Slavit smrt největšího člověka, který kdy žil na zemi

„HLE, člověk!“ Tato slova nebyla řečena při stvoření dokonalého muže Adama v zahradě Eden před více než 6 000 lety. Byla vyslovena o 4 058 let později o muži, který se Adamovi plně vyrovnal. Tento muž se zázračně narodil židovské panně Marii, dceři Heli z Betléma. Ten, jenž se jmenoval Ježíš a jehož život byl přenesen Boží mocí z nebe, byl Božím Synem. Byl zplozen duchem svého nebeského Otce, který tak připravil cestu k jeho návratu do nebe. Správnost toho se potvrdila, když ho Jan Křtitel pokřtil v řece Jordánu na podzim roku 29 n. l. Tehdy Bůh promluvil z nebe a prohlásil právě pokřtěného Ježíše za svého Syna. Jan Křtitel potvrdil tuto skutečnost. — Jan 1:29–36.

O tři a půl roku později, v den pasach na jaře roku 33 n. l. byl vyslýchán před římským místodržitelem judské provincie Pontiem Pilátem. Židovský soud hlavního města Jeruzaléma ho vyslýchal v noci pasach a potom jej předal římskému místodržiteli, aby si dal potvrdit svůj vlastní rozsudek smrti římskou autoritou. Ve splnění biblického proroctví v Žalmu 41:9 (41:10, „KB“) ho zradil do rukou jeho židovských nepřátel jeden z jeho dvanácti apoštolů, Jidáš Iškariotský. Místodržitel Pilát shledal Ježíše nevinným vzhledem k obviněním, jež proti němu vznesl židovský nejvyšší soud. Oznámil tuto skutečnost zástupu Židů, kteří byli shromážděni před místodržitelovým palácem. Ti nepřátelsky odpověděli: „Na kůl s ním! Na kůl s ním!“ Na Ježíšovu hlavu vsadili korunu z trní a jeho římští mučitelé přes něj přehodili šarlatový oděv. Když byl Ježíš ozdoben korunou a šarlatovým rouchem, chtěl se místodržitel Pilát zalíbit Židům, kteří byli již dávno zbaveni svého království, a vykřikl na ně: „Podívejte se, váš král!“ Židé, vedení svými předními kněžími, pokrytecky křičeli: „Nemáme krále, pouze césara.“ — Jan 19:5–15.

Tentýž den zemřel Ježíš na popravčím kůlu a jeho mrtvola byla uložena v zahradní hrobce. Zemřel podobně jako beránek pasach, kterého jedli jeho apoštolové noc předtím, ale ani jedna kost jeho těla nebyla zlomena. (2. Mojžíšova 12:46; Žalm 34:20; 34:21, „KB“) Věrným učedníkům bylo uloženo, aby oslavovali jeho smrt každý rok v den pasach. Když Ježíš splnil svou vlastní povinnost vyplývající z židovského zákona tím, že se účastnil na večeři pasach se svými apoštoly, hned ustanovil mezi nimi něco jiného, co by připomínalo jeho smrt. Začalo se tomu říkat Pánova večeře neboli večerní jídlo. V inspirované zprávě o tom, jak Ježíš ustanovil novou večeři, čteme:

„Když dále jedli [večeři pasach], Ježíš vzal chléb, a když vyslovil požehnání, rozlámal jej, dával jej učedníkům a řekl: ‚Vezměte, jezte, to znamená mé tělo.‘ Také vzal pohár, a když poděkoval, dal jim jej a řekl: ‚Pijte z něho vy všichni, neboť to znamená mou ‚krev smlouvy‘, která má být prolita ve prospěch mnohých na odpuštění hříchů. Ale říkám vám, od této chvíle rozhodně již nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy jej budu pít nový s vámi v království svého Otce.‘ Když pak zazpívali chvalozpěvy, vyšli na Olivovou horu.“ — Matouš 26:26–30.

Při večeři pasach poslal Ježíš pryč zrádného učedníka Jidáše Iškariotského. Ježíšova slova tedy neplatila tomuto nevěrnému učedníkovi, když jedenácti zbývajícím učedníkům řekl: „Rozhodně již nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy jej budu pít nový s vámi v království svého Otce.“ (Mat. 26:29) Tato slova neznamenala, že budou na zemi a v těle jako poddaní království Mesiáše Ježíše během jeho tisícileté vlády. V té době by již byli dlouho mrtví a potřebovali by vzkříšení k lidskému životu na zemi po „válce velikého dne Boha, Všemohoucího“ v Armageddonu. (Zjev. 16:14–16) To však nebylo to, co měl Ježíš na mysli v případě takových věrných učedníků, jako bylo oněch jedenáct. Myslel na to, že s ním budou v nebeském království prostřednictvím vzkříšení z mrtvých k duchovnímu životu.

V předchozím roce (32 n. l.) řekl svým učedníkům: „Váš Otec ví, že je [tyto věci] potřebujete. Nicméně usilujte o jeho království a tyto věci vám budou přidány. Neboj se, malé stádo, protože se vašemu Otci zalíbilo dát vám království.“ (Lukáš 12:30–32) To, že nebeský Otec jim dá nebeské království, bude zahrnovat ‚smlouvu o království‘ a na to Pán Ježíš poukázal, když svým jedenácti věrným apoštolům řekl ve spojitosti s večeří připomínající jeho smrt: „Vy to však jste, kteří jste se mnou vytrvali v mých zkouškách; a já s vámi činím smlouvu, jako můj Otec učinil smlouvu se mnou, o království, abyste jedli a pili u mého stolu v mém království a seděli na trůnech a soudili dvanáct kmenů Izraele.“ — Lukáš 22:28–30.

Z toho je nepochybně jasné, že ti, kteří se podíleli na této první oslavě Pánovy večeře, byli určeni pro nebeské království s oslaveným Pánem Ježíšem Kristem. Podobně všichni, kteří se později podíleli na oslavě Pánovy večeře, by měli být těmi, kteří mají nebeské povolání a které Ježíš Kristus uvádí do ‚smlouvy o království‘.

O dvaadvacet let později (kolem roku 55 n. l.) napsal apoštol Pavel dopis křesťanům právě této třídy, v němž pojednává jak o Pánově večeři, tak o vzkříšení z mrtvých, to jest, o „prvním vzkříšení“. Pokračuje k nim slovy: „Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní. . . Jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli podobu pozemského [Adama], tak poneseme i podobu nebeského.“ — 1. Kor. 15:42–49, „EP“; Zjev. 20:5, 6.

Dříve, než se rozhovořil o vzkříšení, psal však apoštol Pavel o každoroční oslavě Pánovy večeře a řekl: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: ‚Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.‘ Stejně vzal po večeři [s chlebem] i kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.‘ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ 1. Kor. 11:23–26, „EP“.

Jejich ‚zvěstování Pánovy smrti‘ mělo duchovní hodnotu, neboť tím se odlišovali od přirozených Židů. Místo aby každoročně slavili večeři pasach a své osvobození z útisku v Egyptě, budou slavit smrt toho, který byl symbolizován neboli znázorněn beránkem pasach, obětovaným v Egyptě. Tento dávný beránek pasach sloužil ve prospěch osvobození přirozených Izraelitů z egyptského otroctví, ale nezbavil je odsouzení za hřích. Na druhé straně smrt „Beránka Božího, který snímá hřích světa“ zprošťuje učedníky Ježíše Krista odsouzení za hřích a působí, že přestávají být částí celosvětového systému věcí, protiobrazného Egypta. Učedníkům také připomíná základ nové smlouvy, Božího uspořádání, jímž Bůh ze světa vybírá lidi pro své jméno, protože Ježíš Kristus, větší Mojžíš, je prostředníkem této „nové smlouvy“. (Jer. 31:31–33) Připomíná jim rovněž ‚smlouvu o království‘, do níž byli přijati. Nikdy nesmějí ztratit ze zřetele skutečnost, že jsou povoláni k tomuto nebeskému království, aby byli spoludědici s Ježíšem Kristem, potomkem krále Davida, s „Králem králů a Pánem pánů“. — Zjev. 19:16.

OVCÍM PODOBNÍ POZOROVATELÉ SLAVNOSTI

Dnes, před koncem odsouzeného systému věcí, žije pouze ostatek Kristových učedníků, kteří jsou jeho spoludědici nebeského království. Ale o jejich každoroční Památnou večeři se živě zajímá rostoucí zástup lidí všech národností. Jsou velmi šťastni, když jsou pozváni, aby se účastnili oslavy Pánovy večeře, již oslavuje ostatek duchovních izraelitů, kteří jsou v nové smlouvě i ve smlouvě království. Tito lidé se rovněž otočili zády k tomuto ďáblem ovládanému světu a kráčejí spolu s ostatkem duchovních izraelitů k lepší, zaslíbené zemi, Božímu novému systému věcí pod královstvím Ježíše Krista a jeho 144 000 spoludědiců. Byli předstíněni ohromným smíšeným množstvím Neizraelitů, kteří opustili v oné noci prvního pasach démony ovládaný Egypt, sdíleli svůj sud s odcházejícími Izraelity a ujali se uctívání Jehovy Boha. (2. Mojž. 12:38) Tato „ohromná smíšená společnost“ prošla s unikajícími Izraelity Rudým mořem a stala se svědkem i účastníkem toho, jak Jehova osvobodil lid. Také oni se nad tím mohli radovat.

Dnešní „ohromná smíšená společnost“, která doprovází ostatek duchovních izraelitů, byla znázorněna bezpočetným „velkým zástupem“, který viděl apoštol Jan, jak se raduje v Jehovově duchovním chrámu. Protože se oddělili od tohoto poskvrněného starého světa, byli zobrazeni jako „oblečení v bílá roucha“ a měli „v rukou palmové ratolesti“. Stejně jako ostatek duchovních izraelitů i oni se bezpodmínečně oddali Jehovovi Bohu skrze jeho Beránka, Ježíše Krista, a symbolizovali svou oddanost křtem ve vodě. Vyhlížejí na přicházející „velké soužení“, které leží před odsouzeným světem, po němž budou moci opravdu radostně a doslova zvolat: „Za záchranu vděčíme svému Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ (Zjev. 7:9, 10) A právě pro tento nejvýznamnější důvod se „velký zástup“ touží shromažďovat s duchovním ostatkem, aby si v tu noc připomněl smrt Beránka.

Od Památné slavnosti na jaře roku 1936 členové „velkého zástupu“ cítí, že se mohou svobodně účastnit jako pozorovatelé Pánovy večeře, ačkoli nejedí a nepijí symbolický chléb a víno.a Od 31. května 1935, kdy byli na sjezdu svědků Jehovových ve Washingtonu (D. C.) označeni členové velkého zástupu ze Zjevení 7:9–17, zve pomazaný ostatek zejména je, aby se účastnili večeře jako pozorovatelé. Přicházejí, protože mají upřímné ocenění výkupní oběti Pána Ježíše Krista. To, že se nepodílejí na symbolech, není umělé, člověkem vytvořené omezení, které by bylo na ně uvaleno, ale je v souladu s Božím Slovem.

Proč je to tak? Protože zakladatel slavnosti ji zavedl pro ty, s nimiž učinil smlouvu pro nebeské království. Ačkoli jsou členové „velkého zástupu“ oddaní a pokřtění, uznávají, že nebyli vzati do smlouvy o království. Nejsou duchovními izraelity, poněvadž nebyli vzati do „nové smlouvy“, která je uzavírána s duchovními izraelity skrze prostředníka Ježíše Krista. Nejsou zplozeni svatým duchem, který začal být vyléván v Jeruzalémě na 120 učedníků v den letnic roku 33 n. l. Obrazně řečeno, „nezemřeli spolu s Kristem“ tím, že by se vzdali všech budoucích pozemských vyhlídek na život na rajské zemi pod Božím královstvím. Neočekávají, že budou „pohřbeni“ s Kristem, aby byli „v podobě jeho vzkříšení“. Kdyby se tedy podíleli na chlebu a víně, které v prvé řadě symbolizují hmotné tělo a krev Ježíše Krista, zastřeli by skutečnost, že nejsou v takové úmluvě s Ježíšem Kristem, Božím Beránkem. Proto se zdržují účasti na symbolech s pomazaným ostatkem. Jejich neúčast však nevylučuje, že získají věčný život, neboť ten pramení z víry v Ježíše Krista a v opatření výkupní oběti. — Řím. 6:4, 5; Kol. 2:12, 20; 1. Jana 2:1, 2.

Jako členové „jiných ovcí“ jsou však shromažďováni znamenitým pastýřem Ježíšem Kristem a vytvářejí „jedno stádo“ s ostatkem duchovních ovcí, které jsou v „tomto ovčinci“, o němž mluvil Ježíš u Jana 10:16. Poznávají, že jejich záchrana k věčnému životu na zaslíbené rajské zemi je od Boha skrze jeho znamenitého pastýře, do jehož stáda nyní patří. Jak by tedy mohli vůbec zanedbat svůj projev úcty ke Kristu tím, že by nebyli přítomni a nezachovávali by Pánovu večeři, kterou ustanovil na oslavu své smrti, jejímž prostřednictvím přichází milosrdná záchrana? To by rozhodně nemohli udělat. Nechtějí tak jednat. Dokud ostatek dědiců nebeského království slaví dále na zemi Památnou večeři, uznávají, že jsou povinni účastnit se jí jako pozorovatelé. I když na mnoha místech není nikdo z ostatku, kdo by se podílel na symbolech, pořádají svědkové Jehovovi s největší vážností slavnost pro to, co znamená, a aby poskytli příležitost komukoli z pozvaných podílet na symbolech, pokud by se prokázal být z ostatku.

V tomto roce budou svědkové Jehovovi slavit Pánovu večeři po západu slunce 19. dubna 1981. Všichni lidé, kteří si přejí účastnit se památky na smrt Božího beránka, Ježíše Krista, by se měli spojit s místním sborem svědků Jehovových. Vážní zájemci, kteří nevědí, kde sídlí místní sbor, mohou o potřebnou informaci napsat Společnosti Strážná věž.

[Poznámka pod čarou]