; Iz. 55:7; 57:16 až 18; Zach. 1:3, 4) Ježíš se zmínil o tom, že ‚v nebi je radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání‘. Potom tuto myšlenku znázornil příběhem o marnotratném synu, který promrhal své peníze prostopášným životem s nevěstkami. Když tento syn přišel k rozumu, vrátil se a toužil po odpuštění svých hříchů proti nebi i proti svému otci, pak mu otec vřele odpustil. — Luk. 15:1–7, 11–24.
Bible však také ukazuje, že křesťan, který hřeší a nečiní pokání, by měl být vyloučen ze sboru, aby sbor zůstal duchovně čistý (1. Kor. 5:1–5, 11–13) To se stalo jednomu muži v Korintě, který veřejně žil nemravným životem. Písmo ukazuje, že takový muž mohl být přijat zpět do sboru jedině tehdy, jestliže činil pokání, zavrhl svůj nemravný způsob života, obrátil se a přinášel ovoce odpovídající pokání. Zřejmě to brzy nato učinil. Ve 2. Korintským, o níž se tvrdí, že byla napsána necelý rok později, nabádal apoštol Pavel sbor, aby odpustil nějakému hříšníku, a patrně zde mluvil o onom vyloučeném muži, který zřejmě činil pokání. — 2. Kor. 2:5–10; Mat. 3:7, 8; Sk. 26:20.
Tento biblický postup odnětí pospolitosti uplatňují sbory svědků Jehovových i dnes. A podle tohoto příkladu není nějaká ustanovená doba před tím, než by byl někdo přijat zpět; očekává se pravé pokání, které může trvat dokonce léta.
V neobvyklém případě, který je uveden v otázce, byly možná uplatněny intriky a podvádění. Nějaký muž (snad sám ženatý) se například zamiluje do manželky někoho jiného. Snad potom dochází ke skrytému flirtování, k tajným schůzkám a utajeným projevům vášně. Lží a klamem je to možná zakrýváno před druhými, obzvláště před nevinným manželským partnerem nebo partnery. Časem taková dvojice možná spolu odejde a po nebiblickém rozvodu snad spolu uzavřou manželství. Pravděpodobně dobře věděli, jaký bude výsledek, a uvědomovali si, že bude následovat odnětí pospolitosti. Myslí si však, že „snad za rok nebo tak“ mohou tvrdit, že činí pokání, a mohou být znovu přijati, a tak dosáhnou toho, čeho chtěli. Ale zneužívání božského milosrdenství je vážná chyba. Galatským 6:7 zaručuje: „Bohu se nelze posmívat. Vždyť cokoli člověk rozsévá, to bude také sklízet.“ Z mnoha biblických textů je patrné, že Jehova se dívá na smilstvo s nesouhlasem, a ti, kteří si zahrávají s nesprávnými žádostmi, by to neměli přehlížet. — Srovnej Zjevení 21:8; 22:15.
Jestliže časem taková vyloučená osoba přijde k duchovním starším, kteří zastupují sbor, a požádá o to, aby mohla být znovu přijata, je nutno vzít v úvahu, co se stalo, i postoj toho, který se dopustil nesprávného činu. Když Pavel mluvil o jednotě víry, řekl, že se nikdo nemá dát ovlivnit ‚lidskou úskočností, prohnaností ve vynalézání omylů‘. (Ef. 4:13, 14) To platí v souvislosti s tím, že se máme vyhýbat omylům v naukách, ale stejně je nutné se vyhýbat tomu, aby ve sboru byli lidé, kteří svévolně používali úskočnosti a prohnanosti k činění špatných věcí. — Srovnej 2. Korintským 11:13, Žalm 101:7; 119:118.
Výbor starších, který projednává takovou žádost o znovupřijetí, bude muset uvážit, že je rozdíl mezi člověkem, který podlehne hříchu v okamžiku slabosti, a člověkem, který hřích plánuje. Můžeme si vzpomenout, že Bůh projevil milosrdenství Petrovi, když Petr třikrát zapřel Ježíše; ale Bůh vykonal rozsudek nad Ananiášem a Zafirou, kteří ve svém srdci plánovali, jak provedou svůj podvod. — Sk. 5:1–11.
Starší proto budou muset být velmi opatrní v případech, kdy jde o pokrytecké předstírání a o tajnou úmluvu. Někdo možná tvrdí, že je zarmoucen a činí pokání, ale kdyby byl tam, kde začal, „udělal by to všechno znovu“? Nechal by svého manželského druha a šel by za jiným? Dnes již ovšem uzavřel nové manželství a nemůže je prostě skončit a obnovit stav, který byl předtím; dřívější manželství skončilo rozvodem, cizoložstvím a novým manželstvím. (Mat. 19:9) Projevuje však pravé pokání, je „zdrcený“ a je tím dotčeno jeho srdce? (Iz. 57:15) Cítí odpor k hříchu, jehož se dopustil, a nejen zármutek nad tím, že mu byla odňata pospolitost a že se nemůže těšit z křesťanského společenství? Projevoval dostatečně dlouhý čas, který není předem stanoven, ovoce, které odpovídá pokání? Bude nutné, aby starší byli přesvědčeni, a to bez pochybností, že je zde pravé pokání. Jestliže upřímně cítí, že v této věci nemají důvěru, snad se rozhodnou počkat a sejdou se později znovu, aby záležitost znovu projednali, až se nashromáždí více důkazů.
Starší by měli silně cítit svou odpovědnost, že mají chránit sbor, ale vždy by si měli být vědomi toho, že Bůh je milosrdný a přeje si, aby lidé získali život. (Řím. 2:4) Uvědomují si, že nemají nadlidskou schopnost dokonale číst v srdcích a rozeznávat pohnutky, jako Jehova, jemuž musí hříšník skládat účty. (Žid. 4:13) Budou se proto snažit řídit se ve své úvaze a v rozhodování Božím slovem a tím, co mohou určit, pokud jde o postoj a stav srdce vyloučeného člověka. Jestliže časem výbor starších dojde k závěru, že hříšník činil skutečně pokání a pracoval na tom, aby očistil své srdce, je v pořádku, aby byl znovu přijat, stejně jako se to stalo s mužem v Korintě. (Jak. 4:8) Ale není pro to stanovena doba. A když snad sbor znovu přijme takového hříšníka, je nutno si pamatovat, že on nebo ona přece musí „stát před Boží soudcovskou stolicí“ a skládat účty. — Řím. 14:10–12.