DUŠE

Způsob, jak jsou výrazy v původních jazycích (heb. neʹfeš [נֶפֶשׁ]; řec. psy·cheʹ [ψυχή]) použity v Písmu, ukazuje, že „duše“ je osoba, zvíře nebo život, který člověk či zvíře má.

V mysli většiny lidí jsou obvykle se slovem „duše“ spojeny představy, které neodpovídají významu původního hebrejského a řeckého slova, jak je používali inspirovaní pisatelé Bible. Tuto skutečnost postupně uznává stále více znalců. Profesor C. A. Briggs se podrobně zabýval použitím slova neʹfeš a v roce 1897 uveřejnil v časopise Journal of Biblical Literature (sv. XVI, s. 30) tento výsledek svého studia: „Duše, jak je toto slovo používáno v angličtině, má v dnešní době význam velmi odlišný od významu hebrejského slova נפש [neʹfeš] a neopatrný čtenář si snadno může toto slovo vysvětlovat nesprávně.“ Biblický slovník A. Novotného (1956) pod heslem „Duše“ uvádí: „S[taro]z[ákonní] názor na duši . . . liší se podstatně . . . od názorů řecké filosofie . . . [V Gn 2,7] se nepraví, že člověk má duši, nýbrž že celý je duší . . . Kraličtí namnoze už překládají [neʹfeš] slovem lidé nebo slovem život.“ Jiný komentář k témuž textu říká: „[Člověk] nedostal živou duši, jak se pod vlivem řeckého myšlení často vykládá toto místo.“ (Nový překlad Písma svatého, sv. 1: Starý zákon — Genesis)

K novému překladu Tóry neboli prvních pěti knih Bible, který vydala The Jewish Publication Society of America, hlavní editor H. M. Orlinsky z Hebrew Union College ve svém komentáři uvedl, že slovo „duše“ bylo z tohoto překladu prakticky odstraněno, protože „na tomto místě jde o překlad slova ‚Nefeš‘“. Dodal: „Jiní překladatelé mu přisuzují význam ‚duše‘, což je zcela nepřesné. Bible neříká, že máme nějakou duši. ‚Nefeš‘ je osoba sama, její potřeba jíst, dokonce krev v jejích žilách, její bytost.“ (The New York Times, 12. října 1962)

Jaký je původ nauky, že lidská duše je neviditelná a nesmrtelná?

Obtíž spočívá v tom, že významy, které se všeobecně spojují se slovem „duše“, nepocházejí z Hebrejských ani z Křesťanských řeckých písem, ale ze starověké řecké filozofie, tedy v podstatě z pohanského myšlenkového světa. Řecký filozof Platón například cituje Sokrata: „Duše, . . . stává se, že odchází čista, nic s sebou nevlekouc z těla . . . , odchází k něčemu sobě podobnému, neviditelnému, božskému, nesmrtelnému a moudrému; a když tam přijde, dostává se jí, aby byla blažena, protože je zbavena bloudění a nerozumnosti a strachů . . . i ostatních lidských zel, a  . . . opravdu tráví ostatní svůj čas s bohy.“ (Faidón, 80, d, e; 81, a)

V přímém protikladu k řeckému učení, že psy·cheʹ (duše) je nehmotná, nehmatatelná, neviditelná a nesmrtelná, Písmo ukazuje, že když jsou výrazy psy·cheʹ a neʹfeš použity v souvislosti s pozemskými tvory, vztahují se na něco hmotného, hmatatelného, viditelného a smrtelného.

Dílo New Catholic Encyclopedia říká: „Nepes [neʹfeš] je výraz daleko širšího rozsahu, než jaký má naše slovo ‚duše‘; označuje život (Ex 21.23; Dt 19.21) a jeho rozmanité životně důležité projevy: dýchání (Gn 35.18; Jb 41.13[21]), krev [Gn 9.4; Dt 12.23; Ža 140(141).8] a žádost (2S 3.21; Př 23.2). Duše ve S[tarém] Z[ákoně] neznamená část člověka, ale člověka celého — člověka jakožto živou bytost. Podobně v N[ovém] Z[ákoně] označuje lidský život: život jednotlivce, subjektu, který si je vědom své existence (Mt 2.20; 6.25; Lk 12.22–23; 14.26; Jn 10.11, 15, 17; 13.37).“ (1967, sv. XIII, s. 467) Jiný komentář uvádí: „Duše je ve starozákonním pojetí úzce spjata s tělem, takže když člověk umírá, zaniká také duše (Sd 16,30). V Novém zákoně má slovo ‚duše‘ (řecky: psyché) řadu významových odstínů a nelze je překládat shodně. Na nejnižší významové rovině znamená prostě dýchání — život, který člověk sdílí s ostatními tvory (např. Mt 6,25; Zj 8,9). V takovém případě označuje novozákonní slovo ‚duše‘ každého živého tvora.“ (Nový překlad Písma svatého, sv. 16, Nový zákon — Skutky apoštolské, epištoly, kniha Zjevení, s. 287)

Římskokatolický překlad The New American Bible ve svém „Slovníku biblických teologických výrazů“ (s. 27, 28) uvádí: „V Novém zákoně uvedená slova ‚zachránit svou duši‘ (Mk 8:35) neznamenají zachránit nějakou ‚duchovní‘ část člověka, která by byla opakem k ‚tělu‘ (v platónském významu), ale [vztahují se na] celou osobu, přičemž je zdůrazněno, že to je nejen osoba konkrétní a tělesná, ale též osoba žijící, žádající, milující, osoba s vůlí atd.“ (Vydáno v nakladatelství P. J. Kenedy & Sons, New York, 1970.)

Je zřejmé, že slovo neʹfeš je odvozeno od kořene, který znamená „dýchat“, a mohlo by tedy být doslova přeloženo jako „ten, kdo dýchá“. Koehlerův a Baumgartnerův Lexicon in Veteris Testamenti Libros (Leiden, 1958, s. 627) uvádí definici: „To, co dýchá, takže se člověk a zvíře stávají živými bytostmi Gn 1, 20, duše (naprosto odlišná od duše podle pojetí řeckého), jejímž sídlem je krev Gn 9,4f Lv 17,11 Dt 12,23: (249 X) . . . duše = živá bytost, jednotlivec, osoba.“

Pokud jde o řecké slovo psy·cheʹ, výkladové slovníky řeckých slov uvádějí například tyto definice: „život“, „vědomá vlastní existence nebo osobnost jakožto sídlo emocí, žádostí a citového života“ a „živá bytost“, a ukazují, že i v nebiblických řeckých dílech je toto slovo použito „na zvířata“. Takové prameny se ovšem zabývají především klasickými řeckými spisy, a proto zahrnují všechny významy, jež pohanští řečtí filozofové spojovali s tímto slovem; obsahují tedy i významy „zesnulý duch“, „nehmotná a nesmrtelná duše“, „duch vesmíru“ a „nehmotný princip pohybu a života“. Někteří pohanští filozofové učili, že při smrti se duše vynoří z těla, a zřejmě proto byl výrazem psy·cheʹ označován i „motýl nebo můra“, což jsou tvorové, kteří procházejí metamorfózou, když se z housenky mění v okřídleného tvora. (Liddellův a Scottův Greek-English Lexicon, revidoval H. Jones, 1968, s. 2026, 2027; Donneganův New Greek and English Lexicon, 1836, s. 1404; J. B. Souček, Řecko-český slovník k Novému zákonu, 1973; V. Prach, Řecko-český slovník, 1994.)

Starověcí řečtí spisovatelé používali slovo psy·cheʹ různě a nedůsledně, každý pod vlivem své osobní a náboženské filozofie. O Platónovi, jehož filozofii se (podle všeobecného mínění) připisují obecně přijímané představy o „duši“, bylo napsáno: „Někdy sice mluví o jedné z [domnělých] tří částí duše, o části ‚nadsmyslné‘, která nutně musí být nesmrtelná, zatímco další dvě části jsou smrtelné, ale vyjadřuje se rovněž tak, jako by v jednom těle byly duše dvě — jedna nesmrtelná a božská, druhá smrtelná.“ (The Evangelical Quarterly, Londýn, 1931, sv. III, s. 121, A. McCaig, „Thoughts on the Tripartite Theory of Human Nature“ [Úvahy o nauce o trojdílnosti lidské podstaty])

Vzhledem k tomu, že nebiblické spisy obsahují takové nesrovnalosti, je nezbytně nutné, abychom zjistili, co říká samotné Písmo; to ukáže, co měli inspirovaní pisatelé na mysli, když používali výraz psy·cheʹ a také výraz neʹfeš. Slovo neʹfeš se vyskytuje v masoretském textu Hebrejských písem 754krát a slovo psy·cheʹ je ve Westcottově a Hortově textu Křesťanských řeckých písem uvedeno 102krát; celkem se tedy tato slova vyskytují na 856 místech. (Viz Rbi8, dodatek 4A.) Tato slova se vyskytují na mnoha místech, a proto můžeme získat jasnou představu o tom, jak chápali tyto výrazy inspirovaní pisatelé Bible a jak bychom je měli chápat my. Výsledky výzkumu ukazují, že tato slova sice mají široký obsah a různé významové odstíny, ale že žádné nesrovnalosti, nejasnosti a nesoulad v názorech na podstatu člověka — jež byly příznačné pro řecké filozofy takzvaného klasického období — se u pisatelů Bible neprojevují.

První duše na zemi. První případy, kdy je použito slovo neʹfeš, nacházíme v 1. Mojžíšově 1:20–23. V pátém stvořitelském „dnu“ Bůh řekl: „‚Ať se vody zahemží hemžením živých duší [neʹfeš] a ať létající tvorové létají nad zemí . . . ‘ A Bůh přistoupil k tomu, aby stvořil velké mořské obludy a každou živou duši [neʹfeš], jež se pohybuje, kterou se zahemžily vody, podle jejího druhu a každého okřídleného létajícího tvora podle jeho druhu.“ Podobně i v šestém stvořitelském „dnu“ je slovo neʹfeš použito na „domácí zvíře a pohybujícího se živočicha a divoké zemské zvíře“ jako na „živé duše“. (1Mo 1:24)

Po stvoření člověka dal Bůh člověku pokyn, v němž opět použil výraz neʹfeš, a to na zvířata, na ‚vše, co se pohybuje po zemi, v čem je život jako duše [doslova „v čem je živá duše“ (neʹfeš)]‘. (1Mo 1:30) Další příklady toho, jak je toto označení uplatněno na zvířata, jsou v 1. Mojžíšově 2:19; 9:10–16; 3. Mojžíšově 11:10, 46; 24:18; 4. Mojžíšově 31:28 a u Ezekiela 47:9. Je zajímavé, že v Křesťanských řeckých písmech je řecké slovo psy·cheʹ také používáno na zvířata, například ve Zjevení 8:9; 16:3, kde je uplatněno na zvířata v moři.

Písmo tedy jasně ukazuje, že slova neʹfeš a psy·cheʹ se používají k označení zvířat, což jsou nižší tvorové než člověk. Tytéž výrazy jsou používány na člověka.

Lidská duše. Přesně stejné slovní spojení, jaké bylo použito na zvířata, totiž neʹfeš chai·jahʹ (živá duše), je použito na Adama, když se „člověk . . . stal živou duší“ potom, co ho Bůh vytvořil z prachu zemské půdy a vdechl do jeho chřípí dech života. (1Mo 2:7) Člověk se lišil od zvířat, ale rozdíl nespočíval v tom, že by člověk byl neʹfeš (duše), a zvířata nikoli. Podle biblické zprávy byl totiž rozdíl v tom, že pouze člověk byl stvořen „k obrazu Božímu“. (1Mo 1:26, 27) Byl stvořen s mravními vlastnostmi podobnými vlastnostem Boha, s mocí a moudrostí, jimiž člověk daleko převyšoval zvířata, a mohl proto mít v podřízenosti všechny nižší formy živého tvorstva. (1Mo 1:26, 28) Organismus člověka byl daleko složitější a také daleko mnohostrannější než organismus zvířat. (Srovnej 1Ko 15:39.) Adam také měl — a později ztratil — vyhlídku na věčný život; to nebylo nikdy řečeno o žádném tvoru, který byl nižší než člověk. (1Mo 2:15–17; 3:22–24)

Je pravda, že biblická zpráva říká, že ‚Bůh přistoupil k tomu, aby vdechl do chřípí člověka dech [tvar slova neša·mahʹ] života‘, zatímco ve zprávě o stvoření zvířat to řečeno není. Je však zřejmé, že zpráva o stvoření člověka je daleko podrobnější než zpráva o stvoření zvířat. V 1. Mojžíšově 7:21–23 je vylíčeno, jak bylo při potopě zničeno „všechno tělo“, jež nebylo v arše, a jsou zde uvedena jak zvířata, tak i lidé: „Zemřelo všechno, v jehož chřípí byl dech [tvar slova neša·mahʹ] životní síly činný, totiž všechno, co bylo na suché zemské půdě.“ Je zřejmé, že dech života zvířat původně také pocházel od Stvořitele, Jehovy Boha.

„Duch“ (heb. ruʹach; řec. pneuʹma) neboli životní síla, kterou má člověk, se tedy neliší od životní síly, kterou mají zvířata; je to patrné z Kazatele 3:19–21, kde je uvedeno, že „všichni mají jen jednoho ducha [weruʹach]“.

Duše — živý tvor. Jak již bylo uvedeno, člověk „se stal živou duší“; člověk tedy byl duší, neměl duši jako něco nehmotného, neviditelného a nehmatatelného, co by v něm sídlilo. Apoštol Pavel ukazuje, že křesťanské učení se nelišilo od dřívějšího učení hebrejského; cituje totiž 1. Mojžíšovu 2:7 a říká: „Tak je to i napsáno: ‚První člověk Adam se stal živou duší [psy·chenʹ zoʹsan].‘ . . . První člověk je ze země a udělaný z prachu.“ (1Ko 15:45–47)

Zpráva 1. Mojžíšovy ukazuje, že živá duše vzniká spojením pozemského těla s dechem života. Výraz „dech životní síly [doslova „dech ducha neboli ‚činné síly (ruʹach)‘, života“]“ (1Mo 7:22) ukazuje, že životní síla neboli „duch“ je ve všech tvorech, v člověku i ve zvířatech, udržována tím, že dýchají vzduch (obsahující kyslík). O tom, že tato životní síla je v každé tělesné buňce jednotlivého tvora, se pojednává pod hesly DUCH; ŽIVOT.

Označení neʹfeš se vztahuje na tvora jako takového, a proto bychom měli očekávat, že bude uváděno v souvislosti s normálními tělesnými funkcemi nebo význačnými rysy tělesných tvorů. A přesně tak to je. O neʹfeš (duši) je řečeno, že jí maso, tuk, krev nebo podobné hmotné věci (3Mo 7:18, 20, 25, 27; 17:10, 12, 15; 5Mo 23:24); je hladová nebo žádostivě touží po jídle a pití (5Mo 12:15, 20, 21; Ža 107:9; Př 19:15; 27:7; Iz 29:8; 32:6; Mi 7:1); ztuční (Př 11:25); postí se (Ža 35:13); dotýká se nečistých věcí, například mrtvého těla (3Mo 5:2; 7:21; 17:15; 22:6; 4Mo 19:13); někdo se jí může ‚zmocnit jako zástavy‘ nebo může být ‚unesena‘ (5Mo 24:6, 7); koná práci (3Mo 23:30); když je unavena, může být osvěžena chladnou vodou (Př 25:25); může být koupena (3Mo 22:11; Ez 27:13); může být dána jako oběť slavnostního slibu (3Mo 27:2); může být dána do želez (Ža 105:18); nemůže spát (Ža 119:28) a zápasí o dech (Jer 15:9).

Povšimněme si, že v mnoha textech jsou uvedeny výrazy „má duše“, „jeho [nebo její] duše“, „tvá duše“ a tak dále. Důvodem je to, že neʹfeš a psy·cheʹ může znamenat vlastní já jakožto duše. Smysl tohoto výrazu tedy může být často vyjádřen osobními zájmeny. Proto Lexicon in Veteris Testamenti Libros (s. 627) ukazuje, že „má neʹfeš“ znamená „já“ (1Mo 27:4, 25; Iz 1:14); „tvá neʹfeš“ znamená „ty“ (1Mo 27:19, 31; Iz 43:4; 51:23); „jeho neʹfeš“ znamená „on, sám“ (4Mo 30:2; Iz 53:10); „její neʹfeš“ znamená „ona, sama“ (4Mo 30:5–12) a tak dále.

Řecký výraz psy·cheʹ se používá podobně. V díle Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words (1981, sv. 4, s. 54) je vysvětleno, že tento výraz může být použit jako „ekvivalent osobního zájmena, a to pro zdůraznění a zesílení účinku — 1. osoba: Jan 10:24 (mn. č.); Heb. 10:38; srov. Gen. 12:13; Num. 23:10; Soud. 16:30; Ža. 120:2 (‚mě‘); 2. osoba: 2. Kor. 12:15; Heb. 13:17“ a tak dále. Jiný komentář uvádí: „V Novém zákoně jsou . . . místa, kde slovo ‚duše‘ má stejný význam jako slovo ‚osoba‘ či ‚člověk‘ (např. Sk 7,14). Jindy se slovo ‚duše‘ blíží svým významem našemu zájmenu ‚sám‘ (např. Lk 12,19; 14,26).“ (Nový překlad Písma svatého, sv. 16: Nový zákon — Skutky apoštolské, epištoly, kniha Zjevení, s. 287)

Představuje život tvora. Výrazy neʹfeš a psy·cheʹ také znamenají život — ne pouze jako nějakou abstraktní sílu nebo princip — ale život tvora, člověka nebo zvířete.

Když Ráchel rodila Benjamína, její neʹfeš („duše“ neboli život jakožto tvora) z ní vyšla a ona zemřela. (1Mo 35:16–19) Přestala být živým tvorem. Podobně když prorok Elijáš vykonal zázrak ve spojitosti s mrtvým synem vdovy z Carefatu, do dítěte se jeho neʹfeš („duše“ neboli život jakožto tvora) vrátila a „ono ožilo“, bylo opět živým tvorem. (1Kr 17:17–23)

Život tvora je nerozlučně spojen s krví a je na ní závislý (prolitá krev představuje život člověka nebo tvora [1Mo 4:10; 2Kr 9:26; Ža 9:12; Iz 26:21]), a proto Písmo mluví o tom, že neʹfeš (duše) je „v krvi“. (1Mo 9:4; 3Mo 17:11, 14; 5Mo 12:23) Je zřejmé, že to není míněno doslova, protože Písmo také mluví o ‚krvi vašich duší‘ (1Mo 9:5; srovnej Jer 2:34) a je logické, že všechny ty odkazy, které zde již byly uvedeny, by se nemohly vztahovat pouze na krev nebo na její vlastnosti, které slouží k udržení života.

Výraz neʹfeš (duše) se nepoužívá ve spojitosti se stvořením rostlinného života během třetího stvořitelského „dne“ (1Mo 1:11–13) ani později, protože rostlinstvo nemá krev.

Příklady použití řeckého slova psy·cheʹ ve významu „život tvora“ nacházíme u Matouše 6:25; 10:39; 16:25, 26; Lukáše 12:20; Jana 10:11, 15; 13:37, 38; 15:13 a ve Skutcích 20:10. Boží služebníci mají naději, že pokud by zemřeli, budou vzkříšeni — že tedy budou opět žít jakožto „duše“ neboli živí tvorové. Proto mohl Ježíš říci, že „kdokoli . . . ztrácí svou duši [svůj život jakožto tvor] kvůli mně a dobré zprávě, zachrání ji. Skutečně, co prospěje člověku, když získá celý svět, a pozbude své duše? Co by skutečně dal člověk výměnou za svou duši?“ (Mr 8:35–37) Podobně prohlásil: „Kdo má rád svou duši, hubí ji, ale kdo nenávidí svou duši v tomto světě, zachrání ji pro věčný život.“ (Jan 12:25) Tyto a jiné podobné texty ukazují správné porozumění Ježíšovým slovům u Matouše 10:28: „A nemějte strach z těch, kdo zabíjejí tělo, ale nemohou zabít duši; ale spíše mějte strach z toho, kdo může zahubit duši i tělo v gehenně.“ Lidé sice mohou zabít tělo, ale nemohou člověka zabít navždy, protože v Božím záměru žije (srovnej Lk 20:37, 38) a Bůh může, a také to udělá, takovému věrnému člověku vrátit život pomocí vzkříšení, aby takový člověk opět žil jakožto tvor. Pro Boží služebníky je ztráta jejich „duše“ neboli života, který mají jakožto tvorové, pouze dočasná, nikoli trvalá. (Srovnej Zj 12:11.)

Smrtelná a zničitelná. Naproti tomu Matouš 10:28 říká, že Bůh „může zahubit duši [psy·chenʹ] i tělo v gehenně“. Z toho je patrné, že se psy·cheʹ nevztahuje na něco nesmrtelného nebo nezničitelného. V celém Písmu, v Hebrejských ani v Řeckých písmech, není skutečně ani jediný text, v němž by slovo neʹfeš nebo psy·cheʹ mělo jako přívlastek například výrazy: nesmrtelná, nezničitelná, nepomíjivá nebo podobně. (Viz hesla NEPORUŠENOST; NESMRTELNOST.) Naproti tomu v Hebrejských i Řeckých písmech celá řada textů mluví o tom, že neʹfeš nebo psy·cheʹ (duše) je smrtelná a že podléhá smrti (1Mo 19:19, 20; 4Mo 23:10; Joz 2:13, 14; Sd 5:18; 16:16, 30; 1Kr 20:31, 32; Ža 22:29; Ez 18:4, 20; Mt 2:20; 26:38; Mr 3:4; Heb 10:39; Jk 5:20); že umírá; mluví také o tom, že může být „odříznuta“ neboli zničena (1Mo 17:14; 2Mo 12:15; 3Mo 7:20; 23:29; Joz 10:28–39; Ža 78:50; Ez 13:19; 22:27; Sk 3:23; Zj 8:9; 16:3), ať už mečem (Joz 10:37; Ez 33:6), nebo zadušením (Job 7:15) nebo může být v nebezpečí smrti utopením (Jon 2:5); a také že sestupuje do jámy neboli do šeolu (Job 33:22, Ža 89:48) nebo že odtud může být osvobozena (Ža 16:10; 30:3; 49:15; Př 23:14).

Mrtvá duše. V mnoha případech se také vyskytuje výraz ‚duše, která skonala‘ nebo ‚mrtvá duše‘, což prostě znamená „mrtvá osoba“. (3Mo 19:28; 21:1, 11; 22:4; 4Mo 5:2; 6:6; Ag 2:13; srovnej 4Mo 19:11, 13.)

Touha, žádost. Někdy bývá slovo neʹfeš použito jako výraz pro něčí žádost nebo touhu, která člověka naplňuje a zaměstnává, aby svého cíle dosáhl. Například o těch, kdo „jednají zrádně“, Přísloví 13:2 říkají, že jejich ‚samotnou duší je násilí‘; jsou ‚posedlí‘ násilím, takže násilí jako by v nich bylo ztělesněno. (Srovnej 1Mo 34:3, Rbi8, ppč; Ža 27:12; 35:25; 41:2.) Falešní pastýři Izraele jsou označováni jako „psi silní v touze duše“, kteří nepoznali sytost. (Iz 56:11, 12; srovnej Př 23:1–3; Hab 2:5.)

Sloužit celou duší. Jak již bylo ukázáno, „duše“ je v podstatě celá osoba. Některé texty nás však vybízejí, abychom hledali Boha, milovali ho a sloužili mu „celým svým srdcem a celou svou duší“ (5Mo 4:29; 11:13, 18), zatímco 5. Mojžíšova 6:5 říká: „A budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou životní silou.“ Ježíš ukázal, že je nutné sloužit svou celou duší a silou, a kromě toho „celou svou myslí“. (Mr 12:30; Lk 10:27) Vzniká otázka, proč jsou tyto ostatní věci jmenovány společně s duší, jestliže je duše všechny zahrnuje. Pravděpodobný důvod by se mohl objasnit znázorněním: Někdo snad prodal sám sebe (svou duši) do otroctví někomu jinému, a tak se stal majetkem svého vlastníka a pána. Svému pánu však možná neslouží celým srdcem, s plným zájmem a s touhou líbit se mu, a nevyužívá tedy všechnu svou sílu nebo myšlenkovou schopnost k tomu, aby podporoval zájmy svého pána. (Srovnej Ef 6:5; Kol 3:22.) Tyto další stránky jsou tedy zřejmě uvedeny proto, aby na ně byla obrácena pozornost, aby se nestalo, že bychom na ně zapomněli a že bychom je nebrali v úvahu, když sloužíme Bohu, jemuž patříme, a jeho Synu, jehož život je tou výkupní cenou, za kterou jsme byli koupeni. Sloužit Bohu „celou duší“ znamená věnovat se této službě celou svou osobou, přičemž žádná část těla, žádná funkce, schopnost ani žádost nesmí být vynechána. (Srovnej Mt 5:28–30; Lk 21:34–36; Ef 6:6–9; Fil 3:19; Kol 3:23, 24.)

Mezi duší a duchem je rozdíl. „Duch“ (heb. ruʹach; řec. pneuʹma) by neměl být zaměňován za „duši“ (heb. neʹfeš; řec. psy·cheʹ), protože tyto výrazy se vztahují na odlišné pojmy. Například Hebrejcům 4:12 mluví o tom, že Boží slovo „proniká až k rozdělení duše a ducha a kloubů a jejich morku“. (Srovnej také Fil 1:27; 1Te 5:23.) Jak bylo ukázáno, duše (neʹfeš; psy·cheʹ) je tvor sám o sobě. Duch (ruʹach; pneuʹma) se obvykle vztahuje na životní sílu živého tvora neboli duše, ačkoli tyto výrazy v původních jazycích mohou mít i jiné významy.

Rozdíl mezi řeckými výrazy psy·cheʹ a pneuʹma je dále znázorněn v pojednání apoštola Pavla, které je obsaženo v jeho prvním dopise Korinťanům. Pavel se v něm zabývá vzkříšením křesťanů k duchovnímu životu a „to, co je hmotné [psy·chi·konʹ, doslova „duševní“],“ staví do protikladu k tomu, „co je duchovní [pneu·ma·ti·konʹ]“. Ukazuje tedy, že až do své smrti mají křesťané tělo „duševní“, jaké měl i první člověk Adam; naproti tomu při svém vzkříšení dostávají tito pomazaní křesťané tělo duchovní podobné tělu, které má oslavený Ježíš Kristus. (1Ko 15:42–49) Juda vyjadřuje poněkud podobné přirovnání; mluví totiž o ‚živočišných lidech [psy·chi·koiʹ, doslova: „duševních (lidech)“], kteří nemají duchovní smýšlení [doslova „nemají ducha (pneuʹma)“]‘. (Juda 19)

Bůh má duši. Ve světle toho, co zde bylo uvedeno, se zdá, že biblické texty, v nichž Bůh mluví o ‚své duši‘ (3Mo 26:11, 30; Ža 24:4; Iz 42:1), jsou případy antropomorfismu, tedy přenášení tělesných a lidských vlastností na Boha, aby bylo snadnější jim porozumět; o Bohu je například řečeno, že má oči, ruce a tak dále. Když Jehova uplatňuje výraz ‚má neʹfeš‘, zřejmě tím říká totéž jako „já sám“ nebo „má osoba“. „Bůh je Duch [Pneuʹma].“ (Jan 4:24; viz heslo JEHOVA, Popisy jeho přítomnosti.)