16. kapitola

Shromáždění — k uctívání, poučování a povzbuzení

DŮLEŽITOU částí činnosti svědků Jehovových jsou sborová shromáždění. I za velmi obtížných okolností se svědkové snaží účastnit se svých shromáždění pravidelně, v souladu s biblickou vybídkou: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům, a neopouštějme své shromažďování, jak někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujme jeden druhého, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“ (Hebr. 10:24, 25) Kde je to možné, pořádá každý sbor shromáždění třikrát týdně v celkovém rozsahu 4 hodin a 45 minut. Avšak povaha shromáždění i jejich četnost se měnily podle toho, co bylo v které době třeba.

Význačným rysem křesťanských shromáždění v prvním století byly projevy zázračných darů ducha. Proč? Prostřednictvím těchto darů totiž Bůh vydával svědectví o tom, že již nepoužívá židovský náboženský systém, ale že jeho duch spočívá nyní na nově utvořeném křesťanském sboru. (Sk. 2:1–21; Hebr. 2:2–4) Na shromážděních prvních křesťanů byly předkládány modlitby, zpívaly se chvály Bohu a důraz se kladl na prorokování (totiž na zjevování božské vůle a předsevzetí) a na poučování, které by budovalo posluchače. Tito křesťané žili v době, kdy probíhal úžasný vývoj ve spojitosti s Božím předsevzetím. Potřebovali mu porozumět a vědět, jak mají pracovat v souladu s ním. Někteří křesťané si však na shromážděních nepočínali vyrovnaně, a jak Bible ukazuje, potřebovali rady, aby se všechno dělo tím nejprospěšnějším způsobem. — 1. Kor. 14:1–40.

Projevily se rysy, jimiž se vyznačovala shromáždění prvních křesťanů, také při schůzkách badatelů Bible v sedmdesátých letech 19. století a později?

Jak se naplňovaly duchovní potřeby raných badatelů Bible

Charles Taze Russell a malá skupina jeho společníků v Allegheny a okolí (Pensylvánie) vytvořili roku 1870 třídu s cílem studovat Bibli. Pořádali shromáždění, a proto postupně rostli v lásce k Bohu a jeho Slovu a postupně se dozvídali, co Bible sama učí. Na těchto shromážděních se nevyskytovalo žádné zázračné mluvení jazyky. Proč? Takové zázračné dary splnily svůj účel v prvním století, a podle biblické předpovědi ustaly. „Dalším krokem kupředu,“ vysvětlil bratr Russell, „byl projev ovoce Ducha, jak naprosto jasně ukazuje sv. Pavel.“ (1. Kor. 13:4–10) Dále bylo stejně jako v prvním století třeba konat naléhavé evangelizační dílo, a k tomu potřebovali být povzbuzeni. (Hebr. 10:24, 25) Zanedlouho měli každý týden dvě pravidelná shromáždění.

Bratr Russell si uvědomoval, že je důležité, aby Jehovovi služebníci byli jednotným lidem, ať jsou kdekoli po celé zeměkouli. Proto v roce 1879, krátce potom, kdy začala vycházet Strážná věž, byli čtenáři tohoto časopisu vybídnuti, aby požádali o návštěvu bratra Russella nebo někoho z jeho společníků. Jasně bylo zdůrazněno: „Žádný poplatek ani přijímání peněz.“ Když přišlo několik žádostí, vydal se bratr Russell na jednoměsíční cestu, během níž se dostal až do Lynnu ve státě Massachusetts, a na každé zastávce se konala čtyř až šestihodinová shromáždění v jednom dni. Hlavním námětem byly „Věci týkající se Božího Království“.

Počátkem roku 1881 bratr Russell vybízel čtenáře Strážné věže, kteří ve svém okolí ještě neměli pravidelná shromáždění: „Zaveďte si je u sebe doma s vlastní rodinou nebo i s několika dalšími, které to snad zajímá. Čtěte, studujte, chvalte a uctívejte společně, a kde se dva nebo tři sejdete v Jeho jménu, bude uprostřed vás Pán — váš učitel. Takovou povahu měla některá shromáždění církve za apoštolských dnů. (Viz Filemonovi 2.)“

Program shromáždění se vyvíjel postupně. Byly sice předkládány návrhy, ale každé místní skupině se ponechávalo rozhodování o tom, co je pro jejich poměry nejlepší. Někdy pronesl nějaký řečník přednášku, ale větší důraz se kladl na shromáždění, na nichž se mohl každý bez zábran podílet. Zpočátku některé třídy badatelů Bible na shromážděních příliš nepoužívaly publikace Společnosti, ale cestující služebníci, poutníci, jim pomohli pochopit, jakou to má hodnotu.

Po vydání několika svazků Millennial Dawn (Úsvit milénia) se začaly právě tyto svazky používat jako základ pro studium. V roce 1895 začaly být studijní skupiny známé jako biblické studijní kroužky Úsvitu.a V Norsku o nich někteří později mluvili jako o „shromážděních ke čtení a rozhovorům“ a dodávali: „Předčítaly se úryvky z knih bratra Russella, a když měl někdo komentář nebo otázky, zvedl ruku.“ Bratr Russell doporučoval, aby se při takovém studiu používaly rozmanité překlady Písem, poznámky na okraji v Bibli a biblické konkordance. Studium se často konalo ve středně velkých skupinách v soukromých domech, a to večer, podle toho, jak to které skupině vyhovovalo. Bylo vlastně předchůdcem dnešního sborového studia knihy.

Bratr Russell si uvědomoval, že nestačí jen studovat naukové záležitosti. Je zapotřebí vyjadřovat oddanost, aby na lidské srdce působilo ocenění pro Boží lásku a touha ctít Boha a sloužit mu. Třídy byly vybízeny, aby k tomu účelu pořádaly každý týden zvláštní shromáždění. Někdy se o nich mluvilo jako o „domácích shromážděních“, protože se konala v soukromých domech. Na programu byly modlitby, písně chvály a takzvaná svědectví vyprávěná účastníky.b Tato svědectví někdy zahrnovala i povzbuzující zkušenosti; mluvilo se však i o zkouškách, těžkostech a nejistotách, které přítomní v poslední době zažili. Na některých místech tato shromáždění neplnila dostatečně svůj účel, protože se příliš stavělo do popředí vlastní já. Ve Strážné věži byly předloženy laskavé návrhy ke zlepšení.

Když Edith Brenisenová, manželka jednoho z tehdejších poutníků ve Spojených státech, vzpomínala na ta shromáždění, řekla: „Byl to večer rozjímání o Jehovově láskyplné péči a úzkého společenství s našimi bratry a sestrami. Jak jsme naslouchali některým jejich zkušenostem, lépe jsme je poznávali. Když jsme pozorovali jejich věrnost a viděli jsme, jak překonávají své těžkosti, často nám to pomohlo odstranit některé naše vlastní nejistoty.“ Časem se však jasně ukázalo, že shromáždění, jež byla určena k vyzbrojení všech pro evangelizační dílo, byla ještě mnohem prospěšnější.

Způsob, jak na některých místech probíhalo nedělní shromáždění, dělal bratrům starosti. Některé třídy se pokoušely rozebírat Bibli verš po verši. Někdy však rozdíl názorů na význam veršů nebyl vůbec budující. Pro zlepšení situace někteří ve sboru v kalifornském Los Angeles vypracovali osnovy pro studium Bible podle námětů. Otázky a odkazy si měli všichni ve třídě prozkoumat před shromážděním. V roce 1902 opatřila Společnost Bibli obsahující „Bereinské biblické studijní pomůcky“, k nimž patřil index námětů.c Pro další zjednodušení práce vycházely ve Strážné věži od 1. března 1905 osnovy pro sborovou rozpravu s otázkami a také s odkazy na Bibli a na publikace Společnosti, což byla pomoc při hlubším studiu. Byly vydávány až do roku 1914. Tou dobou byly vydány studijní otázky ke svazkům Studies in the Scriptures (Studie Písem), aby se používaly jako základ Bereinských studií.

Všechny třídy měly k dispozici stejnou látku, ale počet týdenních shromáždění se různil, od jednoho do čtyř a i více, podle toho, jak si to v místě uspořádali. V Colombu na Ceylonu (nyní Srí Lanka) se od roku 1914 konala shromáždění vlastně sedm dní v týdnu.

Badatelé Bible byli povzbuzováni, aby se učili studovat látku do hloubky, ‚všechno zkoušet‘, vyjadřovat myšlenky vlastními slovy. (1. Tes. 5:21, KB) Bratr Russell je pobízel, aby studijní látku důkladně a bez zábran prohovořili. Upozorňoval také: „Nikdy nezapomínejte, že naší Normou je Bible, a i kdyby snad naše pomůcky jakkoli pocházely od Boha, jsou to ‚pomůcky‘, a ne náhrada za Bibli.“

Slavnost na připomínku Pánovy smrti

Asi od roku 1876 pořádali badatelé Bible každoročně slavnost na připomínku Pánovy smrti.d Zpočátku se skupina v pensylvánském Pittsburghu a okolí scházela v domě jednoho z přátel. Do roku 1883 se tam již účast rozrostla asi na sto přítomných a používal se najatý sál. V roce 1905 se bratři v Pittsburghu rozhodli zajistit si prostorný sál Carnegie Hall, aby se tam vešlo tolik lidí, kolik jich očekávali.

Badatelé Bible rozpoznali, že to má být výroční obřad, ne takový, který by se měl konat každý týden. Datum obřadu odpovídalo 14. nisanu v židovském kalendáři, tedy času Ježíšovy smrti. Během let byl poněkud upřesněn způsob vypočítávání tohoto data.e Badatelé Bible se však hlavně zajímali o význam samotné události.

Přestože se badatelé Bible scházeli k této slavnosti ve skupinách různé velikosti a na mnoha místech, každý, kdo se mohl připojit k bratrům v Pittsburghu, byl vítán. Zejména v letech 1886–1893 byli čtenáři Strážné věže zváni, aby pokud možno přijeli do Pittsburghu, a opravdu se tam sjížděli z různých částí Spojených států i z Kanady. Nejenže jim to umožnilo prožít spolu Památnou slavnost, ale pomáhalo jim to také utužovat pouta duchovní jednoty. Jak ve Spojených státech, tak v jiných částech světa však počet tříd rostl. Nebylo již tedy praktické, aby se snažili sejít se na jednom místě. Uvědomili si, že víc dobrého se dosáhne, když se shromáždí se spoluvěřícími v okolí vlastního domova.

Jak poukázala Strážná věž, k víře ve výkupné se hlásili mnozí a nikomu se nebránilo přijít na výroční slavnost. Tato událost však měla zvláštní význam pro ty, kdo opravdu patřili ke Kristovu „malému stádu“, k těm, kdo se budou podílet na nebeském Království. Když Ježíš večer před svou smrtí zavedl Památnou slavnost a prohlásil: „Stále to čiňte na mou památku“, řekl to těm, jimž byla nabídnuta taková naděje. — Luk. 12:32; 22:19, 20, 28–30.

Zejména od třicátých let se začali objevovat členové „velkého zástupu“ jiných ovcí. (Zjev. 7:9, 10; Jan 10:16) V té době se jim říkalo Jonadabové. Strážná věž je poprvé výslovně pozvala na Památnou slavnost ve svém vydání z 15. února 1938, angl. Psalo se tam: „Ať se 15. dubna po šesté hodině večer každá skupina pomazaných shromáždí a slaví Památnou slavnost a ať jsou přítomni i jejich druhové Jonadabové.“ Zúčastnili se, ne však jako přijímající, ale jako pozorovatelé. Jejich přítomnost začala rozhojňovat počet těch, kteří se shromáždili ke slavnosti na památku Kristovy smrti. V roce 1938 byla celková účast 73 420, kdežto těch, kdo přijímali symbolický chléb a víno, bylo 39 225. K těm, kdo byli přítomni jako pozorovatelé, se začal v následujících letech přidávat velký počet nových zájemců a jiných, kteří se ještě nestali činnými svědky Jehovovými. A tak v roce 1992, kdy byl vrcholný počet těch, kdo se podíleli na kazatelské službě, 4 472 787, zúčastněných na Památné slavnosti bylo 11 431 171 a počet těch, kteří přijímali symboly, byl pouze 8 683. V některých zemích byl přítomen až pěti nebo šestinásobek činných svědků.

Pro svou hlubokou úctu k významu Kristovy smrti konají svědkové Jehovovi Památnou slavnost, i když jim v tom brání velmi obtížné okolnosti. V sedmdesátých letech, když za války v Rhodésii (nynější Zimbabwe) noční zákaz vycházení znemožňoval vyjít večer z domu, v některých místech se všichni bratři postupně shromáždili v domě jednoho ze svědků Jehovových již během dne a večer pak slavili Památnou slavnost. Po shromáždění se ovšem nemohli vrátit domů, a tak zůstali přes noc. Zbývající večerní hodiny trávili zpěvem písní Království a vyprávěním zkušeností, což jim poskytlo další osvěžení.

V koncentračních táborech za druhé světové války se slavily Památné slavnosti, i když to mohlo vést k tvrdému potrestání, kdyby na to stráže přišly. Když byl Harold King od roku 1958 do roku 1963 pro svou křesťanskou víru na samotce v čínském komunistickém vězení, slavil Památnou slavnost, jak nejlépe to za daných okolností šlo. Později řekl: „Z okna vězení jsem pozoroval, jak na začátku jara dorůstá měsíc k úplňku. Co nejpečlivěji jsem vypočítával datum oslavy.“ Potřebné symboly improvizoval — vyrobil trochu vína z černého rybízu a jako chléb použil rýži, která není kvašená. Řekl také: „Modlil jsem se a zpíval a pronášel proslov určený pro tu příležitost, jako by se to dělalo v kterémkoli sboru Jehovova lidu. Pociťoval jsem tedy každoročně při této nejdůležitější události, že jsem sjednocen se svými bratry po celém světě.“

Kde je místo mladých

V počátečních letech nebyly publikace a shromáždění badatelů Bible nějak zvlášť přizpůsobeny potřebám mladých lidí. Ti se mohli účastnit shromáždění, a někteří to dělali a dychtivě naslouchali. Nevyvíjelo se však žádné zvláštní úsilí, aby byli do programu zapojeni. Proč?

Podle tehdejšího porozumění bratrů scházel jen velmi krátký čas, než budou členové nevěsty sjednoceni s Kristem v nebeské slávě. Strážná věž v roce 1883 vysvětlila: „My, kteří se školíme pro svrchované povolání, se nemůžeme odvrátit od zvláštního díla tohoto věku — díla přípravy ‚Nevěsty, Beránkovy manželky‘. Nevěsta se má přichystat, a právě teď, kdy se v přípravě na svatbu oblékají poslední ozdoby, je k tomuto nanejvýš důležitému současnému dílu nutná služba každého člena.“

Rodiče byli důrazně vybízeni, aby plnili svou odpovědnost danou Bohem a starali se o duchovní poučování svých dětí. Samostatná nedělní škola pro mladé nebyla podporována. Bylo zjevné, že to, jak se nedělní školy vedly v křesťanstvu, nadělalo hodně škod. Rodiče, kteří své děti posílali do takových škol, často zastávali názor, že toto opatření je zprošťuje odpovědnosti předávat dětem náboženské poučení. A děti, protože nepohlížely na rodiče jako na prvořadý zdroj poučení o Bohu, nebyly podněcovány, aby ctily své rodiče a poslouchaly je, jak by měly.

V letech 1892–1927 však Strážná věž přesto vyhradila prostor pro komentář k textu, který zaujímal přední místo v „Mezinárodních lekcích nedělní školy“, jež byly tehdy populární v mnoha protestantských církvích. Tyto texty mnoho let vybíral kongregacionalistický duchovní F. N. Peloubet a jeho společníci. Strážná věž texty rozebírala z hlediska pokročilého porozumění Písmům, jež měli badatelé Bible a které bylo oproštěné od nauk křesťanstva. Dělo se to v naději, že tímto způsobem pronikne Strážná věž do některých církví, aby tak byla předložena pravda a aby ji někteří členové církví přijali. Rozdíl byl samozřejmě patrný, a to protestantské duchovní rozhněvalo.

Přišel rok 1918 a ostatek, neboli zbývající z pomazaných, byl stále na pozemské scéně. Velmi také vzrostl počet dětí na shromážděních. Často se jim dovolovalo, aby si hrály, zatímco jejich rodiče studovali. Ale i mladí lidé se potřebovali naučit ‚hledat spravedlnost, hledat tichost‘, jestliže se měli ‚ukrýt v den hněvu Hospodinova‘. (Sef. 2:3, KB) Proto Společnost v roce 1918 povzbudila sbory, aby vytvořily třídy mladistvých pro děti od 8 do 15 let. Někde se zřizovaly i základní třídy, a to pro děti, které byly ještě příliš malé pro účast ve třídách mladistvých. Zároveň byla znovu zdůrazněna odpovědnost rodičů za děti.

To vedlo k dalšímu vývoji. Zlatý věk v roce 1920 pravidelně obsahoval článek nazvaný „Studium Bible pro mladistvé“ s otázkami, které byly doplněny citáty z Písem, v nichž bylo možné najít odpovědi. Téhož roku vyšla The Golden Age ABC (Abeceda Zlatého věku); byla to ilustrovaná brožura, podle níž mohli rodiče vyučovat své děti základním biblickým pravdám a křesťanským vlastnostem. Kniha nazvaná The Way to Paradise (Cesta do ráje), napsaná W. E. Van Amburghem, následovala v roce 1924. Byla přizpůsobena pro „mírně pokročilé badatele Bible“. Nějaký čas se používala na shromážděních pro mládež. V Americe měli navíc „mladiství svědkové“ vlastní program kazatelské služby. Ve Švýcarsku jedna skupina mladých utvořila sdružení nazvané „Jehovova mládež“ pro osoby od 13 do 25 let. Měli vlastní sekretariát v Bernu a tam byl vydáván zvláštní časopis Jehovova mládež. Byl tištěn na tamních tiskařských strojích Společnosti. Tito mladiství měli svá vlastní shromáždění, a dokonce předváděli biblické dramatizace, jako například v curyšském Volkshausu, kde se sešlo 1 500 diváků.

To však znamenalo, že zde vzniká organizace uvnitř organizace Jehovových služebníků. Nepřispívalo by to k jednotě, a tak bylo sdružení v roce 1936 rozpuštěno. V dubnu 1938 zjistil prezident Společnosti J. F. Rutherford při své návštěvě Austrálie, že program třídy pro děti probíhal odděleně od místa, kde se shromáždili dospělí. Okamžitě zařídil, aby byly všechny děti přivedeny na hlavní shromaždiště, což jim velmi prospělo.

Téhož roku se Strážná věž zabývala celou záležitostí samostatných tříd pro mládež ve sboru. Tato studie znovu zdůraznila, že rodiče jsou odpovědní za poučování svých dětí. (Efez. 6:4; srovnej 5. Mojžíšovu 4:9, 10; Jeremjáše 35:6–10.) Ukázala také, že Bible nedává žádný příklad pro oddělování mladých prostřednictvím tříd pro mladistvé. Měli být naopak přítomni společně s rodiči, aby slyšeli Boží slovo. (5. Mojž. 31:12, 13; Joz. 8:34, 35) Když bylo zapotřebí dalšího vysvětlení studijní látky, mohli je rodiče poskytnout doma. Články dále vysvětlily, že zřizování takových samostatných tříd je vlastně na úkor kázání dobré zprávy dům od domu. Jak to? Učitelé totiž nemohli chodit do kazatelské služby, protože potřebovali čas, aby se připravovali na tyto třídy a vedli je. Proto byly zrušeny všechny samostatné třídy pro mládež.

Až do současnosti zůstává zvykem svědků Jehovových, že se celá rodina účastní sborových shromáždění společně. Rodiče pomáhají dětem s přípravou, aby se mohly vhodným způsobem zapojit. Navíc byla pro rodiče připravena řada znamenitých publikací, aby je používali při domácím poučování dětí. Patří k nim kniha Děti z roku 1941; Naslouchat Velkému učiteli z roku 1971; Využij co nejlépe své mládí z roku 1976; Moje kniha biblických příběhů z roku 1978 a Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi z roku 1989.

Všichni jsou vyzbrojováni jako aktivní evangelisté

Již od prvních vydání se čtenářům Strážné věže pravidelně připomínala výsada a odpovědnost všech pravých křesťanů ohlašovat dobrou zprávu o Božím předsevzetí. Sborová shromáždění pomáhají připravit srdce a mysl na tuto činnost tím, že budují lásku k Jehovovi a znalost jeho předsevzetí. Zvláště po sjezdu v Cedar Pointu (Ohio) roku 1922 se však začal klást mnohem větší důraz na to, co se koná v kazatelské službě a jak se na ní účinně podílet.

Bulletin,f leták s informacemi, jež se přímo vztahovaly ke kazatelské službě, obsahoval krátké svědectví, jemuž se tehdy říkalo průzkum (canvass). Toto svědectví si měli svědkové zapamatovat a používat je, když lidem vydávali svědectví. Takřka po celý rok 1923 byla vždy první středu v měsíci polovina večerního shromáždění k modlitbě, chvále a svědectví vyhrazena pro svědectví ve spojitosti s kazatelskou službou, aby to podnítilo k sjednocenému úsilí zvěstovat Království.

Nejpozději v roce 1926 byla shromáždění, kde se každý měsíc hovořilo o kazatelské službě, nazvána „shromáždění dělníků“. Obvykle se jich účastnili ti, kdo se na takové službě skutečně podíleli. Na těchto shromážděních se hovořilo o způsobech používaných při vydávání svědectví jiným a dělaly se plány budoucí činnosti. V roce 1928 již Společnost vybízela sbory, aby pořádaly taková shromáždění každý týden. Za další čtyři roky začaly sbory nahrazovat shromáždění ke svědectví (či ohlašování) schůzkou, která dostala název služební shromáždění, a Společnost povzbuzovala každého k účasti. Toto týdenní shromáždění se ve sborech koná již přes 60 let. Prostřednictvím proslovů, rozhovorů s účastí přítomných, demonstrací a interview se poskytuje zvláštní pomoc ve všech odvětvích křesťanské služby.

Tento typ shromáždění rozhodně nevznikl ve 20. století. Sám Ježíš dal svým učedníkům podrobné pokyny, než je vyslal kázat. (Mat. 10:5–11:1; Luk. 10:1–16) Později se učedníci navzájem budovali tím, že se shromáždili a vyprávěli zkušenosti, které měli ve službě. — Sk. 4:21–31; 15:3.

Pokud jde o školení ve veřejném řečnictví, to v počátečních letech na pravidelných sborových shromážděních neprobíhalo. Nejpozději v roce 1916 však bylo navrženo, aby ti, kdo se domnívají, že mají určité předpoklady jako veřejní řečníci, vedli třídy sami, snad za přítomnosti jednoho staršího, který by je jako zkušený vyslechl a dal jim rady ke zlepšení obsahu i přednesu jejich proslovů. Tyto schůzky, jichž se účastnili jen muži ve sboru, byly později známé jako „školy proroků“. Když Grant Suiter vzpomínal na události oněch dnů, uvedl: „Konstruktivní kritika, kterou jsem dostával ve škole, nebyla ničím proti té, které jsem se dočkal od vlastního otce, když se zúčastnil jedné schůzky, aby si poslechl, jak se pokouším přednést proslov.“ Na pomoc těm, kdo se snažili dělat pokroky, bratři soukromě sestavili a vytiskli učebnici s pokyny, jak mluvit, a s osnovami rozmanitých proslovů. Časem však byly tyto „školy proroků“ zrušeny. Aby byla uspokojena zvláštní potřeba, která tehdy vyvstala, veškerá pozornost se zaměřila na to, aby byl každý člen sboru vyzbrojen k plné účasti na evangelizaci dům od domu.

Bylo však možné vyzbrojit každého člena této rostoucí mezinárodní organizace, nejen aby uměl vydat krátké svědectví a nabídnout biblickou literaturu, ale aby také uměl účinně mluvit a byl učitelem Božího slova? To bylo cílem zvláštní školy ustavené v každém sboru svědků Jehovových počínaje rokem 1943. Ve světovém ústředí svědků Jehovových byla v činnosti již od února 1942. Každý týden bylo poskytováno poučení, studující přednášeli proslovy a dostávali k nim rady. Zprvu přednášeli proslovy ve škole jen muži, přestože celý sbor byl povzbuzován, aby se účastnil a aby si připravoval lekce a podílel se na opakování. V roce 1959 dostaly i sestry výsadu zapsat se, aby se cvičily v rozebírání biblických námětů s jinou osobou.

O účincích této školy podala zprávu odbočka Watch Tower Society v Jižní Africe: „Mnoha bratrům, kteří se domnívali, že nikdy nebudou veřejnými řečníky, toto znamenité opatření za krátkou dobu pomohlo, aby se stali velmi zdatnými na pódiu a schopnějšími i ve službě. V celé Jižní Africe bratři uvítali toto nové Jehovovo opatření a s nadšením je uplatnili. Dokázali to navzdory velkým jazykovým překážkám a nedostatku vzdělání u některých.“

Škola teokratické služby zůstává nadále důležitým shromážděním ve sborech svědků Jehovových. Téměř všichni, kdo mohou, jsou do ní zapsáni. Podílejí se na ní mladí i staří, svědkové noví i velmi zkušení. Je to stále pokračující vzdělávací program.

Veřejnost je zvána, aby se přišla podívat a poslechnout si

Svědkové Jehovovi nejsou v žádném smyslu nějakou tajnou společností. Jejich víru založenou na Bibli plně vysvětlují publikace, které jsou dostupné komukoli. Svědkové navíc vyvíjejí zvláštní úsilí, aby zvali veřejnost na shromáždění, kde se každý na vlastní oči a uši může přesvědčit, co se tam děje.

Ježíš Kristus dával nejen osobní poučení svým učedníkům, ale mluvil také na veřejnosti — na břehu moře, na úbočí hory, v synagógách, v okolí jeruzalémského chrámu —, kde ho mohly slyšet zástupy. (Mat. 5:1, 2; 13:1–9; Jan 18:20) Badatelé Bible ho napodobovali tím, že již v 70. letech minulého století začali pořádat shromáždění, kde si mohli přátelé, sousedé i jiní, které by to zajímalo, vyslechnout přednášku o Božím předsevzetí s lidstvem.

Zvláště se usilovalo o to, aby se tyto přednášky konaly na místech příhodných pro veřejnost. Říkalo se tomu rozšířená činnost třídy (class extension work). V roce 1911 byly sbory, jež měly dostatek nadaných řečníků, povzbuzovány k vysílání některých z nich do okolních měst a vesnic, aby pořádali shromáždění ve veřejných sálech. Kde to bylo možné, uspořádali řadu šesti přednášek. Po závěrečné přednášce se řečník otázal, kolik posluchačů má opravdový zájem o studium Bible a chce se pravidelně scházet. Během prvního roku proběhlo více než 3 000 takových přednášek.

Od roku 1914 se veřejnosti předvádělo také „Fotodrama stvoření“. Bratři nežádali vstupné. Od té doby použili i jiné filmy a pásma diapozitivů. Od 20. let Watch Tower Society v rozsáhlé míře používala rozhlas, a lidé mohli poslouchat biblické přednášky doma. Ve 30. letech pak byly nahrány přednášky J. F. Rutherforda na gramofonové desky a přehrávaly se na tisících veřejných shromáždění.

V roce 1945 již existoval velký počet veřejných řečníků vycvičených ve škole teokratické služby. V lednu toho roku byla zahájena dobře koordinovaná série veřejných shromáždění. Společnost poskytla osnovy osmi aktuálních přednášek. Pro veřejné oznámení se používaly letáky a někdy plakáty. Bratři pořádali tato veřejná shromáždění na místech, kde se pravidelně shromažďovaly sbory, a kromě toho vyvinuli zvláštní úsilí, aby se pořádala i v obvodech, kde žádný sbor neexistoval. Podílet se mohli všichni ve sboru — ohlašováním shromáždění, osobní účastí i vítáním nových příchozích a odpovídáním na jejich otázky. Během prvního roku této zvláštní činnosti proběhlo ve Spojených státech 18 646 veřejných shromáždění s celkovou účastí 917 352 osob. Příští rok stoupl počet veřejných shromáždění v Americe na 28 703. A v Kanadě, kde bylo roku 1945 uspořádáno 2 552 takových shromáždění, jich bylo následující rok 4 645.

Ve většině sborů svědků Jehovových jsou nyní veřejná shromáždění součástí pravidelného plánu týdenních shromáždění. Mají podobu přednášky, během níž je každý povzbuzován, aby si vyhledal klíčové biblické texty, když jsou čteny a rozebírány. Tato shromáždění jsou bohatým zdrojem duchovního poučení jak pro sbor, tak pro nové příchozí.

Lidé, kteří poprvé přijdou na shromáždění svědků Jehovových, jsou často příjemně překvapeni. Jeden přední politik v Zimbabwe šel do sálu Království, aby zjistil, co se tam odehrává. Byl to muž násilnické povahy a záměrně tam šel neoholený a neučesaný. Očekával, že ho svědkové vyženou. Místo toho o něj projevili upřímný zájem a povzbudili ho k domácímu biblickému studiu. Dnes je z něho pokorný a pokojný křesťanský svědek.

Existují milióny lidí, kteří potom, co se zúčastnili shromáždění svědků Jehovových, byli podníceni, aby řekli: „Bůh je skutečně mezi vámi.“ — 1. Kor. 14:25.

Vhodná místa ke shromažďování

Ve dnech apoštolů Ježíše Krista křesťané často konali svá shromáždění v soukromých domech. Někde mohli mluvit v židovských synagógách. V Efezu po dva roky přednášel apoštol Pavel v jedné školní posluchárně. (Sk. 19:8–10; 1. Kor. 16:19; Filem. 1, 2) Podobně se i badatelé Bible na sklonku 19. století scházeli v soukromých domech, někdy mluvili v církevních modlitebnách a používali i jiné sály, které se daly pronajmout. V několika případech později koupili budovy, které předtím patřily jiným náboženským skupinám, a pravidelně je používali. To byl případ Brooklynského svatostánku a Londýnského svatostánku.

Pro svá shromáždění však nepotřebovali ani nechtěli honosné budovy. Několik sborů zakoupilo a renovovalo vhodné stavby, jiné si postavily nové sály. Po roce 1935 se postupně pro tato místa, kde se pořádala sborová shromáždění, ujalo pojmenování sál Království. Tyto stavby zpravidla vypadají přitažlivě, ale nejsou okázalé. Architektura se podle místa mění, ale hlavní je účelnost budovy.

Sjednocený program poučování

Koncem 19. a počátkem 20. století se duchovní růst a činnost jednotlivých sborů velmi různily. Určité základní náboženské názory, jimiž se odlišovaly od křesťanstva, měly sbory společné. Avšak zatímco někteří bratři hluboce oceňovali prostředek, jímž Jehova sytil svůj lid, jiní se dali snadno zviklat názory jednotlivců, kteří měli vyhraněný osobní pohled na různé věci.

Ježíš se před smrtí modlil, aby jeho následovníci „všichni byli jedno“ — v jednotě s Bohem a Kristem a mezi sebou navzájem. (Jan 17:20, 21) Neměla to být vynucená jednota. Měla vyplynout ze sjednoceného vzdělávacího programu, který nalezne odezvu ve vnímavých srdcích. Již dávno bylo předpověděno: „Všichni tvoji synové budou vyučeni Jehovou a pokoj tvých synů bude hojný.“ (Iz. 54:13) Jestliže se měli plnou měrou těšit z tohoto pokoje, všichni potřebovali mít příležitost čerpat z postupného poučování, které Jehova poskytoval skrze svůj viditelný sdělovací prostředek.

Po mnoho let používali badatelé Bible jako základ pro rozhovory různé svazky Studies in the Scriptures spolu s Biblí. Obsahovaly opravdu duchovní „pokrm v pravý čas“. (Mat. 24:45) Avšak pokračující zkoumání Písem pod vedením Božího ducha jasně ukázalo, že ještě zbývá hodně poznat a že Jehovovi služebníci ještě potřebují mnoho duchovního očišťování. (Mal. 3:1–3; Iz. 6:1–8) Navíc se po zřízení Království v roce 1914 v rychlém sledu splňovala mnohá proroctví a poukazovala na naléhavé dílo, jemuž by se měli věnovat všichni praví křesťané. Tyto časové biblické informace byly pravidelně poskytovány na stránkách Strážné věže.

Někteří cestující zástupci Společnosti si uvědomili, že ne každý ve sborech umí tyto články využít, a proto doporučili kanceláři ústředí, aby na pravidelných týdenních shromážděních všichni studovali Strážnou věž. Toto doporučení bylo předáno do sborů a „Bereinské otázky“, určené k použití při studiu hlavních článků Strážné věže, se staly pravidelným rysem tohoto časopisu počínaje vydáním z 15. května 1922, angl. Ve většině sborů probíhalo takové studium jednou i víckrát týdně, ale hloubka prostudování toho, co bylo v časopise, se lišila. Někde trvalo studium dvě hodiny i déle, protože vedoucí měl mnoho co říci.

Během 30. let však demokratické postupy nahradila teokratická organizace. To značně ovlivnilo pohled na studium Strážné věže.g Větší pozornost se zaměřila na porozumění tomu, co ve studijní látce předkládá Společnost. Ti, kdo předtím používali shromáždění jako příležitost vyjadřovat osobní názory a bránili se odpovědnosti podílet se na kazatelské službě, se postupně odtáhli. S trpělivou pomocí se bratři naučili omezit studium na jednu hodinu. Díky tomu se jich více aktivně zapojovalo a shromáždění byla živější. Sbory také postupně prostoupil duch opravdové jednoty, založený na sjednoceném programu duchovního sycení, v němž bylo normou pravdy Boží slovo.

V roce 1938 vycházela Strážná věž asi ve 20 jazycích. Nejdříve vyšla v angličtině. Vzhledem k času potřebnému na překlad a vytištění, trvalo to zpravidla ještě několik měsíců, ba i rok, než byla k dispozici v jiných jazycích. Změnou tiskařských postupů v 80. letech našeho století se však docílilo simultánního vydávání Strážné věže v mnoha jazycích. V roce 1992 mohly sbory, rozumějící kterémukoli ze 66 jazyků, studovat ve stejné době stejnou látku. A tak velká většina svědků Jehovových na celém světě přijímá týden co týden tentýž duchovní pokrm. V celé Severní a Jižní Americe, ve velké části Evropy, v řadě východních zemí, na mnoha místech v Africe a na velkém počtu ostrovů po celé zeměkouli se Jehovův lid těší z toho, že je duchovní sycení prováděno simultánně. Všichni jsou „vhodně sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem“. — 1. Kor. 1:10.

Počty přítomných na sborových shromážděních napovídají, že svědkové Jehovovi berou svá shromáždění vážně. V Itálii, kde bylo v roce 1989 asi 172 000 činných svědků, byla týdenní účast na shromážděních v sálech Království 220 458. Naproti tomu jedna katolická tisková agentura uvádí, že 80 procent Italů o sobě říká, že jsou katolíci, ale církevních obřadů se alespoň do jisté míry pravidelně účastní jen asi 30 procent. Zhruba stejná je účast i v Brazílii. V Dánsku si roku 1989 činila národní církev nárok na 89,7 procenta populace ve svých řadách, ale jen 2 procenta chodila jednou týdně do kostela! Mezi svědky Jehovovými v Dánsku byla tou dobou týdenní účast 94,7 procenta. V Německu v roce 1989 ukázal průzkum Allensbachova ústavu pro výzkum veřejného mínění, že 5 procent luteránů a 25 procent katolíků ve Spolkové republice chodí pravidelně do kostela. Zato v sálech Království svědků Jehovových týdenní účast převyšovala počet svědků.

Přítomní musí často vynaložit velké úsilí, aby se dostali na shromáždění. V 80. letech jedna sedmdesátiletá žena v Keni, aby se každý týden dostala na shromáždění, chodila pravidelně 10 kilometrů a brodila se přes řeku. Jedna korejská svědkyně ve Spojených státech pravidelně cestovala tři hodiny tam a tři hodiny zpátky, aby se zúčastnila shromáždění ve svém jazyce, a jela autobusem, vlakem, lodí, a ještě šla kus pěšky. V Surinamu jedna rodina s malým příjmem vydávala celodenní mzdu za jízdné v autobuse, aby se každý týden dostala na shromáždění. V Argentině jedna rodina pravidelně cestovala 50 kilometrů a vydávala čtvrtinu rodinného příjmu, aby se účastnila shromáždění ke studiu Bible. Pro toho, komu nemoc zcela znemožňuje účast na shromážděních, se často zajišťuje možnost sledovat shromáždění po telefonu nebo slyšet magnetofonový záznam programu.

Svědkové Jehovovi berou vážně biblickou radu, aby neopouštěli společné shromažďování k duchovnímu budování. (Hebr. 10:24, 25) A přítomni nejsou jen na shromážděních ve svých místních sborech. Vrcholným zážitkem jejich celoročního programu je také účast na sjezdech.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 237]

Shromáždění, na nichž bylo třeba osobně se podílet

[Praporek na straně 238]

Ne pouze filozofie působící na mysl, ale výroky, které by působily na srdce

[Praporek na straně 246]

Všichni členové rodiny jsou povzbuzováni, aby chodili na shromáždění společně

[Praporek na straně 252]

Sjednocující program duchovního sycení

[Praporek na straně 253]

Svědkové berou svá shromáždění vážně

[Rámeček a obrázky na straně 239]

První sbory

V roce 1916 již bylo na celém světě asi 1 200 skupin badatelů Bible

Durban (Jižní Afrika), 1915 (vpravo nahoře); Britská Guayana (Guayana), 1915 (vpravo uprostřed); Trondheim (Norsko), 1915 (vpravo dole); Hamilton (Ontario, Kanada), 1912 (dole); Cejlon (Srí Lanka), 1915 (vlevo dole); Indie, 1915 (vlevo nahoře)

[Rámeček a obrázky na straně 240 a 241]

Chválit Jehovu písní

Stejně jako používali písně při uctívání starověcí Izraelité a sám Ježíš, dělají to i svědkové Jehovovi v nové době. (Neh. 12:46; Mar. 14:26) Takový zpěv zároveň vyjadřuje chválu Jehovovi a ocenění pro jeho díla a přitom pomáhá vtisknout do mysli i do srdce biblické pravdy.

Svědkové Jehovovi používali během let mnohé soubory písní. Slova byla modernizována v souladu s postupujícím porozuměním Božímu slovu.

1879: „Songs of the Bride“ (Písně nevěsty)

(144 zpěvů o touhách a nadějích Kristovy nevěsty)

1890: „Poems and Hymns of Millennial Dawn“ (Básně a zpěvy úsvitu milénia)

(151 básní a 333 zpěvů uveřejněných bez not. Většina byla dílem známých autorů)

1896: „Strážná věž“ z 1. února byla věnována „Zion’s Glad Songs of the Morning“ (Sionské radostné jitřní písně)

(Slova s notami k 11 písním; texty od badatelů Bible)

1900: „Zion’s Glad Songs“ (Sionské radostné písně)

(82 písní, mnohé napsány jedním badatelem Bible; doplňují předešlou sbírku)

1905: „Hymns of the Millennial Dawn“ (Zpěvy úsvitu milénia)

(333 písní vydaných v roce 1890, ale s notami)

1925: „Zpěvy Království“

(80 písní s notami, zejména pro děti)

1928: „Jehovu zvelebující písně“

(337 písní, směs starších a nových zpěvů, z nichž nové byly napsány badateli Bible. V textu bylo vynaloženo zvláštní úsilí oprostit se od cítění typického pro falešné náboženství a od uctívání tvorů)

1944: „Kingdom Service Song Book“ (Zpěvník služby Království)

(62 písní. Přizpůsobeny tehdejším potřebám služby Království. Jména autorů textů a skladatelů neuvedena)

1950: „Zpěvy k Jehovově chvále“

(91 písní. Tento zpěvník měl modernější náměty a oprostil se od archaického jazyka. Byl přeložen do 18 jazyků)

1966: „Zpívat a doprovázet se hudbou ve svých srdcích“

(119 písní zabývajících se každou stránkou křesťanského života a uctívání. Hudba, o níž bylo známo, že pochází ze světských zdrojů nebo z falešného náboženství, byla odstraněna. Byly pořízeny orchestrální nahrávky celého zpěvníku a široce se používaly jako doprovod při sborových shromážděních. Byly nahrány i některé zpívané výběry. Od roku 1980 vznikaly nahrávky orchestrálních úprav „Melodií Království“, aby se křesťané mohli doma těšit z budující hudby)

1984: „Chvalte Jehovu zpěvem“

(225 písní Království se slovy a nápěvy složenými výhradně oddanými Jehovovými služebníky ze všech částí světa. Byly pořízeny gramofonové a magnetofonové nahrávky jako doprovod ke zpěvu)

Už na svých prvních „domácích shromážděních“ badatelé Bible zpívali písně chvály. Zpěv se stal i rysem jejich sjezdů. Někteří zpívali jednu z písní před snídaní při svém ranním uctívání, jako se to dělalo po mnoho let v Biblickém domě. Ačkoli se kolem roku 1938 v místních sborech vesměs přestalo zpívat, zvyk byl roku 1944 opět oživen a zůstává stále významným rysem sborových shromáždění a sjezdových programů svědků Jehovových.

[Obrázek]

Karl Klein řídí sjezdový orchestr v roce 1947

[Graf na straně 242]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Slavnost na památku Kristovy smrti

Aktivní svědkové

Účast

11 000 000

10 000 000

9 000 000

8 000 000

7 000 000

6 000 000

5 000 000

4 000 000

3 000 000

2 000 000

1 000 000

1935 1945 1955 1965 1975 1985 1992

[Obrázek na straně 243]

Přestože byl Harold King na samotce v čínské věznici, dál slavil Památnou slavnost

[Obrázek na straně 244]

Biblická třída pro mladistvé v Německu na počátku 30. let

[Obrázky na straně 244]

Ve Švýcarsku vydávali v polovině 30. let mladí svědkové tento časopis (dole) a uváděli biblické dramatizace (dole uprostřed) pro velké obecenstvo

[Obrázky na straně 247]

„Bulletin“ (1919–1935), „Director“ (1935–1936), „Informátor“ (1936–1956), a nyní „Naše služba Království“ ve 100 jazycích — ty všechny poskytovaly a poskytují pravidelné pokyny pro jednotnou kazatelskou službu svědků Jehovových

[Obrázek na straně 248]

Demonstrace na služebních shromážděních pomáhají svědkům, aby se zlepšili v osobní kazatelské službě (Švédsko)

[Obrázek na straně 249]

Mladý svědek v Keni získává zkušenosti tím, že hovoří se svým otcem ve škole teokratické služby

[Obrázek na straně 250]

V roce 1992 vycházela biblická studijní látka pro sbory svědků Jehovových simultánně v 66 jazycích, a stále přibývají další jazyky