Co říká Bible
Působí Bohu radost, když vidí naše utrpení?
MUŽ klesající pod tíhou velkého dřevěného kříže klopýtá davem a zpod trnové koruny na jeho hlavě stékají pramínky krve. Když dojde na místo „popravy“, jeho „popravčí“ ho položí na kříž a do rukou mu vrážejí ohromné hřeby. Jak mu hřeby pronikají do těla, muž se svíjí bolestí. Když je kříž vzpřímen, bolest se stává nesnesitelnou. Podle filipínského časopisu Panorama jsou na Filipínách během velikonočního týdne takové bolestné obřady pravidelně středem pozornosti.
Právě uvedený popis je novodobým ztvárněním Ježíšova utrpení. Tento muž však nepředvádí nějaký výjev z dramatu. Hřeby, krev, bolest — to vše je zcela skutečné.
I jinde je možné vidět římskokatolické věřící, jak se na veřejnosti nechávají trýznit, protože touží prožít utrpení Kristovo. Proč? Někteří to dělají ve víře, že se díky jejich utrpení stane zázrak, například že se uzdraví jejich blízcí, kteří jsou vážně nemocní. Jiní to dělají proto, aby usmířili hříchy, pro které, jak se obávají, není odpuštění bez prolití vlastní krve. Kniha The Filipinos (Filipínci) vysvětluje: „Bolest je dobrým prostředkem k očištění mysli i duše . . . Předpokládá se, že hříšník je po vytrpěné bolesti očištěn od hříchů a zbaven svých břemen.“
Avšak sebetrýznění se v žádném případě neomezuje jen na filipínské katolíky. Lidé z různých náboženství a z různých zemí věří, že když si člověk úmyslně působí utrpení, Bůh to považuje za určitou zásluhu.
Například Buddha, Siddhárta Gautama, při svém hledání pravdy opustil manželku a syna a uprchl do pouště, kde žil šest let asketickým životem. Na celé hodiny zaujímal nepohodlné a bolestivé pozice. Později tvrdil, že dlouhá období jedl jen jedno zrnko rýže denně, až zhubl tak, že, jak řekl: „Kůže mého břicha mi přilnula k páteři.“ Ale ať se trýznil sebevíc, osvícení, které hledal, mu to nepřineslo.
Podobně i hinduističtí fakíři v Indii podstupovali různé druhy sebetrýznění, někdy nesmírně krutého — lehali si mezi žhavé uhly, upřeně se dívali do slunce, dokud neoslepli, dlouhou dobu stáli na jedné noze nebo v jiné nepohodlné pozici. Věřilo se, že síla některých asketů je tak velká, že může ochránit město před útokem nepřátel.
Bible popisuje něco podobného, když mluví o ctitelích Baala, kteří se v marné snaze upoutat pozornost svého boha sekali „podle svého zvyku dýkami a píkami, dokud nezpůsobili, že z nich tekla krev“. (1. Královská 18:28)
„Budete trápit své duše“
Je sice pravda, že Jehova svému vyvolenému národu přikázal: „Budete trápit své duše“, ale to se všeobecně chápe jako dodržování půstu. (3. Mojžíšova 16:31) Takový půst vyjadřoval zármutek nad hříchy a pokání z nich nebo byl dodržován v tísnivých situacích. Půst tedy nebyl formou sebetrestání, ale symbolizoval pokoření se před Bohem. (Ezra 8:21)
Někteří Židé se však mylně domnívali, že právě to nepohodlí, které souviselo s trápením duše, je záslužné a zavazuje Boha k tomu, aby toho, kdo se postí, nějak odměnil. Když žádná taková odměna nepřicházela, troufale Bohu připomínali to, co si podle svého mínění zasloužili: „Proč jsme se postili, a ty jsi to neviděl, a trápili jsme svou duši, a ty sis toho nevšímal?“ (Izajáš 58:3)
Byli však na omylu. Řádný náboženský půst neměl nic společného s askezí, trápením těla hladem, jako by tělesná bolest nebo nepohodlí byly samy o sobě nějak záslužné. Silné emoce možná otupily pocit hladu. Je-li mysl v sevření tíživých problémů, tělo možná netouží po jídle. To Bohu naznačuje, jak intenzívní jsou pocity toho, kdo se postí.
Těší Boha, když lidé sami sobě působí bolest?
Cítí milující Stvořitel nějaké štěstí, když vidí, jak lidé sami sebe mučí? Je sice pravda, že někdy jsou křesťané nuceni stát se „podílníky na Kristových utrpeních“, ale to neznamená, že nepříjemnosti vyhledávají, aby se stali mučedníky. (1. Petra 4:13)
Je zřejmé, že Ježíš vůbec nebyl asketa. Náboženští vůdci si stěžovali, že se Ježíšovi učedníci nepostí, a dokonce Ježíše obvinili, že je to „člověk nenasytný a propadlý pití vína“. (Matouš 9:14; 11:19) Ježíš byl ve všem umírněný a nevyžadoval od sebe ani od druhých více, než co bylo rozumné. (Marek 6:31; Jan 4:6)
Nikde v Písmech nenacházíme žádný podklad pro asketický způsob života. Z ničeho nevyplývá, že by odříkání si věcí nezbytných k životu nebo i životních radostí přinášelo Boží přízeň. Všimněte si, co o takovém sebetrýznění řekl Pavel: „Právě tyto věci vlastní vskutku zdání moudrosti v dobrovolně přijatém způsobu uctívání a zdánlivé pokoře, krutém zacházení s tělem; ale nemají hodnotu v boji proti uspokojování těla.“ (Kolosanům 2:23)
Když byl Martin Luther mnichem, doslova se mučil. Později však takové praktiky zavrhl a řekl, že podporují představu o dvou cestách k Bohu — o cestě vyšší a cestě nižší. Písma však učí pouze o jedné cestě k záchraně, o projevování víry v Ježíše Krista a v jeho Otce, Jehovu. (Jan 17:3) Na druhé straně, někteří lidé pohlíželi na rituály plné bolesti jako na určitou formu samospasení.
Kniha Church History in Plain Language (Církevní dějiny v jednoduchém jazyce) o asketismu říká: „Podpora celého toho snažení vyplývala z mylného pohledu na člověka. Mniši říkali, že duše je připoutána k tělu jako vězeň k mrtvole. To není biblický názor na lidský život.“ Ano, samotná myšlenka, že sebetrýznění lidí může Boha těšit, je Písmům cizí. Její základ je v omylu gnostiků, že všechno, co souvisí s tělem, je zlé, a aby člověk dosáhl spásy, mělo by se s tělem nakládat co nejhůře.
Jehova chce, abychom byli šťastni; služba takovému nádhernému Bohu tedy neznamená, že se máme stát askety. (Kazatel 7:16) Nikde v Písmech se také neříká, že sebetrýznění je cestou k záchraně. Naopak, Boží slovo jasně říká, že to, co nás očišťuje od všeho hříchu, je Kristova krev a naše víra v ni. (Římanům 5:1; 1. Jana 1:7)