Velkolepá „pohyblivá vozovka“ Kanady

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V KANADĚ

„Co je to za řeku?“ „Řeka bez konce,“ odpověděl místní průvodce

PSAL se rok 1535. Zvídavý badatel Jacques Cartier sotva tušil, že vodní cesta, kterou se chystal zmapovat, bude jednoho dne tou nejdůležitější vodní cestou v Severní Americe. Tato řeka se stala první prostornou „vozovkou“ pro rané obchodníky s kožešinami, pro kolonisty a nakonec i pro obrovské moderní zaoceánské lodě. Řeka je u ústí široká přes 130 kilometrů a od Atlantského oceánu k vnitrozemskému jezeru Ontario měří asi 1200 kilometrů.

V historických knihách se píše, že to byl Cartier, kdo tuto majestátní vodní cestu pojmenoval ‚řeka svatého Vavřince‘. Nakonec se tak začalo říkat jak řece, tak zálivu, do kterého ústí.

Podél řeky svatého Vavřince je možné spatřit některé z nejkrásnějších přírodních scenérií Severní Ameriky. Skalní útesy a rozeklaná údolí sbíhají k vodě a vytvářejí jeden z nejdelších fjordů na světě, fjord Saguenay, který měří asi sto kilometrů. Ze severu se do řeky svatého Vavřince valí mohutná řeka Saguenay a v jejím ústí se mísí vody oceánu s říčním proudem.

Právě tady, říkají odborníci na mořskou biologii, se pod hladinou setkávají dva světy. Velmi hluboko, čtyři sta metrů pod hladinou, se tvoří proudy, kterými se chladná slaná voda oceánu dostává do vnitrozemí. Tam stoupá a mísí se se sladkou vodou řeky. V tomto ústí bují mořský život. Poměrně blízko sebe zde žijí běluhy (malí bílí kytovci), plejtváci malí, plejtváci myšoci a plejtváci obrovští. Tyto čtyři druhy kytovců obvykle žijí stovky kilometrů od sebe. Není divu, že jen za loňský rok přijelo k řece svatého Vavřince více než 70 000 turistů, aby se na kytovce podívali.

Kombinace rostlin, zvířat a ptáků podél řeky patří k těm nejneobvyklejším na zemi. Jsou zde stovky druhů ryb, více než dvacet druhů obojživelníků a plazů a dvanáct druhů mořských savců. Říční močály a břehy prý navštěvuje téměř tři sta druhů ptáků. Stěhovaví ptáci, jako jsou kachny a husy sněžní, se slétají k těmto vodám po tisících.

Dále proti proudu se za řekou zvedají tiché namodralé hory a její břehy lemují temné lesy. Majestátní ostrovy drží stráž v jejím širokém řečišti a vysoko na březích trůní farmy, vesnice a města.

Od Montrealu směrem do vnitrozemí je 160 kilometrů řeky přerušováno peřejemi. Za peřejemi jsou ostrovy, rozseté na 60 kilometrech toku. Těmto ostrovům se říká Tisíc ostrovů, přestože jejich počet se ve skutečnosti blíží ke dvěma tisícům. V tomto úseku plují lodi pomaleji.

Doprava na „vozovce“

Už v roce 1680 mluvili evropští osadníci o tom, že by bylo zapotřebí „vozovku“ pro námořní dopravu protáhnout za Montreal. To by bylo možné uskutečnit, kdyby se kolem peřejí vybudovaly průplavy. Tento sen se splnil téměř o tři sta let později, když byl v roce 1959 otevřen průplav svatého Vavřince. Tento průplav je považován za jeden z největších úspěchů techniky.

K dokončení tohoto úseku vodní cesty bylo třeba postavit mezi Montrealem a jezerem Ontario sedm nových plavebních komor. To vyžadovalo vykopat více než 150 miliónů krychlových metrů zeminy a kamene. Kdyby se tento vykopaný materiál rovnoměrně navršil na fotbalové hřiště, vytvořil by horu vysokou 35 kilometrů. Betonu, který se při stavbě plavebních komor použil, bylo tolik, že by se z něj dala postavit čtyřproudová dálnice z Londýna do Říma.

Jacques LesStrang, autor knihy Seaway—The Untold Story of North America’s Fourth Seacoast (Námořní cesta — nevyprávěný příběh o čtvrtém pobřeží Severní Ameriky) citoval jednoho námořního kapitána, který řekl: „Na celém světě neexistuje taková vodní cesta, jako je tahle. Plavit se po ní není snadné, ale nádhera řeky, burácení Niagarských vodopádů a nekonečný řetěz jezer a ostrovů ji činí velmi přitažlivou.“

Zaoceánské lodi, které po prodloužené „vozovce“ plují do dvojměstí Duluth-Superior na americké straně Hořejšího jezera, se jakoby výtahem dopravují do nadmořské výšky 180 metrů. Tak zdolávají převýšení, které odpovídá výšce šedesátipatrového mrakodrapu. Cesta od Atlantského oceánu do vnitrozemí je dlouhá 3700 kilometrů.

Taková námořní doprava přinesla městům, která leží při cestě, obchodní prosperitu. Kniha The Great Lakes/St. Lawrence System (Velká jezera/systém sv. Vavřince) o tom píše: „Na společných hranicích leží průmyslové srdce Kanady i Spojených států. Na každé straně hranic žije přes 100 miliónů obyvatel; tato oblast je největším jednotlivým zdrojem průmyslového bohatství v západním světě.“

Vodní cestu od Atlantského oceánu k Hořejšímu jezeru lemuje přes 150 přístavů. Na kanadské straně k nim patří Quebec City, Montreal, Toronto, Hamilton, Sault Sainte Marie a Thunder Bay a ve Spojených státech Buffalo, Erie, Cleveland, Detroit, Chicago a Duluth-Superior. Lodi z Casablanky, z Le Havru, z Rotterdamu i odjinud přepravují po vodní cestě svatého Vavřince milióny tun nákladu ročně. Používání této „vozovky“ poskytuje desetitisíce pracovních příležitostí a ročně přináší miliardy dolarů zisku.

Volání na poplach

Nicméně více než po třiceti letech plavby po této „vozovce“ se začalo ozývat volání na poplach. Řeka svatého Vavřince i Velká jezera byly po staletí „používány jako stoka a skládka odpadků“, tvrdí organizace na ochranu přírody Environment Canada. „Velká řeka“ si s tím až donedávna uměla poradit.

Velké zaoceánské lodi se zbavovaly své zátěže tak, že ji nechaly vytéci do sladkovodních jezer nebo do řeky. Průmyslové oblasti a města podél námořní cesty vypouštěly do řeky jedovaté chemikálie. Zemědělství přispívalo zbytky pesticidů a hnojiv, které do řeky splavoval déšť. To vše se pro řeku stalo hrozbou.

Jak přibývalo znečišťujících látek, které do řeky vtékaly, postupně mizely některé druhy ryb. Potom přišel zákaz jíst určité ryby a měkkýše. Pak se předmětem diskuse stalo pití vody, která byla čerpána z řeky do vodovodní sítě. Jisté druhy divoké zvířeny byly oficiálně prohlášeny za ohrožené. Voda vyvrhovala na břeh mrtvé běluhy, které zašly na nemoci vyvolané jedy ve vodě.

Čištění „vozovky“

Řeka mluvila jasně. Velkolepá „pohyblivá vozovka“ potřebovala opravit. Proto v roce 1988 kanadská vláda reagovala tím, že vydala soubor opatření, takzvaný St. Lawrence Action Plan. To je program na vyčištění řeky metodou šetrného hospodaření a ochrany a obnovy přírody, obzvlášť v úseku od Montrealu k Atlantskému oceánu.

Nyní se programy zaměřené na přežití ohrožených druhů dále rozvíjejí. Jsou zakládány chráněné oblasti, aby se uchovalo to, co zůstalo. Na soutoku řeky Saguenay a řeky svatého Vavřince byl založen zcela nově koncipovaný Saguenay Marine Park, který má chránit výjimečné mořské prostředí a divokou zvířenu.

Začala platit nová pravidla. Průmyslovým podnikům bylo stanoveno mezní datum, dokdy musí o devadesát procent snížit množství vypouštěných látek, které znečišťují řeku. Vyvíjejí se nové technologie, díky nimž má být znečišťování omezeno. Čistí se místa zamořená jedovatými látkami, které jsou v říčních usazeninách nebo které se dostaly do řeky při bagrování říčního dna. V některých oblastech se podél břehů mají zakládat nová výskytiště divoké zvířeny za použití vyčištěných usazenin. Jsou přijímána opatření, jejichž cílem je regulovat množství turistů, kteří se každým rokem přijíždějí podívat na řeku, a také regulovat pohyb turistů v této oblasti.

Škody se dají napravit. Řeka se totiž — narozdíl od vozovek postavených lidmi — opraví sama, pokud ji lidé přestanou znečišťovat. Nejvíce je zapotřebí změnit postoj těch, kdo mají prospěch z obchodního ruchu podél řeky a Velkých jezer — jak průmyslníků, tak běžných spotřebitelů.

Jedno znamení úspěchu při nápravě škod souvisí s běluhou. Nejprve počet běluh klesl z pěti tisíc na pět set. Dnes jsou sice běluhy i nadále ohrožené, ale začíná jich přibývat.

Veřejnost si nyní uvědomuje, jaké škody byly spáchány na přírodním bohatství řeky a na její bývalé slávě. Bude toto vědomí natolik silné, aby i v budoucnosti podporovalo úsilí o obnovu přírodního prostředí řeky? Ano — pokud budou mít lidé úctu k Božímu stvoření a budou si ho vážit.

[Podpisek obrázku na straně 20]

S laskavým svolením The St. Lawrence Seaway Authority