7E Výrazy „Starý zákon“ a „Nový zákon“
2Ko 3:14 — řec. ἐπὶ τῇ ἀναγνώσει τῆς παλαιᾶς διαθήκης (e·piʹ tei a·na·gnoʹsei tes pa·lai·asʹ di·a·theʹkes);
lat. in lectione veteris testamenti
1613 |
|
Kralická bible. |
1997 |
|
Svaté Písmo — Překlad nového světa, Brooklyn. |
Část Písma, která byla napsána hebrejsky a aramejsky, se dnes běžně označuje jako „Starý zákon“. Toto označení je založeno na znění textu 2Ko 3:14 v latinské Vulgátě a v Kralické bibli. Slovo „zákon“ zůstalo v českém textu patrně v důsledku starobylého překladu, který takto podával slovo di·a·theʹke (lat. testamentum) tam, kde podle názoru překladatele označovalo soubor kanonických knih. Křesťanská řecká písma se běžně označují jako „Nový zákon“. Je třeba si povšimnout, že slovo di·a·theʹkes, které je použito ve 2Ko 3:14, znamená „smlouva“, stejně jako na všech ostatních 32 místech, kde se vyskytuje v řeckém textu. (Viz dodatek 7D.)
O významu latinského slova testamentum (genitiv, testamenti) píše Edwin Hatch ve svém díle Essays in Biblical Greek (Oxford, 1889, s. 48) a vysvětluje, že „v neznalosti filologie pozdější a mluvené latiny se kdysi předpokládalo, že slovo ‚testamentum‘, jímž se v prvních latinských překladech a také v Septuagintě překládalo slovo [di·a·theʹke], znamená ‚testament‘ neboli ‚poslední vůle‘, zatímco ve skutečnosti má také — ne-li výlučně — význam ‚smlouva‘ “. Podobně v díle A Bible Commentary for English Readers by Various Writers (Charles Ellicott, ed., New York, sv. VIII, s. 309) W. F. Moulton napsal, že „slovem testamentum se ve starém latinském překladu běžně překládalo slovo [di·a·theʹke]. Vzhledem k tomu, že tento výraz je často uveden v souvislosti, ve které mu není možno přisuzovat takový význam jako poslední vůle (například v Ž lxxxiii, 5, kde by nikdo žalmistovi nepřisuzoval myšlenku, že by Boží nepřátelé ‚proti Němu udělali závěť ‘), je zřejmé, že latinské slovo testamentum je použito v širším významu a odpovídá širokému uplatnění řeckého slova.“ (Viz Ža 25:10 ppč. a Ža 83:5 ppč.)
Z toho, co zde bylo uvedeno, vyplývá, že výraz „Starý Zákon“, který je v Kralické bibli uveden ve 2Ko 3:14, není správný. Mnoho novodobých překladů na tomto místě správně uvádí ‚stará smlouva‘. Apoštol Pavel zde nemluví o hebrejských a aramejských Písmech jako o celku. Jistě také nemá na mysli to, že by inspirované křesťanské spisy tvořily ‚nový zákon (novou smlouvu)‘. Apoštol mluví o staré smlouvě Zákona, kterou Mojžíš zaznamenal v Pentateuchu a která tvoří jen část předkřesťanských Písem. Proto v následujícím verši říká: „Kdykoli se čte Mojžíš.“
Není tedy žádný pádný důvod pro to, aby se Hebrejská a aramejská písma označovala jako „Starý zákon“ a Křesťanská řecká písma jako „Nový zákon“. Ježíš Kristus sám označoval sbírku posvátných spisů jako „Písma“. (Mt 21:42; Mr 14:49; Jan 5:39) Apoštol Pavel o nich mluvil jako o „svatých Písmech“, ‚Písmech‘ a ‚svatých spisech‘. (Ří 1:2; 15:4; 2Ti 3:15) V souladu s inspirovaným výrokem v Ří 1:2 má Překlad nového světa ve svém názvu výraz „Svaté Písmo“.