PRVNÍ OVOCE
První plody určitého období sklizně; první výsledky nějaké činnosti nebo první výrobky. Hebrejské slovo reʼ·šithʹ (z kořene, jenž znamená „hlava“) je použito ve smyslu první část, výchozí bod nebo ‚počátek‘ (5Mo 11:12; 1Mo 1:1; 10:10); „nejlepší“ (2Mo 23:19, Rbi8, ppč) a ‚první ovoce‘ (3Mo 2:12). Hebrejské slovo bik·ku·rimʹ, které se používá zejména v souvislosti s obilím a ovocem, je překládáno výrazem ‚první zralé plody‘. (Na 3:12) Řecký výraz pro první ovoce (a·par·cheʹ) pochází z kořene, jenž v zásadě znamená „prvenství“.
Jehova od izraelského národa vyžadoval, aby mu tento národ přinášel jako oběť první ovoce ze všeho, ať se jednalo o prvorozené z lidí, nebo ze zvířat, či o první plody zemské půdy. (2Mo 22:29, 30; 23:19; Př 3:9) Izraelité měli Jehovovi obětovat první ovoce, a tím dávat najevo, že si váží Jehovova požehnání, své půdy i úrody. Tak měli projevovat vděčnost Dárci ‚každého dobrého daru‘. (5Mo 8:6–10; Jk 1:17)
Jehova Izraelitům přikázal, aby mu prostřednictvím svého představitele přinášeli jako oběť první ovoce, a to hlavně v době Svátku nekvašených chlebů. Tehdy, 16. nisanu, velekněz pohupoval před Jehovou něčím z prvního ovoce obilné sklizně, totiž snopem ječmene, který byl první dozrálou plodinou roku podle náboženského kalendáře. (3Mo 23:5–12) O Letnicích, 50. den potom, co byl jako oběť pohupování předložen snop ječmene, se jako oběť pohupování předkládalo Jehovovi první ovoce ze sklizně pšenice, a to v podobě dvou kvašených chlebů z jemné mouky. (3Mo 23:15–17; viz heslo SVÁTEK.)
Kromě obilných obětí, které ve prospěch národa předkládal Jehovovi velekněz, museli Izraelité přinášet jako obětní dary první ovoce z celého svého výnosu. Každý prvorozený chlapec a prvorozené zvíře byli posvěceni Jehovovi a museli být buď obětováni, nebo vyplaceni. (Viz heslo PRVOROZENÝ, PRVOTINA.) První ovoce hrubé mouky se mělo předkládat v podobě prstencovitých chlebů. (4Mo 15:20, 21) Plody půdy měli Izraelité dát do košů a také je odnést do svatyně (5Mo 26:1, 2), kde měli potom odříkat určitá slova zaznamenaná v 5. Mojžíšově 26:3–10. Tato slova vlastně vyjadřovala nástin dějin Izraelitů od jejich příchodu do Egypta až po jejich osvobození a uvedení do Zaslíbené země.
Z toho údajně vyplynul takový zvyk, že každé místo vysílalo zástupce, který příspěvky prvního ovoce od obyvatel té oblasti dopravil do Jeruzaléma, aby pokaždé, kdy dozrálo první ovoce, tuto obtížnou cestu nemuseli podniknout všichni. Množství tohoto prvního ovoce, které bylo předkládáno, nebylo Zákonem stanoveno, to bylo zřejmě ponecháno na štědrosti a vděčnosti dárce. Měly však být předkládány nejvybranější části, to nejlepší z prvního ovoce. (4Mo 18:12; 2Mo 23:19; 34:26)
Plody nově vysazeného stromu byly tři roky považovány za nečisté, jakoby neobřezané. Ve čtvrtém roce se všechno ovoce toho stromu stalo svatým pro Jehovu. Teprve v pátém roce směl vlastník stromu z něho sklízet ovoce pro sebe. (3Mo 19:23–25)
Příspěvky prvního ovoce, které Jehovovi odevzdávalo 12 nelevitských kmenů Izraele, byly předávány kněžím a Levitům, protože ti nedostali žádný dědický podíl v zemi. (4Mo 18:8–13) Pokud Izraelité věrně předkládali první ovoce, působilo to Jehovovi radost a přinášelo to požehnání všem zúčastněným. (Ez 44:30) Jestliže to však opomíjeli, Jehova se na to díval tak, že ho okrádají o něco, na co má právo, a to vyvolávalo jeho nelibost. (Mal 3:8) V dějinách Izraele byl tento zvyk mnohdy zanedbáván, ale v určitých obdobích ho opět obnovili vládci, kteří horlivě prosazovali pravé uctívání. Když král Ezekjáš prováděl reformy, uspořádal rozsáhlou oslavu Svátku nekvašených chlebů a při této příležitosti dal lidem pokyn, aby plnili svou povinnost a přispívali prvním ovocem a desátky. Lidé na tento pokyn s radostí reagovali a od třetího do sedmého měsíce přinášeli velké množství prvního ovoce z obilí, nového vína, oleje, medu a ze všeho, co se urodilo na poli. (2Pa 30:21, 23; 31:4–7) Po návratu z Babylóna Nehemjáš vedl lidi k tomu, aby se zavázali přísahou, že budou chodit v Jehovově zákoně, a k tomu patřilo přinášet Jehovovi první ovoce všeho druhu. (Ne 10:29, 34–37; viz heslo OBĚTNÍ DARY.)
Obrazné a symbolické použití. Ježíš Kristus byl v době svého křtu duchovně zplozen a 16. nisanu roku 33 n. l. — v den, kdy bylo každý rok Jehovovi ve svatyni předkládáno první ovoce z první úrody obilí — byl vzkříšen z mrtvých k duchovnímu životu. Ježíš je tedy nazýván prvním ovocem a vlastně je první z prvního ovoce předloženého Bohu. (1Ko 15:20, 23; 1Pe 3:18) Věrní následovníci Ježíše Krista, jeho duchovní bratři, jsou také prvním ovocem předloženým Bohu, nejsou však prvořadým prvním ovocem, ale podobají se druhé úrodě obilí, úrodě pšenice, která byla předkládána Jehovovi v den Letnic. Těchto Ježíšových duchovních bratrů je 144 000 a je o nich řečeno, že „byli koupeni zprostřed lidstva jako první ovoce Bohu a Beránkovi“ a že jsou „jistým prvním ovocem jeho tvorů“. (Zj 14:1–4; Jk 1:18)
Apoštol Pavel mluví jako o ‚prvním ovoci‘ také o věrném židovském ostatku, o těch, z nichž se stali první křesťané. (Ří 11:16) Křesťan Epainetos je nazván „pro Krista prvním ovocem z Asie“ (Ří 16:5) a Stefanova domácnost byla nazvána „prvním ovocem z Achaie“. (1Ko 16:15)
Pomazaní křesťané jsou zplozeni duchem jako Boží synové, kteří mají naději na vzkříšení k nesmrtelnosti v nebi, a proto je o nich řečeno, že během svého pozemského života mají „první ovoce, totiž ducha“, ‚zatímco s opravdovostí čekají na přijetí za syny, na propuštění ze svých těl výkupným‘. (Ří 8:23, 24) Pavel říká, že on a jeho spolukřesťané, kteří mají naději na duchovní život, mají „závdavek toho, co má přijít, totiž ducha“, o němž také říká, že je ‚závdavkem jejich dědictví‘. (2Ko 5:5; Ef 1:13, 14)