Co říká Bible
‚Nebýt částí světa‘ — Co to znamená?
VE ČTVRTÉM století našeho letopočtu opustily tisíce vyznavačů křesťanství svůj majetek, příbuzné i způsob života, aby žily v osamocení v pouštích Egypta. Začali být známi jako anachorité, podle řeckého anachoreo, které znamená „odcházím“. Jeden historik tyto lidi popisuje jako ty, kdo se stranili svých současníků. Anachorité se domnívali, že když opustí lidskou společnost, uposlechnou tím křesťanský požadavek ‚nebýt částí světa‘. (Jan 15:19)
Bible křesťany skutečně nabádá, aby se zachovávali „bez poskvrny od světa“. (Jakub 1:27) Písmo jasně varuje: „Cizoložnice, nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdokoli tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Boha.“ (Jakub 4:4) Znamená to však, že se křesťané mají stát anachority a doslova odejít od ostatních lidí? Mají se stranit těch, kdo nesdílejí jejich náboženské přesvědčení?
Křesťané nejsou antisociální
Pojem ‚nebýt částí světa‘ se rozebírá v řadě biblických zpráv, které zdůrazňují, že je potřeba, aby se křesťané oddělili od lidské společnosti odcizené Bohu. (Srovnej 2. Korinťanům 6:14–17; Efezanům 4:18; 2. Petra 2:20.) Praví křesťané se tedy moudře vyhýbají postojům, mluvě a chování, jež jsou v rozporu s Jehovovými spravedlivými cestami. Vyhýbají se například dychtivé honbě světa za bohatstvím či vynikajícím postavením a nadměrné zálibě v požitcích. (1. Jana 2:15–17) Také jsou odděleni od světa v tom smyslu, že jsou neutrální ve válkách a v politice.
Ježíš Kristus řekl, že jeho učedníci ‚nebudou částí světa‘. Ale také se modlil k Bohu: „Prosím tě, ne abys je vzal ze světa, ale abys nad nimi bděl kvůli tomu ničemnému.“ (Jan 17:15) Je zřejmé, že Ježíš nechtěl vytrhnout své učedníky ze společnosti a přimět je, aby se úplně přestali stýkat s nekřesťany. Izolace by vlastně křesťanovi bránila plnit jeho pověření kázat a vyučovat „veřejně a dům od domu“. (Skutky 20:20; Matouš 5:16; 1. Korinťanům 5:9, 10)
Rada, aby zůstali bez poskvrny od světa, nedává křesťanům základ pro to, aby se považovali za nadřazené ostatním lidem. Ti, kdo se bojí Jehovy, nenávidí „sebevyvyšování“. (Přísloví 8:13) Dopis Galaťanům 6:3 konstatuje, že „jestliže si . . . někdo myslí, že je něco, když není nic, klame svou vlastní mysl“. Ti, kdo se cítí být nadřazeni jiným, klamou sami sebe, protože „všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy“. (Římanům 3:23)
‚O nikom nemluvte urážlivě‘
V Ježíšově době byli lidé, kteří pohrdali všemi, kdo nepatřili do jejich uzavřené náboženské skupiny. Mezi ně patřili farizeové. Byli sečtělí v mojžíšském Zákoně a znali i podrobnosti židovské tradice. (Matouš 15:1, 2; 23:2) Byli hrdí na to, že úzkostlivě dodržují mnoho náboženských rituálů. Farizeové se chovali tak, jako by byli lepší než druzí — jednoduše pro své intelektuální úspěchy a náboženské postavení. Svůj pobožnůstkářský a pohrdavý postoj vyjádřili slovy: „Tento zástup, který nezná Zákon, jsou prokletí lidé.“ (Jan 7:49)
Farizeové dokonce měli pro lidi, kteří mezi ně nepatřili, snižující označení. Hebrejský výraz ʽam haʼarec byl původně používán v pozitivním smyslu a označoval řádné členy společnosti. Ale arogantní náboženští vůdci v Judě význam tohoto slova změnili; udělali z něj slovo hanlivé. Jiné skupiny, mimo jiné i vyznavači křesťanství, používají snižujícím způsobem výrazy „pohan“ a „neznaboh“ k označení lidí s odlišnými náboženskými názory.
Jak se však na ty, kdo křesťanství nepřijali, dívali křesťané v prvním století? Ježíšovi učedníci byli nabádáni, aby jednali s nevěřícími „s mírností“ a „hlubokou úctou“. (2. Timoteovi 2:25; 1. Petra 3:15) Dobrý příklad dal v tomto ohledu apoštol Pavel. Byl přístupný, ne arogantní. Nevyvyšoval se nad druhé lidi, ale byl pokorný a povzbudivý. (1. Korinťanům 9:22, 23) Ve svém inspirovaném dopise Titovi nás nabádá, abychom „o nikom nemluvili urážlivě, nebyli útoční, byli rozumní a projevovali veškerou mírnost ke všem lidem“. (Titovi 3:2)
V Bibli se někdy na nekřesťany používá výraz „nevěřící“. Avšak není žádný doklad o tom, že slovo „nevěřící“ bylo oficiálním označením nebo přízviskem. Jistě nebylo používáno k ponižování nebo očerňování nekřesťanů, protože to by bylo v rozporu s biblickými zásadami. (Přísloví 24:9) Totéž se dá říci o slovu „světák“. Svědkové Jehovovi nejsou k nevěřícím hrubí nebo arogantní. Považují za drzost označovat příbuzné nebo sousedy, kteří nejsou svědky, hanlivými výrazy. Řídí se biblickou radou, která říká: „Pánův otrok . . . potřebuje být ke všem jemný.“ (2. Timoteovi 2:24)
„Konejme dobro všem“
Je životně důležité rozpoznat, že v blízkém kontaktu se světem, zvláště s lidmi, kteří projevují hrubou neúctu k Božím měřítkům, se skrývá nebezpečí. (Srovnej 1. Korinťanům 15:33.) Avšak když Bible radí, abychom ‚konali dobro všem‘, zahrnuje slovo „všem“ i ty, kdo s námi křesťanskou víru nesdílejí. (Galaťanům 6:10) Je zřejmé, že za určitých okolností jedli křesťané v prvním století společně s nekřesťany. (1. Korinťanům 10:27) Dnešní křesťané proto jednají s nevěřícími vyrovnaně a pohlížejí na ně jako na své bližní. (Matouš 22:39)
Bylo by chybou předpokládat, že někdo je neslušný nebo nemravný jen proto, že nezná biblické pravdy. Lidé i situace se různí. Každý křesťan se tedy musí rozhodnout, do jaké míry bude omezovat svůj kontakt s nevěřícími. Bylo by však zbytečné a nebiblické, aby se křesťané fyzicky izolovali, jak to dělali anachorité, nebo aby se cítili být nadřazeni druhým lidem jako farizeové.