JAZYK (II)

Každý prostředek, hlasový nebo jiný, jímž jsou vyjadřovány či sdělovány pocity nebo myšlenky. Obecně je však výrazem jazyk označován soubor slov a způsobů jejich spojování, jak jej chápe konkrétní lidské společenství. Hebrejské slovo i řecké slovo pro „jazyk“ označují „řeč“. (Jer 5:15, Rbi8, ppč; Sk 2:11, Int) Podobným způsobem je použit hebrejský výraz pro „ret“. (1Mo 11:1, Rbi8, ppč)

Řeč je ovšem velice úzce spjata s myslí, a ta používá jako své nástroje řečové orgány — hrdlo, jazyk, rty a zuby. (Viz heslo JAZYK [I].) Encyclopædia Britannica (vydání 1959) k tomu říká: „Myšlení a slova spolu úzce souvisejí. Má-li být myšlení jasné, musí se opírat o pojmenování a o různá vzájemná spojení těchto jmen . . . Menší výhrady sice mohou mít své opodstatnění, ale převážná většina důkazů . . . podporuje výše uvedené tvrzení, že bez slov není myšlení.“ (Sv. 5, s. 740) Slova jsou hlavním prostředkem, jímž člověk přijímá, ukládá, zpracovává a sděluje informace.

Původ řeči. První člověk Adam byl stvořen se slovní zásobou a také se schopností vytvářet nová slova a tak svou slovní zásobu rozšiřovat. Kdyby člověk při svém stvoření nedostal od Boha určitou slovní zásobu, nebyl by schopen chápat pokyny, které mu Stvořitel vyjádřil slovy, a nebyl by na tom o nic lépe než nerozumná zvířata. (1Mo 1:27–30; 2:16–20; srovnej 2Pe 2:12; Judu 10.) Ze všech pozemských tvorů je sice skutečné řeči schopen jedině rozumem obdařený člověk, ale původcem řeči člověk není — tím je absolutně moudrý Stvořitel člověka, Jehova Bůh. (Srovnej 2Mo 4:11, 12.)

Uznávaný lexikograf Ludwig Koehler o původu jazyka napsal: „O tom, jak ‚vznikla‘ lidská řeč, bylo zejména v minulosti vyjadřováno mnoho dohadů. Autoři se snažili prozkoumat ‚jazyk zvířat‘. Zvířata jsou totiž rovněž schopna pomocí zvuků nebo jejich uskupení slyšitelně reagovat na to, co vnímají, a dávat najevo, co cítí, například spokojenost, strach, vzrušení, výhružku, zlobu, sexuální potřebu a uspokojení z jejího splnění, a snad i mnoho jiného. Tyto projevy [u zvířat] jsou sice velmi rozmanité, ale . . . nevyjadřují žádné pojmy ani myšlenky — to je výlučně sféra lidského jazyka.“ Autor dále ukazuje, jak lze lidskou řeč zkoumat z hlediska fyziologického, a potom dodává: „Co se však ve skutečnosti při řeči děje, jak jiskra v podobě vjemu podnítí ducha dítěte nebo lidí všeobecně k tomu, aby bylo vyjádřeno mluvené slovo, to se našemu pochopení vymyká. Lidská řeč je tajemství; je to božský dar, zázrak.“ (Journal of Semitic Studies, Manchester, 1956, s. 11)

Jazyk byl používán od nepaměti, dávno před tím, než se na světové scéně objevil člověk. Jehova Bůh komunikoval se svým nebeským prvorozeným Synem, a toho také nepochybně používal při komunikaci se svými ostatními duchovními syny. Proto byl jeho prvorozený Syn nazván „Slovo“. (Jan 1:1; Kol 1:15, 16; Zj 3:14) Apoštol Pavel se pod inspirací zmínil o ‚lidských a andělských jazycích‘. (1Ko 13:1) Jehova Bůh mluví ke svým andělským tvorům v jejich ‚jazyce‘ a oni ‚provádějí jeho slovo‘. (Ža 103:20) Bůh a jeho duchovní synové nejsou odkázáni na atmosféru (která umožňuje vznik zvukového vlnění a vibrace, jež jsou při lidské řeči nezbytné); andělský jazyk zřejmě převyšuje lidské chápání a pro člověka je nedostižný. Když tedy andělé působili jako Boží poslové, mluvili s lidmi lidskou řečí a poselství předaná anděly jsou zaznamenána v hebrejštině (1Mo 22:15–18), aramejštině (Da 7:23–27) a řečtině (Zj 11:15), což jsou jazyky, v nichž byly jednotlivé uvedené texty napsány.

Proč existují různé jazyky?

Podle názoru jazykovědců se dnes po celé zemi mluví asi 3 000 jazyky. Některými jazyky mluví stamiliony lidí, jinými mluví méně než tisíc lidí. Vyjadřované a sdělované myšlenky mohou být v podstatě shodné, ale mohou být vyjádřeny mnoha způsoby. Pouze biblické dějiny vysvětlují, jak došlo k této neobyčejné rozmanitosti ve způsobu dorozumívání mezi lidmi.

Do určitého okamžiku po celosvětové potopě „celá země měla dále jeden jazyk [doslova „ret“] a jednu slovní zásobu“. (1Mo 11:1) Z Bible je patrné, že jazyk, který se začal později nazývat hebrejský, byl tím původním ‚jedním jazykem‘. (Viz heslo HEBREJŠTINA.) To neznamená, že by všechny jazyky pocházely z hebrejštiny nebo že by s ní byly příbuzné, ale že hebrejština existovala před všemi ostatními jazyky, což bude ukázáno dále.

Zpráva v 1. Mojžíšově uvádí, že se po potopě určitá část lidské rodiny sjednotila na projektu, který byl v rozporu s Boží vůlí, jak ji Bůh vyjádřil Noemovi a jeho synům. (1Mo 9:1) Místo aby se rozešli na všechny strany a ‚naplnili zemi‘, rozhodli se, že vytvoří centralizovanou lidskou společnost, a usadili se společně v Mezopotámii, na místě, které se stalo známým jako Šinarské pláně. Je zřejmé, že se toto místo také mělo stát náboženským střediskem a mělo mít věž sloužící náboženskému účelu. (1Mo 11:2–4)

Všemohoucí Bůh jejich opovážlivý projekt překazil tím, že jim znemožnil další jednotnou činnost — zmátl jejich společný jazyk. Nemohli proto dále práci na svém projektu koordinovat, což vedlo k tomu, že se rozešli na všechny světové strany. Zmatení jazyka také působilo jako zábrana, aby lidé nemohli postupovat nesprávným směrem, směrem vzdoru proti Bohu, nebo jejich postup brzdilo. Byla tím totiž omezena jejich spolupráce, protože nemohli své intelektuální a fyzické síly spojit ke sledování ctižádostivých cílů. Bylo také obtížnější využívat vědomostí, které nashromáždili lidé různých jazykových skupin — vědomostí, které nepocházely od Boha, ale byly získány lidskými zkušenostmi a výzkumem. (Srovnej Ka 7:29; 5Mo 32:5.) Zmatení jazyků tedy sice vneslo do lidské společnosti závažný rozdělující faktor, ale na druhé straně jí prospělo tím, že ji brzdilo v dosažení nebezpečných a škodlivých cílů. (1Mo 11:5–9; srovnej Iz 8:9, 10.) Jestliže si uvědomíme, k čemu v některých případech vedlo zneužití nahromaděných světských vědomostí v naší době, pochopíme, že Bůh dávno předem věděl, kam až by to došlo, kdyby lidé mohli nerušeně pokračovat v tom, oč začali usilovat v Bábelu.

Filologové, kteří se zabývají srovnávací jazykovědou, obvykle třídí jazyky do určitých „rodin“. „Prajazyk“ jednotlivých hlavních jazykových rodin zpravidla není znám, a tím spíše nejsou žádné důkazy o tom, že by měly společný „prajazyk“ všechny ty tisíce jazyků, jimiž se mluví dnes. Biblická zpráva neříká, že by všechny jazyky pocházely z hebrejštiny nebo že by se z ní rozvětvily. V přehledu národů (1Mo 10) jsou uvedeni potomci Noemových synů (Sema, Chama a Jafeta) a vždy jsou seskupeni „podle svých rodin, podle svých jazyků, ve svých zemích, po svých národech“. (1Mo 10:5, 20, 31, 32) Je tedy zřejmé, že když byl zázračným způsobem zmaten jazyk lidí, Jehova Bůh nevytvořil žádné dialekty hebrejštiny, ale dal vznik mnoha zcela novým jazykům, z nichž každý mohl v plné míře vyjadřovat lidské pocity a myšlenky.

Když tedy Bůh zmátl jazyk lidí, stavitelé v Bábelu ztratili nejen svou společnou „jednu slovní zásobu“ (1Mo 11:1), ale neměli již ani společnou mluvnici, společný způsob vyjadřování vztahů mezi slovy. Profesor S. R. Driver o tom píše: „Jazyky se však liší nejen mluvnicí a kořeny, ale také . . . způsobem, jak jsou myšlenky vyjadřovány ve větách. Různé rasy neuvažují stejným způsobem, a proto se v jednotlivých jazycích liší i větná stavba.“ (A Dictionary of the Bible, J. Hastings, ed., 1905, sv. IV, s. 791) Odlišné jazyky tedy vyžadují zcela odlišný model myšlení; pro toho, kdo se učí nový jazyk, je proto obtížné ‚v tomto jazyce myslet‘. (Srovnej 1Ko 14:10, 11.) Proto se také doslovný překlad toho, co bylo proneseno nebo napsáno v jazyce, který příjemci neznají, může zdát nelogický a lidé často řeknou: „To přece nedává žádný smysl.“ Zdá se tedy, že když Jehova Bůh zmátl řeč těch, kdo byli v Bábelu, nejprve jim z paměti úplně vymazal jejich dřívější společný jazyk a pak jim do mysli vložil nejen nové druhy slovní zásoby, ale změnil i jejich model myšlení, takže vznikly nové mluvnice. (Srovnej Iz 33:19; Ez 3:4–6.)

Například některé jazyky, jako je čínština, jsou jednoslabičné (slova jsou tvořena pouze jednou slabikou). Naproti tomu slovní zásoba celé řady jiných jazyků se tvoří do značné míry aglutinací, to znamená připojováním předpon a přípon k neměnnému základu slova nebo vytvářením složených slov, jako je například slovo knihtisk. Skladba, to znamená uspořádání slov ve větě, je v některých jazycích velmi důležitá, v jiných jazycích na ní příliš nezáleží. Některé jazyky mají mnoho slovesných tvarů pro časování sloves, jiné, například čínština, časování nemají. Bylo by možné uvést nespočet odlišností a v každém případě je nutné přizpůsobit se modelu myšlení, který s uvedeným jazykem souvisí, což je často velmi obtížné.

Je zřejmé, že z původních jazyků, které vznikly Božím zásahem v Bábelu, se během doby vytvořily vzájemně příbuzné dialekty a z dialektů se často vyvinuly samostatné jazyky, jejichž vztah k „sesterským“ dialektům nebo k jejich „prajazyku“ je v některých případech téměř neznatelný. Dokonce i Semovi potomci, kteří patrně mezi lidem v Bábelu nebyli, mluvili nakonec nejen hebrejsky, ale také aramejsky, akkadsky a arabsky. Během dějin se jazyky měnily působením rozmanitých vlivů. Přispívala k tomu například izolace následkem vzdálenosti a geografických přehrad, války a dobyvatelská tažení, přerušení komunikace a také imigrace lidí jiného jazyka. Takové vlivy vedly k tomu, že se hlavní starověké jazyky rozštěpily, některé jazyky do jisté míry splynuly s jinými a některé úplně zmizely a byly nahrazeny jazyky dobyvatelů.

Bádání v oblasti jazykovědy přináší důkazy, které odpovídají zde uvedeným informacím. The New Encyclopædia Britannica k tomu říká: „Nejstarší písemné záznamy, jediné lingvistické fosilie, jež asi člověk kdy bude mít, jsou jen asi 4 000 nebo 5 000 let staré.“ (1985, sv. 22, s. 567) Jeden článek v časopise Science Illustrated z července 1948 (s. 63) uvádí: „Starší podoby dnes známých jazyků byly daleko obtížnější než jejich dnešní formy . . . zdá se, že člověk na počátku neměl jednoduchou řeč, z níž by se postupně stávala řeč složitější, ale že kdysi v minulosti, z níž nemáme žádné záznamy, přijal neobyčejně komplikovanou řeč a postupně ji zjednodušoval do forem, které známe dnes.“ Jazykovědec dr. Mason také zdůrazňuje, že „představa, že se řeč ‚divochů‘ skládá z řady mručivých zvuků a že tito lidé nejsou schopni vyjádřit mnoho ‚civilizovaných‘ pojmů, je velmi nesprávná“ a že „mnohé z jazyků negramotných národů jsou daleko složitější než jazyky dnešních Evropanů“. (Science News Letter, 3. září 1955, s. 148) Důkazy tedy svědčí proti tomu, že by řeč nebo starověké jazyky vznikly evolucí.

O ohnisku, z něhož se začaly šířit starověké jazyky, napsal znalec orientálních jazyků sir Henry Rawlinson: „Kdybychom se řídili pouze průsečíkem lingvistických cest, a to nezávisle na jakýchkoli odkazech na biblickou zprávu, přece by nás to dovedlo na pláně Šinaru, do ohniska, odkud se paprskovitě rozšířily všechny ty různé linie.“ (The Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britian and Ireland, Londýn, 1855, sv. 15, s. 232)

Podle rozdělení, které vytvořili novodobí filologové, hlavními jazykovými „rodinami“ jsou například jazyky indoevropské, tibetočínské, afroasiatské, japonština a korejština, drávidské jazyky, jazyky malajské a polynéské a jazyky černé Afriky. Mnoho jazyků se až dosud nepodařilo zařadit do žádné skupiny. V každé z hlavních rodin je mnoho podskupin či menších rodin. K indoevropské rodině patří jazyky germánské, italické-románské, baltoslovanské, indoíránské, řečtina, jazyky keltské, albánština a arménština. Většina těchto menších rodin zahrnuje několik jazyků. Například k románským jazykům patří francouzština, španělština, portugalština, italština a rumunština.

Od Abrahama dále. Hebrejec Abraham zřejmě bez obtíží rozmlouval s chamitskými obyvateli Kanaánu. (1Mo 14:21–24; 20:1–16; 21:22–34) Není žádná zmínka o tom, že by potřeboval tlumočníky, ale o tlumočení není zmínka ani v souvislosti s Abrahamovým pobytem v Egyptě. (1Mo 12:14–19) Pravděpodobně mluvil akkadsky (asyrobabylónsky), protože kdysi žil v Uru Chaldejců. (1Mo 11:31) Akkadština byla po určitou dobu mezinárodním jazykem. Je možné, že lidé žijící v Kanaánu, poměrně blízko semitských národů syrských a arabských, do jisté míry mluvili dvěma jazyky. Na akkadské abecedě je neklamně patrný její semitský původ, což mohlo také podstatně přispět k tomu, že semitské jazyky používali i lidé jiných jazykových skupin, především vládci a osoby v úředním postavení. (Viz hesla KANAÁN, KANANEJEC č. 2, Jazyk; PSANÍ.)

Také Jákob se patrně snadno dorozumíval se svými aramejskými příbuznými (1Mo 29:1–14), i když v některých případech používali pro některé věci různé označení. (1Mo 31:46, 47)

Josef se pravděpodobně naučil egyptsky, když pracoval jako otrok Potifara, ale když jeho bratři, Hebrejci, přišli do Egypta, poprvé s nimi mluvil prostřednictvím tlumočníka. (1Mo 39:1; 42:6, 23) Mojžíš byl vychován na faraónově dvoře a bezpochyby mluvil několika jazyky: hebrejsky, egyptsky, snad akkadsky a možná ještě dalšími jazyky. (2Mo 2:10; srovnej verše 15–22.)

Akkadština jako lingva franka neboli mezinárodní jazyk byla po čase nahrazena aramejštinou, a ta byla používána dokonce i v korespondenci s Egyptem. Ale v době, kdy asyrský král Senacherib zaútočil na Judu (732 př. n. l.), většina Židů aramejštině (starobylé syrštině) nerozuměla, ačkoli jí rozuměli judští muži, kteří zastávali úřední postavení. (2Kr 18:26, 27) A když nakonec v roce 607 př. n. l. dobyli Jeruzalém semitští Babylóňané mluvící chaldejsky, připadala chaldejština Židům jako jazyk lidí, kteří „svými rty koktají“. (Iz 28:11; Da 1:4; srovnej 5Mo 28:49.) Babylón, Persie a jiné světové velmoci sice vytvořily obrovské říše a zmocnily se vlády nad lidmi mnoha jazyků, ale neodstranily přehrady, které byly mezi těmito lidmi způsobeny jazykovými rozdíly. (Da 3:4, 7; Es 1:22)

Nehemjáš byl velmi pobouřen, když se dozvěděl, že synové ze smíšených manželství, která Židé uzavírali po svém návratu, neumějí mluvit „židovsky“ (hebrejsky). (Ne 13:23–25) Měl starost o čisté uctívání, protože věděl, jak důležité je rozumět posvátnému Písmu, když se z něho předčítá a když je vysvětlováno. (Srovnej Ne 13:26, 27; 8:1–3, 8, 9.) Jedna společná řeč by také byla pro lid sjednocující silou. Hebrejská písma byla bezpochyby důležitým činitelem, který přispěl ke stabilitě hebrejštiny. Za 1 000 let, kdy byla psána, nedošlo v jazyce prakticky k žádným změnám.

Když byl na zemi Ježíš, Palestina již byla do značné míry mnohojazyčným územím. Existují přesvědčivé důkazy o tom, že Židé stále ještě používali hebrejštinu, ale mluvilo se také aramejsky a koiné. V oficiálních nápisech římských vládců země se používala latina (Jan 19:20) a latinsky bezpochyby mluvili i římští vojáci, kteří byli v zemi rozmístěni. O tom, jakým jazykem obvykle mluvil Ježíš, se pojednává pod hesly ARAMEJŠTINA a též HEBREJŠTINA.

V den Letnic roku 33 n. l. byl na křesťanské učedníky v Jeruzalémě vylit svatý duch a oni náhle začali mluvit mnoha jazyky, které nikdy předtím nestudovali a které se nikdy předtím neučili. V Bábelu Jehova Bůh ukázal, že je schopen zázračným způsobem vložit do mysli lidí odlišnou slovní zásobu a odlišnou mluvnici. O Letnicích to udělal znovu, ale s jedním důležitým rozdílem. Křesťané, kteří byli náhle obdařeni schopností mluvit novými jazyky, totiž svůj mateřský jazyk, hebrejštinu, nezapomněli. Boží duch zde také sloužil zcela odlišnému účelu; jeho působení nemělo vést ke zmatení a rozptýlení lidí, ale lidé upřímného srdce jím měli být osvíceni a spojeni v křesťanské jednotě. (Sk 2:1–21, 37–42) Boží smluvní lid byl sice od té doby lidem mnohojazyčným, ale přehrada způsobená odlišnými jazyky byla překonána, protože mysl těchto křesťanů byla naplněna společným jazykem pravdy. Svou řečí jednotně chválili Jehovu a jeho spravedlivé záměry uskutečňované prostřednictvím Krista Ježíše. To patřilo ke splňování slibu uvedeného u Sefanjáše 3:9; Jehova Bůh totiž ‚změnil národům jazyk na čistý, aby všichni vzývali Jehovovo jméno, aby mu sloužili rameno vedle ramena‘. (Srovnej Iz 66:18; Ze 8:23; Zj 7:4, 9, 10.) Proto měli všichni ‚mluvit souhlasně‘ a měli být „vhodně sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem“. (1Ko 1:10)

Jazyk, jímž mluvil křesťanský sbor, byl „čistý“ také proto, že v něm nebylo místo pro slova vyjadřující zlomyslnou hořkost, hněv, zlobu, jekot a podobné utrhačné řeči a že jím nebyl vyjadřován žádný klam, žádná oplzlost ani zkaženost. (Ef 4:29, 31; 1Pe 3:10) Křesťané měli používat jazyk tím nejvznešenějším způsobem: měli chválit svého Stvořitele a povzbuzovat své bližní zdravou, pravdivou řečí, a to především sdělováním dobré zprávy o Božím Království. (Mt 24:14; Tit 2:7, 8; Heb 13:15; srovnej Ža 51:15; 109:30.) Jak se blížila doba pro vykonání Božího soudního rozhodnutí nad všemi národy světa, Jehova měl v úmyslu umožnit ještě mnoha dalším lidem, aby mluvili tímto čistým jazykem.

Bible začala být psána hebrejsky a některé části byly později zaznamenány aramejsky. Později, v prvním století našeho letopočtu, byly napsány zbývající části posvátného Písma, a to v koiné neboli obecné řečtině (Matouš ovšem napsal své evangelium nejdříve hebrejsky). V té době již také byla do řečtiny přeložena Hebrejská písma. Tento překlad, který se nazývá Septuaginta, nebyl sice inspirovaný, ale křesťanští pisatelé Bible z něj mnohokrát citovali. (Viz heslo INSPIRACE.) Křesťanská řecká písma a nakonec i celá Bible byly přeloženy do jiných jazyků; k prvním překladům patřily překlady do latiny, syrštiny, etiopštiny, arabštiny a perštiny. V dnešní době je Bible — buď celá, nebo její části — přeložena do více než 2 000 jazyků. Tím bylo usnadněno oznamování dobré zprávy, což přispívá k překonávání jazykových přehrad, aby lidé z mnoha zemí mohli být sjednoceni v čistém uctívání svého Stvořitele.