První Samuelova zdůrazňuje, jak je důležitá poslušnost

SOTVA můžeme dosti zdůraznit, jak je důležité, aby křesťané byli poslušní. Obzvlášť to platí ohledně příkazů, které jim dává Bůh. Nevznikly všechny těžkosti na světě následkem toho, že naši první rodiče neposlechli Boží příkaz, který jim zakazoval jíst ze stromu poznání dobrého i zlého? Ano, ti, kteří touží po Božím schválení, musí Boha poslouchat. — 1. Mojž. 2:16, 17; 3:1–19.

První kniha Samuelova velmi dobře zdůrazňuje, jak je důležitá poslušnost. Obsahuje nejen pokyny, jež přikazují poslušnost, ale také znázorňuje ovoce poslušnosti a výsledky neposlušnosti.

Původně tato kniha s druhou Samuelovou tvořila jeden svazek (svitek). Zabývá se jedním stoletím izraelských dějin, od doby krátce před narozením Samuela, který byl poslední z řady soudců, až do smrti Saula, prvního izraelského krále. Zaznamenává vynikající historickou událost v Izraeli, totiž změnu od vlády soudců k monarchii. Nejvýznačnější jsou zde tři osoby, totiž prorok Samuel, král Saul a David. Kniha pojednává o (1) Samuelovi a jeho soudcovské činnosti; (2) o počátku Saulova panování; (3) o dobyvatelských taženích Davidových, a o tom, jak Saul pronásledoval Davida, a o Saulově sebevraždě na bitevním poli.

O tom, kdo napsal První knihu Samuelovu, bylo mnoho domněnek. Ale pro ty, kteří věří inspiraci Bible, je jasné vysvětlení v První Paralipomenon 29:29: „Pokud jde o záležitosti krále Davida, o první i poslední, ty jsou napsány mezi slovy jasnozřivce Samuela a proroka Nátana a mezi slovy visionáře Gáda.“ To tedy znamená, že prorok Samuel napsal všechno ze Samuelovy knihy až do smrti, jak je zaznamenána v První Samuelově 25:1, Nátan a Gád napsali zbytek. A tento názor zastávali starověcí židovští učenci a také většina učenců v raném křesťanství.

Pokud jde o autentičnost a pravost věcí zapsaných v této knize: O mnohých jejich událostech se zmiňuje kniha Žalmů a Křesťanská řecká písma; přímost a otevřenost dodává knize pečeť pravdivosti. Archeologie také dokázala přesnost některých událostí zaznamenaných v této knize.

Také o literární kvalitě Samuelových knih je možno skutečně říci, že dotvrzuje její autentičnost. Jeden uznávaný hebrejský znalec poznamenává: „Samuel obsahuje některé z nejkrásnějších příkladů hebrejské prózy v Bibli. . . Jako všechna dobrá hebrejská díla, dosahuje vrcholného účinku nejúspornějším používáním slov. Její vyprávění patří mezi mistrovská díla historických spisů.“ Právě něco takového bychom očekávali od Samuela, který slýchal předčítání z Písma ve svatyni od doby, kdy byl odstaven. Proroci Nátan a Gád se jistě snažili napodobit jeho způsob psaní.

SAMUEL, SOUDCE A PROROK

První Samuelova začíná vyprávěním o tom, jak jistá Anna naříká nad tím, že nemá děti. Modlí se k Bohu ve svatostánku v Sílo a slavnostně Bohu slibuje, že dá-li jí syna, věnuje jej Jehovově službě. Bůh vyslýchá její modlitbu. Dává dítěti jméno Samuel, což znamená „Boží jméno“. Jakmile jej odstavila, velmi pravděpodobně mezi třetím a pátým rokem jeho věku, přináší jej do Sílo, aby tam sloužil. Poslouchá Boží příkaz vyjádřený v Páté Mojžíšově 23:23, aby člověk splnil své slavnostní sliby, a dostává nádhernou odměnu. Bezpochyby je to radost, když může vidět, jak se z jejího syna Samuela stává tak zdatný služebník Jehovy Boha. — 1. Sam. 1:1 až 2:11.

Dva synové velekněze Eliho mají právě opačný způsob myšlení. Slouží sice jako kněží ve svatostánku, ale křiklavým způsobem neposlouchají Boží zákon, jak ve své kněžské činnosti, tak i hrubou nemorálností, jíž se dopouštějí. Eli je plísní za tyto věci, ale oni tomu nevěnují pozornost. Jehova projevuje velkou nelibost nad jejich neposlušným jednáním a dává výstrahu, že dům Eliho potrestá; k vyřízení tohoto poselství používá mladého Samuela. Jehova k vykonání svého rozsudku používá Filištínů, kteří porážejí Izraelity v bitvě. V této bitvě nejenže umírají synové Eliho, ale Filištíni berou do zajetí posvátnou truhlu smlouvy, kterou Izraelité přinesli na bitevní pole v naději, že bude sloužit jako kouzelný prostředek a zajistí jim vítězství. Když se velekněz Eli, starý, velmi otylý a slepý, dovídá o tom, že truhla je ztracena, padá dozadu ze svého křesla a umírá, když si zlomil vaz. — 1. Sam. 2:12 až 4:22.

Jehova si však nepřeje, aby truhla zůstala u Filištínů. Radou rozsudků, které na ně dopadají jako pohromy, je Bůh nutí, aby truhlu vrátili Izraelitům.

Když Samuel dospívá v muže, slouží jako kněz a soudce Izraele. Když se filištínští představitelé aliance opět shromažďují k bitvě, Samuel úpěnlivě prosí Jehovu, a Izraelité proto získávají pozoruhodné vítězství nad svými nepřáteli. Řadu let Samuel dále soudí Izrael a cestuje „v okruhu Bétel a Galgala a Masfa“. — 1. Sam. 5:1 až 7:17.

SAUL, PRVNÍ KRÁL IZRAELE

Není pochyb o tom, že Samuel poslouchal Boží příkazy a měl za to požehnání, ale jeho synové jednali jinak. Šli ‚za nespravedlivým ziskem, přijímali úplatky a pokřivovali soud‘. Izraelský lid využil této situace jak důvodu, proč žádají, aby nad nimi vládl král. Také se bojí útoků okolních národů. Samuel pociťuje žádost Izraele o ustanovení krále jako skutečnou ránu. Bůh jej však ujišťuje, že tím, že si žádají lidského krále, zavrhují nejen Samuela, ale ve skutečnosti zavrhují Boha, aby nebyl jejich králem. Samuel je varuje a říká jim, jaké to bude pro ně břemeno, budou-li mít krále, ale oni trvají na tom, že jej chtějí. Chtějí být jako okolní národy. Jehova působí bouři, která je v tom období neobvyklá, a tím dává najevo, že nesouhlasí s jejich rozhodnutím. Přece se však Jehova od svého lidu neodvrací. Vybírá krále, skromného Saula, který je o hlavu a ramena vyšší než kdokoli z jeho lidu a skutečně vypadá jako král. Samuel nejprve pomazává Saula soukromě a potom veřejně, a dává Saula prohlásit za krále nad izraelským národem. — 1. Sam. 8:1 až 10:27.

Saul nejprve prokazuje, že je schopným králem. Sjednocuje bojující síly Izraele, aby porazily Ammonity, kteří hrozili sadistickými podmínkami mužům z Jábes, jejichž město obléhali. V té době Samuel pronáší řeč, která může být označena jako řeč na rozloučenou. Připomíná svému lidu, jak spravedlivě a čestně soudil Izrael po všechny dny svého života, a znovu je nabádá, aby se báli Jehovy a věrně mu sloužili. — 1. Sam. 11:1 až 12:25.

Potom král Saul přestává poslouchat Boží příkazy a dopouští se jedné velké chyby za druhou. Vzniká nebezpečná situace, kdy velké filištínské vojsko hrozí útokem. Saulovi je řečeno, aby počkal na Samuela, který bude prosit Jehovu o pomoc a přinese mu oběti. Samuel se však zdržel a zdá se, že situace je naléhavá, a proto Saul

opovážlivě nerespektuje příkaz, aby čekal, a obětuje zápalné oběti a oběti společenství. Krátce potom Samuel přichází. Za to, že

Saul projevil takovou opovážlivou netrpělivost, Jehova jej zavrhuje jako krále: „Protože ty jsi nedodržel, co ti Jehova přikázal.“ — 1. Sam. 13:1–23.

Saul se opět dopouští závažné chyby, protože neposlouchá Boží příkaz, aby úplně vyhladil národ Amalechitů. O staletí dříve Amalechité zbaběle zaútočili na roztroušené skupiny Izraelitů, kteří byli unaveni a vyčerpaní putováním v pustině. (5. Mojž. 25:17–19) Protože Saul i s lidem ušetřil nejlepší ze stád a amalechitského krále Agaga, Samuel mu říká: „Má Jehova tolik potěšení ze zápalných obětí a obětních darů jako z poslušnosti hlasu Jehovova? Hle! Poslouchat je lepší než oběť . . . Protože jsi zavrhl slovo Jehovovo, zavrhne i on tebe, abys nebyl králem.“ Potom již Samuel Saula nevidí, ačkoli se nad ním velmi trápí. — 1. Sam. 15:1–35.

Krátce nato posílá Jehova Samuela do domu Jesseho, aby pomazal nejmladšího syna Davida jako příštího izraelského krále. Nyní Jehovův duch opouští Saula a Saul je sužován psychickými depresemi. David je vynikající harfeník, a proto je vybrán, aby hrál před králem Saulem a tak mu přinášel úlevu. Dále se dovídáme, jak David zabil vychloubačného filištínského obra Goliáše pouhým prakem a kamenem. David projevuje tak velkou víru v Jehovu a nadšení pro jeho jméno, že si jej zamiluje Saulův syn Jonata tak, že ‚Jonata začal milovat Davida jako svou vlastní duši‘. (1. Sam. 18:1) Ačkoli se stává jasným, že příštím izraelským králem Izraele nebude Jonata, ale David, Jonata je dále Davidovým věrným přítelem a je na Davidově straně, i když tím uvádí do nebezpečí vlastní život.

David nyní získává takové úspěchy v bitvě, že ženy v Izraeli zpívají: „Saul porazil své tisíce a David své desetitisíce.“ To naplňuje Saula žárlivostí, a ta se v něm stává stravující vášní; nyní nejvíce ve svém životě usiluje o to, aby se zbavil Davida. V době, kdy Saul honí Davida jako divoké zvíře, má David sám dvě příležitosti Saula zabít, ale nechce se ‚dotknout Jehovova pomazaného‘. — 1. Sam. 18:1 až 24:22; 26:1–25.

David je na útěku, ale připojují se k němu další Izraelité, kteří jsou v nesnázích, a jsou považováni za tlupu psanců. Slouží však jako ochránci zemědělců a jejich stád před loupežníky. David proto žádá odměnu od bohatého majitele ovcí, Nábala. Ten však nestoudně odmítá Davidovu žádost, a David mu za to slibuje hrozný trest. Ale Nábalova manželka, která si povšimla, co se stalo, a bála se nejhoršího, usmiřuje Davida štědrými dary. Když pak Nábal náhle umírá, David ji žádá, aby se stala jeho manželkou, s čímž ona radostně souhlasí. . — 1. Sam. 25:1–42.

Když se Filištíni opět shromažďují k útoku, král Saul marně hledá vedení od Jehovy. Jehovův duch od něho odstoupil. Saulovy prosby nejsou vyslyšeny a kněží pro něj nemají ani slovo od Jehovy. V zoufalství se radí se spiritistickým médiem. Dostává pouze špatné zprávy. V Saulově poslední bitvě prožívá Izrael hroznou porážku, Saulův syn Jonata je zabit a sám Saul, smrtelně zraněn, umírá sebevraždou. — 1. Sam. 28:1 až 31:13.

Samuelova kniha patří skutečně k věcem zapsaným předem pro naše „poučení“. Je ‚užitečná k učení, ke kárání, k napravování věcí, k výchově ke spravedlnosti, [abychom] byli zcela způsobilí, úplně vyzbrojení pro každé dobré dílo‘. Obzvláště zdůrazňuje, jak je důležitá poslušnost a jak tragické následky má neposlušnost. — Řím. 15:4; 2. Tim. 3:16, 17.