Kdo jsou Boží služebníci?

PŘED několika lety byla vznesena řada námitek proti tomu, aby se na všechny Bohu oddané a pokřtěné křesťany používalo v některých jazycích běžného označení „minister“ (ve smyslu nositele náboženského úřadu). Tyto námitky vyplývaly mimo jiné z jazykových rozdílů a z toho, jaký názor mají jiné náboženské společnosti a lidé v úředních postaveních na to, zda právem tvrdí, že jsou „ministry“. Zdá se však, že tyto námitky nejsou natolik přesvědčivé, aby popřely postavení, které Jehovův lid zastává po většinu z posledních 100 let.

„DIÁKONOS“ — SLUŽEBNÍK NEBOLI „MINISTER“

V anglickém překladu Křesťanských řeckých Písem se sloveso „minister“ a podstatné jméno „minister“ vyskytuje mnohokrát. V českém překladu se vyskytuje sloveso sloužit a podstatné jméno služebník. Takto přeložené podstatné jméno je diákonos, což doslova znamená „skrze prach“ a označuje někoho, kdo se zapráší, když vyřizuje posílky. Zdá se, že se tohoto slova používá ve třech různých významech, které nyní chceme prozkoumat.

Především se výrazu diákonos používá k označení někoho, kdo slouží v hmotném ohledu, ve světském smyslu. Může se zcela jednoduše vztahovat na službu v domácnosti. V jednom z Ježíšových podobenství například čteme: „Král potom řekl svým služebníkům [diákonoi]: ‚Svažte mu ruce a nohy.‘“ (Mat. 22:13) Totéž slovo se vyskytuje v Římanům 13:4, kde je přeloženo výrazem služebnice a vztahuje se na světské vlády.

V určitých souvislostech se řeckého slova diákonos používá ve zvláštním omezeném úředním smyslu, například ve Filipenským 1:1, kde se vztahuje na určité osoby v křesťanském sboru, které byly jmenovány, aby zastávaly určitý úřad; je tam totiž uvedeno v souvislosti s osobami, které zastávají úřad dozorců neboli „biskupů“. Čteme zde: „Pavel a Timoteus, otroci Krista Ježíše, všem svatým ve spojení s Kristem Ježíšem, kteří jsou ve Filippech spolu s dozorci a služebními pomocníky [neboli „diákony“, diakonoi].“ V tomto zvláštním smyslu je tohoto označení použito také v 1. Timoteovi 3:8, 12, kde apoštol Pavel vypočítává požadavky, které jsou kladeny na takové služební pomocníky neboli „diákony“.

Konečně jsou ještě jiné případy, kdy inspirovaní pisatelé Křesťanských řeckých Písem požívají tohoto pojmu zřejmě v rozšířeném smyslu a kdy tento pojem označuje také více než jen služebníka, který plní světské úkoly. To platí v případech. kdy je tohoto pojmu použito na osobu, oddanou Bohu, která Bohu slouží ve svatých neboli duchovních věcech. V takovém případě je v některých jazycích tento výraz vhodně přeložen slovem, které zprostředkuje představu vznešené nebo bohulibé služby. V češtině by podle toho mohl být tento zvláštní význam řeckého slova diákonos vyjádřen snad výrazem „Boží služebník“ (místo „služebník“). Apoštol Pavel se v Kolossenským 1:23 označuje jako někdo, kdo „se stal služebníkem [diákonos]“ neboli ministrem (angl.). (Viz „Autorizovaný překlad“; „Revidovaný standardní překlad“; „Nový zákon v moderní angličtině“ od Phillipse; „Nová anglická bible“.) Pavel označil také jiné jako služebníky (minister, angl.), například Timotea. — 1. Tim. 4:6; „Autorizovaný překlad“; „Revidovaný standardní překlad“; „Nový mezinárodní překlad“, angl.

„DIAKONÍA“ — SLUŽBA NEBOLI „MINISTRY“

Řeckým slovem diákonos je úzce spojeno podstatné jméno diakonía, které označuje „službu“. Toto řecké slovo je používáno jak ve světském, tak i v náboženském neboli svatém smyslu. Ve světském smyslu se vyskytuje ve Skutcích apoštolů 6:1, kde čteme: „V těch dnech, kdy učedníků přibývalo, začali řecky mluvící Židé reptat proti hebrejsky mluvícím Židům, protože jejich vdovy byly přehlíženy při denním rozdělování [„ministration“, poznámka pod čarou v „Překladu Nového světa“, angl. vyd. 1971].“

Pokud je výrazu diakonía použito v náboženském smyslu, používají někteří překladatelé v některých jazycích pro to zvláštního slova. Nepřekládají je pak výrazem „rozdělování“ nebo „služba“, ale například v angličtině slovem „ministry“, které poukazuje na vznešenou bohulibou službu. Příkladem toho jsou slova apoštola Pavla o jeho apoštolském úřadu pro pohany: „Oslavuji svou službu [ministry, angl.].“ (Řím. 11:13, „Revidovaný standardní překlad“; „Nová anglická bible“, „Nový mezinárodní překlad“, angl.) a Tento zvláštní smysl řeckého slova diakonía mohl by být podle toho v češtině naznačen výrazem „bohoslužba“, (místo „služba“). Pavel dále psal o své vděčnosti za to, že jej Bůh uznal za věrného tím, že mu přidělil službu [ministry, angl.], bohulibou, vznešenou „službu“. (1. Tim. 1:12, „Meziřádkový překlad Království“) Proto Pavel napsal Timoteovi: „Ty však zůstaň střízlivý ve všem, snášej zlo, konej dílo evangelisty, plně dovrš svou službu.“ Když Timoteus vykonával evangelizační práci neboli kázal „dobré poselství“, nebyla to žádná světská služba. Byla to bohulibá, vznešená služba, která jej činila Božím služebníkem. Stejně je dnes každý, kdo se účastní této evangelizační služby, Božím služebníkem. — 2. Tim. 4:5, „Autorizovaný překlad“, „Nový mezinárodní překlad“, „Revidovaný standardní překlad“.

V tomto smyslu používají pisatelé Křesťanských řeckých Písem pod inspirací řeckých slov diákonos, diakonía a podobných výrazů, čímž dávají příklad svědkům Jehovovým. Svědkové Jehovovi jsou ve skutečnosti nejen náboženskou organizací ve všeobecně uznávaném významu výrazu „sbor“ neboli „církev“, ale jsou také společností, která školí muže, ženy i děti a vyzbrojuje je, aby byli Božími služebníky, „služebníky“ ve vznešeném a bohulibém smyslu, kazateli dobrého poselství o Božím království. Proto pořádají postupné studijní kursy, při nichž jsou muži, ženy i mladí lidé školeni v důležitých biblických poznatcích, aby mohli jako Boží služebníci pracovat stále účinněji. Tyto studijní kursy se konají při pěti týdenních shromážděních, při nichž se vysvětlují biblické nauky, objasňují biblická proroctví, přítomní jsou poučováni o křesťanském chování a dostávají školení, aby mohli kázat a učit biblické pravdy.

ORDINACE DO POSTAVENÍ BOŽÍCH SLUŽEBNÍKŮ

Jako všechny náboženské organizace mají svědkové Jehovovi přednost a právo určit, kdy lidé, které poučovali, jsou tak daleko, že splňují předpoklady, aby se stali služebníky Božího slova, „služebníky“ ve vznešeném, bohulibém smyslu. Po přiměřeně dlouhém osobním školení dotyčné vyzkouší řádně jmenovaní starší jejich sboru. Pokud mohou tito lidé dokázat, že mají dostatečné poznání Božího slova a ze srdce vycházející ocenění pro jeho poselství, pokud se bezvýhradně oddali Jehovovi, aby činili jeho vůli a následovali šlépěje Ježíše Krista, a pokud uvedli svůj život do souladu s Božími požadavky a zásadami, jsou připuštěni ke křtu a tak ordinováni jako Boží služebníci. Pro tento postup existuje jednoznačný biblický precedenční případ: Ježíš se nejdříve dal pokřtít a teprve potom začal svou životní dráhu jako pomazaný Boží služebník, přičemž kázal dobré poselství o Božím království. — Mar. 1:9–15.

Je však rozumné považovat křest úplným ponořením ve vodě za dostatečný ordinační obřad?b Snad není podle převládajících zvyků v křesťanstvu, ale díváme-li se na věc z biblického stanoviska, je to jistě tak, což vyplývá z díla „Encyklopedie biblické, teologické a církevní literatury“ (angl., 1877), sv. VII, str. 411, od M’Clintocka a Stronga. Podle tohoto díla je ordinace „jmenování neboli ustanovení nějaké osoby do duchovního úřadu, ať již průvodním obřadem nebo bez něj . . . Jestliže člověk s nezaujatým duchem zkoumá na základě Bible toto téma, sotva mu unikne, jak velký význam má skutečnost, že ani Pán Ježíš Kristus, ani žádný z jeho učedníků nedal vzhledem k ordinaci žádné zvláštní příkazy nebo vysvětlení.“ Dnešní Boží služebníci nepotřebují žádný diplom ani osvědčení o ordinaci, stejně jako je nepotřeboval apoštol Pavel. — 2. Kor. 3:1–3.

BOHOSLUŽBA SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH

Jak vykonávají svědkové Jehovovi svou bohoslužbu? Někteří z nich slouží jako jmenovaní starší, a v tom postavení káží a učí ve svém sboru z podia a ve sborových studijních skupinách, které jsou v bytě svědků. Ale nejrozsáhlejší a nejvýznamnější metoda, kterou svědkové používají při své bohoslužbě, je ta, jíž používali apoštolové a jiní z prvních Ježíšových učedníků, když se řídili Ježíšovým příkazem: „Do kteréhokoli města nebo vesnice vejdete, pátrejte, kdo si to v něm zaslouží . . . Když budete vstupovat do domu, pozdravte členy domácnosti; a jestliže si to dům zasluhuje, ať na něj přijde pokoj, který mu přejete.“ — Mat. 10:11–13.

Apoštol Pavel se vyznačoval tím, že kázal jak ve sborech, tak i jednotlivým lidem v jejich domácnostech. Starším v Efezu řekl: „Vy víte, kterak jsem nic z toho, co prospívalo, nezameškal, abych vám nevypravoval a vás neučil veřejně i soukromě, zapřísahal jsem Židy i Řeky, aby se obrátili pokáním k Bohu a uvěřili v našeho Pána Ježíše.“ (Sk. 20:18–21; Žilka) Je to znamenitý vzor a příklad pro dnešní Boží služebníky.

Měla by okolnost, že tito Boží služebníci nevěnují celý svůj čas svému služebnímu úřadu, nepříznivě působit na jejich právo považovat se za náboženské služebníky, a mělo by to znamenat, že pro to nesplňují předpoklady? Rozhodně ne, vždyť i apoštol Pavel vykonával světské zaměstnání, a tak se staral o potřeby své i těch, kteří byli s ním. — Sk. 18:3, 4; 20:33, 34.

Kdo tedy jsou Boží služebníci? Jsou to Bohu oddaní, pokřtění křesťané, kteří učinili svým hlavním životním úkolem službu Bohu a svým bližním! (Mar. 12:28–31) Povšimni si prosím také tří následujících článků.

[Poznámky pod čarou]