Umíš připustit, že nemáš pravdu?
„JEN pošetilý a mrtvý nikdy nezmění svůj názor,“ tak to alespoň napsal spisovatel J. R. Lowell. Ať je tomu jakkoli, mezi lidmi je velmi rozšířená slabost, že nerozumně lpí na svém názoru nebo nechtějí připustit svou chybu.
Takový postoj se nápadně projevil v roce 33 n. l. Nějaký čas předtím v Palestině učil Ježíš Nazaretský a činil učedníky. Židovští vůdci mu soustavně odporovali a zavrhovali jak biblické důkazy o tom, že je Mesiášem, tak i zázračná znamení, jimiž doprovázel svou službu. V onom roce pak Ježíš vykonal v blízkosti Jeruzaléma mocný čin, který mohl přesvědčit i nejzatvrzelejšího odpůrce. Vzkřísil k životu muže, který byl čtyři dny mrtev, a mnoho lidí to mohlo vidět. — Jan 11:30–45.
Tento zázrak byl jistě nanejvýš názorným důkazem skutečnosti, že Jehova podporoval Ježíše. Jak jinak by bylo možno vysvětlit vzkříšení z mrtvých? Mnozí Židé jej proto přijali. Ale jak se chovali židovští vůdci? Zpráva říká, že se „uradili, že jej zabijí“. A nejen to, uradili se, „že zabijí i Lazara“, muže, jehož Ježíš vzkřísil. — Jan 11:53; 12:10, 11.
Tvrdošíjnost
Ano, Židé nechtěli připustit, že nemají pravdu, a proto chtěli raději odstranit všechny stopy důkazů. Jistě cítíme, že jejich tvrdošíjnost musíme odsoudit. Předpokládali bychom, že po takovém projevu neústupnosti by je svědomí mělo přimět, aby znovu uvažovali o svém postoji. Oni však šli dále svou cestou a později přivodili Ježíši smrt — což bylo nejhorší provinění a nejzavrženíhodnější zločinný čin, jaký kdy byl spáchán. — 1. Kor. 2:6–8.
Potom, přes všechny důkazy o Ježíšově vzkříšení, se chtěli zbavit apoštolů, kteří byli svědky tohoto Božího mocného skutku. Ale jeden z jejich vážených vůdců, ačkoli sám neuznával, že Ježíš byl Mesiáš, jim dal radu, která je mohla přinejmenším přimět k tomu, aby zásadně změnili svůj způsob myšlení. Byl to vynikající učitel Gamaliel. Nejdříve uvedl příklady mužů, kteří povstali jako samozvaní mesiášové, ale hnutí, která vyvolali, opět skončila. Potom dal Gamaliel radu: „Nevměšujte se mezi ty lidi, ale nechte je na pokoji (neboť je-li tento plán a toto dílo od lidí, bude zmařeno; ale je-li od Boha, nebudete je moci zmařit), jinak by snad o vás mohlo být shledáno, že ve skutečnosti bojujete proti Bohu.“ — Sk. 5:34–39.
Židovští předáci si však této Gamalielovy rady příliš nevšímali. O něco později totiž, když jim křesťan Štěpán postavil před oči, co udělali, a řekl jim, že jsou tvrdošíjní, „pocítili bodnutí do srdce [ale ne tak, že by činili pokání nebo se obměkčili] a začali na něj skřípat zuby“. Potom „vykřikli nejsilnějším hlasem a zacpali si rukama uši“ a nakonec Štěpána ukamenovali k smrti. — Sk. 7:51–60.
I přes takové příklady je však tvrdošíjnost ve světě často obdivována. Ale Bible ji spojuje se vzpurností a se špatným srdcem — což jsou věci, kterých by se měli křesťané vystříhat. (Žalm 78:8) Ukazuje také příklady, jako byl egyptský farao a Židé v dobách soudců, a poukazuje na to, co museli za svou tvrdošíjnost vytrpět. — 2. Mojž. 14:8, 26–28; Soud. 2:19–23.
Jestliže se tedy člověk prozkoumá a zjistí, že má ve své povaze tvrdošíjnost nebo že má takovou osobnost, že neumí příliš laskavě naslouchat názorům druhých lidí, je dobré, jestliže uzná, že to je problém. Vždyť Bůh ‚prokáže přízeň mírným‘, a ne tvrdošíjným. A ‚zem bude patřit‘ nikoli tvrdošíjným a neústupným lidem, ale mírným. — Přísl. 3:34; Žalm 37:11.
Pýcha
Někdy příčinou problému není pouze tvrdošíjnost. Může zde hrát úlohu jiná vlastnost — pýcha. Proč právě pýcha? Přemýšlej o tom. Poznal jsi někdy nějakého dozorce, který se při práci dopustí nějaké chyby, a když to vyjde najevo, nechce to připustit nebo se snaží svalit vinu na někoho jiného? Nebo jsi snad někdy slyšel, jak některý starší ve sboru neúmyslně řekl něco nepřesně, a pak nebyl ochoten to uznat. To může vyplývat z pýchy, z pocitu, že ve svém postavení by neměl být přistižen při nějaké chybě. Tak někdy jednají rodiče a učitelé, protože se bojí, že by ztratili respekt a vliv, kdyby připustili, že se zmýlili, a že by tím oslabili svou autoritu.
S pýchou souvisí myšlenka „zachovat si tvář“. V Orientě by někteří lidé raději doslova zemřeli, než by „ztratili tvář“. Ale bez ohledu na to, zda žijeme na východě nebo na západě, chce většina z nás hájit svou „tvář“, svou prestiž nebo dojem, který chce budit. To je do značné míry motivováno pýchou.
Je však pýcha vlastnost, kterou by měli pěstovat křesťané? Uvažujeme-li o pyšných lidech, na koho si vzpomeneme? Na muže, jako byl Senacherib, farao a babylónský král (a dokonce sám ďábel). (1. Tim. 3:6) Je pravda, že současníci tyto krále velebili a báli se jich, ale jak se na ně díval Jehova? Bible říká: „Sebevyvyšování a pýchu. . . [já Jehova] nenávidím.“ (Přísl. 8:13) A kde je dnes sláva těchto mužů?
Rozpaky a strach
Někteří lidé možná nechtějí připustit svou chybu z jiného důvodu. Snad mají strach nebo jsou v rozpacích. Když udělali něco, zač se stydí, a mají se z toho zodpovídat, může se stát, že se jen bojí hanby, a proto se snaží popřít tyto skutečnosti nebo ospravedlnit své jednání, přičemž se pokoušejí přimět své svědomí, aby je omluvilo. Takoví lidé musí rozvíjet vlastnosti víry, pokory a lásky k Bohu. Jehova je ochoten odpustit i velmi vážné hříchy. Jestliže hříšník projeví důvěru v Boha, spoléhá se na něj a na oběť jeho Syna a otevřeně Bohu vyznává své hříchy, jeho svědomí bude očištěno. (Žid. 9:14) Bible mluví o tom, že náš velekněz, Ježíš Kristus, se umí vžívat do naší situace, a radí nám: „Přibližujme se tedy s volností řeči k trůnu nezasloužené laskavosti, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli nezaslouženou laskavost jako pomoc v pravý čas.“ — Žid. 4:15, 16; 1. Jana 2:1, 2.
Upřímně řečeno, co vlastně získáme, jestliže nechceme připustit, že jsme se něčeho dopustili? Může se ovšem stát, že v té chvíli unikneme ukázňování, ale „cokoli člověk rozsévá, to bude také sklízet“. (Gal. 6:7) Jiní lidé sice možná naše hříchy neobjeví, ale „Jehova ohodnocuje srdce“. (Přísl. 21:2) Apoštol Pavel nás varuje: „Všichni budeme stát před Boží soudcovskou stolicí; je totiž napsáno: ‚„Jako že žiji,“ říká Jehova, „každé koleno se přede mnou bude sklánět a každý jazyk bude veřejně uznávat Boha.“‘ Tak tedy každý z nás bude skládat účty Bohu sám za sebe.“ — Řím. 14:10–12.
Rozumnost a mírnost
Jestliže ovšem mluvíme o tvrdošíjnosti, nemáme na mysli pevné předsevzetí, které musí projevovat křesťan. Je správné, jestliže Boží služebník je „pevný a nepohnutelný“ ve svém uctívání. (1. Kor. 15:58) Tato pevnost pramení z dobrých pohnutek a souvisí s Jehovovými myšlenkami a zásadami, ne s našimi vlastními. Je také spojena se dvěma důležitými vlastnostmi — s mírností a rozumností.
Někteří mají pocit, že mírnost a rozumnost jsou vlastnosti, jež se nehodí pro osoby, které mají určité postavení. Ale Mojžíš, který byl dozorcem asi nad třemi milióny lidí, byl „daleko nejmírnější ze všech lidí, kteří byli na povrchu země“. (4. Mojž. 12:3) A o křesťanských starších v Božím sboru je obzvláště řečeno, že mají být ‚rozumní‘. (1. Tim. 3:1–3) Ano, kdo je mírný a rozumný, bez obtíží připustí chybu, jestliže něco učinil nesprávně. Nebude natolik v rozpacích, natolik pyšný nebo nejistý, že by se nemohl pravdivě vyjádřit o skutečnostech, a mluvit pravdu bude považovat za důležitější než „zachovat si tvář“. Projeví spíše moudrost shora, která je „pokojná, rozumná, připravená uposlechnout, plná milosrdenství a dobrého ovoce“. — Jak. 3:17.
Většina z nás by ovšem nepřipustila, aby nás tvrdošíjnost přiměla k vraždě, jak se to stalo židovským vůdcům. Ale Jehovovi se nelíbí ani tvrdošíjnost v malých věcech. (Luk. 16:10) Jestliže jsme se dopustili nějakého hříchu, měli bychom rychle uznat svou vinu a hříchu se zbavit, takové věci se dále „nedotýkat“, a pak bychom měli ihned a s volností v řeči jít k Bohu a dosáhnout očištění srdce. Jestliže nám něco brání, takže se nemůžeme přiblížit k Bohu — ať je to pýcha, hanba, strach nebo něco jiného —, měli bychom přijmout pomoc některého jiného křesťana, který by se s námi za nás modlil. (Jak. 5:16) Neměli bychom se bát hanby nebo připuštění chyby, ale měli bychom se bát, abychom se neznelíbili Bohu za to, že jsme se mu nevyznali. Měli bychom také uznat, že projevuje hojné milosrdenství těm, kteří k němu přicházejí se zkroušeným srdcem, neboť on říká: „Na toho se tedy budu dívat, na sklíčeného a na toho, který je v duchu zkroušený a chvěje se před mým slovem.“ — Iz. 66:2.