Tvůj duch — jak jej můžeš ovládat?

VŠICHNI jsme od svých nedokonalých rodičů zdědili určitý genetický typ, a ten do jisté míry určuje, jakého máme ducha. Také naše okolí a společenské prostředí značnou měrou ovlivňuje naši osobnost. Měli bychom tedy odbýt tuto otázku slovy: „Nemohu za to, jaký jsem“? K tomu nás jistě Bible nevede. Naopak, vybízí nás, abychom ‚přeměnili svou mysl‘ a ‚oblékli novou osobnost‘. To znamená bojovat se „starou osobností“ a zbavit se jejích špatných sklonů. — Ef. 4:20–24; Řím. 12:2.

Někdy se nám to nepodaří, protože žádný člověk nemůže dokonale ovládat svého ducha. Uvažujeme-li však o Božím slovu a modlíme-li se, aby nás vedl jeho duch, můžeme v mnohých směrech působit proti nezdravému „duchu“, kterého snad máme, a můžeme jej tak ovládat. (Luk. 11:13; Gal. 5:22, 23, 25) Co nám v tom může pomoci?

CO NÁM POMŮŽE OVLÁDAT DUCHA

Bez ohledu na to, proč jsme se v duchu pobouřili, můžeme myslet na různé věci, které nám pomohou zůstat klidnými, jsme-li vystaveni napětí. Uvažujme o třech podnětech, jež některým lidem pomohly.

Zkoumej sám sebe. Skutečně pomáhá, snažíme-li se rozebrat své pocity. Můžeme se přimět k tomu, abychom o problému logicky uvažovali. Můžeme si položit otázku, proč se zneklidňujeme. Když to učiníme, často zjistíme, že naše „důvody“ jsou docela malicherné. Nebo v sobě možná odhalíme pohnutku, kterou jsme si dosud vůbec neuvědomili.

Sebezkoumání má tu výhodu, že se pak soustředíme na otázku, v čem jsme sami přispěli k problému, v němž můžeme něco podniknout. Vyvarujeme se tak zklamání, protože se nesoustředíme jen na chybu druhého člověka, vzhledem k níž můžeme sotva něco udělat. Můžeme si položit například otázky: Rozčiluji se nad zvyky nebo nedostatky jiných? Jestliže ano, je to proto, že jejich zvyky jsou nebiblické? Nebo protože mé vlastní společenské prostředí a výchova se liší od jejich? (V tomto případě je to možná spíše náš vlastní problém, než někoho jiného.) Cítím se hned podrážděn, jakmile je řečeno o mně, o mé rase nebo o mé rodině něco hanlivého? Nebo se snad urazím, když dostanu nějakou radu? Jestliže je to tak, nemyslím si snad o sobě trochu mnoho a nejsem příliš citlivý? Rozčiluje mě nějaká určitá osoba? Cítím (jsem-li dozorcem nebo rodičem) zklamání, neřídí-li se druzí mou radou?

Takovým sebezkoumáním se můžeme naučit sami rozeznávat svá určitá slabá místa. Pak můžeme lépe ‚podmaňovat své tělo‘ a tvrdě bojovat, abychom je ovládali. — 1. Kor. 9:27.

Dívej se na druhého objektivně. Jde-li nám někdo na nervy, míváme sklon vidět jen jeho slabosti. Proto nám pomůže, můžeme-li jej vidět tak, jak jej vidí Bůh. Oddal se ten muž či žena Bohu? Projevuje tomuto člověku Bůh lásku? Projevuje tato osoba vcelku dobrého „ducha“ a má snad nedostatky jen v jednom nebo dvou směrech? Je-li to tak, nepomůže nám, soustředíme-li se na jeho vlastnosti, které jsou „spravedlivé“, „cudné“ a „hodné lásky“, a budeme-li přemýšlet o takových věcech? — Fil. 4:8.

Bylo by vůbec čestné a správné, kdybychom někoho soudili na základě jednoho nebo dvou rysů, které nás „rozčilují“, a kdybychom vědomě na něm nechtěli vidět nic dobrého? Proč bychom měli chtít soudit jiné, když naše vlastní úsudky jsou až příliš často ovlivněny našimi osobními okamžitými city? Jakub vyjadřuje tuto věc velmi otevřeně a ptá se: „Kdo jsi ty, že soudíš svého bližního?“ — Jak. 4:12.

Snaž se pochopit stanovisko druhého. To není snadné, a to zejména tehdy, zdá-li se jeho stanovisko zcela odlišné od našeho. Ale již to, že se pokusíme dívat se na věci z jeho stanoviska, nám často poslouží k uklidnění a získáme citovou rovnováhu. Budeme alespoň schopni do jisté. míry pochopit, co asi cítí nebo proč tak jedná. Přitom vlastně uplatňujeme moudrou radu, kterou dal apoštol Pavel Filippanům, když řekl, že máme považovat „ostatní za vyšší než sami sebe“ a že máme „hledět s osobním zájmem [nejen] na své věci, ale s osobním zájmem i na věci ostatních“. — Fil. 2:3, 4.

To nám pomůže, abychom neupadli do léčky předsudku, což by se stalo, kdybychom skutečně nebrali v úvahu obě strany. (Přísl. 18:13) Na první pohled se nám může zdát, že máme stoprocentní pravdu a že náš bratr jedná naprosto nesprávně. Podíváme-li se však na věci pozorněji, obvykle zjistíme, že je to málokdy tak jednoduché. Přísloví 18:17 moudře poznamenává: „První, kdo mluví u soudu, vždy vypadá, že je v právu, dokud se jej jeho odpůrce nezačne dotazovat.“ — „Překlad v dnešní angličtině“.

STÁLE NA TOM PRACUJ

Řídíme-li se těmito podněty, skutečně pracujeme na tom, abychom vyřešili svůj problém. Nepodléháme rezignaci a neříkáme: „Nemohu za to.“ Již to, že na problému pracujeme, zmenší pravděpodobnost, že bychom ztratili sebeovládání. Stále si také budeme vědomi toho, že musíme přizpůsobit své myšlení, obzvláště tehdy, dráždí-li nás stále nedostatky druhých.

Snažíme-li se usměrňovat své pocity, je nutné, abychom přitom stále hledali pomoc našeho Boha, Jehovy. Jedna mladá žena v New Jersey ve Spojených státech měla v tomto směru vážný problém. Stále se rozčilovala a snadno se cítila uražená. Sama usilovně bojovala proti těmto svým sklonům, ale také nám říká: „Usilovně jsem se modlila k Jehovovi, aby laskavě odstranil mé pochybnosti. Prosila jsem jej, aby prozkoumal hlubiny mého srdce, ano nejvlastnější nitro mého těla, a aby laskavě odstranil všechny špatné myšlenky.“ Jehova zřejmě vyslyšel její upřímnou modlitbu, protože tato žena dodává: „Nyní jsem již celé měsíce neřekla žádné špatné slovo a jsem daleko mírnější.“

Co však, jestliže sice s určitým úspěchem uplatňujeme tyto podněty, ale pak se přece při nějaké příležitosti opravdu rozčílíme? V první řadě bychom neměli připustit, aby nás to sklíčilo tak dalece, že bychom se chtěli vzdát. Naopak, musíme prosit Jehovu o odpuštění a o pomoc, abychom dokázali bojovat dál. Za druhé, v době, kdy jsme skutečně zneklidněni, bychom měli myslet na radu v Žalmu 4:4 (4:5, „KB“): „Buďte pobouřeni, ale nehřešte. Promluvte ve svém srdci na svém lůžku a zůstaňte zticha.“

JE TO TEN NEJLEPŠÍ ZPŮSOB?

Někdo se však možná zeptá: „Není lépe dát tomu průchod, je-li člověk podrážděný?“ To si mnozí myslí. Ale jedna manželka, která se takovým způsobem pokusila jednoho dne při snídani přimět svého manžela, aby si pověsil klobouk, přiznala, co cítila, když ztratila sebeovládání: „Sotva kdy mne ovšem skutečně popadne vztek, a když se to stane, je mi z toho pak dva i tři dny špatně. Abych řekla pravdu, po té snídani jsem se cítila hrozně, a věřte tomu nebo ne, můj manžel dnes mnohem častěji pokládá klobouk na stůl, než aby jej dal pryč.“ Vypadá to, že by výbuch hněvu byl nějak užitečný ať již té paní nebo jejímu manželovi?

Jiní, kteří se dali vyvést z rovnováhy, mluví o různých účincích: „Bylo mi špatně od žaludku.“ „Celý jsem se třásl a věci jsem viděl rozmazaně.“ „Skutečně jsem vztekem bez sebe.“ Jsou to užitečné účinky?

To ale není všechno. Kromě tělesného poškození dochází také k poškození osobních vztahů k druhým. Mnohé, co je řečeno nebo vykonáno v záchvatu hněvu, způsobí hluboké zranění a nenapravitelné škody. A konečně vzniká také pocit viny, když víme, že se nelíbí Jehovovi, jednáme-li bez sebeovládání.

Nemůžeme popřít pravdivost biblických výroků: „Kdo je rychlý k hněvu, dopustí se pošetilosti.“ „Kdo je pomalý k hněvu, má hojnost rozlišovací schopnosti.“ — Přísl. 14:17, 29.

Jak pravdivé je v životě také přísloví: „Rozzuřený muž vyvolává spor, ale kdo je pomalý k hněvu, uklidňuje hádku.“ (Přísl. 15:18) Člověk, který neovládá svého ducha, bezpochyby ‚přilévá olej do ohně‘ a tak problém komplikuje, zatímco ten, kdo projevuje mírného ducha, může věci uklidnit. „Odpověď, která je mírná, odvrací vztek, ale slovo, které působí bolest, budí hněv.“ — Přísl. 15:1.

Ano, může být skutečně užitečné, ovládáme-li svého ducha. Vyvarujeme se tak špatných účinků, ale také se naučíme vycházet s druhými. Naučíme se rovněž důvěřovat duchovním bratrům, spoléhat se na ně. Není to daleko lepší, než se stále vracet k jejich slabostem? S radostí vyhledáváme jejich dobré vlastnosti a napodobujeme je. Pravděpodobně pak zjistíme, že druzí jsou přitahováni k nám a my k nim. To rozhodně působí ovzduší, v němž je větší láska.

Když se nějaká skupina lidí schází k nějakému účelu, skutečně projevují určitého „ducha“ neboli převládající postoj. (Filem. 25) Zda tento duch je budující a povzbuzující, nebo negativní a skličující, to velkou měrou závisí na lidech v této skupině. Svědkové Jehovovi v desetitisících sborech po celém světě všeobecně projevují zdravého ducha, který působí na druhé lidi přitažlivě.

Jsi-li jedním ze svědků Jehovových, proč bys neučinil svým cílem, že budeš přispívat ke zdravému duchu sboru, s nímž jsi spojen? Můžeš toho dosáhnout, budeš-li ovládat svého ducha a budeš-li jednat s druhými vřele, přátelsky a budujícím způsobem. Tak pomůžeš rozšiřovat mezi svými duchovními bratry a sestrami ducha šťastné rodiny. Budeš-li v tom směru dávat štědře, budeš sklízet další zisk, protože to bude tobě samotnému pomáhat, abys ovládal svého ducha. Dobrý duch se totiž přenáší na jiné a štědrost vyvolává štědrost. Jak to řekl moudrý muž: „Štědrá duše sama ztuční.“ — Přísl. 11:25.