Guatemalci přijímají dobré poselství

LETADLO se blíží k hlavnímu městu a v dálce se náhle objevují modré hory a obrovské sopky. Cestující na jedné straně se dívají z okénka a vidí soptit sopku Mount Pacaya, jež vyfukuje obláčky dýmu, který stoupá jako sloupec a rozplývá se po obloze. Cestující na druhé straně se dívají dolů a vidí plachetnice a loďky pokojně přeplouvající jezero Amatitlán. To je Guatemala, země velkých kontrastů.

Guatemala leží ve Střední Americe a má plochu asi 109 000 čtverečních kilometrů. Má rozmanitou krajinu, od příkrých hor — včetně třiatřiceti sopek, z nichž čtyři jsou činné — po nížinné džungle, deštné pralesy a křišťálově čistá jezera a řeky. Výškový rozdíl sahá od hladiny moře do výše 4 211 metrů. V hlavním městě je věčné jaro s průměrnou teplotou asi 24°C po celý rok. Výše v horách může teplota klesat pod bod mrazu, zatímco v pobřežních oblastech může vystoupit až na 38°C. Je to země, která vyhoví každému vkusu, s plážemi, džunglemi, horami, vyprahlými oblastmi i úrodnými údolími. A ve všech těchto oblastech se káže dobré poselství o království.

Oznamování dobrého poselství o království začíná

Kázání o království začalo v Guatemale asi v roce 1920. Během doby se začaly na různých místech této země tvořit skupinky zájemců a zvěstovatelů království. Když 21. května 1945 přišli první dva misionáři, setkali se s velkým zájmem. Jeden z nich vypráví: „Druhou sobotu po našem příjezdu jsem se rozhodl jít do pouliční služby s časopisy. Ten večer jsem odešel s taškou plnou literatury a za půl hodiny jsem ji vyprázdnil. Rozšířil jsem 32 časopisů, 34 brožur, 4 knihy a jednu Bibli.“ V tomto prvním měsíci zavedli 17 domácích biblických studií. První misionářka, která tam přijela, stále ještě káže s nadšením dobré poselství o království, a to po čtyřiceti čtyřech letech.

V kazatelském území jsou velké rozdíly. V hlavním městě, Guatemale, je mnoho moderních výškových budov a jsou tam také exkluzívní obytné čtvrti s nádhernými domy, kde služebné při otevírání dveří používají domácího telefonu. Ale co by kamenem dohodil, jsou příbytky s hliněnou podlahou, se stěnami z nepálených cihel a s doškovou střechou, kde lidé o elektřině a tekoucí vodě jen sní. V území, kde jsou tak výrazné rozdíly, neexistuje v kazatelské službě ani jediný obyčejný den.

V posledních letech se často dveře neotevřou, protože manžel i manželka jsou v práci. Aby tedy bylo takovým lidem vydáno svědectví, věnují se svědkové často službě na ulici. Někteří začínají v půl šesté ráno a nabízejí literaturu na živých autobusových zastávkách. Takový svědek musí být v dobré fyzické kondici, aby udržel krok s lidmi, kteří spěchají na autobus. Jednou ráno se skupina svědků rozhodla, že osloví několik taxikářů, protože provoz autobusů byl omezen. K jejich překvapení vytáhli někteří taxikáři své výtisky časopisu „Strážná věž“, které již měli podtrhané. Jeden nebo dva měli otázky, které bratři s největší radostí zodpověděli, a použili při tom Bible, které měli taxikáři u sebe.

Kázání na vrchovině

Panajachel je jedna z vesnic kolem jezera Atitlán, nádherného modrozeleného jezera obklopeného majestátními horami a třemi sopkami. Některé vesnice jsou pojmenovány po apoštolech. Asi 95 procent obyvatel je mayského původu, přičemž jazyky Kakčikelů a Tzutuhilů jsou dva z hlavních jazyků. Muži mluví také španělsky, ale většina žen ne, protože tráví většinu času doma. Každá vesnice má vlastní pestrobarevné tradiční oblečení, které ženy zpravidla tkají doma.

Když přijedeš do Panajachelu, povšimneš si, že se liší od jiných městeček v Guatemale. Vedle skromných domků z nepálených cihel nebo obytných bloků uvidíš nádherné chaty. Ještě větším kontrastem jsou moderní hotely. Lidé z celého světa přijíždějí do Panajachelu obdivovat jezero Atitlán.

Jeden svědek popisuje, jak se tam vykonává kazatelské dílo: „Předem se na celý den najme člun a naši bratři z blízkého Sololá společně s jinými, kteří jsou zde na návštěvě z hlavního města Guatemala, jsou pozváni, aby pomohli propracovat velké území. Bratři ze Sololá jsou velkou pomocí, protože většina z nich žije v hornatém terénu podobném tomu, který navštívíme. Mluví také místním jazykem. Cesta začíná brzy ráno. Člun přejíždí přes jezero, děti obdivují křišťálově modrou vodu a rodiče si zatím cvičí pár slov v místním jazyce.

Tentokrát navštívíme pět vesnic. Nejprve se vytvoří tři skupiny. Pak se rozdělí po dvojicích, ti, kteří mluví místním jazykem, s těmi, kteří jej neznají. Jsou zde jen tři malá přístaviště, kde můžeme vystoupit, abychom se dostali do těchto vesnic, a tak je u každého z přístavišť vysazena jedna skupina. Je to velmi hřejivé, když vidíme naše bratry v pestrém domorodém oblečení, jak pracují vedle těch, kteří jsou oblečeni podle západního stylu. Již to samo je pro vesničany znamenitým svědectvím. Obvykle nás zdraví zvědavé děti. Když zjistí, proč jsme přijeli, běží informovat všechny vesničany.

Když se dostaneme do skromných příbytků, mnozí lidé už dychtivě čekají, aby se podívali na naše barevné brožury nebo na ‚Moji knihu biblických příběhů‘, o které jim děti vyprávěly. Biblická literatura, kterou zanecháme v prvním domě, bude také žádána ve všech dalších domech, protože každý chce mít tutéž krásnou věc, kterou získal jeho soused. Mnozí neumějí číst, a tak se jim líbí především ilustrace zobrazující nadcházející ráj. Tváře jim září, když naslouchají naději na budoucnost, kterou slibuje Bible ve Zjevení 21:3, 4. Na chvilku se zastavíme a uděláme si oběd jako příjemný piknik, a pak dále mluvíme s lidmi až do tří hodin odpoledne. Pak se vydáváme zpět k přístavišti a počkáme si na člun, který nás zde opět vyzvedne. Jakmile jsme všichni na palubě, bratři si radostně vyprávějí své zážitky.

Jedna sestra si vzpomíná, jak příjemné jí to bylo, když slyšela jednu ženu nad sebou volat: ‚Sestro, sestro, tady jsem. Ty jsi mě přišla opět navštívit. Děkuji ti, děkuji ti.‘ Podívala se vzhůru na další terasu hory a poznala ženu, která na ni vzrušeně mávala. Když naposledy navštívila tuto vesnici, projevovala žena velký zájem, když spolu uvažovaly o Bibli. Žena očekávala slíbenou dodatečnou návštěvu. Opět se posadily k dalšímu biblickému studiu.

Ačkoli je každý dlouhou chůzí skalnatým terénem vyčerpán, všichni jsou zvědaví, kdy podniknou další cestu. Když se člun dostává k pobřeží, loučíme se navzájem a těšíme se na další radostnou příležitost.“

Dolů podél nízkého pobřeží

Guatemala má také dvě velmi odlišná pobřeží: pobřeží Tichého oceánu se zvláštními plážemi s černým pískem a Karibské pobřeží s bílým pískem.

Během pětačtyřicetiminutové jízdy z hlavního města směrem k Tichému oceánu je nápadná změna krajiny i klimatu. Podél pobřeží převládá horké a vlhké podnebí a všude proniká hmyz. Palmy, kokosové ořechy a stromy ceiba spolu s hojnou vegetací dokazují, že jsme v tropech. V mnoha městech tohoto území jsou velké sbory svědků Jehovových.

Kola zde nahradila tradičního koně, takže není nic neobvyklého vidět naše bratry, jak hbitě jedou na kole třtinovými poli a vydávají svědectví od chýše k chýši. Jeden bratr vedl biblické studium s mužem, který žil asi 35 kilometrů daleko. Týdně projel na kole dvakrát tuto vzdálenost, aby učil tohoto zájemce biblické pravdě.

Když navštívíš dva mořské přístavy, Santo Tomas de Castilla a Puerto Barrios na Karibském pobřeží, můžeš mít dojem, že jsi docela v jiné zemi. Životní styl je jiný než všude jinde v Guatemale. Kolem domů jsou vidět trávníky a keře; zřídka vidíš kolem nějakého pozemku zeď z nepálených cihel, což je charakteristický rys Mexika a Střední Ameriky. Nenosí se zde ani kmenové oděvy, které jsou běžné všude jinde v Guatemale.

„Je to přístavní město, a proto máš příležitost vysvětlovat biblické poselství lidem všeho druhu,“ vysvětlovat jeden kazatel plným časem. „Prošel jsem létacími dveřmi jednoho baru. ‚Madam‘ přijala nabídnutou knihu a Bibli a pozvala mě, abych opět přišel a poučil ji, jak je má studovat. Když jsem se tam příští týden vrátil, čekala u velkého stolu s Biblí a knihou. Přátelsky mi pokynula, abych se posadil, a řekla, abych chvilku počkal. Mezitím zavolala všechny své ‚dívky‘. Chtěla, aby se také učily. Než jsem si to uvědomil, její ‚dívky‘ obklopily celý stůl. Obrátila se ke mně a řekla: ‚Teď nám ukažte, jak máme studovat Bibli.‘ Pomyslel jsem si: ‚Jak jsem k tomu vůbec přišel?‘ Ale klidně jsem pokračoval, jako bych studoval Bibli v baru vždycky.“ Madam dělala rychlé pokroky, zanechala své živnosti a stala se pokřtěnou svědkyní. Dnes působí v jiném sboru a sama vede biblická studia se zájemci.

Hodinu cesty kanoí přes zátoku je malebné město Livingston, ospalá obec, kde jsou přátelští lidé, silně ovlivnění africkými pověrami a vúdú. Není neobvyklé slyšet zde v noci zvuk bubnů a v době festivalů vidět africký styl tanců. Postřehneš také dialekt, který ti zní cize, je to karibština nebo garifuna. Duchovním zájmům tamějších lidí slouží malá, ale rychle rostoucí skupina zvěstovatelů království.

Násilí a pronásledování v protikladu k pokoji

V roce 1982 vznikly určité problémy, když se nový guatemalský prezident pokoušel potlačit činnost partyzánů, která začala v době, kdy byl vůdcem jeho předchůdce. Jeho strategií bylo vytvářet civilní hlídky skládající se z ozbrojených civilistů, kteří v noci hlídali na ulicích, chránili města a upozorňovali vojsko na jakoukoli podezřelou činnost. V mnoha oblastech se toto hnutí civilních hlídek stalo pro naše bratry zkouškou neutrality.

V jednom městě byl vykonán nátlak na celý sbor, aby jeho členové porušili svou křesťanskou neutralitu a účastnili se hlídkové činnosti. Pod hrozbou smrti utekli do hlavního města, kde se ukryli v sále království, dokud je bratři nemohli ubytovat ve svých domech. Ano, mnozí bratři vytrvali v těžkých zkouškách a pronásledování, když se je vojsko snažilo přinutit k hlídkové činnosti.

Jeden bratr vypráví: „Je mi 20 let a žiji se svým bratrem a jeho manželkou. Moje obtíže začaly, když se partyzánská válka a vojenská činnost dostala až k farmě, kde jsem pracoval. Jednou bylo před našima očima osm osob odvedeno před namířenou pistolí. Jen dva se vrátili; ostatních šest již nikdy nikdo neviděl.

V dubnu 1984 přišli k ranči ozbrojení vojáci, aby tam získali nové členy. Vyzvali mého spolupracovníka a mne, abychom se k nim připojili. Když jsem odmítl, neustále mě bili. Když to moji spolupracovníci viděli, plakali jako děti a prosili mě, abych si vzal zbraň a připojil se. Jeden voják mi zaťal prsty do krku a kroutil mi uši, zatímco druhý mě držel tak, aby mě ještě další mohl políčkovat a kopat. Jeden důstojník vztekle křičel: „Co je s tebou? Jsi zvíře, nebo jsi Bůh?“ Nakonec přišel jiný důstojník a řekl: „Nechte ho, protože takoví už svědkové jsou. Člověk je musí zabít, jinak se nepodvolí.“ Ten první důstojník řekl: „Zastřelte ho!“ Místo toho mě však uhodil puškou do břicha. Když se přesvědčili, že se k nim nepřipojím, přestali mě bít. Za tři dny mě pustili. S Jehovovou pomocí jsem neporušil svou ryzost. Proto říkám jiným mladým, aby velmi důvěřovali v Jehovu, který nám může pomoci, abychom vytrvali, když tuto pomoc potřebujeme.“ Je potěšitelné, že se situace velmi změnila, když se v lednu 1986 ujal úřadu nový prezident.

Již velmi brzy navždy zmizí kontrasty — války a pokoje, bohatství a chudoby, života a smrti. V nadcházejícím ráji na zemi se lidé budou radovat z příjemných kontrastů noci a dne, hor a údolí, burácejících oceánů a tichých jezer, jak si to přál Jehova Bůh. Můžeš tam být také, jestliže celým srdcem přijmeš dobré poselství jako těch více než deset tisíc zvěstovatelů království v Guatemale.