Oslavy narozenin — Kde mají svůj původ?
Jeden známý muž nedávno oslavoval své 70. narozeniny — jen jim tak neříkal. „Je to 31. výročí mých 39. narozenin,“ zažertoval.
O narozeninách nesmýšlí každý stejně. Ten den s dortem, svíčkami a dárky snad bude dychtivě očekávat malý Honzík. Maminka však možná nebude chtít, aby jí připomínali její věk.
Někteří lidé dokonce odmítají slavit své narozeniny z důvodů svědomí. Zdá se to divné? Ano, kdybys byl členem raného křesťanského sboru, jistě bys odmítl slavit své narozeniny.
„Na oslavu výročí narození nějakého jednotlivce, ačkoli byla běžná mezi starověkými národy, se křesťané původně dívali s nelibostí,“ poznamenává William S. Walsh ve své knize „Zvláštnosti všeobecně rozšířených zvyků“. Dějepisec Walsh dále cituje z raně křesťanských spisů a říká: „Tak Origenes v kázání založeném na Levitiku XII 2 ujišťuje své posluchače, že ‚se nenajde žádný svatý, který někdy pořádal slavnost nebo hostinu na své narozeniny nebo oslavoval dne, kdy se mu narodil syn nebo dcera. Ale hříšníci v takových dnech oslavují a veselí se.‘“
Kde se vzala u raných křesťanů nechuť slavit narozeniny? Částečně u Židů. „V Bibli není žádný příklad slavení narozenin mezi samotnými Židy,“ poukazuje „M‘Clintockova a Strongova Cyclopaedia“ a dodává: „Pozdější Židé považovali slavení narozenin přinejmenším za součást modlářského uctívání.“
Narozeniny a astrologie
Raní křesťané samozřejmě měli své důvody pro to, že neslavili narozeniny. Tehdejší narozeniny byly silně spjaty s pohanským náboženstvím, což už dnes není tak patrné. „Zvyk připomínat si den narození je spojen... svým obsahem s určitými primitivními náboženskými principy,“ říká „Encyklopedie náboženství a etiky“. S jakými principy?
Například se spiritismem. „Řekové věřili, že každý má svého ochranného ducha neboli démona, který se účastní jeho narození a během celého života ho střeží. Tento duch měl mystický vztah k bohu, na jehož narozeniny se člověk narodil. Také Římané měli tuto představu. Nazývali tohoto ducha géniem. Tato myšlenka se přenesla do představ lidí a objevuje se v podobě víry v anděla strážného... a v tzv. patrony.“ — „The Lore of Birthdays“, Ralph a Adelin Lintonovi.
Dalším důvodem, proč se raní křesťané vyhýbali narozeninám, byla spojitost narozenin s astrologií. „Uchovávání záznamů o narozeninách bylo ve starověku důležité především proto, že datum narození bylo podstatné pro sestavování horoskopu,“ říkají manželé Lintonovi. Pro rané křestany byla astrologie spojena s východními náboženstvími, římským stoicismem a zmateným myšlením gnostiků. Křesťané s tím nechtěli mít nic společného.
Změna v přístupu církve
Nakonec se oficiální názor církve na narozeniny změnil. Proč? Protože se změnil celkový postoj církve k římskému světu, když za císaře Konstantina přestalo pronásledování. Oficiální křesťanství velmi vzdálené od apoštolské podoby se stalo státním náboženstvím. Co se stalo s jeho dřívějším nepřátelským postojem k čemukoli pohanskému?
Protože se církev „dostala z bouře pronásledování do světla císařské přízně,“ napsal kněz z 19. století Henry J. Vandyke, „vystoupila od nižšího pojetí církve za chráněné od světa k vyššímu pojetí světa, který má být zachráněn službou církve“.
Co bylo výsledkem takového nebiblického uvažování? „Potom, když otevřela své srdce lidské povaze náboženství, začala být přitahována k lidské povaze Ježíše a začala s dychtivým zájmem zjišťovat den jeho narození, aby jej mohla udělat svatým.“ Jestliže by se mohly slavit Ježíšovy narozeniny, jak je to s ostatními narozeninami? William Walsh naznačuje tuto souvislost, když říká: „S oslavou Kristova narození se vrátila oslava narození běžných smrtelníků.“
Vadí to dnes?
Toto vše se událo před mnoha sty lety. Proč by to tedy mělo ovlivnit oslavy narozenin dnes? Nuže, jestliže křesťané prvního století neoslavovali ani své vlastní narozeniny ani Kristovy narozeniny, proč by dnes upřímní křesťané neměli následovat jejich příklad?
‚Ale není toto stanovisko poněkud extrémní nebo dokonce fanatické?‘ zeptá se snad někdo. ‚Konečně, co je špatného na večírku při oslavě narozenin? Dnes s tím není spojen žádný spiritismus ani astrologie.‘
Není bez zajímavosti, že mnohé, co se dnes pokládá za běžné při oslavách narozenin, má zabarvení starověkých náboženských obřadů. „Zvyk rozsvěcet svíčky na dortech začal u Řeků,“ říkají manželé Lintonovi. „Filochorus /starověký řecký dějepisec/ zaznamenává, že šestý den každého měsíce na narozeniny Artemidy, bohyně měsíce a lovu, /a plodnosti/, se dávaly na chrámový oltář této bohyně medové dorty kulaté jako měsíc a osvětlené svíčkami.“
Co znamenají svíčky? „Podle lidového mínění jsou svíčky při narozeninách obdařeny zvláštní magickou mocí vyplnit každé přání... Rozsvícené svíčky a obětní ohně mají zvláštní mystický význam již od doby, kdy člověk poprvé zřizoval oltáře svým bohům. Svíčky při narozeninách jsou tedy holdem oslavovanému dítěti a přinášejí štěstí,“ poznamenává tentýž pramen.
Jak je to s tradičním přáním „všechno nejlepší k narozeninám“? „The Lore of Birthdays“ říká: „Pozdravy k narozeninám a přání štěstí jsou podstatnou částí tohoto svátku... tato myšlenka má své první kořeny v magii. Zaříkávání k dobru a zlu je hlavní součástí kouzelnictví. Člověk je obzvláště přístupný takovému zaříkávání při svých narozeninách, protože jeho osobní duchové ho v tu dobu obklopují... Pozdravy k narozeninám mají moc k dobrému nebo k zlému, protože člověk je ten den blíže duchovnímu světu.“
Znamená to, že křesťané nemohou mít nic společného se žádným zvykem, který by mohl pocházet z falešných náboženských obřadů? Ne. Velké množství běžných zvyků možná má takový původ. Ale když rysy nějakého zvyku, který se přenesl do moderního života, jsou v rozporu s biblickými zásadami, potom praví křesťané pro své svědomí odmítnou podílet se na něm.
Uctívání sebe sama
Lintonovi poznamenávají, že narozeniny se nepodobají jiným svátkům, neboť je to doba, „kdy všechny dárky a dobrá přání jsou jen pro jednoho. Dort k narozeninám, vyzdobený barevnou polevou a zářícími svíčkami, to je osobní pocta. Jiné svátky pozvednou srdce, ale narozeniny lichotí lidskému „já“.
Je to pro křesťany dobrý podnět, aby se účastnili oslav, které lichotí lidskému „já“? Když Ježíš mluvil k pyšným farizeů, varoval, že „kdokoli se povyšuje, bude ponížen, a kdokoli se ponižuje, bude povýšen“. (Matouš 23:12) Příliš mnoho ‚lichocení lidskému já‘ by mohlo vést k pokoření z Boží ruky. „Nestaňte se sobeckými,“ radil apoštol Pavel. — Galaťanům 5:26
Snad někdo namítne: ‚Ale proč se zabývat takovou malicherností, jako jsou narozeniny?‘ Protože křesťané věří, že i zde platí biblická zásada „kdo je věrný v malém, je věrný také v mnohém“. — Lukáš 16:10
A i když snad společná oslava narozenin může být ‚malou věcí‘, týká se velké zásady. Církev čtvrtého století začala uznávat narozeniny teprve po zásadní změně svého myšlení. Jak jsme uvedli dříve, kněz Vandyke tvrdil, že biblická zásada, že křesťanská církev „není částí tohoto světa“, je „nižším pojetím“. Ale křesťané, kteří zakládají svou víru na Bibli, nemohou souhlasit s takovými názory!
Písma nikde neopravňují církev k odmítnutí Ježíšova výroku: „Nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa.“ (Jan 15:19) Kdo dal církvi oprávnění odmítnou Ježíšova slova jako „nižší pojetí“ a následovat vlastní „vyšší pojetí“, že církev by se měla stát částí světa, aby jej zachránila?
Biblický dopis Jakuba se vyjadřuje silně, když říká: „Cizoložnice, nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdokoli tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Boha.“ (Jakub 4:4) Máme to chápat tak, že církev by mohla uchránit svět tím, že se stane jeho částí a přijme jeho obřady?
Něco lepšího
Ačkoli narození dítěte je radostnou událostí, dává je Bible do spojitosti s touto zajímavou poznámkou: „Jméno je lepší než dobrý olej a den smrti než den narození člověka.“ (Kazatel 7:1) Jak tomu máme rozumět?
Každý z nás si přináší na svět zděděnou nedokonalost a hřích po našich předcích, Adamovi a Evě. Narodili jsme se vzdáleni od Boží přízně a s vyhlídkou na krátký, strastiplný život a smrt. — Job 14:1–4; Římanům 5:12.
Ačkoli jsme se všichni narodili pod Božím hněvem, přece situace není beznadějná. Biblický pisatel Jan to vyjadřuje tímto způsobem: „Ten, kdo projevuje víru v Syna, má věčný život; ten, kdo neposlouchá Syna, neuvidí život, ale spočívá na něm Boží hněv.“ — Jan 3:36.
A tak nedokonalý život, s nímž jsme se narodili, vůbec není z Božího hlediska skutečným životem. Proto je tak důležité mít dobré „jméno“ u Boha! Jestliže někdo strávil svůj život získáváním dobrého „jména“, potom na konci takového hodnotného života se dá popravdě říci, že ‚den smrti je lepší, než den narození člověka‘.Takový člověk má jistou naději na vzkříšení k opětovnému životu. (Izaiáš 26:19) Nebylo by lepší hledat dobrý vztah k Bohu a radovat se z něho, než oslavovat den narození? Konec konců, nejsme z Božího hlediska nic víc než „pára, která se na chvilku objevuje a pak mizí“. — Jakub 4:14.
„Oni neslaví...“
Když jeden ze svědků Jehovových nedávno mluvil s jednou rodinou, dověděl se, že ve vedlejším bytě bydlí jiní svědkové. Jak věděla ta rodina, že to jsou svědkové? Mladík vyhrkl: „Oni neslaví“.
„Ano svědkové Jehovovi neslaví narozeniny ani svátky,“ souhlasil svědek, „ale věděli jste, že se scházíme společensky jindy a že se také bavíme?“
Mladík vyvalil oči. „Opravdu?“, zeptal se.
Svědkové Jehovovi si neoblékají pokrytecká černá roucha a žíněné oděvy. Jejich odmítnutí slavit narozeniny pramení z upřímného přání líbit se Bohu. Pamatují, stejně jako křesťané od doby Origena, že jediné dvě oslavy narozenin, o kterých se zmiňuje Bible, byly narozeniny egyptského faraóna a Heroda Antipy, římského panovníka, z nichž ani jeden nebyl Božím služebníkem. Je též významné, že obě oslavy byly spojeny s popravou. — 1. Mojžíšova 40:20–22; Matouš 14:6–11.
A přece se Jehovovy svědkové radují ze života. Těší se z toho, že spolu mohou trávit zdravé chvíle uvolnění. Společně vzhlížejí k naději na věčný život, který přijde pod Božím královstvím. (Matouš 6:9,10; Zjevení 21:3, 4) Věří, že přichází doba, kdy se již nebudou rodit děti s bolestným dědictvím lidské nedokonalosti a smrti. Každý, kdo se v té době narodí, se bude moci s důvěrou těšit na život tak dlouhý, že počítání narozenin ztratí svůj smysl. Zatím upřímná láska svědků k životu, stejně jako jejich láska k Bohu,působí, že mají přání líbit se Bohu i v ‚malých věcech‘, jako je jejich postoj k oslavám, které stále nesou stopy falešného náboženství.