Uhasil jsem žízeň po Bohu

DESET let jsem studoval na seminářích v Jižní Americe a poslední tři roky studia jsem se zaměřil na teologii a filozofii. Ale nyní mi jeden prostý venkovan říkal, že by mi mohl pomoci, abych porozuměl Bibli. Výuka na seminářích mě zklamala, a tak jsem naslouchal.

Co mě pohnulo k tomu, abych se stal knězem? Proč však léta strávená v seminářích neuhasila moji žízeň po Bohu?

Skromný původ

Bylo nás sedm chlapců a rodiče nás vychovávali ve Vallegrande v Bolívii. Žili jsme v úrodném údolí, kde jsme chovali dobytek a pěstovali takové plodiny jako kukuřici, podzemnici olejnou a brambory. Naše vesnice Naranjal byla odříznutá od světa, a tak jsem měl málo příležitostí chodit do školy. Ale číst a psát jsem se naučil.

Římskokatolický farář chodíval každý rok do naší vesnice na místní náboženský svátek. Obdivoval jsem, jakým způsobem mluvil o Bohu. Při jedné takové návštěvě oznámil, že byl v Bolívii otevřen seminář, kde mladí muži studují na kněze. Když jsem řekl, že bych se chtěl učit o Bohu, začal se o mě zajímat. Řekl: „Můžeš být jako žebřík, po němž se lidé mohou dostat do nebe.“

Toužil jsem jít do semináře a získat poznání o Bohu. Doufal jsem, že se tam vyjasní určitý zmatek, který jsem cítil. Maminka mě například učila, že hory, květiny a stromy jsou dary od Boha, ale také říkala, že Bůh posílá některé lidi do pekla, kde zažívají příšerná muka. ‚Jak může být Bůh takový?‘ říkal jsem si.

Výuka v semináři

Nový seminář byl v krásném údolí v městečku Tupiza. Přijel jsem tam v roce 1958. Když jsem byl mladší, rád jsem si vyšel na nějaký kopec, kde jsem rozjímal o našem milujícím Stvořiteli. Zklamalo mě však, že jsem se v semináři o Bohu mnoho nedozvídal. Dokonce tam ani neměli úplnou Bibli, jenom „Nový zákon“. Když jsem o jeden výtisk požádal, učitelé mi řekli, abych byl trpělivý.

Po prvním roce byli jenom tři z nás způsobilí postoupit do dalšího ročníku. Všechny ostatní poslali domů. Protože nás bylo tak málo, poslali nás do Buenos Aires v Argentině, abychom ve studiu pokračovali tam. Když jsem dorazil do semináře San Miguel, padla na mě bázeň. Připadal mi tak ohromný. ‚Zde se jistě budu moci přiblížit k Bohu,‘ myslel jsem si. Studovali jsme latinu, řečtinu, angličtinu a francouzštinu a četli jsme o životech lidí, které katolická církev ctí jako „svaté“. Ale tato studia ve mně zanechala pocit prázdnoty. Mé otázky zůstaly nezodpovězené.

„Jak to, že Bůh je Trojice?“ zeptal jsem se jednoho učitele. Odpověděl mi, že ani velcí teologové, jakým byl například ve 13. století Ital Tomáš Akvinský, nedokázali něco takového vysvětlit. Stále jsem ještě neviděl úplnou Bibli, a proto jsem se jednoho profesora zeptal na „Starý zákon“.

„To je jen pro protestanty,“ řekl.

Vrtalo mi hlavou, jak je to možné. Věděl jsem totiž, že z něj Ježíš citoval. Byl jsem z toho zklamaný a sklíčený.

Časem šest z nás vybrali za novice; složili jsme slib čistoty, chudoby a poslušnosti. Rok jsme studovali jako novicové a potom nás poslali do semináře v Córdobě (Argentina). Mohli jsme nosit jen řádový oděv, který se skládal z dlouhého černého roucha a bílého kolárku. K tomu patřil růženec a velký krucifix. Byl jsem plný očekávání: teď budu poprvé chodit na přednášky z teologie.

Další zklamání

Hlavní součástí teologických přednášek bylo studium vyšší kritiky. Ta považuje Bibli za literární dílo jako každé jiné. Zklamalo mě, že moje mnohé otázky byly stále ještě nezodpovězené. Stal jsem se blízkým přítelem jednoho biskupa. „Jak to, že Bible říká, že Ježíš byl v pekle?“ zeptal jsem se. (Skutky 2:31) Ale on se mé otázce prostě vyhnul.

Trápily mě také mnohé mravní otázky. Ptal jsem se jednoho teologa na masturbaci a pohlavní styky mezi svobodnými lidmi. Nepoukázal na to, co o těchto věcech říká Boží slovo, zato byl nadšený nejnovějšími myšlenkami známých pařížských teologů. Ukázal mi jednu jejich knihu. „Říkají, že to není hřích,“ řekl. „Nemusíš si s ničím dělat starosti.“ Ale tato odpověď mě neuspokojila.

Jednou jsem se probíral seminární knihovnou a náhodou jsem otevřel jednu francouzsky psanou knihu. Byl tam citován Žalm 42:2: „Má duše opravdu žízní po Bohu.“ Pomyslel jsem si: ‚Vždyť já cítím přesně totéž.‘ Když jsem byl krátce nato doma na návštěvě, zašel jsem si do kláštera v blízkém městečku Vallegrande. Tam jsem v knihkupectví uviděl úplnou Bibli — překlad Nácar–Colunga. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem viděl kompletní Bibli. Zeptal jsem se, zda bych si ji mohl koupit, a sotva jsem věřil, že by to bylo možné. Jak jsem byl šťastný, když jsem vycházel z obchodu s vlastní Biblí pod paží!

Cestou domů jsem si prozpěvoval a pohvizdoval. Doma jsem začal číst Žalm 42, který začíná takto: „Jako laň, která touží po vodních tocích, tak touží i má duše po tobě, Bože. Má duše opravdu žízní po Bohu, po živém Bohu.“ ‚Snad teď,‘ myslel jsem si, ‚uhasím svou žízeň po Bohu.‘ Ale brzy jsem si uvědomil, že k tomu, abych našel biblické odpovědi na své otázky, budu potřebovat pomoc. Studium v semináři mi takovou pomoc nedokázalo poskytnout.

V roce 1966 mi bylo řečeno, že blízko Cochabamby v mé rodné Bolívii byl otevřen vyšší seminář se zaměřením na teologii a filozofii a že tam mám být přeřazen. Učitelský sbor tohoto semináře tvořili mladí španělští kněží, moderní teologové, a seminář měl skvělou knihovnu. ‚Snad teď najdu odpovědi na své otázky,‘ myslel jsem si.

Často jsem se ptal například: „Jak je možné, že Marie je matkou Boží?“ Učitelé se však o takové otázky sotva zajímali. Zabývali se spíše komunistickou filozofií. Jednou jsem se setkal s kardinálem, ale záleželo mu víc na tom, aby mi vyprávěl své zážitky z druhé světové války, než aby mi odpověděl na moje otázky.

Po deseti letech studia v semináři jsem požádal o roční uvolnění, abych mohl odejít a setkávat se s lidmi. Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je mluvit k lidem o evangeliu. Brzy jsem si uvědomil, že s kláštery nikdy nebudu spokojený, a tak jsem se rozhodl, že požádám o zproštění slibů. Později jsem se oženil s bývalou jeptiškou Porfirií. Usadili jsme se ve městě Santa Cruz v Bolívii.

Nečekaná návštěva

Jednoho dne následujícího roku jsem seděl na dvoře, kde paní domácí pekla chléb v peci na dřevo. Ke vchodu přistoupil nějaký muž. Předpokládal jsem, že jde s nějakou záležitostí za ní, a tak jsem na něho zavolal: „Pojďte dál!“ On šel a posadil se vedle mě. Muž byl sice upravený, ale podle jeho vzhledu jsem usoudil, že je z prostých poměrů. K mému překvapení se mnou začal mluvit o Bibli.

Později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Adrian Guerra a že je svědkem Jehovovým. Netrvalo mi dlouho a pochopil jsem, že ani neumí pořádně číst. Byl jsem před ním ve střehu, ale neměl jsem žádné obavy. ‚Nakonec,‘ myslel jsem si, ‚umím latinsky a řecky. Studoval jsem teologii a léta jsem strávil filozofickými debatami s teology a biskupy.‘ Nebyl jsem pyšný ani jsem jím nepohrdal, ale prostě jsem neočekával, že od něho získám nějaké poučení.

Zeptal se mě na můj názor, proč na světě tolik vzrůstá špatnost. Bavili jsme se o tom a pak mě požádal, abych mu ukázal svou Bibli. V té době už jsem měl koupenou nedávno vydanou katolickou Jeruzalémskou Bibli. Přiměl mě, abych přečetl Zjevení 12:12, kde se píše: „Ale pokud jde o vás, země a moře, přichází běda — protože k vám sestoupil rozzuřený ďábel a ví, že jeho dny jsou sečteny.“

„Tady jde určitě o dobu, kdy začal hřích,“ namítl jsem. Požádal mě, abych přečetl kontext, verše 7–10, kde se píše, že v nebi vypukla válka, když se Kristus stal Králem, a následkem toho byli Satan a jeho andělé svrženi na zem. „Ten hrozný stav, který teď vidíme, je způsoben velkým hněvem Satana,“ vysvětloval Adrian. „Ale může nás těšit, že Kristus je teď Králem a že Ďáblovy dny jsou sečteny.“

Fascinovalo mě, že jsem se to dozvěděl ze své vlastní Bible. Ale také mě ohromilo, že ten prostý člověk s příjemným úsměvem si tam jen tak sedl a klidně mi vykládal Písma.

Má žízeň po Bohu je uhašena

Adrian mi nechal nějakou literaturu a slíbil mi, že se vrátí. Když příště přišel, byl jsem rád a začal jsem mu dávat otázky, které mě tak dlouho mátly: „Jak může být Bůh Trojice?“ a „Proč byl Ježíš v pekle?“ Jako průvodce Biblí používal Adrian knihu Pravda, která vede k věčnému životu a nechával mě z mé vlastní Bible číst biblické texty, které tam byly uvedené a odpovídaly na moje otázky. Připadal jsem si jako burro (osel nebo tupec). Dozvěděl jsem se, že Boží jméno je Jahve neboli Jehova, že Bůh není Trojice, že peklo je hrob a že tam Ježíš byl bez vědomí po části tří dnů. — Žalm 16:10; Kazatel 9:10; Izajáš 42:8.

V semináři jsem se často ptal na posmrtný život a bylo mi řečeno, že nebesa jsou jako velký kostel, kde budou všichni stát před Bohem a modlit se. ‚To bude nuda!‘ myslel jsem si. Ale teď, když mi bylo vysvětleno, že Bůh slibuje věčný život na rajské zemi, moje víra v Boží lásku k lidstvu se znovu roznítila. — Žalm 37:9–11, 39; Zjevení 21:3, 4.

Po několika návštěvách přišel jednou Adrian s nějakým cizincem, kterého představil jako sborového dozorce. „Pokládáte tolik otázek,“ řekl, „a tak jsem usoudil, že vám tento misionář bude schopen pomoci mnohem lépe.“ Ale já jsem měl rád Adriana a přítomnost misionáře mě znervózňovala. Pokračoval jsem tedy ve studiu Bible s Adrianem. Začal jsem chodit na shromáždění do sálu Království a zjistil jsem, že biblické přednášky jsou velmi poučné.

Překonávám strach

Časem mě Adrian začal povzbuzovat, abych se o to, co jsem poznal, dělil s druhými. Svědkové Jehovovi jsou na svých shromážděních povzbuzováni, aby učili dům od domu. Uvědomil jsem si, že to biblické téma, o němž se mnou Adrian poprvé mluvil, a sice proč vzrůstá špatnost ve světě, bylo vlastně doporučeným námětem k rozhovoru pro svědky Jehovovy v Bolívii na ten měsíc v roce 1970. Viděl jsem, že školení, které dostal Adrian, ho vybavilo pro službu Bohu lépe než mě mých deset let studia! Představa, jak navštěvuji lidi v jejich domovech, mě však děsila. Tolik se to lišilo od kázání lidem, kteří přišli do kostela!

Když příště Adrian přišel, aby se mnou studoval, schoval jsem se v domě a dělal jsem, že nejsem doma. Musel mít podezření, protože trpělivě čekal venku celou půlhodinu, než odešel. Ale nelámal nade mnou hůl; k mému překvapení přišel další týden znovu. Postupně moje láska k Jehovovi zesílila a svůj strach jsem překonal. V roce 1973 jsme se s manželkou dali pokřtít. Porfiria se stala průkopnicí, sloužila plným časem v kazatelském díle a vedla biblická studia. Pokračovala v tom až do dne své smrti počátkem roku 1992, včetně toho dne.

Adrian se naučil plynně číst a já už mnoho let sloužím jako starší ve sboru. Oba dál kážeme dobrou zprávu dům od domu. Nedávno jsem se setkal s paní, která mi řekla: „Měl jste zůstat v církvi, byl byste tak mohl udělat mnoho dobrého.“

Požádal jsem ji, zda by mi přinesla svou Bibli. Když to udělala, ukázal jsem jí Jeremjáše 2:13, který popisuje, jak Izrael odmítl Boží slovo: „Opustili dokonce mne, zdroj živé vody, aby si vytesali cisterny, puklé cisterny, které nemohou udržet vodu.“

„Něco podobného se stalo církvi,“ řekl jsem jí. „Snažit se hasit žízeň lidí po Bohu nebiblickými katolickými naukami je jako snažit se zásobovat někoho vodou z puklé cisterny.“ Skutečně, svou žízeň po Bohu jsem uhasil, až když jsem začal studovat Bibli se svědky Jehovovými. — Vyprávěl Hugo Durán.

[Obrázek na straně 15]

Společně s Adrianem předkládáme poselství o Království