Job

 2 „Jestliže vůči tobě někdo opravdu zkusí slovo,* zemdlíš?

Kdo je však schopen slova zadržet?

 3 Pohleď, mnohé jsi napravoval+

a posiloval jsi slabé ruce.+

 4 Toho, kdo klopýtal, tvá slova* pozvedala;+

a podklesávající kolena jsi zpevňoval.+

 5 Ale tentokrát to přichází na tebe, a ty umdléváš;

dotýká se to i tebe, a ty se rozrušuješ.

 6 Není tvá uctivost [základem] tvé důvěry?

Není tvou nadějí právě ryzost+ tvých cest?

 7 Vzpomeň si, prosím: Který nevinný kdy zahynul?

A kde byli kdy zahlazeni přímí?+

 8 Podle toho, co jsem viděl, ti, kdo vymýšlejí to, co ubližuje,

a ti, kdo zasévají těžkosti, sklidí to sami.+

 9 Božím dechem hynou

a duchem jeho hněvu dospívají ke konci.

10 Je řvaní lva* a hlas mladého lva,

ale zuby mladých lvů s hřívou se opravdu lámou.

11 Lev hyne, protože není kořist,

a mláďata lva* se od sebe oddělují.

12 Teď se mi pokradmu doneslo slovo

a mé ucho začalo zachycovat šepot o tom,+

13 v zneklidňujících myšlenkách z nočních vidění,

kdy na lidi padá hluboký spánek.

14 Přišel na mne děs a chvění

a množství mých kostí to naplnilo děsem.

15 A přes obličej mi přešel duch;

chlupy na těle se mi začaly ježit.

16 Začal se zastavovat,

ale já nerozeznal jeho vzhled;

před očima jsem měl jakousi podobu;

bylo ticho, a tu jsem zaslechl hlas:

17 ‚Smrtelný člověk* — může být spravedlivější než Bůh?*

Anebo může být zdatný muž čistší než jeho vlastní Původce?‘

18 Pohleď, svým sluhům vůbec nevěří

a své posly* obviňuje z nedostatečnosti.

19 Oč více pak ty, kdo bydlí v hliněných domech,

jejichž základ je v prachu!+

[Kdosi] je rozdrtí* rychleji než mola.

20 Od rána do večera jsou drceni na kusy;

aniž si to někdo bere [k srdci], hynou navždy.

21 Nebyla z nich vytažena jejich stanová šňůra?

Umírají pro nedostatek moudrosti.