Krev — nezbytná pro život
Jak může krev zachránit náš život? To nás nepochybně zajímá, protože krev je úzce spjata s naším životem. Krev roznáší kyslík po našem těle, odstraňuje oxid uhličitý, umožňuje nám přizpůsobit se teplotním změnám a pomáhá nám zdolávat choroby.
K sepětí života s krví došlo dlouho před tím, než William Harvey v roce 1628 zmapoval oběhový systém. Základní etické zásady velkých náboženství se soustřeďují na Životodárce, který se sám vyjádřil ohledně života a krve. Jeden židovsko-křesťanský právník o něm řekl: „Dává všem lidem život a dech a všechno. Od něho máme život, pohybujeme se a existujeme.“a
Lidé, kteří věří v takového Životodárce, mají důvěru, že jeho pokyny jsou k našemu trvalému dobru. Hebrejský prorok ho popsal jako toho, „kdo tě vyučuje k tvému prospěchu, kdo působí, že šlapeš cestou, kterou bys měl chodit“.
Takové ujištění u Izajáše 48:17 je součástí Bible, knihy těšící se úctě pro své mravní hodnoty, z nichž můžeme mít užitek my všichni. Co říká Bible o použítí krve lidmi? Ukazuje snad, jak lze životy zachránit krví? Bible v podstatě ukazuje, že krev je víc než jen komplexní biologická tekutina. Zmiňuje se o krvi více než 400krát a některé z těchto odkazů se přímo vztahují k záchraně života.
V jednom z prvních odkazů Stvořitel prohlásil: „Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm... Jen maso oživené krví nesmíte jíst.“ A dodal: „A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti“, a pak zatratil vraždu. (1. Mojžíšova 9:3–6, Ekumenický překlad) Řekl to Noemovi, našemu společnému předkovi, kterého si vysoce váží Židé, muslimové a křesťané. Celé lidstvo tak bylo upozorněno, že ze Stvořitelova hlediska krev reprezentuje život. To bylo více než jen dietní opatření. Jasně to zahrnovalo mravní zásadu. Lidská krev má velký význam a neměla by být zneužita. Stvořitel později připojil podrobnosti, z nichž můžeme snadno poznat mravní sporné otázky, které spojil s krví života.
Na krev opět poukázal, když dal zákoník starověkému Izraeli. Zatímco mnoho lidí má v úctě moudrost a mravní hodnoty této sbírky, jen málokdo si je vědom jejích závažných zákonů ohledně krve. Například: „Jestliže by někdo z izraelského domu nebo z cizinců, kteří přebývají mezi nimi, požil něco z krve, zaměřím svou tvář proti tomu, kdo požívá krev, a odříznu ho z jeho rodu. Neboť život těla je v krvi.“ (3. Mojžíšova 17:10, 11, Tanach) Bůh pak vysvětlil, co musel udělat lovec s mrtvým živočichem: „Vyleje jeho krev a přikryje ji zemí... Nepožiješ krev jakéhokoli těla, neboť život všeho těla je v jeho krvi. Kdokoli ji požije, bude odříznut.“ — 3. Mojžíšova 17:13, 14, Ta.
Vědci dnes vědí, že židovský zákoník podporoval dobré zdraví. Vyžadoval například, aby se výkaly ukládaly mimo tábor a zahrabaly se a aby lidé nejedli maso, které přinášelo velké riziko onemocnění. (3. Mojžíšova 11:4–8, 13; 17:15; 5. Mojžíšova 23:12, 13) Ačkoli zákon ohledně krve zrcadlil také zdravotní hlediska, zahrnoval mnohem více. Krev měla symbolický význam. Představovala život poskytnutý Stvořitelem. Zvláštním zacházením s krví tak lidé dávali najevo, jak jejich život na něm závisí. Ano, hlavním důvodem, proč neměli požívat krev, nebylo to, že je nezdravá, ale to, že má krev pro Boha zvláštní význam.
Zákon opakovaně uváděl Stvořitelův zákaz ohledně přijímání krve pro udržení života. „Nebudeš ji jíst, nýbrž ji vyleješ na zem jako vodu. Nebudeš ji jíst, aby se dobře vedlo tobě a tvým synům po tobě, když budeš dělat, co je správné.“ — 5. Mojžíšova 12:23–25, EP; 15:23; 3. Mojžíšova 7:26, 27; Ezekiel 33:25.b
V protikladu k tomu, jak dnes lidé uvažují, Boží zákon o krvi se neměl zanedbat jen proto, že nastala naléhavá situace. Během určité krize při vedení války někteří izraelští vojáci zabili zvířata a „lid se dal do jídla spolu s krví“. Bylo jim s ohledem na tuto nouzovou situaci povoleno, aby uchovali svůj život pomocí krve? Nikoli. Jejich velitel vyzdvihl, že jejich jednání bylo přesto vážnou špatností. (1. Samuelova 14:31–35) Ač je život tak drahocenný, náš Životodárce nikdy neřekl, že jeho měřítko lze v tísňové situaci ignorovat.
KREV A PRAVÍ KŘESŤANÉ
Jaký postoj zastává křesťanství v otázce záchrany lidského života krví?
Ježíš byl mužem ryzosti, a proto si ho lidé tak velmi váží. Věděl, že Stvořitel řekl, že přijímání krve je špatné a že tento zákon je závazný. Je tudíž dobrý důvod se domnívat, že Ježíš by se zastával zákona ohledně krve, i kdyby byl pod tlakem, aby jednal jinak. Ježíš „‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘“. (1. Petra 2:22, Ekumenický překlad) Tak poskytl vzor pro své následovníky včetně vzoru, jak respektovat život a krev. (Budeme ještě později uvažovat o tom, jak úzce souvisí Ježíšova krev s touto zásadní otázkou dotýkající se našeho života.)
Povšimněme si, co se stalo, když léta po Ježíšově smrti vyvstala otázka, zda ten, kdo se stane křesťanem, musí dodržovat všechny izraelské zákony. Hovořilo se o tom na zasedání křesťanského vedoucího sboru, k němuž patřili i apoštolové. Ježíšův nevlastní bratr Jakub se odvolal na spisy obsahující příkazy o krvi, které byly vydány Noemovi a izraelskému národu. Budou tyto příkazy platné i pro křesťany? — Skutky 15:1–21.
Z tohoto zasedání bylo zasláno rozhodnutí všem sborům: Křesťané se nemusí držet kodexu vydaného Mojžíšem, ale je pro ně „nutné“, aby „se zdržovali věcí obětovaných modlám a krve a zardoušeného [nevykrváceného masa] a smilstva“. (Skutky 15:22–29) Apoštolové tu nepředložili nějaký rituální či dietní předpis. Výnos určil základní mravní normu, které se raní křesťané přizpůsobili. Asi o jedno desetiletí později uznávali, že je stále ještě platné, „aby se zdržovali toho, co je obětované modlám, rovněž od krve... a od smilstva“. — Skutky 21:25.
Víme, že miliony lidí navštěvují kostely. Většina z nich by pravděpodobně souhlasila s tvrzením, že křesťanská etika zahrnuje příkaz neuctívat modly a nepodílet se na velké nemravnosti. Je však dobré si povšimnout, že apoštolové postavili otázku zdržovat se krve na stejně vysokou mravní úroveň jako vyhýbat se oněm špatnostem. Jejich výnos končil slovy: „Vystříháte-li se toho pečlivě, bude se vám dobře dařit. Buďte zdrávi!“ — Skutky 15:29.
Apoštolskému výnosu se dlouho rozumělo jako závaznému. Eusebius vypráví o mladé ženě žijící krátce před koncem druhého století, která před smrtí umučením prohlásila, že křesťanům „není povoleno jíst krev ani těch nerozumných zvířat“. Neuplatňovala právo umřít. Chtěla žít, avšak nebyla ochotná ke kompromisům vzhledem ke svým zásadám. Nevážíme si snad těch, kteří staví své zásady nad osobní výhody?
Vědec Joseph Priestley uzavřel: „Zákaz jíst krev, který byl dán Noemovi, se zdá být závazný pro celé jeho potomstvo... Jestliže si chceme vyložit zákaz apoštolů praxí prvotních křesťanů, o nichž stěží můžeme předpokládat, že by správně neporozuměli jeho podstatě a rozsahu, nemůžeme než uzavřít, že byl míněn jako absolutní a trvalý; vždyť krev nebyla pojídána žádným křesťanem po mnoho staletí.“
A CO POUŽÍVAT KREV JAKO LÉK?
Zahrnoval by biblický zákaz ohledně krve i taková lékařská použití jako transfúze, které jistě nebyly známé ve dnech Noema, Mojžíše nebo apoštolů?
Zatímco moderní léčba s využíváním krve ještě tehdy neexistovala, lékařské použití krve není nic moderního. Již po dobu asi 2 000 let byla lidská „krev považována za svrchovaný lék proti lepře“, a to jak v Egyptě, tak i jinde. Jeden lékař odhalil způsob léčby, který byl uplatněn na synovi krále Esar-Chadona v době, kdy asyrský národ představoval technologickou špičku: „[Princi] se daří mnohem lépe; král, můj pán, může být šťastný. Od 22. dne (mu) dávám pít krev, bude (ji) pít po 3 dny. Po 3 další dny (mu) dám (krev) pro vnitřní použití.“ Esar-Chadon měl co dělat s Izraelity. Protože však Izraelité měli Boží Zákon, nikdy by nepili krev jako lék.
Byla krev používána jako lék v dobách Říma? Přírodopisec Plinius (současník apoštolů) a lékař z druhého století Aretaeus podávají zprávu, že lidská krev byla ošetřením při epilepsii. Tertullian později napsal: „Vzpomeňme na ty, kteří si při představení v aréně s lačnou žízní berou čerstvou krev ničemných zločinců... a odnášejí si ji pro vyléčení své epilepsie.“ Postavil je do protikladu s jednáním křesťanů, kteří „nemají ani krev zvířat ve [svých] jídlech... Při soudních přelíčeních s křesťany jim nabízíte klobásy naplněné krví. Jste samozřejmě přesvědčeni, že právě [to] je pro ně nezákonné.“ Raní křesťané tak spíše riskovali smrt, než aby přijímali krev.
„Krev ve své běžnější podobě... nevyšla z módy jako součást lékařství a magie,“ říká se v knize Flesh and Blood (Tělo a krev). „V roce 1483 například umíral francouzský Ludvík XI. ‚Každým dnem mu bylo hůře a léky mu nic neprospívaly, ačkoli byly zvláštní povahy; úporně totiž doufal, že se zotaví lidskou krví, kterou přijímal a polykal od nějakých dětí.‘“
Co říci ke krevní transfúzi? Experimentování s ní se datuje od začátku 16. století. Thomas Bartholin (1616–80), profesor anatomie na univerzitě v Kodani, namítal: ‚Ti, kteří zavlékají používání lidské krve pro vnitřní léčbu chorob, ji zřejmě zneužívají a těžce hřeší. Kanibalové jsou zatracováni. Proč si tedy neošklivíme ty, kteří poskvrňují své hrdlo lidskou krví? Podobné je přijímání krve z proříznuté žíly, jak ústy, tak nástroji pro transfúzi. Ti, kdo provádějí takové operace, jsou podrobeni hrůze z božského zákona, jímž je zakázáno jedení krve.‘
Přemýšliví lidé v minulých staletích tudíž uznávali, že biblický zákon se vztahoval jak na přijímání krve do žil, tak na její přijímání ústy. Bartholin uzavřel: „Každý způsob přijímání [krve] slouží jednomu a témuž účelu: že touto krví je nemocné tělo oživeno nebo uzdravováno.“
Tento přehled by nám mohl pomoci, abychom porozuměli neoddiskutovatelnému náboženskému postoji, který zaujímají svědkové Jehovovi. Vysoce si váží života a vyhledávají kvalitní lékařskou péči. Jsou však rozhodnuti nepřestupovat Boží měřítko, které je důsledné: Ti, kteří si váží života jako daru od Svořitele, se nesnaží uchovat si život přijímáním krve.
Po léta jsme slyšeli tvrzení, že krev zachraňuje život. Lékaři mohou vyprávět o případech, kdy někdo akutně ztratil krev, dostal transfúzi, a pak se jeho stav rychle vylepšil. Proto se snad můžeme ptát: ‚Jak moudré nebo nemoudré je to z lékařského stanoviska?‘ Jsou uváděny lékařské podklady na podporu léčby krví. Je tedy na nás samotných, abychom si opatřili informace, které by nám po náležitém poučení umožnily volbu ohledně krve.
[Poznámky pod čarou]
a Pavel ve Skutcích 17:25, 28, Překlad nového světa Svatých písem.
b Podobné zákazy byly později napsány v Koránu.
[Rámeček na straně 4]
„Postřehy uvedené zde v přesném a metodickém návodu [ve Skutcích 15. kap.], jsou charakterizovány jako nepostradatelné, a tak předkládají nejsilnější důkaz, že v myslích apoštolů to nebylo dočasným uspořádáním nebo prozatímním opatřením.“ — Profesor Édouard Reuss, Univerzita ve Štrasburku.
[Rámeček a obrázek na straně 5]
Martin Luther poukázal na důsledky apoštolského výnosu: „Chceme-li teď mít církev, která by byla v souladu s tím zasedáním... musíme učit a trvat na tom, že žádný kníže, pán, měšťan nebo sedlák nebude jíst husy, srnčí, jelení nebo vepřové vařené v krvi ... A měšťané i sedláci se musí zdržovat zejména krvavé klobásy a jelita.“
[Podpisek]
Dřevořez od Lukáše Cranacha
[Rámeček na straně 6]
„Bůh a lidé pohlížejí na věci ve velmi odlišném světle. Co se zdá důležité našemu oku, je velmi často bez významu, je-li hodnoceno nekonečnou moudrostí; a co se nám zdá nicotné, má často obrovský význam u Boha. Bylo tomu tak od počátku.“ — „Šetření o zákonnosti jedení krve“, Alexander Pirie, 1787 [angl.].
[Obrázek na straně 3]
Medicína a umělec od Carla Zigrossera/Dover Publications
[Obrázek na straně 4]
Na historickém zasedání křesťanský vedoucí sbor potvrdil, že Boží zákon o krvi je stále závazný
[Obrázek na straně 7]
Raní křesťané odmítali přestoupit Boží zákon o krvi bez ohledu na následky
[Podpisek]
Malba od Gérôma, 1883, s laskavým svolením Walters Art Gallery, Baltimore