To, jak je důležité milovat Boha, Ježíš ukázal v odpovědi na otázku: „Které je největší přikázání v Zákoně?“ (Mat. 22:35–40) Víra i láska jsou velmi důležité vlastnosti, a tak je bibličtí pisatelé často zmínili obě v jedné větě nebo slovním spojení. Pavel křesťany vybídl, aby měli „na sobě pancíř víry a lásky“. (1. Tes. 5:8) A Jan uvedl: „To je [Boží] přikázání, abychom měli víru ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milovali jeden druhého.“ (1. Jana 3:23) I když víra je důležitá, v budoucnosti už nebudeme muset věřit Božím slibům ohledně nového světa, protože to bude realita. Pořád ale budeme muset rozvíjet lásku k Bohu a lidem. Pavel proto napsal: „Nyní však zůstává víra, naděje, láska, ty tři; ale největší z nich je láska.“ (1. Kor. 13:13) w16.10 4:15–17

Někteří bratři v prvním století cestovali do sborů, aby jim předali „výnosy, o nichž rozhodli apoštolové a starší muži, kteří byli v Jeruzalémě“, neboli vedoucí sbor. (Sk. 16:4) Když se křesťané těmito výnosy řídili, sbory se „dále upevňovaly ve víře a den ze dne početně vzrůstaly“. Co bychom měli dělat my, když dostaneme pokyny od Boží organizace? Bible nás všechny vybízí, abychom byli poslušní a poddajní. (5. Mojž. 30:16; Hebr. 13:7, 17) V Boží organizaci není místo pro kritický ani vzpurný postoj, protože by mohl narušit příjemnou, pokojnou a jednotnou atmosféru ve sborech. Žádný křesťan by samozřejmě nechtěl být jako Diotrefes, který jednal neuctivě a nevěrně. (3. Jana 9, 10) Měli bychom si položit otázky: Povzbuzuju svoje bratry a sestry, aby byli věrní Jehovovi? Reaguju rychle na pokyny, které od Boží organizace dostávám? w16.11 2:10, 11

Židé, kteří se řídili Jehovovými pokyny, měli ve vyhnanství docela normální život. Babyloňané jim dovolili, aby si do určité míry spravovali svoje záležitosti sami. Dokonce mohli i volně cestovat. V té době byl Babylon střediskem obchodu. Starověké dokumenty ukazují, že mnoho Židů se ve vyhnanství naučilo kupovat a prodávat a stali se zručnými řemeslníky. Někteří si dokonce přišli na slušné peníze. Život tam zdaleka nebyl tak těžký, jako byl pro Izraelity v egyptském otroctví stovky let předtím. (2. Mojž. 2:23–25) Budou ale moct Izraelité ještě někdy uctívat Boha v souladu se všemi jeho požadavky? V té době se to zdálo vyloučené. Babyloňané svoje zajatce nikdy nepropouštěli. Jehova přesto svému lidu slíbil, že ho vysvobodí, a také to nakonec udělal. Bůh svoje sliby vždycky plní. (Iz. 55:11) w16.11 4:3, 5