SRDCE

Důležitý tělesný orgán, jehož úloha spočívá především v přečerpávání krve, která vyživuje buňky těla. (3Mo 17:14)

V Písmu je na srdce kladen velký důraz a je zde o něm zmínka v nejrůznějších souvislostech asi tisíckrát. Hebrejské slovo (lev, le·vavʹ) a řecké slovo (kar·diʹa), jež se překládají výrazem „srdce“, používali pisatelé Bible jak na srdce doslovné, tak i obrazné.

Doslovné srdce. O srdci jako o doslovném orgánu se pisatelé Bible zmiňují poměrně zřídka. Například když Jehu střelil Jehorama „mezi paže, . . . šíp [mu] vyšel u srdce‘. (2Kr 9:24; viz také 2Mo 28:30.)

Obrazné srdce. V převážné většině případů, kdy se slovo „srdce“ vyskytuje v Písmu, je použito obrazně. O srdci je uvedeno, že je symbolem „vnitřních věcí v obecném smyslu slova, symbolem nitra, tedy vnitřního člověka, který se projevuje všemi svými nejrůznějšími činnostmi, touhami, náklonnostmi, city, vášněmi, předsevzetími, myšlenkami, vnímáním, představami, moudrostí, poznáním, schopnostmi, náboženskými názory, pamětí, uvažováním a svědomím“. (Journal of the Society of Biblical Literature and Exegesis, 1882, s. 67)

V Písmu tedy obrazným srdcem není míněno jen sídlo citů a pohnutek a ani jím není míněn pouze intelekt. „U Semitů . . . bylo všechno, co je člověku vlastní, jak v oblasti citů, tak i v oblasti intelektu a vůle, přisuzováno srdci.“ Srdce je „úplným souhrnem vnitřního člověka, na rozdíl od těla, které je člověkem vnějším a hmatatelným“. (The Metaphorical Use of the Names of Parts of the Body in Hebrew and in Akkadian, E. Dhorme, Paříž, 1963, s. 113, 114, 128 [francouzsky])

Pro Boha, který zkoumá srdce, není rozhodující pouhé vnější vzezření, ale to, jaký je člověk skutečně uvnitř. (Př 17:3; 24:12; Ža 17:3; 1Sa 16:7) Písmo proto radí: „Více než všechno ostatní, co má být střeženo, bedlivě střež své srdce [celého vnitřního člověka], neboť z něho jsou zdroje života.“ (Př 4:23) A křesťanské manželky jsou nabádány, aby především věnovaly pozornost ne vnějším ozdobám, ale ‚utajenému člověku srdce v neporušitelném šatu tichého a mírného ducha, který má velkou hodnotu v Božích očích‘. (1Pe 3:3, 4)

V řadě případů, kdy se v Bibli vyskytuje výraz „srdce“, je tímto výrazem nepochybně obrácena pozornost na schopnost přemýšlet, ne však v tom smyslu, že by tato schopnost byla vyčleněna z celku, který tvoří vnitřního člověka. Mojžíš nabádal Izraelity: „Přivoláš zpět do svého srdce [„přivoláš do své mysli“, Rbi8, ppč], že Jehova je pravý Bůh.“ A později jim řekl: „A přece vám Jehova nedal srdce [„mysl“, Rbi8, ppč], abyste poznali.“ (5Mo 4:39; 29:4) Z některých případů jak v Hebrejských písmech, tak i v Křesťanských řeckých písmech vyplývá, že pojem „srdce“ zahrnuje také intelekt, a to v případech, kdy je srdce uváděno ve spojitosti s ‚myšlením‘ (Mt 9:4), ‚uvažováním‘ (Mr 2:6), ‚porozuměním‘ (1Kr 3:12; Mr 6:52) a ‚poznáním‘ (Př 15:14).

Pohnutky, hybná síla našeho jednání, jsou další důležitou stránkou vnitřního člověka, jak jej představuje „srdce“. Například ti, kdo přinášeli příspěvky na stavbu svatostánku, „přišli, každý, koho pobízelo jeho srdce“. (2Mo 35:21, 26, 29; 36:2) Ničemný Haman „se osmělil“ (doslova ‚naplnil se, pokud jde o jeho srdce‘), aby zosnoval spiknutí proti Židům. (Es 7:5, Rbi8, ppč; Sk 5:3) Hebrejcům 4:12 vysvětluje, že Boží slovo slibu je jako ostrý meč a je schopné „rozeznávat myšlenky a úmysly srdce“. Také Ježíš ukázal, že ze srdce vychází podněcující síla, která nás vede k jednání, jak k dobrému, tak i ke špatnému. (Mt 15:19; Lk 6:45) Pokud jde o pěstování správných pohnutek, Bible nás varuje, abychom se ve svém jednání s druhými lidmi neposkvrnili touhou po sobeckém zisku (Juda 16) a abychom se na své životní cestě nedali vést láskou k penězům, tedy dychtivostí získat bohatství. (1Ti 6:9, 10; Př 23:4, 5) Naproti tomu nás vybízí, abychom jako základ pro svou službu Bohu pěstovali pravou lásku k němu (1Ja 5:3; 5Mo 11:13); vybízí nás, abychom jako vodítko pro své jednání s našimi spoluvěřícími pěstovali obětavou lásku (Jan 15:12, 13); vybízí nás také, abychom si zvykli milovat ostatní své bližní jako sami sebe. (Lk 10:27–37; Ga 6:10) Je zřejmé, že k tomu, abychom pěstovali takové pohnutky, musíme používat schopnost přemýšlet. (Ža 119:2, 24, 111)

Stav našeho obrazného srdce se projeví v naší povaze, v našem postoji, a to buď pýchou, nebo pokorou. (Př 16:5; Mt 11:29) Součástí tohoto vnitřního člověka jsou také naše pocity a city. Patří k nim láska (5Mo 6:5; 1Pe 1:22), radost (5Mo 28:47; Jan 16:22), bolest i zármutek (Ne 2:2; Ří 9:2) a nenávist (3Mo 19:17). V srdci tedy může být „úzkost“ (Iz 35:4), srdce může být „probodeno“ trápením (Ža 109:22) nebo může ‚roztát‘ strachem z tísnivých okolností (5Mo 20:8). Pokud je v Křesťanských řeckých písmech zmínka jak o srdci, tak i o mysli, vztahuje se výraz „mysl“ na intelekt, zatímco „srdce“ se vztahuje na city, tužby a pocity vnitřního člověka. Ježíš například řekl: „Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí.“ (Mt 22:37) Tak ukázal, že láska člověka k Bohu se musí projevovat v tužbách, pocitech a citech, ale také v tom, jak člověk používá své myšlenkové schopnosti, například tím, že přijímá poznání o Bohu a Kristu. (Jan 17:3)

Všechny takové činnosti, schopnosti, city a vlastnosti jsou připisovány nikoli doslovnému srdci jakožto orgánu, ale obraznému srdci, které představuje celou vnitřní osobnost.

Srdce může být „zrádné“. Adam sice byl dokonalý, ale přece připustil, že se jeho srdce dalo svést; odmítl pravdu a odvrátil se od Boha. (Viz Jk 1:14, 15.) Všichni lidé, potomci padlého Adama, tedy byli zplozeni v hříchu a zrozeni v provinění. (Ža 51:5) O hříšném lidstvu všeobecně Bůh po potopě řekl: „Sklon lidského srdce je špatný od jeho mládí.“ (1Mo 8:21)

Vzpurnému judskému národu Bůh řekl: „Srdce je zrádnější než cokoli jiného a je k zoufání.“ (Jer 17:9) To je vážná výstraha, že ti, kdo se snaží líbit se Bohu, musí dávat pozor nejen na to, co vidí ostatní lidé, ale na to, čím jsou ve skutečnosti, jakým jsou vnitřním člověkem. Někdo snad je křesťanem mnoho let, má znamenité poznání Bible a je přesvědčen, že může spolehlivě zvládnout jakoukoli situaci. A přece, ačkoli dobře ví, že určitý skutek je nesprávný a že jej Boží zákon výslovně zakazuje, mohou jej jeho myšlenky a žádosti, které tajně pěstoval, svést k hříšnému jednání.

Proto křesťan, ačkoli zná pravdu a snad se považuje za zralého, musí pamatovat na to, že ho jeho srdce může zradit, a musí proto být velice opatrný, aby se nevystavoval pokušení. (Mt 6:13; 1Ko 10:8–12)

Sloužit s „úplným srdcem“. Jestliže má doslovné srdce normálně pracovat, musí být úplné, ale obrazné srdce může být rozdělené. David se modlil: „Sjednoť mé srdce, aby se bálo tvého jména,“ a z toho je patrné, že lidské srdce může být, pokud jde o náklonnost a obavy, rozdělené. (Ža 86:11) Takový člověk může být „polovičatý“ — může uctívat Boha vlažným způsobem. (Ža 119:113; Zj 3:16) Někdo také může mít ‚dvojaké srdce‘ (doslova „se srdcem a srdcem“) a pokouší se sloužit dvěma pánům nebo klame, když něco jiného říká, a něco jiného si myslí. (1Pa 12:33; Ža 12:2, Rbi8, ppč) Takovou pokryteckou dvojakost Ježíš přísně odsoudil. (Mt 15:7, 8)

Jestliže někdo touží po tom, aby se líbil Bohu, nesmí mít srdce ani polovičaté, ani dvojaké, ale musí Bohu sloužit s úplným srdcem. (1Pa 28:9) To vyžaduje vytrvalé úsilí, protože srdce je k zoufání a má sklon ke špatnosti. (Jer 17:9, 10; 1Mo 8:21) K tomu, abychom si zachovali úplné srdce, pomáhá: upřímná modlitba (Ža 119:145; Ná 3:41), pravidelné studium Božího slova (Ezr 7:10; Př 15:28), horlivá účast při kázání dobré zprávy (srovnej Jer 20:9) a společenství s dalšími lidmi, kteří mají ve vztahu k Jehovovi nerozdělené srdce. (Srovnej 2Kr 10:15, 16.)

Co je míněno slovy, že se někomu „nedostává srdce“?

V Písmu se mnohokrát mluví o tom, že se někomu „nedostává srdce“. Dílo Lexicon in Veteris Testamenti Libros (L. Koehler a W. Baumgartner, Leiden, 1958, s. 470) říká, že to znamená „bez inteligence“. Dílo A Hebrew and English Lexicon of the Old Testament od Williama Gesenia (do angličtiny přeložil E. Robinson, 1836, s. 517) říká, že takovému člověku „chybí porozumění“. Jestliže se někomu „nedostává srdce“, znamená to, že takový člověk nemá dobrý úsudek či dobrou rozlišovací schopnost. Opakem toho, že se někomu „nedostává srdce“, tedy je ‚porozumění‘ (Př 10:13) a ‚rozlišovací schopnost‘. (Př 11:12; 15:21) V jiných případech je patrné, že ten, komu se „nedostává srdce“, dává najevo, že je „nezkušený“, ‚pošetilý‘ a že mu chybí moudrost. (Př 7:7; 9:1–9, 16; 10:21) Použití slova „srdce“ v těchto textech ukazuje, že pozitivní vlastnosti celého vnitřního člověka jsou nedostatečné.

To, že výraz „nedostává se srdce“ zahrnuje myšlenku, že někdo nemá dobrý úsudek či dobrou rozlišovací schopnost, je patrné z kontextu, v němž je tento výraz v Písmu používán. V knize Přísloví 6:32 moudrý muž říká, že tomu, kdo se dopouští cizoložství, „se nedostává srdce“. Jiné překlady zde uvádějí: „pozbyl rozumu“ (ČB-Hč), „nemá rozum“ (EP), „nemá úsudek“ (NIV) nebo „je nerozumný blázen“ (NE). Cizoložník „je nerozumný blázen“, neboť taková sexuální nemravnost přináší trpké ovoce. (Př 1:2–4; 6:23–35; 7:7, 21–27) Ten, kdo takto jedná, sice může budit dojem úctyhodného člověka, ale jeho vnitřní člověk má vážné nedostatky, protože není správně vyvinut.

Jiné přísloví říká: „Člověk, kterému se nedostává srdce [„člověk bez rozumu“, EP), podává ruku [gesto vyjadřující potvrzení úmluvy] a plně se zaručuje před svým druhem.“ (Př 17:18) Takový člověk se možná nechává unést sentimentalitou a uzavírá úmluvu, která může vést k tomu, že přijde o peníze, nebo která mu způsobí velké hospodářské těžkosti. Takový člověk sice snad má dobré úmysly a chvályhodné pohnutky, ale dává najevo, že nemá dobrý úsudek.

Písmo na jedné straně říká, že se někomu „nedostává srdce“, a na druhé straně také mluví o tom, že někdo „získává srdce“. Přísloví 19:8 říkají: „Kdo získává srdce, miluje svou vlastní duši. Kdo střeží rozlišovací schopnost, najde dobro.“ Je to člověk, který věnuje bedlivou pozornost tomu, čím opravdu je hluboko uvnitř. Používá svou mysl, aby získal přesné poznání Boha a jeho cest; rozjímá o těchto věcech a snaží se je uplatňovat. Dává pozor, aby své tužby, svou náklonnost, své city a životní cíle přizpůsoboval tomu, co podle jeho vědomostí bude mít Boží schválení. Jestliže to dělá, má z toho užitek, a takový člověk dává najevo, že „miluje svou vlastní duši“. Tak posiluje svou vnitřní osobu, a tím „střeží rozlišovací schopnost“, protože zdravým způsobem posiluje ty činitele, které silně ovlivňují jeho schopnost jasně přemýšlet a moudře jednat.

Boží srdce. Jehova odhaluje, že má city a že projevuje citové pohnutí; v Bibli je o něm totiž řečeno, že má „srdce“. V době potopy ‚ho zabolelo v srdci‘ a pocítil lítost nad tím, že lidé zavrhli jeho spravedlivou vládu, takže již nemohl být jejich dobrodincem, ale musel se stát jejich ničitelem. (1Mo 6:6) Boží „srdce“ se naproti tomu ‚rozradostní‘, jestliže jsou jeho služebníci věrní. (Př 27:11) Někteří odpadlí Izraelité jednali tak krutě, že přinášeli zápalné oběti v podobě lidí, ale něco takového Bohu nikdy nevyvstalo v srdci; z toho je také vidět, že Bůh nikomu nepůsobí věčné trápení. (Jer 7:31; 19:5)

Střed něčeho. Doslovné srdce je ústředním orgánem v těle, a proto se výraz „srdce“ někdy používá k označení středu nějaké věci; mluví se například o „srdci země“ (Mt 12:40), „srdci moře“ (2Mo 15:8; Jon 2:3) a o „srdci velikého stromu“ (2Sa 18:14). V 5. Mojžíšově 4:11 je výraz ‚střed nebe‘ uveden doslova jako ‚srdce nebe‘. (Viz Rbi8, ppč.)

Prorocky. Prorocky je výraz „srdce“ v symbolickém smyslu použit u Daniela 7:4, kde zvíře, které se podobalo lvu a znázorňovalo babylónské království, bylo postaveno na dvě nohy a bylo mu dáno „srdce člověka“, to znamená, že pak už nemělo odvážné „srdce lva“. (2Sa 17:10) Pak je porazil symbolický ‚medvěd‘, Médo-Persie. (Da 7:5; viz heslo ZVÍŘATA [SYMBOLICKÝ VÝZNAM].)