Měly by se křtít malé děti?

Nemluvňátko sotva vypadá jako hříšník. Ale tento prastarý obřad má smývat hříchy. Kmotr se třikrát zříká satana a jeho skutků. Potom kněz bere malou nádobku, jemně třikrát polévá čelo děcka vodou a říká: „Křtím tě ve jménu Otce a Syna a Svatého ducha.“

TAKOVÝM obřadem jsou křtěna nemluvňátka již téměř dva tisíce let. Rodiče to snad popisují jako velice dojemný zážitek. Je však tento zvyk založen na Božím slovu? Katoličtí teologové připouštějí, že není. — Viz „Novou katolickou encyklopedii“ (angl.), svazek 2, strana 69.

Přečti si sám biblickou knihu Skutků a zakrátko uvidíš, že mezi prvními křesťany byl křest určen těm, kteří byli schopni s porozuměním ‚ochotně přijmout slovo‘ a ‚napravit se‘. (Sk. 2:14, 22, 38, 41, „Petrů“) To by těžko mohlo činit nějaké nemluvňátko! Je pravda, že Bible mluví o křtu celých domácností, například domácnosti Korneliovy.a Ale i v tom případě byl křest určen těm, kteří „slyšeli to slovo“ — ne pro nemluvňátka. — Sk. 10:44–47.

Tradice Boží, nebo lidská?

Vatikán nemůže poukázat na nějaký biblický vzor, a proto říká: „Zvyk křtění nemluvňat se považuje za pravidlo podle pradávné tradice.“ Založil však tuto tradici Ježíš Kristus? Nezaložil, protože křtění nemluvňat bylo zavedeno teprve nějaký čas po smrti apoštolů. Koncem druhého století tvrdil církevní otec Tertullian: „Ať se [děti] stanou křesťany, když jsou schopny znát Krista.“

Apoštol Pavel však varoval, že nakonec přijde doba, „kdy lidé nesnesou zdravé učení“. (2. Tim. 4:3, „Petrů“) Když apoštolové zemřeli a nemohli již ‚působit jako zábrana‘, začaly do křesťanského uctívání vnikat nebiblické zvyky. (2. Tes. 2:6) Patřilo k nim křtění nemluvňat. Ale pravidlem se křtění nemluvňat stalo teprve v pátém století. V té době došlo k prudké debatě, která navždy změnila křesťanstvo.

Začala tím, že jeden britský mnich jménem Pelagius podnikl cestu do Říma. Tento duchovní byl zděšen zkažeností, kterou tam viděl mezi takzvanými křesťany, a proto začal podněcovat lidi, aby vynakládali „větší morální úsilí“. Pelagius říkal, že člověk nemá přičítat svou slabost ‚prvotnímu hříchu‘. „Všechno dobré a všechno špatné . . . činíme my sami, není nám to vrozeno.“ O Pelagiově nauce se zakrátko mluvilo v celém křesťanstvu.

Netrvalo to však dlouho. Církevní vůdcové považovali toto opuštění ‚prvotního hříchu‘ za kacířství. A Pelagius jim nevědomky nahrával tím, že podporoval tehdejší všeobecně rozšířený zvyk — křtění nemluvňat. Biskup jménem Augustin to považoval za křiklavou nedůslednost. Tvrdil: ‚Jestliže musí být nemluvňata křtěna, co se stane s nepokřtěnými nemluvňaty?‘ Zdánlivě logickým závěrem bylo, že ta budou trpět v pekelném ohni, protože nejsou pokřtěna. Tato myšlenka se zdála nepopiratelná a Augustin zasadil smrtelný úder: protože nepokřtěná nemluvňátka utrpí zatracení, co jiného může být příčinou než ‚prvotní hřích‘?

Pelagiánská nauka se zhroutila. Církevní koncil v Kartágu pak prohlásil Pelagiovo učení za kacířství. ‚Prvotní hřích‘ se stal stejně jako zpovědnice částí katolicismu. A církev byla nyní zaměřena k podpoře hromadného obracení na víru — často násilím aby zachraňovala lidi před ‚pekelným ohněm‘. Křtění nemluvňat přestalo být jen rozšířeným zvykem a stalo se oficiálním nástrojem záchrany, nástrojem, který zdědil i protestantismus.

‚Na okraji pekla‘

Augustinova nauka vedla k některým obtížným otázkám, jež vyvolávaly rozpaky: Jak by mohl Bůh lásky způsobit, že nevinné malé děti trpí v pekle? Postihne nepokřtěné malé děti stejný trest jako zatvrzelé zločince? Odpovědi nebyly pro teology snadné. Katolický kněz Vincent Wilkin říká: „Někteří vystavili nepokřtěná nemluvňata plné výhni pekelného ohně, jiní tvrdili, že je plameny nestráví, ale že je budou pouze pálit opravdu nepříjemnou teplotou; podle jiných je nepříjemnost ta nejmenší, jaká je v pekle možná . . . Někteří o nich tvrdí, že budou v pozemském ráji.“b

Nejrozšířenější je však teorie, že duše nepokřtěných nemluvňat jsou v limbu neboli předpeklí. Toto slovo znamená doslova „okraj“ (například okraj nebo lem nějakého oděvu) a vztahuje se na území, které je údajně na okraji pekla. Pro teology je předpeklí pojem velmi příhodný. Zmírňuje alespoň hrozný přízrak trpících nemluvňátek.

Ale stejně jako každá lidská teorie má i limbus své problémy. Proč o něm není žádná zmínka v Písmu? Mohou se malé děti dostat z limbu? A proč by tam vůbec měly přijít nevinné děti? Je pochopitelné, proč církev výslovně zdůrazňuje, že učení o limbu „není oficiální katolickou naukou“.c — „Nová katolická encyklopedie“ (angl.).

Debata se opět rozněcuje

Po staletí se katolíci v podstatě drželi augustiniánského názoru a ‚chránili své děti od předpeklí‘ křtem. Ale v padesátých letech našeho století se opět dramaticky oživila debata o křtu malých dětí. Katoličtí učenci začali vyjadřovat vážné pochybnosti o tom, zda je tento zvyk biblický. Jiní přiznávají, že nemohou přijmout ani Augustinovo pojetí o pekelném ohni, ani předpeklí.

Konzervativní náboženští představitelé ovšem zpočátku odmítali myšlenku na ústup. V roce 1951 pronesl papež Pius XII. řeč ke skupině porodních asistentek. Zdůraznil přesvědčení, že „stav Boží milosti v okamžiku smrti je absolutně nutný k záchraně“, a pak vybídl porodní asistentky, aby prováděly křest samy, jakmile se zdá pravděpodobné, že novorozené dítě zemře. „Neopomeňte v takovém případě vykonat tuto dobročinnou službu,“ zdůraznil. Podobně i v roce 1958 vydal Vatikán jednoznačnou výstrahu, že „nemluvňata mají být pokřtěna co nejdříve“.

Spor však vzplanul znovu po proslulém II. vatikánském koncilu. Bylo překvapující, že se církev pokusila hájit postavení konzervativní i liberální. Koncil prohlásil: ‚Křest je pro záchranu absolutně nutný.‘ Ale záchrana je prý také možná pro ty, „kteří neznají Kristovo evangelium nikoli vlastní vinou“.d

Dále pak církev revidovala obřad křtu malých dětí. Kněží nyní mohli sami podle svého uvážení odmítnout křest, jestliže rodiče dítěte neslíbí, že dítě vychovají jako katolíka. Odklonila se konečně církev od Augustinovy nauky? Někteří se to domnívali a začali uvádět v pochybnost, že křest dětí je nutný.

Potom vydal Vatikán své „Pokyny ke křtu nemluvňat“, v nichž je řečeno: „Církev . . . nezná kromě křtu žádný jiný způsob, jak zajistit dětem vstup do věčného štěstí.“ Biskupové dostali příkaz, „aby přivedli zpět k tradičnímu zvyku ty . . . , kteří se od něj odklonili“. Co se však stane s malými dětmi, které zemřou nepokřtěné? „Církev je může svěřit jedině Boží milosti.“

Křest nemluvňat a tvé dítě

Mnozí upřímní katolíci jsou tím vším bezpochyby zmateni. Někteří se však domnívají, že bez ohledu na katolickou nauku dává křest malému dítěti alespoň v náboženském směru dobrý začátek. Ale je to tak opravdu? Jedna katolická matka řekla: „Mám dvě velmi malé děti, obě byly pokřtěny jako nemluvňata, a nevidím v nich ani nejmenší stopu Boží milosti, ve skutečnosti je to právě naopak.“

Pokřtění malého dítěte mu nepomůže rozvíjet víru. Ve skutečnosti je to v rozporu s Ježíšovým příkazem: „Jděte proto a čiňte učedníky [neboli „čiňte žáky“] . . . křtěte je.“ (Mat. 28:19) Křest nemá žádný smysl, není-li někdo v takovém věku, aby mohl být učedníkem. Je pravda, že křest nemluvňat má „tradici od nepaměti“. Neodsoudil však Ježíš ty, kteří, ‚učinili Boží slovo neplatným pro své ústní podání‘? — Mat. 15:6.

Bible tudíž povzbuzuje rodiče, aby „od útlého dětství“ školili své děti v duchovních věcech. (2. Tim. 3:14–17) Svědkové Jehovovi tedy berou vážně biblickou výzvu, aby vychovávali své děti „v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“. (Ef. 6:4) Často se to děje tím, že provádějí pravidelný program rodinného studia Bible. Takoví rodiče učí své děti činné účasti na křesťanských shromážděních. (Hebr. 10:24, 25) Povzbuzují své děti, aby ‚činily veřejné prohlášení‘ o své víře. (Řím. 10:10) Časem se snad budou jejich děti chtít samy oddat Jehovovi Bohu a symbolizovat to křtem ve vodě. Tento biblický postup má daleko hlubší smysl a přináší daleko větší uspokojení než pozorování formálního obřadu, který je vykonáván na malém děcku, jež nemůže nic chápat.

Kdyby snad dítě některého křesťana zemřelo před křtem, nemusí se rodiče bát, že se pálí v pekle nebo že zůstává v limbu. Bible učí, že mrtví nevědí nic. (Kaz. 9:5, 10) Rodiče tedy mohou čerpat útěchu z Ježíšova slibu, že „přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou“ s vyhlídkou na život v obnoveném ráji (Jan 5:28, 29; Luk. 23:43) Tato naděje založená na Bibli přináší daleko větší útěchu než proměnlivé — a matoucí — lidské tradice.

[Poznámky pod čarou]

[Tabulka na straně 7]

Hlavní události v dějinách křtu malých dětí

Datum n. l. Událost

asi 193 Tertullian obhajuje křest dospělých

253 Koncil v Kartágu prohlašuje, že ‚malé děti

mají být pokřtěny okamžitě‘

412–417 Debata mezi Pelagiem a Augustinem ohledně

‚prvotního hříchu‘

417 Koncil v Kartágu odsuzuje pelagiánský

názor jako kacířství. Křest malých dětí se

stává pevnou součástí katolicismu

1201, 1208 Papež Innocent III. se písemně zastává křtu

malých dětí

1545–1563 Tridentský koncil vyhlašuje „církevní

prokletí“ nad každým, kdo popírá křest

malých dětí

1794 Papežská bula „Auctorem Fidei“ odsuzuje

jansenistický synod, který prohlásil

limbus za kacířství

1951 Papež Pius XII. zdůrazňuje nutnost křtu

nemluvňat a vybízí porodní asistentky, aby

v naléhavém případě samy provedly obřad

1958 Vatikán nařizuje, ‚že nemluvňata mají být

pokřtěna co nejdříve‘

1963–1965 Druhý vatikánský koncil vydává výnos, že

záchrana je možná i bez křtu. Nařizuje,

aby obřad křtu nemluvňat byl revidován

1980 Vatikán podporuje zvyk křtu nemluvňat

a prohlašuje, že ‚neví o žádném jiném

způsobu, jak zajistit dětem vstup do

věčného štěstí‘