NEFILIM

[porážeči; ti, kdo působí, aby [druzí] padli].

Je to transliterace hebrejského slova nefi·limʹ, jež je v množném čísle a vyskytuje se v Bibli třikrát. (1Mo 6:4; 4Mo 13:33 [dvakrát]) Zjevně pochází z kauzativního tvaru hebrejského slovesa na·falʹ (padnout), který nalézáme například ve 2. Královské 3:19; 19:7.

Biblická zpráva popisuje Jehovovu nelibost nad lidmi v Noemových dnech před potopou a vypráví, že „synové pravého Boha“ si brali přitažlivé lidské dcery za manželky. Zpráva se potom zmiňuje o „Nefilim“ slovy: „V těch dnech se prokázali být na zemi Nefilim, a také potom, když synové pravého Boha dále měli poměr s lidskými dcerami a ty jim rodily syny, byli to ti silní [heb. hag·gib·bo·rimʹ], kteří byli v dávnověku, pověstní muži.“ (1Mo 6:1–4)

Totožnost. Vzhledem ke 4. verši uváděli bibličtí komentátoři různé možnosti, pokud jde o to, kdo byli tito Nefilim. Podle některých komentátorů původ jména naznačuje, že Nefilim spadli z nebe, to znamená, že to byli ‚padlí andělé‘, kteří měli poměr s lidskými dcerami a plodili ‚ty silné pověstné muže‘. Jiní učenci se zaměřili zvláště na výrok „a také potom“ (v. 4) a říkali, že Nefilim nebyli ‚padlí andělé‘ ani „ti silní“, protože Nefilim ‚se prokázali být na zemi v těch dnech‘, předtím než synové Boha měli pohlavní styky se ženami. Tito učenci se domnívali, že Nefilim byli prostě ničemní muži jako Kain — lupiči, surovci a tyrani, kteří se potulovali po zemi, než je zničila potopa. Ještě jiná skupina učenců vzala v úvahu kontext 4. verše a dospěla k závěru, že Nefilim sami o sobě nebyli andělé, ale byli hybridní potomci zhmotnělých andělů a lidských dcer.

Totožní s „gib·bo·rimʹ“. Někteří překladatelé Bible změnili postavení slovního obratu „a také potom“ a umístili ho blízko začátku tohoto verše, a položili tudíž rovnítko mezi Nefilim a ‚ty silné‘, gib·bo·rimʹ, o nichž je zmínka ve druhé části tohoto verše. Například: „Obrové [heb. han·nefi·limʹ] pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží ke dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní [heb. hag·gib·bo·rimʹ], kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí.“ (1Mo 6:4, KB; viz také JB-č; AT; Mo; NIV a TEV.)

Řecká Septuaginta také předpokládá, že jak „Nefilim“, tak „ti silní“ jsou totožní, protože pro překlad obou výrazů používá stejné slovo giʹgan·tes (obři).

Projdeme-li si tuto zprávu, vidíme, že verše 1–3 mluví o ‚synech pravého Boha‘, kteří si brali manželky, a o Jehovově prohlášení, že jeho trpělivost s lidmi skončí za 120 let. Verš 4. potom mluví o Nefilim, kteří se prokázali být na zemi „v těch dnech“, zjevně ve dnech, kdy Jehova učinil toto prohlášení. Text dále ukazuje, že tato situace trvala i „potom, když synové pravého Boha dále měli poměr s lidskými dcerami“ a podrobněji popisuje výsledky spojení ‚synů pravého Boha‘ se ženami.

Kdo byli ‚synové Boha‘, kteří zplodili Nefilim?

Kdo byli tito „synové pravého Boha“? Byli to lidé, kteří uctívali Jehovu (na rozdíl od celkového postoje ničemného lidstva), jak tvrdí někteří znalci? Zjevně ne. Z Bible vyplývá, že jejich manželství s lidskými dcerami vedlo k rozšíření špatnosti na zemi. Jediný, kdo měl Boží přízeň, byl Noe, jeho tři synové i jejich manželky a byli také jediní, kdo přežili potopu. (1Mo 6:9; 8:15, 16; 1Pe 3:20)

Pokud by tedy tito „synové pravého Boha“ byli pouhými lidmi, vzniká otázka, proč byli jejich potomci „pověstní muži“, tedy něco více než ničemní lidé nebo věrný Noe. Je také možné položit si otázku, proč se Bible o jejich manželství s lidskými dcerami zmiňuje jako o něčem zvláštním. Manželství a rození dětí tehdy byly běžné již více než 1 500 let.

Synové Boha, o nichž je zmínka v 1. Mojžíšově 6:2, proto musí být andělé, duchovní „synové Boží“. U Joba 1:6; 38:7 je tento výraz použit na anděly. Tento názor podporuje i Petr, který mluví o tom, že jsou jistí ‚duchové ve vězení, kteří byli kdysi neposlušní, když Boží trpělivost čekala v Noemových dnech‘. (1Pe 3:19, 20) Také Juda píše o ‚andělech, kteří si neudrželi své původní postavení, ale opustili své vlastní správné bydliště‘. (Juda 6) Andělé měli moc zhmotňovat se do podoby lidí. Někteří andělé se zhmotnili, když nesli poselství od Boha. (1Mo 18:1, 2, 8, 20–22; 19:1–11; Joz 5:13–15) Ale správným příbytkem pro duchovní osoby jsou nebesa, a andělé zde mají určité postavení ve službě Jehovovi. (Da 7:9, 10) Odejít z tohoto příbytku, přebývat na zemi a opustit svou přidělenou službu kvůli tělesným vztahům bylo vzpourou proti Božím zákonům a byla to zvrácenost.

Bible prohlašuje, že tito neposlušní andělé jsou nyní ‚duchové ve vězení‘, kteří byli ‚vhozeni do tartaru‘ a ‚uchováni s věčnými pouty v husté tmě k soudu velikého dne‘. Zdá se tedy, že byli velmi omezeni a že se již nemohou zhmotňovat jako před potopou. (1Pe 3:19; 2Pe 2:4; Juda 6)

Přibývání ničemnosti. „Ti silní, kteří byli v dávnověku, pověstní muži“, kteří vzešli z manželství andělů se ženami, nebyli muži s dobrou pověstí u Boha, protože jinak by přežili potopu jako Noe a jeho rodina. Byli to „Nefilim“, surovci, tyrani, kteří nepochybně přispěli ke zhoršení celkové situace. Jejich andělští otcové sice věděli, jak je lidské tělo utvořeno a uměli se zhmotňovat, ale život nevytvořili. Žili však v těchto lidských tělech, měli pohlavní styky se ženami a plodili děti. Jejich děti, „ti silní“, byly tudíž neschválenými kříženci. Proto Nefilim zřejmě děti neměli.

V mytologii. Zdá se, že věhlas a hrůza, kterou Nefilim šířili, vedly ke vzniku mytologií mnoha pohanských národů, které se po zmatení jazyků v Bábelu rozšířily po celé zemi. Tato starověká mytologická vyprávění sice velmi překroutila a přikrášlila historickou zprávu z 1. Mojžíšovy, ale tyto mytologie (řecká mytologie je jen jedním příkladem), jsou si pozoruhodně podobné — bohové a bohyně vstupovali do manželství s lidmi a plodili nadlidské reky a hrozné polobohy, kteří měli vlastnosti bohů i lidí. (Viz heslo ŘECKO, ŘEKOVÉ, Řecké náboženství.)

Zastrašující zpráva. Deset zvědů, kteří přinesli Izraelitům do pustiny nepravdivou zprávu o zemi Kanaán, prohlásilo: „Všechen lid, který jsme uprostřed ní viděli, jsou muži mimořádné velikosti. A viděli jsme tam Nefilim, syny Anaka, kteří jsou z Nefilim, takže jsme se stali ve svých vlastních očích podobnými lučním kobylkám, a takovými jsme se stali i v jejich očích.“ I z jiných textů vyplývá, že v Kanaánu nepochybně nějací velcí muži byli, ale s výjimkou této ‚špatné zprávy‘, jež byla pečlivě formulována tak, aby se Izraelité zděsili a vznikla mezi nimi panika, se jim nikdy neříkalo Nefilim. (4Mo 13:31–33; 14:36, 37)