21. kapitola

Jak je dílo financováno?

JE samozřejmé, že k dílu, které konají svědkové Jehovovi, je potřeba peněz. Výstavba sálů Království, sjezdových sálů, kanceláří odboček, tiskáren a domovů betel vyžaduje peníze a peněz je zapotřebí i k jejich údržbě. Také vydávání a rozšiřování literatury ke studiu Bible s sebou nese výdaje. Jak se to všechno financuje?

Osoby, které se staví proti dílu svědků Jehovových, o tom uveřejňují nepodložené dohady. Projdeme-li si průkazná fakta, zjistíme, že podporují odpověď, kterou dávají sami svědkové. Jaké jsou skutečnosti? Většinu práce konají dobrovolní pracovníci, kteří za své služby neočekávají ani si nepřejí finanční úhradu, a organizační výlohy jsou hrazeny dobrovolnými dary.

„Místa zdarma. Žádné sbírky“

Již ve druhém vydání Strážné věže, v srpnu 1879, prohlásil bratr Russell: „Věříme, že ‚Sionská Strážná věž‘ má podporu JEHOVY, a proto nebude nikdy prosit o podporu od lidí nebo se jí dožadovat. Až Ten, který říká: ‚Všechno zlato a stříbro na horách je mé‘, přestane poskytovat potřebné prostředky, porozumíme, že je čas vydávání zastavit.“ V souladu s tím se v literatuře svědků Jehovových nikde neprosí o peníze.

Co platí o jejich literatuře, platí i o jejich shromážděních. Ve sborech svědků ani na jejich sjezdech se nepůsobí na city žádnými prosbami o prostředky. Nekoluje talíř na sbírku; nerozdávají se obálky, do nichž by se měly vkládat peníze; členům sborů se neposílají prosebné dopisy. Sbory se nikdy neuchylují k loteriím (například typu bingo) nebo k tombolám, aby získaly prostředky. Když Watch Tower Society v roce 1894 vysílala cestující řečníky, uveřejnila již tehdy pro všechny tuto zprávu: „Dáváme na srozuměnou hned na počátku, že tato Společnost neposkytuje oprávnění k sbírkám ani k jiným žádostem o peníze ani je neschvaluje.“

Proto již od počátku novodobé historie svědků Jehovových jsou v letácích a jiných tištěných pozvánkách, jimiž je veřejnost zvána k účasti na jejich shromáždění, uvedena slova: „Místa zdarma. Žádné sbírky.“

Počátkem roku 1914 najímali badatelé Bible kina i jiné sály a zvali do nich veřejnost, aby přišla zhlédnout „Fotodrama stvoření“. Bylo to čtyřdílné představení, které trvalo celkem osm hodin a skládalo se z diapozitivů a filmů synchronizovaných se zvukem. Jen za první rok je v Severní Americe, Evropě, Austrálii a na Novém Zélandu viděly milióny lidí. Přestože někteří majitelé kinosálů vybírali peníze za vyhrazená místa, badatelé Bible nikdy nežádali vstupné. A nekonaly se žádné sbírky.

Později udržovala Watch Tower Society v New Yorku více než 30 let v provozu rozhlasovou stanici WBBR. Svědkové Jehovovi také využívali k vysílání biblických vzdělávacích programů stovek jiných stanic, ale nikdy při takovém vysílání neprosili o peníze.

Jak se tedy získávají dary, které hradí celou jejich činnost?

Podporováni dobrovolnými dary

Bible poskytuje vzor. Pod mojžíšským Zákonem byly shromažďovány jisté příspěvky, jež byly dobrovolné. Jiné byly od lidu vyžadovány. K těm patřilo dávání desátku neboli desátého dílu. (2. Mojž. 25:2; 30:11–16; 4. Mojž. 15:17–21; 18:25–32) Bible však také ukazuje, že Kristus Zákon naplnil a Bůh jej ukončil; proto křesťané nejsou vázáni předpisy Zákona. Nedávají desátky ani nejsou povinni dávat žádný jiný příspěvek ve stanovené hodnotě nebo v určitý čas. — Mat. 5:17; Řím. 7:6; Kol. 2:13, 14.

Místo toho jsou povzbuzováni, aby pěstovali ducha štědrosti a velkorysosti, a tak napodobovali podivuhodný příklad samotného Jehovy a jeho Syna, Ježíše Krista. (2. Kor. 8:7, 9; 9:8–15; 1. Jana 3:16–18) Proto o dávání napsal apoštol Pavel křesťanskému sboru v Korintu: „Ať každý jedná, právě jak se rozhodl ve svém srdci, ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce.“ Když se dozvěděli o nějaké potřebě, byla tím ‚vyzkoušena pravost jejich lásky‘, jak vysvětlil Pavel. Řekl také: „Jestliže je zde. . . nejprve pohotovost, je zvláště přijatelná podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá.“ — 2. Kor. 8:8, 12; 9:7.

V tomto světle je zajímavá Tertullianova poznámka o shromážděních, jež konali lidé, kteří se v jeho době (přibližně od roku 155 až do doby po roce 220 n. l.) snažili pěstovat křesťanství. Napsal: „I když je tam nějaká schránka, nejsou v ní peníze za vstupné, jako by náboženství bylo nějakou smluvní záležitostí. Každý člověk přinese jednou za měsíc — nebo kdykoli si to přeje a jen jestliže si to opravdu přeje a pokud může — nějakou skromnou minci; nikdo totiž není nucen; je to dobrovolný obětní dar.“ (Apologie, XXXIX, 5) Během staletí od té doby však církve křesťanstva vyzkoušely všechny možné způsoby, jak získat peníze na financování své činnosti.

Charles Taze Russell odmítl napodobovat církve. Napsal: „Soudíme, že peníze získané různými žebravými způsoby ve jménu našeho Pána jsou pro něho urážlivé a nepřijatelné a nepřinášejí požehnání ani těm, kdo je dávají, ani vykonanému dílu.“

Bratr Russell se nesnažil získat přízeň bohatých, ale naopak prohlásil jasně a v souladu s Písmy, že většina Pánova lidu bude chudá, pokud jde o statky tohoto světa, ale bohatá ve víře. (Mat. 19:23, 24; 1. Kor. 1:26–29; Jak. 2:5) Nezdůrazňoval, že by bylo třeba peněz na šíření biblické pravdy, ale obracel pozornost na to, jak je důležité pěstovat ducha lásky, touhu dávat a touhu pomáhat jiným, zejména tím, že se s nimi dělíme o pravdu. Těm, kdo uměli vydělávat peníze a naznačovali, že budou-li se věnovat především podnikání, budou moci více finančně přispívat, říkal, že by bylo lepší takovou činnost omezit, a naopak dávat ze sebe a ze svého času při šíření pravdy. To je dodnes názor vedoucího sboru svědků Jehovových.a

Kolik tedy vlastně lidé dávají? Je to věc jejich osobního rozhodnutí. V otázce dávání je však třeba připomenout, že svědkové Jehovovi neuvažují jen v pojmech souvisejících s hmotným majetkem. Na svých oblastních sjezdech v letech 1985 až 1986 rozebírali námět „Ctít Jehovu svými hodnotnými věcmi“. (Přísl. 3:9) Bylo zdůrazněno, že k těmto hodnotným věcem nepatří jen hmotný majetek, ale i to, co člověk má po stránce tělesné, duševní a duchovní.

Již v roce 1904 zdůraznil bratr Russell, že člověk, který se plně zasvětil (neboli oddal, jak říkáme dnes) Bohu, „již dal vše, co má, Pánu“. Měl by se tedy nyní „považovat za Pánem ustanoveného správce svého vlastního času, vlivu, peněz a podobně, a každý se má snažit používat těchto talentů co nejlépe podle svých schopností k slávě svého Mistra“. Dodal, že pod vedením moudrosti shora, „úměrně k tomu, jak jeho láska a horlivost pro Pána den ze dne vzrůstá díky poznání Pravdy a vstřebávání jejího ducha, takový člověk shledá, že dává stále více času, stále více svého vlivu a stále více prostředků, které má k dispozici, do služeb Pravdy“. — Studies in the Scriptures, “The New Creation” (Studie Písem, „Nové stvoření“), s. 344–345.

V oněch prvních letech měla Watch Tower Society fond, kterému se říkalo Traktátní fond Věže. Co to bylo? Na zadní straně dopisních papírů, které někdy používal bratr Russell, byly uvedeny zajímavé údaje: „Tento fond tvoří dobrovolné obětní dary od těch, kdo byli živeni a posilováni ‚pokrmem v pravý čas‘, jejž shora uvedené publikace [nabízené Watch Tower Society] jako Boží nástroje nyní předkládají zasvěceným svatým po celém světě.

Tento fond je soustavně používán k tomu, aby byly zdarma rozesílány tisíce výtisků ZION’S WATCH TOWER a OLD THEOLOGY TRACTS (Sionská Strážná věž a Traktáty Staré teologie), jež jsou nejvhodnější pro nové čtenáře. Přispívá také k šíření vázaných vydání série knih DAWN (Úsvit), neboť pomáhá těm, kdo mají chuť je rozšiřovat — kolportérům a jiným. Poskytuje také ‚fond pro chudé‘, díky němuž kterékoli z Pánových dětí, jež není pro stáří, nemoc nebo z jiné příčiny schopné předplatit si STRÁŽNOU VĚŽ, dostává časopis zdarma pod podmínkou, že na počátku každého roku pošle dopis nebo lístek, kde sděluje své přání a svou neschopnost zaplatit.

Nikdo není nikdy žádán, aby přispěl do tohoto fondu: všechny dary musí být dobrovolné. Připomínáme svým čtenářům Apoštolova slova (1. Kor. 16:1, 2) a potvrzujeme je prohlášením, že těm, kdo mohou dávat a opravdu dávají, aby se šířila pravda, bude jistě odplaceno duchovními projevy přízně.“

Celosvětová činnost svědků Jehovových, při níž se ohlašuje dobrá zpráva o Božím Království, je nadále podporována dobrovolnými dary. Kromě svědků samotných považují mnozí vděční zájemci za výsadu to, že mnoha svými dobrovolnými příspěvky podporují toto celosvětové křesťanské dílo.

Financování místních sálů k shromažďování

Každý sbor svědků Jehovových má schránky na příspěvky, kam mohou lidé vkládat dary, jaké si přejí, kdykoli si to přejí a pokud mohou. Je to čistě soukromá věc, takže druzí zpravidla nevědí, kolik kdo dává. Zůstává to mezi ním a Bohem.

Nikdo sice nedostává žádný plat, ale údržba místa, kde se konají shromáždění, přece jen něco stojí. Má-li se tedy zařídit, co je třeba, je nutné, aby členové sboru byli o tom informováni. Avšak před více než 70 lety Strážná věž objasnila, že v otázce příspěvků by se nemělo prosit ani naléhat — ale prostě, jasně a poctivě uvést fakta. V souladu s tímto názorem se při sborových shromážděních finanční záležitosti nerozebírají často.

Někdy ovšem vyvstanou zvláštní potřeby. Možná, že se dělají plány na nové zařízení nebo rozšíření sálu Království, případně i na stavbu nového. Aby se zjistilo, jaké prostředky budou k dispozici, mohou starší požádat členy sboru, aby na kousek papíru napsali, co předpokládají, že by mohli osobně darovat na projekt, nebo co by snad mohli dát na několik let k dispozici. Starší navíc mohou požádat, aby jednotlivci nebo rodiny napsali na kousek papíru, kolik mohou podle svého názoru s Jehovovým požehnáním přispívat týdně nebo měsíčně. Nikdo se nepodepisuje. Nejsou to písemné přísliby, ale přece se tím položí základ pro rozumné plánování. — Luk. 14:28–30.

V liberijské Tarmě získal sbor potřebné prostředky trochu jinak. Někteří ve sboru pěstovali jednomu svědkovi na jeho poli rýži, zatímco on se celý rok věnoval kácení stromů a ručnímu řezání prken, která se pak prodala, aby se získaly peníze na plánovanou stavbu. V surinamském Paramaribu se sice materiál musel kupovat, ale sbor nepotřeboval peníze na pozemek, protože pozemek na sál Království darovala jedna svědkyně a požádala jen o to, aby její dům přestěhovali na zadní konec parcely. V Tokiu jsou nesmírně vysoké ceny realit, a tamější sbory proto měly potíže se získáváním pozemků, na nichž stavěly sály Království. Několik rodin pomohlo vyřešit tento problém tím, že daly k dispozici pozemky, na nichž byly postaveny jejich vlastní domy. Požádaly jen, aby jim potom, co bude jejich dům nahrazen novým sálem Království, nahoře zařídili byt.

Sbory rostly a dělily se, a proto se svědkové na určitém území často snažili navzájem si pomáhat, aby si opatřili vhodný sál Království. Ducha sice měli štědrého, ale potřebovali ještě něco jiného. Ceny parcel a stavební náklady prudce stoupaly a jednotlivé sbory často shledaly, že na to nestačí. Co dělat?

Na oblastních sjezdech „Jednota Království“ v roce 1983 předložil vedoucí sbor opatření, při němž se měla uplatňovat zásada uvedená v 2. Korinťanům 8:14, 15. Ta povzbuzuje k tomu, aby něčí přebytek vyvážil nedostatek, který mají druzí, aby tak „došlo k vyrovnání“. Tak ti, kdo mají málo, nebudou mít tak málo, že by jim to bránilo ve snahách sloužit Jehovovi.

Každý sbor byl vybídnut, aby si pořídil schránku označenou „Příspěvky do Fondu Společnosti pro sály Království“. Všechno, co bylo vloženo do této schránky, mělo být použito jedině pro tento účel. Peníze, jimiž se přispělo v celé zemi, tak budou dány k dispozici, aby vyrovnaly nedostatek u sborů, které velmi potřebovaly sál Království, ale nemohly splnit podmínky místních bank. Po pečlivém průzkumu, při němž se zjišťovalo, kde je potřeba skutečně nejnaléhavější, začala Společnost tyto peníze dávat k dispozici sborům, které potřebovaly stavět nebo jinak získat nové sály Království. Jak přicházely další příspěvky a (v zemích, kde se dalo půjčovat) byly spláceny půjčky, bylo možné pomáhat opět dalším sborům.

Toto uspořádání se začalo uplatňovat nejprve ve Spojených státech a v Kanadě a od té doby se rozšířilo do více než 30 zemí v Evropě, Africe, Latinské Americe a na Dálném východě. Do roku 1992 se jenom v osmi z těchto zemí získaly peníze, za něž bylo pořízeno již 2 737 sálů Království, a ty poskytly místo ke shromažďování 3 840 sborům.

I v zemích, kde toto uspořádání nebylo zavedeno, ale kde naléhavě potřebovali sály Království, a ty nemohly být financovány z místních prostředků, vedoucí sbor se snažil učinit jiná opatření a postarat se, aby byla poskytnuta pomoc. Tak došlo k vyrovnání, aby ti, kdo měli málo, neměli příliš málo.

Péče o růst světového ústředí

Také činnost světového ústředí vyžaduje finanční prostředky. Po první světové válce, když Watch Tower Bible and Tract Society zjistila, že je výhodné své knihy si tisknout a vázat, byly podniknuty kroky, aby se potřebné stroje nakoupily na jméno soukromníků, také Jehovových služebníků. Místo aby Společnost za výrobu knih platila nějaké komerční společnosti a poskytovala jí zisk, používala každý měsíc tuto částku k snižování dluhu na zařízení. Když se ukázalo, že to je výhodné, cena velké části literatury pro veřejnost se snížila asi o polovinu. To, co se dělalo, sloužilo totiž k podpoře kázání dobré zprávy, a ne k obohacení Watch Tower Society.

Za několik let bylo zřejmé, že světové ústředí potřebuje větší prostory, aby se mohlo starat o celosvětové dílo kázání Království. Jak organizace rostla a celosvětová činnost se zintenzívňovala, bylo znovu a znovu nutné tyto prostory zvětšovat. Finanční prostředky potřebné na rozšiřování a vybavení kanceláří ústředí a tiskáren a také na udržování budov v New Yorku a okolí se nezískávaly v bankách, ale Společnost tuto potřebu vysvětlila bratrům. Nedělalo se to často, jen dvanáctkrát během 65 let.

Peníze se nikdy nevyprošovaly. Kdokoli chtěl dát dar, mohl to učinit. Ti, kdo se rozhodli prostředky zapůjčit, byli ujištěni, že nastane-li nečekaná a naléhavá potřeba, bude jim půjčka vrácena, jakmile Společnost obdrží jejich žádost. Společnost se tedy snažila svým postupem nepůsobit žádné těžkosti jednotlivcům a sborům, když laskavě dali finanční prostředky k dispozici. Podpora, kterou svědkové Jehovovi poskytují v podobě příspěvků, vždy umožnila Společnosti splatit všechny půjčky. Takové příspěvky posílané Společnosti se neberou jako samozřejmost. Nakolik je to možné, ocenění se vyjadřuje dopisem a jinými způsoby.

Činnost organizace není udržována dary od nějaké skupiny bohatých dárců. Většina příspěvků je od lidí, kteří mají jen skromné možnosti — mnozí mají velmi málo statků tohoto světa. Patří mezi ně i malé děti, které se chtějí tímto způsobem podílet na podpoře díla Království. Srdce všech těchto dárců podněcuje hluboké ocenění pro Jehovovu dobrotu a touha pomoci jiným, aby se dozvěděli o Božích láskyplných opatřeních. — Srovnej Marka 12:42–44.

Jak se financuje rozšiřování prostor odboček

Dílo kázání Království v různých částech světa nabývá stále větších rozměrů, a je proto nutné rozšiřovat prostory odboček organizace. Tuto činnost řídí vedoucí sbor.

A tak bylo v roce 1978, když se prozkoumalo doporučení odbočky v Německu, rozhodnuto vyhledat vhodný pozemek a vystavět zcela nový komplex budov. Budou moci němečtí svědkové pokrýt výdaje? Naskytla se příležitost, aby to dokázali. Při dokončení projektu v roce 1984 v Seltersu na západním okraji pohoří Taunusu hlásila kancelář odbočky: „Desetitisíce svědků Jehovových — bohatých i chudých, mladých i starých — přispěly milióny dolarů, aby pomohli zaplatit celou výstavbu. Díky jejich štědrosti mohl být projekt dokončen, aniž bylo třeba půjčovat si peníze od světských agentur nebo se zadlužit.“ Navíc se na vlastních stavebních pracích v Seltersu/Taunusu podílel zhruba každý sedmý svědek ve Spolkové republice Německo.

V některých jiných zemích jsou místní hospodářské poměry nebo finanční situace svědků Jehovových takové, že pro svědky bylo velmi těžké, nebo dokonce nemožné postavit kanceláře odboček, kterých je třeba k dohledu nad dílem, nebo tiskárny, jež by tiskly biblickou literaturu v místních jazycích. Svědkové v příslušné zemi dostali příležitost udělat, co mohou. (2. Kor. 8:11, 12) Avšak nedostatek peněz v nějaké zemi nesmí bránit šíření poselství o Království, jestliže jsou potřebné finanční prostředky k dispozici jinde.

Tak sice místní svědkové dělají, co mohou, ale ve velké části světa je značný podíl peněz potřebných na výstavbu odboček zajišťován dary svědků Jehovových z jiných zemí. To se stalo ve spojitosti se stavbou velkých komplexů budov, jež byly dokončeny v Jižní Africe roku 1987, v Nigérii roku 1990 a na Filipínách roku 1991. Bylo to tak i v Zambii, kde se v roce 1992 budoucí tiskárenské budovy ještě stavěly. Totéž se uskutečnilo i u mnoha projektů menších rozměrů, jako například u projektů, jež byly dokončeny v Indii roku 1985; v Chile roku 1986; v Kostarice, Ekvádoru, Guayaně, na Haiti a na Papui-Nové Guineji roku 1987; v Ghaně roku 1988 a v Hondurasu roku 1989.

V některých zemích však byli bratři překvapeni tím, co dokázali uskutečnit sami, s použitím místních zdrojů, když Jehova požehnal jejich spojenému úsilí. Například na počátku osmdesátých let podnikla odbočka ve Španělsku kroky k velkému rozšíření svých prostor. Odbočka požádala o potřebné prostředky vedoucí sbor. Taková pomoc však nebyla možná, protože právě tehdy bylo třeba krýt velké výdaje jinde. Mohli by snad španělští svědkové se svými poměrně nízkými mzdami opatřit dostatečné prostředky na takový projekt, dostanou-li příležitost?

Bylo jim vysvětleno, jaká je situace. Radostně přinesli své šperky, prsteny a náramky, aby se z jejich prodeje získala hotovost. Když se jedné starší svědkyně zeptali, zda si je jistá, že skutečně chce darovat masívní zlatý náramek, odpověděla: „Bratře, bude mnohem užitečnější, když zaplatí nový betel, než když ho budu nosit na ruce.“ Jedna starší sestra vyhrabala hromadu opotřebovaných bankovek, které po léta schovávala pod podlahou ve svém domě. Manželské dvojice přispívaly penězi, které si našetřily na cestování. Děti posílaly své úspory. Mladík, který si chtěl koupit kytaru, daroval ty peníze na rozšíření odbočky. Ukázalo se, že španělští svědkové štědře a ochotně přispívali vším, čeho bylo v hmotném ohledu zapotřebí, stejně jako Izraelité v době, kdy se v pustině stavěl svatostánek. (2. Mojž. 35:4–9, 21, 22) A potom nabídli sami sebe pro vlastní práci — na plný čas, o dovolené, o víkendech. Přišli z celého Španělska — byly jich tisíce. A jiní svědkové z Německa, Švédska, z Velké Británie, Řecka a ze Spojených států  — když uvedeme jen některé země — se k nim připojili, aby dokončili to, co zpočátku vypadalo jako nesplnitelný úkol.

Přináší literatura nějaký zisk?

V roce 1992 byla biblická literatura tištěna ve světovém ústředí a ve 32 odbočkách po celém světě. Obrovské množství jí bylo určeno k tomu, aby ji mohli svědkové Jehovovi rozšiřovat. Nic z toho se však nedělalo pro obchodní zisk. Rozhodnutí o tom, ve kterých jazycích se bude literatura tisknout a do kterých zemí se bude dopravovat, se nečinila pro žádný obchodní prospěch, ale jedině s ohledem na vykonání díla, které Ježíš Kristus svěřil svým následovníkům.

Když v červenci 1879 vyšlo první vydání Strážné věže, obsahovalo poznámku, že ti, kdo jsou příliš chudí na to, aby si zaplatili předplatné (tehdy pouhých 50 amerických centů ročně), mohou je dostat zdarma, pouze na základě písemné žádosti. Hlavním cílem bylo pomáhat lidem, aby se dozvěděli o Jehovově velkolepém předsevzetí.

Proto bylo od roku 1879 obrovské množství biblické literatury rozšířeno mezi veřejností bezplatně. V roce 1881 a později bylo zdarma rozšířeno přibližně 1 200 000 výtisků publikace Food for Thinking Christians (Potrava pro přemýšlející křesťany). Mnohé z nich byly v podobě 162stránkové knihy, jiné ve formě novin. Během následujících let byly uveřejněny desítky traktátů různé velikosti. Velká většina (doslova stamilióny výtisků) jich byla rozšířena bezplatně. Počet rozdávaných traktátů a jiných publikací stále rostl. Jen v roce 1915 ukázala zpráva, že pro šíření po celém světě bylo bezplatně dodáno 50 000 000 traktátů asi ve 30 jazycích. Kde se na to všechno vzaly peníze? Vesměs z dobrovolných darů Traktátnímu fondu Společnosti.

Vydávala se také literatura, jež se v prvních desetiletích dějin Společnosti nabízela za příspěvek, ale navrhovaný příspěvek byl udržován co nejnižší. K této literatuře patřily vázané knihy v rozsahu od 350 do 744 stránek. Když je kolportéři Společnosti (jak se tehdy říkalo kazatelům plným časem) nabízeli veřejnosti, uváděli částku navrhovanou jako příspěvek. Jejich cílem ovšem nebylo vydělat peníze, ale vložit lidem do rukou životně důležité biblické pravdy. Chtěli, aby lidé literaturu četli a měli z ní prospěch.

Byli velice ochotní někomu literaturu dát (a přispět za ni sami), jestliže byl ten člověk bez prostředků. Zjistilo se však, že lidé mají větší sklon si publikaci přečíst, když za ni něco dali. To, čím přispěli, se pak dalo samozřejmě použít na vytištění další literatury. Přesto Bulletin z 1. října 1920 (angl.), list služebních pokynů Společnosti, zdůraznil, že badatelé Bible neusilují o peněžní zisk: „Deset dní potom, co jste předali brožuru [jež měla 128 stran], navštivte lidi znovu a zjistěte, zda si ji přečetli. Pokud ne, požádejte, aby ji vrátili, a vy jim vraťte peníze. Povězte jim, že nejste prodavači knih, ale že vám jde o to, abyste každému předali toto poselství útěchy a povzbuzení, a jestliže je dostatečně nezajímá to, co se jich tak úzce dotýká. . ., rádi byste knihu předali někomu, koho bude zajímat.“ Svědkové Jehovovi tento způsob přestali používat, protože zjistili, že si literatury někdy všimnou jiní členové rodiny a mají z ní prospěch; ale to, co se tehdy dělalo, přesto vrhá světlo na skutečný cíl svědků.

Mnoho let mluvili o svém rozšiřování literatury jako o „prodeji“. Toto slovo však působilo jistý zmatek, a tak se od něj roku 1929 postupně upouštělo. Tento výraz vlastně jejich činnosti neodpovídal, protože jejich dílo nebylo obchodem. Nešlo jim o vydělávání peněz. Jejich jedinou pohnutkou bylo kázat dobrou zprávu o Božím Království. Proto v roce 1943 Nejvyšší soud Spojených států vyhlásil, že se od svědků Jehovových nemůže vyžadovat, aby si opatřili povolení k podomnímu obchodu, než začnou rozšiřovat svou literaturu. A kanadský soud s projevem souhlasu citoval argumentaci, kterou při tomto rozhodnutí předložil Nejvyšší soud USA.b

V mnoha zemích svědkové Jehovovi pravidelně nabízejí svou literaturu na základě příspěvku. Ve srovnání s jinými knihami a časopisy je navrhovaný příspěvek tak nízký, že mnozí lidé prohlašují, že přispějí více. Organizace však vždy vyvíjela velké úsilí, aby navrhovaný příspěvek zůstal nízký, takže bude odpovídat možnostem miliónů lidí, kteří mají velmi málo statků tohoto světa, ale vděčně přijmou Bibli nebo biblickou literaturu. Příspěvek se však nenavrhuje proto, aby se organizace svědků Jehovových obohatila.

Tam, kde takové šíření biblické literatury, kdy rozšiřovatel navrhne příspěvek za literaturu, považuje zákon za obchod, svědkové Jehovovi rádi ponechají literaturu každému, kdo projeví upřímný zájem a slíbí, že si ji přečte. Ti, kdo chtějí něco darovat na podporu díla biblického vzdělávání, mohou dát, co je jim libo. Tak se to dělá například v Japonsku. Ve Švýcarsku se donedávna přijímaly příspěvky za literaturu jen do stanovené částky; chtěl-li tedy dát majitel bytu více, svědkové to prostě vrátili, nebo mu dali další literaturu. Nechtěli vybírat peníze, ale kázat dobrou zprávu o Božím Království.

V roce 1990 si vysloužily velkou publicitu finanční skandály v některých náboženstvích křesťanstva, a vlády také rostoucí měrou hodnotily náboženskou činnost jako obchodní podnikání. Proto učinili svědkové Jehovovi jisté úpravy ve své činnosti, aby se vyhnuli nedorozumění. Vedoucí sbor dal pokyn, aby ve Spojených státech byla všechna literatura, kterou svědkové rozšiřují — Bible, traktáty, brožury, časopisy i vázané knihy vysvětlující Bibli —, lidem poskytována za předpokladu, že si ji přečtou, a aby se nenavrhoval žádný příspěvek. Činnost svědků Jehovových není v žádném ohledu činností obchodní, a toto uspořádání je ještě více odlišilo od náboženských skupin, které dělají z náboženství obchod. Většina lidí si samozřejmě uvědomuje, že tisknout takovou literaturu stojí peníze, a ti, kdo oceňují službu, kterou konají svědkové, snad chtějí něco darovat na pomoc dílu. Takovým lidem se vysvětlí, že celosvětové dílo biblického vzdělávání vedené svědky Jehovovými je podporováno dobrovolnými dary. Dary svědkové ochotně přijmou, ale nikdy o ně neprosí.

Ti, kdo se podílejí na kazatelské službě, to nedělají pro finanční zisk. Darují svůj čas a sami si platí cestovné. Jestliže někdo projeví zájem, svědkové se s ním domluví, že za ním budou docházet každý týden a poskytovat mu zdarma osobní poučování o Bibli. Jedině láska k Bohu a k bližnímu je mohla podnítit, aby se dál věnovali takové činnosti, často vzdor nezájmu a otevřenému odporu.

Finanční prostředky, které obdrží světové ústředí svědků Jehovových nebo kanceláře odboček, se nepoužívají pro obohacení organizace ani žádného jednotlivce, ale na podporu kázání dobré zprávy. V roce 1922 uvedla Strážná věž, že následkem hospodářské situace v Evropě jsou knihy, jež se tam tisknou pro Společnost, placeny převážně americkou kanceláří a často se lidem přenechávají za méně, než činí výrobní náklady. Ačkoli svědkové Jehovovi mají nyní tiskárny v mnoha zemích, některé země, do nichž se literatura dodává, nemohou zaslat žádné peníze na pokrytí výdajů. Štědré dobrovolné dary svědků Jehovových v takových zemích, kde mají dostatek prostředků, pomáhají vynahradit nedostatek v zemích, kde mají málo.

Watch Tower Society se vždy snažila využít všechny prostředky, které měla k dispozici, na podporu kázání dobré zprávy. Roku 1915 její první prezident Charles Taze Russell řekl: „Naše Společnost se nesnažila ukládat pozemské bohatství, ale spíše je vydávala. Cokoli nám Boží prozřetelnost poslala, aniž jsme se doprošovali, to jsme se snažili vynaložit co nejmoudřeji v souladu se Slovem a Duchem Pána. Již dávno jsme oznámili, že až dojdou prostředky, činnost Společnosti úměrně tomu ustane; a jak prostředků přibude, činnost Společnosti se bude rozšiřovat.“ Právě to Společnost dělá i nadále.

Až dodnes organizace používá peníze, jež má k dispozici, k vysílání cestujících dozorců, kteří posilují sbory a povzbuzují je v jejich veřejné službě. Stále vysílá misionáře a absolventy školy dodatečného služebního vzdělávání do zemí, kde je to zvlášť zapotřebí. Prostředky, které jsou k dispozici, používá také tím, že vysílá zvláštní průkopníky do území, kde se dosud poselství o Království kázalo málo nebo se vůbec nekázalo. Jak uvedla Ročenka svědků Jehovových 1993, za uplynulý služební rok bylo tímto způsobem vynaloženo 45 218 257,56 amerického dolaru.

Neslouží se pro osobní zisk

Z práce svědků Jehovových nevzniká finanční zisk pro žádného člena vedoucího sboru, pro žádného úředníka jeho právních korporací ani pro žádné jiné význačné osoby spojené s organizací.

O C. T. Russellovi, který sloužil více než 30 let jako prezident Watch Tower Society, napsal jeden z jeho druhů: „Aby zjistil, zda je jeho postup v souladu s Písmem, a také aby prokázal svou upřímnost, rozhodl se, že bude následujícími způsoby zkoušet, zda má Pánovo schválení: 1. věnuje svůj život této věci; 2. vynaloží svůj majetek na šíření díla; 3. zakáže sbírky na všech shromážděních; 4. spolehne se na nevyžádané příspěvky (zcela dobrovolné), aby v díle mohl pokračovat, až bude jeho majetek vyčerpán.“

Bratr Russell nevyužil náboženské činnosti k získání hmotného bohatství, ale naopak vynaložil na Pánovo dílo všechny své prostředky. Po jeho smrti vyšla ve Strážné věži zpráva: „Věnoval celý svůj osobní majetek věci, jíž oddal svůj život. Na osobní výdaje dostával symbolickou částku 11 dolarů měsíčně. Zemřel a nezanechal po sobě žádný majetek.“

Ohledně těch, kdo měli pokračovat v díle Společnosti, zdůraznil bratr Russell ve své závěti: „Pokud jde o finanční náhradu, myslím, že je moudré zachovat dosavadní postup Společnosti v otázce platů — že se nebudou vyplácet; že těm, kdo jakýmkoli způsobem slouží Společnosti nebo jejímu dílu, bude pouze dopřáno rozumné kapesné na výdaje.“ Ti, kdo budou sloužit v domovech betel, v kancelářích a tiskárnách Společnosti nebo jako její cestující zástupci, dostanou jen stravu, střechu nad hlavou a skromný obnos na výdaje — dost pro bezprostřední potřeby, ale nebude to „žádné opatření. . . pro střádání peněz“. Stejná norma platí i dnes.

Všichni, kdo jsou přijati do zvláštní služby plným časem ve světovém ústředí svědků Jehovových, berou na sebe slib chudoby, stejně jako všichni členové vedoucího sboru a všichni ostatní členové tamní rodiny betel. To neznamená, že vedou ponurý život bez jakéhokoli pohodlí. Znamená to však, že se nestranně dělí o skromná opatření v podobě stravy, přístřeší a úhrady výdajů, jež jsou zajišťována pro všechny, kdo jsou v takové službě.

Tak se organizace při vykonávání svého díla plně spoléhá na pomoc, kterou dává Bůh. Svědkové Jehovovi bez nucení, ale jako skutečné duchovní společenství bratrů, jež sahá do všech končin země, s radostí používají své prostředky pro vykonání díla, které jim uložil jejich vznešený nebeský Otec Jehova.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 340]

‚Společnost neposkytuje oprávnění k žádostem o peníze ani je neschvaluje‘

[Praporek na straně 342]

Především se zdůrazňuje hodnota sdělování pravdy jiným

[Praporek na straně 343]

Prosté, poctivé konstatování skutečností

[Praporek na straně 344]

Sbory si navzájem pomáhají získat potřebné sály Království

[Praporek na straně 345]

Většina příspěvků je od lidí, kteří mají jen skromné možnosti

[Praporek na straně 348]

Mnoho literatury se rozšiřuje bez požadované úhrady — Kdo za ni platí?

[Praporek na straně 349]

Rádi ponechají literaturu každému, kdo projeví upřímný zájem a slíbí, že si ji přečte

[Praporek na straně 350]

Co se dělá s darovanými penězi?

[Praporek na straně 351]

„Věnoval celý svůj osobní majetek věci, jíž oddal svůj život“

[Rámeček na straně 341]

Bůh se nedoprošuje

„Ten, kdo řekl: ‚Kdybych měl hlad, tobě bych to neříkal: vždyť svět je můj, i jeho plnost. . . Nevezmu z tvého domu žádného volka, ani kozly z tvých ohrad. Vždyť každé lesní zvíře je mé, i dobytek na tisíci pahorcích‘ (Žalm 50:12, 9, 10, „KJ“), je schopen pokračovat ve svém velkém díle a nedoprošovat se prostředků ani od světa, ani od svých dětí. Nebude také nutit své děti, aby něco obětovaly v jeho službě, ani od nich nepřijme nic než radostný, dobrovolný obětní dar.“ — „Zion’s Watch Tower“, září 1886, s. 6.

[Rámeček na straně 347]

Dary nepřicházely vždy jen v podobě peněz

Svědkové daleko na severu Queenslandu připravili a poslali na staveniště Strážné věže v australském Sydney čtyři návěsy naložené prvotřídním dřevem, které tehdy mělo podle odhadu hodnotu 60 000 až 70 000 australských dolarů.

Když byla rozšiřována tiskárna Strážné věže v Elandsfonteinu v Jižní Africe, jeden indický bratr zatelefonoval a požádal, aby si laskavě vyzvedli dar 500 padesátikilogramových pytlů cementu — v době, kdy ho byl v zemi nedostatek. Jiní nabídli Společnosti k použití svá nákladní auta. Jedna africká sestra zaplatila jisté firmě, aby dodala 15 krychlových metrů stavebního písku.

Když se stavěly nové budovy odbočky v nizozemském Emmenu, bylo darováno obrovské množství nářadí a pracovních oděvů. Jedna sestra, přestože byla velmi nemocná, upletla na zimu pro každého pracovníka vlněné ponožky.

Na stavbu nové odbočky a budoucí tiskárny v zambijské Lusace byl zakoupen stavební materiál z prostředků poskytnutých svědky z jiných zemí. Materiál a vybavení, jež nebyly v místě dostupné, byly do Zambie dopraveny jako dar pro tamější dílo.

Roku 1977 daroval jeden svědek v Ekvádoru 34hektarový pozemek. Byl na něm postaven sjezdový sál a nová velká odbočka.

Místní svědkové v Panamě nabídli své domovy k ubytování dobrovolných pracovníků; někteří vlastnili autobusy a postarali se o dopravu; jiní se podíleli na zajištění 30 000 porcí jídla, které byly podávány na staveništi.

Pro pracovníky na projektu v Arboze (Švédsko) jeden sbor napekl a poslal 4 500 housek. Jiní poslali med, ovoce a džem. Jeden hospodář z okolí staveniště, přestože nebyl svědek, opatřil dvě tuny mrkve.