Země — Boží dar člověku

„NA POČÁTKU Bůh stvořil nebesa a zemi.“ Také prohlásil, že to bylo „velmi dobré“. (1. Mojžíšova 1:1, 31) Zemi nehyzdily žádné haldy odpadu; neznečišťovaly ji žádné skládky odpadků. Lidstvu bylo odkázáno nádherné dědictví: „Nebesa, nebesa patří Jehovovi, ale zemi dal lidským synům.“ (Žalm 115:16)

Izajáš 45:18 ukazuje, proč Bůh stvořil zemi: „Tak řekl Jehova, Stvořitel nebes, On, pravý Bůh, Tvůrce země a její Původce, Ten, kdo ji pevně založil, kdo ji nestvořil prostě nadarmo, kdo ji utvořil, dokonce aby byla obývána: ‚Já jsem Jehova, a není nikdo jiný.‘“

Bůh zřetelně ukazuje, jakou odpovědnost vůči zemi má člověk: „Aby ji obdělával a pečoval o ni.“ (1. Mojžíšova 2:15)

Jehova dal v tomto ohledu příklad. Sám se o zemi stará. Jeden způsob jeho péče je vidět v koloběhu důležitých zásob země, toho, na čem je závislé všechno živé na zemi. Zvláštní číslo časopisu Scientific American obsahovalo články o několika typech těchto koloběhů, kam patří: energetický koloběh země, energetický koloběh biosféry, koloběh vody, koloběh kyslíku, koloběh oxidu uhličitého, koloběh dusíku a koloběh minerálů.

Země — úžasná a nádherná

Lewis Thomas, jehož knihy jsou hodně vydávány, vyjádřil ve vědeckém časopise Discover neodbornými slovy chválu země:

„Země, to je ohromující úžas, nejpodivnější konstrukce, jakou jsme dosud v celém vesmíru poznali, největší ze všech kosmologických záhad, které nemohou vědci přes veškeré své úsilí porozumět. Teprve nyní si začínáme uvědomovat, jak je podivuhodná, nádherná a úžasná, nejkrásnější objekt pohybující se kolem Slunce, zahalený jedinečnou modrou atmosférou, planeta, která sama kryje svou potřebu kyslíku, sama opatřuje své půdě ze vzduchu dusík a sama si vytváří počasí nad svými deštnými pralesy. Staví si vlastní krunýř z živých součástí: křídové skalní stěny, korálové útesy, fosílie dřívějších forem života nyní pokryté vrstvami nového života, a mísící se dohromady všude na zemi.“

A to je pouze několik opatření, která Jehova uvedl v chod, aby udržovaly zemi funkční, jako krásný dar lidstvu — domov stvořený pro to, aby lidem a nesčetným milionům živých tvorů sloužil věčně. Žalm 104:5 říká: „Založil zemi na jejích stanovených místech; nebude přivedena k potácení na neurčitý čas, nebo navždy.“ Podobně jiné inspirované svědectví potvrzuje stejnou trvalost země: „Generace odchází a generace přichází; ale země zůstává až na neurčitý čas.“ (Kazatel 1:4)

Astronauti, kteří kroužili kolem Země, výmluvně hovořili o tomto krásném, křehkém nebeském tělese plujícím po své oběžné dráze kolem Slunce a vyjádřili se, že lidstvo bude muset ocenit krásu Země a starat se o ni. Když astronaut Edgar Mitchell poprvé pohlédl z vesmírného prostoru na Zemi, vyslal do Houstonu zprávu: „Vypadá jako jiskřivě modrobílý klenot . . . lemovaná mírně se vlnícími závoji běloby . . . Jako malá perla v hustém černém moři záhad.“ Astronaut Frank Borman se vyjádřil: „Patří nám tak nádherná planeta . . . je s obrovským podivem, že na Zemi nedovedeme ocenit, co máme.“ Jeden z astronautů, který se zúčastnil letu Apollo 8 na Měsíc, k tomu řekl: „Kamkoli se v celém vesmíru podíváme, jediná trocha barvy je zas jen na Zemi. Můžeme tam vidět berlínskou modř moří, žlutohnědou a hnědou barvu země a bělobu mraků . . . Země byla to nejkrásnější, co jsme viděli v celých nebesích. Lidé tady dole si neuvědomují, co mají.“

Fakta ukazují, že to je pravda — lidé si neuvědomují, jaký poklad mají. Místo aby se lidstvo o tento dar od Boha staralo, znečišťuje a ničí jej — také to astronauté viděli. Paul Weitz, velitel prvního letu raketoplánu Challenger, řekl, že škoda, kterou člověk způsobil zemské atmosféře, je při pohledu z vesmíru „otřesná“. „Žel, tento svět se rychle stává šedou planetou.“ Paul Weitz ještě dodal: „Co to pro nás znamená? Znečišťujeme si vlastní hnízdo.“ Zvlášť v těchto „posledních dnech“ se toto ničení nebezpečně vystupňovalo. Jehova vynesl rozsudek nad těmi, kdo ničí zemi. Řekl totiž, že budou „zničeni ti, kteří ničí zemi“. (Zjevení 11:18)

Nevděčná společnost nehodná Božího daru

Materialistická společnost opovržlivě přehlíží duchovní hodnoty a žije podle svých tělesných žádostí. Praktické vodítko, které Jehova poskytl lidem, aby mohli žít šťastně a spokojeně, odsunuli stranou a převládl sobecký duch ‚jáství‘, který je pro tuto dobu příznačný.

Druhá Timoteovi 3:1–5 přesně popisuje nebezpečnou dobu, v níž žijeme: „Věz . . ., že v posledních dnech tu budou kritické časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat. Lidé totiž budou milovat sami sebe, budou milovat peníze, budou sebejistí, domýšliví, rouhači, neposlušní rodičů, nevděční, nevěrní, bez přirozené náklonnosti, nepřístupní jakékoli dohodě, pomlouvači, bez sebeovládání, suroví, bez lásky k dobru, zrádci, svéhlaví, nadutí pýchou, budou spíše milovat rozkoše než milovat Boha, ti, kteří mají způsob zbožné oddanosti, ale vůči její síle se prokazují jako falešní; a od těch se odvracej.“

Komercionalismus podporuje konzumerismus, a reklama je jejich pomocníkem. Značná část reklamy je přiměřená, ale velká část je nevhodná. Pro tuto nevhodnou reklamu platí postřeh Erica Clarka v knize The Want Makers: „Reklama nejen napomáhá prodeji nevhodných věcí lidem, kteří si je nemohou dovolit, ale často je to i za cenu, která neodpovídá hodnotě výrobků.“ Alan Durning v časopise World Watch říká: „Reklamní pracovníci neprodávají výrobky, ale životní styl, postoje a představy, protože spojují nabízené zboží s neurčitými touhami srdce.“ Reklama má za cíl způsobit, že jsme nespokojeni s tím, co máme, a toužíme po tom, co nepotřebujeme. Vzniká tak neukojitelná touha, jež vede k oslabující nadměrné spotřebě, a to působí rostoucí skládky odpadků, které znečišťují zemi. Vychytralé přesvědčování postupně proniká dokonce i do srdce vyčerpaných lidí, kteří žijí v beznadějné chudobě. Mnozí tvůrci reklamy průbojně prodávají zboží, o kterém se ví, že lidi zabíjí nebo způsobuje, že lidé jsou nemocní.

To, co je důležité, je naše postavení před Bohem. Vyjadřuje to Kazatel 12:13: „Závěr věci je: Boj se pravého Boha a dodržuj jeho přikázání. To je totiž celý závazek člověka.“ Lidé, kteří to dělají, budou splňovat požadavky pro život v Jehovově čistém ráji! Ježíš slíbil: „Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří činili dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří prováděli podlé věci, ke vzkříšení soudu.“ (Jan 5:28, 29)

Až bude Boží dar oceněn

Jak neuvěřitelně nádherná země to bude! Jehova nám poskytl vzrušující popis této země: „[Já, Jan,] viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť dřívější nebe a dřívější země pominuly a moře již není. A setře jim [Bůh] každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“ (Zjevení 21:1, 4)

Pominou rovněž takové dřívější věci jako skládky odpadků a toxický odpad a pominou i ti, kdo se zbavují odpadu tak, že ho ukládají v jiných zemích. Pak jedinými lidmi, kteří budou žít na zemi, budou ti, kdo milují své bližní jako sami sebe; ti, kdo chválí Jehovu za dar, kterým je země; a ti, jimž bude působit potěšení starat se o zemi a udržovat na ní rajské podmínky. (Matouš 22:37, 38; 2. Petra 3:13)

[Rámeček na straně 11]

Marnost hmotařství

Ježíš vyjádřil pronikavou pravdu, když varoval: „Mějte oči otevřené a střežte se před jakoukoli chtivostí, protože i když má někdo hojnost, jeho život nevyplývá z věcí, které vlastní.“ (Lukáš 12:15) Cenu nemá to, co vlastníme; cenu má to, čím jsme. Je velmi snadné nechat se pohltit vzrušením, které život nabízí — vyděláváním peněz, hromaděním věcí, šíleným spěchem, když si člověk chce užít všechno, po čem touží tělo —, a myslet si přitom, že člověk žije naplno a o nic nepřichází, když vlastně přichází o to nejlepší, co život poskytuje.

Až když máme život za sebou, uvědomíme si, co jsme ztratili. Uvědomíme si, že je pravdivé to, co říká Bible: život je velmi krátký — mlha, která mizí, dým, výpar, stín, který pomíjí, zelená tráva, jež usychá, květ, který uvadá. Kam se to vše podělo? Co jsme v životě udělali? Proč jsme zde byli? Je to všechno? Pouze marnost a honba za větrem? (Job 14:2; Žalm 102:3, 11; 103:15, 16; 144:4; Izajáš 40:7; Jakub 4:14)

Umírající člověk se dívá nemocničním oknem na úbočí hory, jež se koupe v teplém slunečním světle, na směs trávy a plevele a několika ubohých kytiček, na vrabce prohrabujícího špínu, aby našel několik semen — je to scéna, která příliš na city nepůsobí. Ale pro umírajícího člověka je to vše krásné. Vzbuzuje to v něm smutnou touhu, uvědomuje si, jaké prosté radosti promeškal, malé věci, které znamenají velmi mnoho. Konec přichází příliš brzy.

Biblická Řecká písma jasně říkají: „Vždyť jsme si na svět nic nepřinesli a ani si nemůžeme nic odnést. Máme-li tedy obživu a čím se přikrýt, budeme s tím spokojeni.“ (1. Timoteovi 6:7, 8) Hebrejská písma to říkají ještě otevřeněji: „Právě jak člověk vyšel z břicha své matky, opět odejde nahý, právě jak přišel; a za svou tvrdou práci si nemůže odnést vůbec nic, co by si mohl vzít s sebou do ruky.“ (Kazatel 5:15)

[Podpisek obrázku na straně 8]

Foto: NASA