SPOJENECTVÍ, SVAZEK

Sjednocení různých stran, rodin, jednotlivců nebo států, ať už prostřednictvím manželství, vzájemné dohody, či zákonné smlouvy. Účelem spojenectví obvykle je přinést výsledný užitek pro zúčastněné strany nebo to je společná snaha o dosažení zamýšleného záměru. Hebrejský výraz cha·varʹ doslova znamená „být spojen“, ale používá se také obrazně ve významu „být ve spojenectví; mít spolek“. (2Mo 28:7; Ža 94:20; 2Pa 20:35) Příbuzné slovo cha·verʹ znamená spojenec nebo společník. (Sd 20:11; Ža 119:63)

Do jednoho z prvních spojenectví, a to s Amorejci Mamrem, Eškolem a Anerem, vstoupil Abraham. Povaha tohoto svazku není uvedena, ale tito Amorejci se k němu připojili, když se vydal zachránit svého synovce Lota z ruky králů, kteří vtrhli do země. (1Mo 14:13–24) Abraham tehdy žil jako cizinec v zemi ovládané malými královstvími, a v tom případě od něho mohlo být vyžadováno nějaké formální prohlášení v podobě smlouvy, která měla sloužit jako předpoklad pro pokojný život v jejich středu. Nicméně Abraham se vyhnul zbytečným závazkům k těmto politickým panovníkům, jak je to zřejmé z jeho prohlášení k sodomskému králi, které je zapsáno v 1. Mojžíšově 14:21–24. Později, v Geraru, filištínský král Abimelek připomněl Abrahamovi, že je v jeho zemi cizincem a že tam bydlí díky jeho svolení, a vyžadoval od Abrahama, aby složil přísahu zaručující věrné chování. Abraham se tomu podvolil a za nějaký čas, potom, co vyvstal spor ohledně práva na vodu, uzavřel s Abimelekem smlouvu. (1Mo 20:1, 15; 21:22–34)

Také Abrahamův syn Izák přišel, aby bydlel v Geraru, třebaže ho Abimelek později požádal, aby se odstěhoval z blízkého sousedství, a Izák se ochotně podvolil. Znovu vznikly spory o vodu, ale nyní Abimelek a jeho společníci přišli za Izákem a vyžadovali od něj závaznou přísahu a smlouvu, což mělo být bezpochyby obnovením té, kterou uzavřeli s Abrahamem. Obě strany učinily přísežná prohlášení, že mezi sebou budou udržovat mír. (1Mo 26:16, 19–22, 26–31; srovnej 1Mo 31:48–53.) Apoštol Pavel uvedl, že tito patriarchové se veřejně prohlásili za cizince a dočasné usedlíky bydlící ve stanu v té zemi, přičemž očekávali město, jež má skutečné základy a jehož stavitelem a původcem je Bůh. (Heb 11:8–10, 13–16)

Situace se však změnila, když izraelský národ vstoupil do Kanaánu, Zaslíbené země. Svrchovaný Bůh udělil Izraelitům na tuto zemi plné právo, a to v souladu se slibem daným jejich předkům. Do země tedy nevešli jako cizí usedlíci, a Jehova proto zakázal, aby vstupovali do spojenectví s pohanskými národy v zemi. (2Mo 23:31–33; 34:11–16) Měli být podřízeni pouze Božím zákonům a ustanovením, a ne zákonům národů, které měly být vyhnány. (3Mo 18:3, 4; 20:22–24) Byli varováni zejména před uzavíráním manželských svazků s těmito národy. Takové svazky by je důvěrně spojily nejen s pohanskými ženami, ale také s jejich pohanskými příbuznými a jejich falešnými náboženskými praktikami a zvyky, což by vyústilo v odpadlictví a stalo by se jim to léčkou. (5Mo 7:2–4; 2Mo 34:16; Joz 23:12, 13)

Manželské svazky. Hebrejské sloveso cha·thanʹ, které znamená „uzavřít manželský svazek“, je příbuzné slovům cho·thenʹ (tchán), cha·thanʹ (ženich; zeť), cho·theʹneth (tchyně) a chathun·nahʹ (svatba). (1Sa 18:22; 2Mo 3:1; 4:25; 1Mo 19:14; 5Mo 27:23; Pís 3:11)

Abraham trval na tom, aby si Izák nevzal manželku z Kananejců. (1Mo 24:3, 4) Izák dal podobné nařízení Jákobovi. (1Mo 28:1) V době, kdy byla Dina zneuctěna Chivijcem Šekemem, naléhal Šekemův otec Chamor na rodinu Jákoba, aby její členové vstupovali s kmenem Chivijců do manželských svazků. Ačkoli se Jákobovi synové neřídili podle toho, s čím zdánlivě souhlasili, potom, co pomstili Dininu čest, zajali ženy a děti Chivijců. (1Mo 34:1–11, 29) Juda se později oženil s Kananejkou (1Mo 38:2) a Josefova manželka byla Egypťanka. (1Mo 41:50) Mojžíš si vzal Cipporu, Midianitku, která je ve 4. Mojžíšově 12:1 nazvána „kušitskou“ manželkou. (2Mo 2:16, 21) Tato manželství však byla uzavřena před obdržením Zákona, a proto nemohla být považována za porušení jeho požadavků.

V bitvě s Midianem Izraelité zachovali naživu z žen a dívek jen panny. (4Mo 31:3, 18, 35) Zákon povoloval, aby si muž vzal manželku z těch zajatých žen, které ztratily rodiče. (5Mo 21:10–14) V samotné Zaslíbené zemi bylo varování týkající se uzavírání manželských svazků s pohany často ignorováno — následovaly problémy a odpadlictví. (Sd 3:5, 6)

Někdy byly manželské svazky dohodnuty proto, aby se dosáhlo jistých cílů. Tak to bylo i tehdy, když král Saul vyzval Davida, aby s ním uzavřel manželský svazek skrze jeho dceru Mikal, kterou si měl David vzít. (1Sa 18:21–27) Jedna ze šesti manželek, jež později Davidovi porodily syny v Hebronu, byla dcera gešurského krále (2Sa 3:3), a někteří znalci se domnívají, že David do tohoto manželského svazku vstoupil s úmyslem oslabit pozici svého soupeře Iš-bošeta, protože Gešur byl malým královstvím ležícím na druhé straně Machanajimu, Iš-bošetova hlavního města. Brzy na počátku své vlády uzavřel Šalomoun manželský svazek s faraónem, když si vzal za manželku jeho dceru. (1Kr 3:1; 9:16) Toto manželství stejně jako ta ostatní s Moabkami, Ammonitkami, Edomitkami, Sidonkami a Chetitkami nakonec způsobily, že se Šalomoun oddal hrubému modlářství. (1Kr 11:1–6) Podobné katastrofální následky přinesl pro severní království Izraele manželský svazek, který král Achab uzavřel se sidonským králem tím, že si vzal jeho dceru Jezábel. (1Kr 16:31–33) Nato král Jehošafat nemoudře uzavřel manželský svazek s Achabovým domem, což mělo pro judské království trvale špatné následky. (2Pa 18:1; 21:4–6; 22:2–4)

Po vyjití z vyhnanství byl Ezra šokován, když zjistil, že dokonce kněží a Levité vstoupili do manželských svazků s Kananejci a jinými národy; tento stav byl ihned změněn a věci byly napraveny. (Ezr 9:1–3, 12–14; 10:1–5, 10–14, 44) Přesto znovu za Nehemjášových dnů použil Ammonita Tobiáš manželský svazek k tomu, aby si vytvořil úzké vztahy s kněžskou rodinou v Jeruzalémě a aby podporoval silné frakce spojenců mezi urozenými z kmene Juda. Došlo to tak daleko, že — v naprostém rozporu se Zákonem (5Mo 23:3) — kněz Eljašib zřídil pro tohoto Ammonitu jídelnu na chrámovém nádvoří. Avšak Nehemjáš tím byl pobouřen a všechen Tobiášův nábytek vyhodil ven. (Ne 6:18; 13:4–9, 25–27; viz heslo MANŽELSTVÍ.)

Smlouvy. Kromě manželských svazků byla uzavírána i jiná spojenectví, a to většinou formou smlouvy. Smlouvu s Gibeoňany uzavřel Izrael ovšem jen proto, že byl podveden. (Joz 9:3–15) Nicméně už se stalo, a tak Izraelité smlouvu respektovali; respektovali ji do té míry, že byli ochotni bojovat, aby Gibeoňany ochránili. (Joz 9:19–21; 10:6, 7) Mezi Jonatanem a Davidem existovalo důvěrné spojenectví potvrzené smlouvou (1Sa 18:3; 20:11–17), vztah, který král Saul odsoudil jako spiknutí. (1Sa 22:8) Tyrský král Chiram se prokázal jako přítel Davida, když ten nastoupil po Saulovi na trůn jako král, a Chiram se stal „tím, kdo miluje Davida“. (2Sa 5:11; 1Kr 5:1) Přátelské vztahy pokračovaly a potom, co Šalomoun nastoupil na trůn, byla s králem Chiramem uzavřena smlouva, v níž se žádalo o dodání značné části materiálu, který byl potřebný ke stavbě chrámu. (1Kr 5:2–18) Díky této dohodě mohly tisíce izraelských dělníků vstoupit do Libanonu a jeho lesů. Chiram dokonce Šalomouna oslovil „můj bratře“. (1Kr 9:13) Tyros obstaral námořníky pro Šalomounovo loďstvo, které působilo v Ecjon-geberu. (1Kr 9:26, 27) Když se později tyrské království obrátilo proti Izraeli a představitelé tohoto království předali izraelské vyhnance Edomu, bylo to odsouzeno jako porušení ‚smlouvy bratrů‘. (Am 1:9)

Nerozumná spojenectví s jinými národy. Přestože Boží proroci důrazně varovali před vytvářením spojenectví s jinými národy, v dobách ohrožení nebo tehdy, když byli ctižádostivě hnáni za svými cíli, pak judští a izraelští králové často taková varování přehlíželi. (Iz 30:2–7; Jer 2:16–19, 36, 37; Oz 5:13; 8:8–10; 12:1) Konečné výsledky nebyly nikdy dobré, jak ukazují následující příklady.

Král Asa použil královský poklad k tomu, aby vykoupil syrského krále Ben-hadada I. ze smlouvy s izraelským králem Baašou. (1Kr 15:18–20) Kvůli tomu, že se takto ‚opíral o Sýrii‘, a ne o Jehovu, byl Asa přísně napomenut prorokem Chananim: „Jednal jsi v tom pošetile, neboť od nynějška budou proti tobě existovat války.“ (2Pa 16:7–9) Izraelský král Achab později uzavřel smlouvu s poraženým Ben-hadadem II. a byl podobně odsouzen Božím prorokem. (1Kr 20:34, 42) Jehošafat se spojil s Achabem v neúspěšném útoku proti Sýrii, a proto se ho pak prorok Jehu zeptal: „Má se poskytovat pomoc ničemným a měl bys mít lásku k těm, kdo nenávidí Jehovu? A proto je proti tobě rozhořčení od Jehovovy osoby.“ (2Pa 18:2, 3; 19:2) Po nějaké době vytvořil Jehošafat s ničemným izraelským králem Achazjášem obchodní společenství pro stavbu lodí, ale prorocké odsouzení se splnilo, když jejich lodě ztroskotaly. (2Pa 20:35–37) Judský král Amacjáš poslechl božskou radu a moudře se rozhodl nepoužít žoldnéřské vojsko z Izraele, i když to znamenalo ztrátu 100 stříbrných talentů (660 600 dolarů), které žoldnéřům zaplatil. (2Pa 25:6–10)

V osmém století př. n. l. začala Asýrie povstávat jako vládnoucí světová velmoc, a tehdy její hrozivý stín vehnal menší království do mnoha svazků a spiknutí. (Srovnej Iz 8:9–13.) Příprava nových zbraní mezi národy také způsobila, že vzrůstal strach. (Srovnej 2Pa 26:14, 15.) Izraelský král Menachem podplatil útočícího asyrského krále Pula (Tiglat-pilesera III.). (2Kr 15:17–20) Syrský král Recin a izraelský král Pekach založili spiklenecký spolek proti judskému králi Achazovi, který zase použil královský a chrámový poklad, aby si koupil ochranu od asyrského krále Tiglat-pilesera III., což vyústilo v pád syrského Damašku. (2Kr 16:5–9; 2Pa 28:16) Izraelský král Hošea vytvořil spiklenecký svazek s egyptským králem Soem ve falešné naději, že se zbaví asyrského jha, které na něj vložil Salmanasar V.; to mělo za následek pád Izraele v roce 740 př. n. l. (2Kr 17:3–6) Věrný judský král Ezekjáš se však i přes falešné obvinění z toho, že věří Egyptu, spoléhal pouze na Jehovu, a byl před útokem asyrského krále Senacheriba zachráněn. (2Kr 18:19–22, 32–35; 19:14–19, 28, 32–36; srovnej Iz 31:1–3.)

Judské království se ve svých závěrečných letech pohybovalo mezi Egyptem a Babylónem a s oběma velmocemi se dopouštělo „prostituce“. (Ez 16:26–29; 23:14) Za vlády Jehojakima se dostalo pod nadvládu Egypta (2Kr 23:34), ale brzy se stalo poddaným Babylóna. (2Kr 24:1, 7, 12–17) Poslední král, Sedekjáš, se marně pokoušel osvobodit Judu z moci Babylóna, když se zcela zbytečně spojil s Egyptem. Výsledkem bylo zničení Jeruzaléma. (2Kr 24:20; Ez 17:1–15) Ti všichni selhali, protože neuplatnili Izajášovu inspirovanou radu: „Návratem a odpočinkem budete zachráněni. Vaše moc se prokáže být prostě v tom, že se nebudete rozrušovat, a v důvěřivosti.“ (Iz 30:15–17)

Během makabejského období bylo mnoho smluv a spojenectví se Sýrií a s Římany vytvořeno kvůli politickým výhodám, ale pro Izrael to osvobození z područí neznamenalo. V pozdějších obdobích to byli především pobožní saduceové, kdo byl nakloněn politické spolupráci jako prostředku k získání konečné národní nezávislosti. Ani oni, ani farizeové nepřijali dobrou zprávu o Království, kterou ohlašoval Kristus Ježíš, ale spojili se s Římem, když prohlásili: „Nemáme krále, pouze césara.“ (Jan 19:12–15) Nicméně jejich nábožensko-politické svazky s Římem skončily hrozným zničením Jeruzaléma v roce 70 n. l. (Lk 19:41–44; 21:20–24)

Politické a náboženské svazky jsou uvedeny v symbolice Zjevení 17:1, 2, 10–18; 18:3. (Srovnej Jk 4:1–4.) A proto je v celé biblické zprávě zdůrazněna zásada, kterou uvedl Pavel: „Nedejte se nerovně spojit jhem s nevěřícími. Vždyť co má společného spravedlnost a nezákonnost? Nebo jaké podílnictví má světlo s tmou? . . . Vyjděte proto z jejich středu a oddělte se.“ (2Ko 6:14–17)