1. kapitola

Proč by měl mít Jehova svědky?

SVĚDKOVÉ JEHOVOVI jsou po celém světě známí tím, že všude vytrvale mluví s lidmi o Jehovovi Bohu a jeho Království. Mají také pověst lidí, kteří se drží své víry přes všechen odpor, i tváří v tvář smrti.

„Hlavními oběťmi náboženského pronásledování ve Spojených státech ve dvacátém století byli svědkové Jehovovi,“ píše se v knize The Court and the Constitution (Soud a ústava, 1987) od Archibalda Coxe. „Svědky Jehovovy. . . šikanovaly a pronásledovaly vlády celého světa,“ říká Tony Hodges. „V nacistickém Německu byli vyhledáváni a posíláni do koncentračních táborů. Během druhé světové války byla [Watch Tower] Society zakázána v Austrálii i v Kanadě. . . Nyní [v 70. letech] jsou svědkové Jehovovi pronásledováni v Africe.“ — Jehovah’s Witnesses in Africa (Svědkové Jehovovi v Africe), vydání z roku 1985.

Proč takové pronásledování? Co je cílem kázání? Byli svědkové Jehovovi skutečně pověřeni Bohem? A proč by měl mít vůbec Jehova svědky — a k tomu ještě nedokonalé lidi? Odpovědi souvisejí se spornými otázkami, které se řeší v univerzálním soudním případu — zdaleka nejzávažnějším případu, o jaký se kdy vedl a povede spor. Musíme prozkoumat tyto sporné otázky, máme-li pochopit, proč má Jehova svědky a proč jsou tito svědkové ochotni snášet i ten nejtvrdší odpor.

Jehovova svrchovanost napadena

Tyto životně důležité otázky se točí kolem oprávněnosti svrchovaného neboli nejvyššího panství Jehovy Boha. Jehova je univerzální Svrchovaný Panovník, protože je Stvořitel, Bůh a je Všemohoucí. (1. Mojž. 17:1; 2. Mojž. 6:3; Zjev. 4:11) Právem tedy panuje nade vším v nebi i na zemi. (1. Par. 29:12, pozn. pod čarou v Rbi8) Svou svrchovanost však vždy uplatňuje s láskou. (Srovnej Jeremjáše 9:24.) Co tedy žádá na oplátku od svých inteligentních tvorů? Aby ho milovali a aby si vážili jeho svrchovanosti. (Žalm 84:10) A přesto byla před mnoha tisíci lety Jehovova oprávněná svrchovanost vyzývavě napadena. Jak a kým? Osvětluje to první kniha Bible, První Mojžíšova.

Vypráví o tom, že Bůh stvořil první lidskou dvojici, Adama a Evu, a dal jim krásný domov v jedné zahradě. Uložil jim také tento zákaz: „Z každého stromu zahrady smíš do sytosti jíst, ale ze stromu poznání dobrého a špatného, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš.“ (1. Mojž. 2:16, 17) Co byl ten „strom poznání dobrého a špatného“ a co by znamenalo pojíst z něho?

Byl to doslovný strom, ale Bůh jej použil k určitému symbolickému účelu. Vzhledem k tomu, že jej nazval „strom poznání dobrého a špatného“ a že první lidské dvojici přikázal, aby z něho nejedla, strom vhodně symbolizoval Boží právo určovat, co je pro lidi „dobré“ (co se Bohu líbí), a co je pro ně „špatné“ (co se Bohu nelíbí). Existence toho stromu byla tedy pro člověka zkouškou, zda si váží Boží svrchovanosti. Je smutné, že první lidská dvojice Boha neposlechla a jedla zakázané ovoce. Zklamala v této jednoduché, a přitom hluboké zkoušce poslušnosti a ocenění. — 1. Mojž. 3:1–6.

Tato zdánlivá maličkost znamenala vzpouru proti Jehovově svrchovanosti. Jak to? Porozumíme-li tomu, jakým způsobem jsme my lidé utvořeni, porozumíme také, jaký význam má to, co Adam a Eva udělali. Když Jehova stvořil první lidskou dvojici, dal jí pozoruhodný dar — svobodnou vůli. Doplnil tento dar tím, že dal lidem určité duševní schopnosti, k nimž patřila vnímavost, rozum a soudnost. (Hebr. 5:14) Nebyli jako nemyslící roboti, a nebyli ani jako zvířata, která se řídí převážně instinktem. Jejich svoboda však byla relativní, podřízená Božím zákonům. (Srovnej Jeremjáše 10:23, 24.) Adam a Eva si zvolili, že pojedí zakázané ovoce. Tak tedy zneužili své svobody. Co je dovedlo k takovému jednání?

Bible vysvětluje, že na svévolnou dráhu odporu a vzdoru vůči Bohu se ještě předtím dal jeden Boží duchovní tvor. Ten se později stal známým jako Satan. V Edenu promluvil skrze hada a odvedl Evu, a jejím prostřednictvím Adama, od podřízenosti Božímu svrchovanému panství. (Zjev. 12:9) Adam a Eva pojedli ze stromu, a tím postavili svůj úsudek nad úsudek Boží a naznačili, že si chtějí sami určovat, co je dobré a co je špatné. — 1. Mojž. 3:22.

Sporná otázka, která tak vznikla, zní: Má Jehova právo panovat nad lidstvem a uplatňuje svou svrchovanost v nejlepším zájmu svých poddaných? Tato sporná otázka byla zřetelně obsažena v hadových slovech k Evě: „Je to skutečně tak, že Bůh řekl: Nesmíte jíst z každého stromu zahrady?“ To vzbudilo myšlenku, že Bůh ženě a jejímu manželovi neprávem odpírá něco dobrého. — 1. Mojž. 3:1.

Vzpoura v Edenu vyvolala ještě jednu spornou otázku: Mohou být lidé ve zkoušce věrní Bohu? Tato spřízněná sporná otázka jasně vyvstala o 24 století později ve spojitosti s věrným Jobem. Satan, ‚hlas‘ za hadem, otevřeně napadl Jehovu, když řekl: „Bojí se Job Boha nadarmo?“ A vznesl obvinění: „Nepostavil jsi sám plot okolo něho a okolo jeho domu a okolo všeho, co má všude kolem? Dílu jeho rukou jsi požehnal a jeho hospodářská zvířata se rozšířila po zemi.“ Satan tak naznačil, že Jobova přímost pramení ze sobectví. Obvinil jej dále: „Kůži za kůži, a všechno, co člověk má, dá ve prospěch své duše.“ A protože ‚na zemi nebyl nikdo jako Job‘, jak řekl Jehova, Satan tím vlastně tvrdil, že dokáže od Boha odvrátit kteréhokoli jeho služebníka. (Job 1:8–11; 2:4) Tak byli nepřímo napadeni všichni Boží služebníci, pokud jde o jejich ryzost a věrnou oddanost vůči Boží svrchovanosti.

Jakmile byly jednou sporné otázky nadhozeny, musely být vyřešeny. Uplynulý čas — již asi 6 000 let — a bídné selhání lidských vlád jasně dokazují, že lidé potřebují Boží svrchované panství. Ale touží po něm? Existují vůbec lidé, kteří dávají najevo, že ze srdce uznávají Jehovovu oprávněnou svrchovanost? Ano! Jehova má své svědky. Ale než budeme uvažovat o jejich svědectví, prozkoumejme nejprve, co znamená být svědkem.

Co znamená být svědkem

Slova v původních jazycích, překládaná jako „svědek“, pomáhají hlouběji pochopit, co znamená být svědkem pro Jehovu. Podstatné jméno, které se v Hebrejských písmech překládá jako „svědek“ (ʽed), je odvozeno od slovesa (ʽud), jež znamená „vracet se“ nebo „opakovat, dělat znovu“. O podstatném jménu (ʽed) říká Theological Wordbook of the Old Testament (Teologický slovník Starého zákona): „Svědek je ten, kdo opakováním důrazně potvrzuje své svědectví. Slovo [ʽed] zdomácnělo v právnickém jazyce.“ A Comprehensive Etymological Dictionary of the Hebrew Language for Readers of English (Velký etymologický slovník hebrejského jazyka pro anglické čtenáře) dodává: „Pův[odní] význam [slovesa ʽud] byl pravd[ěpodobně] ‚říkal opakovaně a důrazně‘.“

Řecká slova v Křesťanských písmech, překládaná jako „svědek“ (martys) a „svědčit“ (martyreó), měla také právnický obsah, ačkoli časem nabyla širšího významu. Podle Theological Dictionary of the New Testament (Teologický slovník Nového zákona) „pojem svědek [se používá] jak ve smyslu svědectví o ověřitelných skutečnostech, tak ve smyslu svědectví pro pravdu, totiž oznamování a vyznávání přesvědčení“. Svědek tedy předkládá skutečnosti ze své přímé osobní znalosti nebo prohlašuje názory či pravdy, o nichž je přesvědčen.a

Věrnost křesťanů v prvním století posunula význam slova „svědek“ o krok dále. Mnozí z těch raných křesťanů vydávali svědectví při pronásledování a tváří v tvář smrti. (Sk. 22:20; Zjev. 2:13) Díky tomu někdy ve druhém století našeho letopočtu nabylo řecké slovo pro svědka (martys, od něhož pochází i slovo „martyrium“ neboli mučednictví) významu, který se uplatňoval na osoby ochotné „vážnost svého svědectví nebo vyznání zpečetit smrtí“. Neříkalo se jim svědkové proto, že umírali; spíše umírali proto, že byli věrně oddanými svědky.

Kdo tedy byli raní Jehovovi svědkové? Kdo byl ochoten „opakovaně a důrazně“ prohlašovat — slovy a způsobem života —, že Jehova je právoplatný Svrchovaný Panovník, hodný toho, aby vládl? Kdo byl ochoten zachovat ryzost Bohu až do smrti?

Raní Jehovovi svědkové

Apoštol Pavel říká: „Nás tedy obklopuje tak velký oblak [řecky nefos, což znamená velké množství oblaků] svědků.“ (Hebr. 12:1) Tento „velký oblak“ svědků se začal vytvářet krátce po vzpouře proti Božímu svrchovanému panství, k níž došlo v Edenu.

V dopise Hebrejcům 11:4 Pavel označuje jako prvního Jehovova svědka Abela a říká: „Vírou obětoval Abel Bohu cennější oběť než Kain a skrze tuto víru obdržel svědectví, že je spravedlivý, neboť Bůh vydával svědectví ohledně jeho darů; a ačkoli zemřel, přece skrze ni mluví.“ Jak sloužil Abel jako svědek pro Jehovu? Odpověď souvisí s tím, proč byla Abelova oběť „cennější“ než Kainova.

Prostě řečeno, Abel přinesl správný obětní dar se správnou pohnutkou a podpořil jej správnými skutky. Jako dar přinesl krvavou oběť představující život prvorozených jeho stáda — kdežto Kain obětoval neživé plody. (1. Mojž. 4:3, 4) Kainovou pohnutkou k oběti nebyla víra, jež činila Abelův obětní dar přijatelným. Kain potřeboval pozměnit své uctívání. Místo toho však dal najevo svůj špatný postoj srdce tím, že zavrhl Boží radu a varování, a věrného Abela zavraždil. — 1. Mojž. 4:6–8; 1. Jana 3:11, 12.

Abel projevoval víru, kterou jeho rodiče postrádali. Svou věrností dával najevo své přesvědčení, že Jehovova svrchovanost je oprávněná a zasloužená. Během přibližně sta let, kdy žil, dokázal, že člověk může být věrný Bohu až do té míry, že své svědectví zpečetí smrtí. A Abelova krev dál „mluví“, protože inspirovaná zpráva o jeho mučednictví se zachovala v Bibli pro budoucí generace.

Asi pět století po Abelově smrti začal Enoch ‚chodit s Bohem‘, žít v souladu s Jehovovými normami dobrého a špatného. (1. Mojž. 5:24) Tou dobou již odmítnutí Boží svrchovanosti vedlo k rozhojnění bezbožných zvyklostí mezi lidmi. Enoch byl přesvědčen, že nejvyšší Svrchovaný Panovník zasáhne proti bezbožníkům, a Boží duch ho pohnul k tomu, aby ohlašoval jejich budoucí zničení. (Juda 14, 15) Enoch zůstal věrným svědkem až do smrti; Jehova ho totiž „vzal“, zřejmě aby ho uchránil před násilnou smrtí z rukou nepřátel. (Hebr. 11:5) Tak mohlo být Enochovo jméno přidáno do rozrůstajícího se „velkého oblaku svědků“ z předkřesťanských dob.

Lidské záležitosti dále prostupoval duch bezbožnosti. Během života Noema, který se narodil asi 70 let po Enochově smrti, sestoupili na zemi Boží andělští synové, zjevně zhmotnělí v lidské podobě, a žili s přitažlivými ženami. Potomstvo, které měli, bylo známé jako Nefilim; byli to mezi lidmi obři. (1. Mojž. 6:1–4) Co přineslo toto nepřirozené spojení duchovních tvorů s lidmi a jimi zplozené hybridní potomstvo? Inspirovaná zpráva odpovídá: „Jehova tedy viděl, že špatnost člověka na zemi je hojná a že každý sklon myšlenek jeho srdce je po celou dobu jenom špatný. Tak Bůh viděl zemi, a pohleďme, byla zkažená, protože všechno tělo zkazilo svou cestu na zemi.“ (1. Mojž. 6:5, 12) Jak smutné bylo, že země, Boží podnož, byla „plná násilí“! — 1. Mojž. 6:13; Iz. 66:1.

Naproti tomu „Noe byl spravedlivý muž“ a „prokázal se mezi svými současníky jako bezúhonný“. (1. Mojž. 6:9) Svou podřízenost Boží svrchovanosti dokazoval tím, že jednal, ‚právě jak mu Bůh přikázal‘. (1. Mojž. 6:22) Ve víře „postavil archu k záchraně své domácnosti“. (Hebr. 11:7) Ale Noe byl víc než jen stavitel; jako „kazatel [nebo zvěstovatel] spravedlnosti“ varoval před přicházejícím zničením. (2. Petra 2:5) Ale i přes Noemovo smělé vydávání svědectví si ta ničemná generace ‚nepovšimla‘, „dokud nepřišla potopa a všechny je nesmetla“. — Mat. 24:37–39.

Jehova měl svědky také mezi patriarchy žijícími po potopě, po Noemově době. Abraham, Izák, Jákob a Josef jsou uvedeni mezi prvními v oblaku předkřesťanských svědků. (Hebr. 11:8–22; 12:1) Svou podporu Jehovovy svrchovanosti dokazovali tím, že zachovávali ryzost. (1. Mojž. 18:18, 19) Tak přispěli k posvěcení Jehovova jména. Nehledali bezpečnost v nějakém pozemském království, ale naopak „veřejně oznamovali, že jsou cizími lidmi a dočasnými usedlíky v zemi“, a ve víře ‚očekávali město, které má skutečné základy a jehož stavitelem a původcem je Bůh‘. (Hebr. 11:10, 13) Přijímali Jehovu jako svého Panovníka a zakotvili svou naději ve slíbeném nebeském Království, jež bude vyjádřením jeho oprávněné svrchovanosti.

V 16. století př. n. l. byli Abrahamovi potomci otroky a potřebovali osvobození z egyptského područí. Právě tehdy se stali Mojžíš a jeho bratr Áron klíčovými postavami v ‚bitvě bohů‘. Předstoupili před faraóna a oznámili Jehovovo ultimátum: „Pošli můj lid pryč.“ Ale pyšný faraón zatvrdil své srdce; nechtěl ztratit velký národ pracovitých otroků. „Kdo je Jehova,“ odpověděl, „že bych měl poslechnout jeho hlas a poslat Izrael pryč? Jehovu vůbec neznám, a co víc, Izrael nehodlám poslat pryč.“ (2. Mojž. 5:1, 2) Takovou opovržlivou odpovědí faraón, který byl sám pokládán za živého boha, odmítl uznat Jehovovo Božství.

Když tímto způsobem vznikla sporná otázka božství, Jehova začal prokazovat, že je pravý Bůh. Faraón prostřednictvím svých kněží provozujících magii povolal spojenou moc egyptských bohů, aby se postavil proti Jehovově moci. Ale Jehova seslal deset ran — Mojžíš a Áron ohlásili každou z nich —, aby dokázal svou vládu nad zemskými živly a tvory, a tím i svou nadřazenost nad egyptskými bohy. (2. Mojž. 9:13–16; 12:12) Po desáté ráně vyvedl „silnou rukou“ Izrael z Egypta. — 2. Mojž. 13:9.

Od Mojžíše, „nejmírnějšího ze všech lidí“, to vyžadovalo velkou odvahu a víru, aby předstoupil před faraóna, a ne jednou, ale mnohokrát. (4. Mojž. 12:3) Mojžíš však nikdy neoslaboval poselství, které na Jehovův příkaz předával faraónovi. Ani hrozba smrtí nemohla umlčet jeho svědectví. (2. Mojž. 10:28, 29; Hebr. 11:27) Mojžíš byl svědkem v pravém slova smyslu; svědčil „opakovaně a důrazně“ o Jehovově Božství.

Po osvobození z Egypta v roce 1513 př. n. l. napsal Mojžíš knihu Genesis. Tak začala nová éra — éra psaní Bible. Mojžíš zřejmě napsal knihu o Jobovi, a do jisté míry tedy rozuměl sporné otázce mezi Bohem a Satanem. Ale jak psaní Bible pokračovalo, sporné body ohledně Boží svrchovanosti a ryzosti člověka byly jasně zaznamenávány; všichni zúčastnění tedy mohli získat plné poznání těchto velkých sporných otázek. Mezitím položil Jehova v roce 1513 př. n. l. základ pro vytvoření národa svědků.

Národ svědků

Ve třetím měsíci po odchodu z Egypta uvedl Jehova Izraelity do výlučného smluvního vztahu k sobě a učinil z nich svůj „zvláštní majetek“. (2. Mojž. 19:5, 6) Nyní s nimi prostřednictvím Mojžíše jednal jako s národem a dal jim teokratickou vládu založenou na smlouvě Zákona, která se stala jejich státní ústavou. (Iz. 33:22) Byli Jehovovým vyvoleným lidem organizovaným tak, aby zastupovali Jehovu jako svého Svrchovaného Pána.

V následujících staletích však národ vždy neuznával Jehovovu svrchovanost. Když se Izrael usídlil v Zaslíbené zemi, někdy odpadal k uctívání démonských bohů jiných národů. Izraelité neposlouchali Jehovu jako svého právoplatného Svrchovaného Panovníka, a on proto dovoloval, aby byli drancováni, a tak se zdálo, že bohové národů jsou silnější než Jehova. (Iz. 42:18–25) Ale v 8. století př. n. l. Jehova předložil bohům národů otevřenou výzvu, aby se tento mylný dojem vyjasnil a vyřešila se otázka, kdo je pravý Bůh.

Skrze proroka Izajáše pronesl výzvu: „Kdo to mezi nimi [bohy národů] může povědět [přesně prorokovat]? Anebo mohou způsobit, abychom slyšeli dokonce první věci [tedy věci předem]? Ať [jako bohové] opatří své svědky, aby byli prohlášeni za spravedlivé, nebo ať [lidé z národů] slyší a řeknou: ‚To je pravda!‘“ (Iz. 43:9) Ano, ať bohové národů opatří svědky, kteří by mohli o proroctví svých bohů dosvědčit: „To je pravda!“ Ale žádný z takových bohů nemohl předvést pravé svědky svého božství.

Jehova objasnil Izraeli jeho odpovědnost při řešení otázky, kdo je pravý Bůh. Řekl: „Jste moji svědkové. . ., ano můj sluha, kterého jsem vyvolil, abyste poznali a věřili ve mne a abyste rozuměli, že jsem Týž. Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a po mně nadále nebyl žádný. Já — já jsem Jehova a kromě mne není zachránce. Sám jsem sděloval a zachraňoval a působil, aby to bylo slyšet, když mezi vámi nebyl žádný cizí bůh. Jste tedy moji svědkové. . . a já jsem Bůh.“ — Iz. 43:10–12.

Jehovův lid Izrael tedy tvořil národ svědků. Mohli důrazně potvrzovat Jehovovu oprávněnou, zaslouženou svrchovanost. Na základě svých minulých zkušeností mohli s přesvědčením hlásat, že Jehova je velký Osvoboditel svého lidu a Bůh pravého proroctví.

Svědectví o Mesiášovi

Ačkoli onen „velký oblak“ předkřesťanských svědků poskytl hojné svědectví, sporné otázky vzhledem k Bohu přece nebyly úplně vyřešeny. Proč? V Bohem ustanovený čas, až se jasně projeví, že lidé potřebují Jehovovo panství a že si neumějí sami úspěšně vládnout, totiž Jehova zcela jistě vykoná rozsudek nad každým, kdo odmítá uznávat jeho oprávněnou autoritu. Kromě toho nadhozené sporné otázky sahaly daleko za lidskou sféru. V Edenu se vzbouřil anděl, a tak otázka ryzosti vůči Božímu svrchovanému panství sahala až k Božím nebeským tvorům a vztahovala se i na ně. Proto Jehova chtěl, aby jeden duchovní syn přišel na zemi, kde Satan bude mít možnost plnou měrou ho vyzkoušet. Tento duchovní syn má dostat příležitost dokonale vyřešit otázku, zda někdo bude věrný Bohu v každé zkoušce, do níž bude postaven. Pokud by tedy tento Boží syn prokázal věrnou oddanost, má být pověřen, aby jednal jako Jehovův velký obhájce, jenž zahubí ničemné a dovede do konce původní Boží předsevzetí týkající se země.

Ale podle čeho má být tento Boží syn poznán? V Edenu Jehova slíbil „semeno“, které zhmoždí Odpůrci, ‚hadovi‘, hlavu a ospravedlní Boží svrchovanost. (1. Mojž. 3:15) Prostřednictvím hebrejských proroků poskytl Jehova mnoho podrobností o tomto mesiášském „semeni“ — o jeho původu a činnosti, a dokonce i o čase, kdy se objeví. — 1. Mojž. 12:1–3; 22:15–18; 49:10; 2. Sam. 7:12–16; Iz. 7:14; Dan. 9:24–27; Mich. 5:2.

V polovině 5. století př. n. l. byla Hebrejská písma dokončena; proroctví byla zaznamenána a čekala na Mesiáše, který je naplní. O svědectví tohoto svědka — ano, Božího největšího svědka — se bude uvažovat v následující kapitole.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 11]

Lidé se mohou rozhodnout, zda budou mít užitek z Jehovovy svrchovanosti. Ale nejdříve o ní musí slyšet

[Praporek na straně 13]

Abel byl první Jehovův svědek

[Praporek na straně 14]

Enoch vydával svědectví o Božím rozsudku nad bezbožníky

[Praporek na straně 17]

Jehova objasnil celému národu odpovědnost být jeho svědky

[Praporek na straně 18]

‚Jste moji svědkové. . . a já jsem Bůh‘

[Obrázek na straně 10]

Události v Edenu vyvolaly závažné sporné otázky: Je Jehovova svrchovanost oprávněná? Budou mu jeho tvorové věrní?

[Obrázek na straně 15]

Noe byl kazatelem spravedlnosti předtím, než Bůh zničil svět potopou

[Obrázek na straně 16 a 17]

Mojžíš a Áron důrazně svědčili faraónovi o Jehovově Božství