Skutečnosti o znásilnění

NEŽ dočtete tuto stránku do konce, bude někde ve Spojených státech znásilněna žena. Bude sama a bude vystavena násilí a ponižování někým, koho snad zná. Možná bude zbita. Možná se bude bránit. A určitě se bude bát o svůj život.

Znásilnění je nejrychleji se rozmáhající násilný zločin ve Spojených státech, které i tak mají nejvyšší procento znásilnění na světě. Podle policejních zpráv je každou hodinu spácháno 10 znásilnění a 16 pokusů o znásilnění. Přidejme k tomu skutečnost, že neohlášených případů znásilnění může být desetkrát více!

Spojené státy nejsou jedinou zemí s takovou neradostnou statistikou. Od roku 1985 do roku 1990 vzrostl ve Francii počet obětí, které oznámily znásilnění, o 62 procent. Kanada zjišťuje, že počet hlášených sexuálních přepadení se jen za posledních šest let zdvojnásobil na 27 000. Německo uvedlo jedno sexuální přepadení ženy každých sedm minut.

Znásilnění ubližuje rovněž nevinným mužům.a Muži „trpí tím, že žijí ve společnosti, kde polovina populace má důvod být podrážděná, podezíravá a vyplašená“, říká psycholožka Elizabeth Powellová. Mohou se také stát obětí tím, že žijí ve strachu o své manželky, matky, sestry, dcery a přítelkyně nebo zápolí s pocity viny a bolesti, když se někdo, koho milují, stane obětí znásilnění.

Proč takový vzestup?

Znásilnění kvete ve společnostech, které tolerují násilí a využívání sexu za různými účely. Muži i ženy v mnoha zemích jsou prostřednictvím sdělovacích prostředků, rodin a vrstevníků už od dětství bombardováni rozkladnými zprávami a nesprávnými informacemi o sexu. Učí se velmi škodlivé představě, že sex a násilí patří k sobě a že ženy jsou tu proto, aby zajistily pohlavní uspokojení mužů bez ohledu na svá přání.

Povšimněte si postoje třiadvacetiletého Jaye, pracovníka v evidenční kanceláři. „Máte-li být skutečným mužem, pak společnost říká, že musíte mít často poměr s různými ženami,“ říká. „A co když ne? Stojíte za něco?“ V důsledku těchto tlaků by muž mohl ženu znásilnit, kdyby ho rozzlobila nebo zklamala.

Vědecká pracovnice Linda Ledrayová se domnívá, že takový hrubý a útočný postoj k ženám je běžný ve společnostech, kde je sklon ke znásilňování, a říká: „Muž, který znásilní ženu, tak jedná do značné míry pouze proto, že je to celkový společenský scénář.“ K tomuto destruktivnímu společenskému scénáři přispívají filmy a televize. Znásilnění je běžným námětem pornografie, ale ta není jediným viníkem. Rozbory ukázaly, že filmy s násilím bez pohlavního zaměření vedly k mnohem útočnějším postojům vůči ženám ve srovnání s filmy otevřeně ukazujícími sex bez násilí. Týká se to rovněž televize, když „ukazuje, že využívání sexu je možné nalézt všude“, říká paní Powellová. A poselství sdělovacích prostředků? „Když se rozzlobíš, tak ubližuj.“

Toto poselství se přenáší do každodenních vztahů, a následky jsou tragické. Ve stále povolnějším světě se muži často domnívají, že jim ženy dluží sex, zvláště když za ženu platí nebo když je zpočátku nakloněna mužovým návrhům.

Novinář Robin Warshaw řekl: „Když dojde na pohlavní styk, nemá často smysl, když žena říká ‚ne‘.“ A příliš často je výsledkem znásilnění.

„Druhé znásilnění“

Kathi bylo patnáct let, když ji znásilnili tři členové hokejového týmu z její školy. Když její rodina podala žalobu, přátelé, sousedé i nezúčastnění lidé Kathi začali ji odstrkovat a obtěžovali ji. „Kluci jsou prostě kluci,“ řeklo se rodině. Ve škole dávali Kathi oplzlá jména a na její školní skříňce nechávali výhrůžné vzkazy. Chlapci, kteří ji znásilnili, byli odsouzeni k podmíněnému trestu a k výkonu veřejně prospěšné práce, a vyšli z toho jako siláčtí hrdinové školy. Kathi byla po celé měsíce trestána obtěžováním. Nakonec spáchala sebevraždu.

Případ Kathi je tragickou ukázkou toho, jak je oběť znásilnění nejdříve tělesně napadena násilníkem a pak po citové stránce dalšími lidmi. Mnohé ženy zjistily, že postoje ke znásilnění a mylné představy o něm vedou k tomu, že ze zločinu je viněna oběť. Přátelé, rodina, policie, lékaři, soudci a porota — ti, kteří by měli oběti pomoci — mohou tyto mylné představy sdílet a mohou zranit oběť skoro tak hluboce jako násilník. Problém viny je tak vážný, že ho někteří nazvali „druhé znásilnění“.

Výmysly ohledně znásilnění vytvářejí falešný pocit bezpečí. Jinými slovy, jestliže můžete najít nějakou chybu na chování oběti — byla oblečena v přiléhavých šatech nebo šla sama v noci nebo opravdu chtěla mít pohlavní styk — vy nebo vaši milovaní budete v bezpečí, když se takovému chování vyhnete; takže nikdy nedojde ke znásilnění. Přijmout možnost, že znásilnění je nesmyslný násilný čin, který může potkat každou ženu bez ohledu na to, jak je oblečena, to je příliš úděsné.

Jedna žena, která byla znásilněna mužem, jehož pokládala za „roztomilého a solidního“, řekla před soudem: „Nejhorší, co můžete udělat, je myslet si, že vám se to nemůže stát.“

Výmysly a skutečnosti o znásilnění

Dále uvádíme zakořeněné mylné představy o znásilnění, které slouží k tomu, že se dává vina oběti a udržují se postoje, které dodávají pachateli odvahu:

Výmysl: Znásilnění je pouze to, když na ženu zaútočí někdo cizí.

Skutečnost: Většina znásilněných žen byla napadena někým, koho znaly a komu důvěřovaly. Podle jedné studie 84 procent obětí útočníka znalo a k 57 procentům znásilnění došlo na schůzce. Každá sedmá vdaná žena bude znásilněna svým vlastním manželem.b Znásilnění je násilné a citově ubližující, ať již je útočníkem cizí člověk či manželský partner, anebo k němu dojde na schůzce.

Výmysl: O znásilnění lze hovořit pouze tehdy, když má žena důkazy, že se bránila, třeba modřiny.

Skutečnost: Ať se již žena tělesně bránila, nebo ne, málokterá má viditelné důkazy jako modřiny nebo poranění.

Výmysl: Pokud se oběť znásilnění aktivně nebrání, nese část viny.

Skutečnost: Podle definice dojde ke znásilnění tehdy, když dojde k pohlavnímu vniknutí jakýmkoli způsobem proti vůli osoby a za použití násilí nebo hrozby násilí. Je to právě použití síly proti osobě, která si to nepřeje, co z něj dělá pachatele znásilnění. Proto se oběť znásilnění neprovinila smilstvem. Podobně jako u oběti krvesmilstva může být žena přinucena ke styku, který si nepřeje, tím, že jiná osoba má nad ní zjevně moc. I když je žena donucena poddat se násilníkovi ze strachu nebo ve zmatku, neznamená to, že souhlasí. Souhlas je založen na volbě bez hrozby a je aktivní, nikoli pasivní.

Výmysl: Znásilnění je skutek neovládaného vzrušení.

Skutečnost: Znásilnění je násilný skutek. Muži znásilňují nejen kvůli sexu, ale i pro pocit moci nad jinou osobou.c

Výmysl: Žena dráždí nebo svádí muže až do okamžiku, kdy není schopen ovládat své sexuální touhy.

Skutečnost: Muž, který se dopustil znásilnění, nemá větší sexuální potřeby než jiní muži. Jedna třetina mužů, kteří znásilnění spáchali, dokonce není schopna pohlavní akt dokončit. Ve většině případů muži své jednání plánovali, a nejednali spontánně. Jak cizí, tak známí muži si před znásilněním svou oběť obvykle vybrali — cizí tím, že si počkali, až bude oběť sama, známí tím, že vytvořili situaci, kdy byla odloučena.

Výmysl: Ženy lžou ve věci znásilnění buď proto, že se chtějí pomstít muži, nebo proto, že cítí provinění za pohlavní styk.

Skutečnost: Nepravdivá hlášení jsou u znásilnění stejně častá jako u jakéhokoli jiného násilného činu: 2 procenta. Na druhé straně, odborníci se shodli, že obrovský počet znásilnění není hlášen.

Výmysl: Žena si o znásilnění může „říkat“, když nosí dráždivé oblečení, pije alkohol, nechává muže, aby za ni platil útratu, nebo se nechá pozvat k němu domů.

Skutečnost: To, že má žena špatný úsudek, že je naivní nebo nevšímavá, neznamená, že si zaslouží, aby byla znásilněna. Odpovědnost za znásilnění nese jedině ten, kdo ji znásilnil.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 3]

Každá čtvrtá žena ve Spojených státech může být obětí znásilnění nebo pokusu o znásilnění

[Praporek na straně 4]

Znásilnění kvete ve společnostech, které tolerují násilí a využívání sexu