4D „Tartaros“
2Pe 2:4 — „Tím, že je vhodil do tartaru“
řec. Tar·ta·roʹsas; lat. de·tracʹtos in Tarʹta·rum;
syr. ʽa·gen ʼe·nun beThach·ta·ja·thaʼ
Slovo „tartaros“ se vyskytuje pouze ve 2Pe 2:4. Je obsaženo v řeckém slovese tar·ta·roʹo, které se překládá vyjádřením „vhodil [je] do tartaru“.
V Iliadě, kterou napsal starověký básník Homér, je slovem tarʹta·ros označeno podzemní vězení, které je tak hluboko pod hádem, jak daleko je země od nebes. Nebyly v něm uvězněny lidské duše, ale byli v něm drženi nižší bohové, duchové, a to Kronos a ostatní Titáni, kteří se vzbouřili proti Diovi (Jupiterovi). Bylo to vězení, které zřídili mytičtí bohové pro duchy, jež vyhnali z nebeských oblastí, a bylo umístěno níže než hádes, v němž byly údajně uvězněny lidské duše při smrti. V mytologii byl tarʹta·ros nejnižší z nízko položených oblastí a byl místem temnoty. Zahaloval celé podsvětí, stejně jako nebesa zahalovala všechno, co bylo nad zemí. Podle pohanské řecké mytologie tedy byl tarʹta·ros místem vězení, nikoli pro lidské duše, ale pro duchovní Titány, a místem temnoty a ponížení.
V podání LXX čteme u Joba 40:20 o behemotovi: „A když vystoupil na příkrou horu, způsobil radost čtyřnohým tvorům v hlubině [ἐν τῷ ταρτάρῳ („v tartaru“)].“ O leviatanovi čteme u Joba 41:31, 32 (41:23, 24, LXX): „Působí, že hlubina vře jako mosazný kotel; a moře považuje za hrnec s mastí, a nejnižší část hlubiny [τὸν δὲ τάρταρον τῆς ἀβύσσου („tartaros propasti“)] za zajatce: hlubinu považuje za své působiště.“ Způsob, jak je v LXX použito v těchto verších slovo tarʹta·ros, objasňuje, že se tímto slovem označovalo nízko položené místo, dokonce i „nejnižší část“ propasti.
Podle inspirovaného Písma není tarʹta·ros místem pro žádné lidské duše, ale je určen jedině pro duchovní tvory, a to pro ‚anděly, kteří zhřešili‘. Tarʹta·ros a to, že jsou do něj uvrženi, označuje jejich nejhlubší ponížení ještě zaživa. Tímto způsobem jsou potrestáni za svůj hřích, totiž za vzpouru proti Nejvyššímu Bohu. Apoštol Petr dává temnotu do spojitosti s jejich poníženým stavem, když říká, že je Bůh „vydal . . . do jam husté tmy, aby byli uchováni k soudu“. (2Pe 2:4)
Pohané ve svých mytologických tradicích o Kronovi a Titánech, bozích, kteří se vzbouřili, vyjadřovali zkreslený názor na ponížený stav vzpurných duchů. Když naproti tomu sloveso tar·ta·roʹo, jež znamená „vhodit do tartaru“, používá Petr, neříká tím, že ‚andělé, kteří zhřešili‘, byli vhozeni do pohanského, mytologického tartaru, ale ukazuje, že Všemohoucí Bůh je z jejich nebeského místa snížil, zbavil je jejich výsad a vydal je do stavu, v němž jsou v nejhlubší myšlenkové temnotě, pokud jde o Boží nádherné záměry. Také jejich vyhlídka na to, co se s nimi nakonec stane, byla jedině chmurná; Písmo ukazuje, že je postihne věčné zničení, společně s jejich vládcem, Satanem Ďáblem. Tartaros tedy označuje stav nejhlubšího ponížení, do něhož se tito vzpurní andělé dostali.
Inspirované Písmo neuvádí žádnou souvislost mezi tartarem a hádem, což je společný hrob lidí, kteří zemřeli. Tarʹta·ros není místem, kde by byli hříšní andělé společně s mrtvými lidskými dušemi, a není místem, kde by tvorové byli věčně při vědomí a podstupovali by muka. Až Nejvyšší Soudce zničí vzpurné anděly, kteří jsou nyní v tomto stavu ponížení, tartaros přestane existovat.