Odvážná rozhodnutí přinášejí požehnání v Surinamu

SURINAM kdysi býval „jedním z nejbohatších karibských států,“ jak píše mezinárodní zpravodajský časopis South. Příjmy z bauxitu, mořských krabů, rýže, banánů a překližky, doplněné pomocí rozvojovým zemím, zajišťovaly 400 000 obyvatel této bývalé nizozemské kolonie větší blahobyt než většině sousedů.

Ale v 80. letech hospodářství upadalo. Hojnost se změnila v nedostatek a dlouhé fronty na potraviny se staly běžnou podívanou. V roce 1986 zahnala válka asi deset tisíc obyvatel na útěk z východního Surinamu do sousední Francouzské Guayany, aby tam začali nový život v uprchlických táborech. Mezitím se velké části džungle — domov asi 50 000 černochů a amerických Indiánů — dostaly do rukou partyzánů, čímž se stalo normální cestování do vnitrozemí nebezpečným. Tyto změny podle časopisu South zemi ochromily.

Ochromily tyto poměry i činnost svědků Jehovových? Ti naopak své dílo rozvinuli. Například počet svědků vzrostl z 920 v roce 1980 na dnešních více než 1 400. V dubnu 1989 zde bylo 338 pomocných průkopníků — tedy téměř 25 procent svědků. Taková požehnání však přišla jen díky odvaze, ryzosti a lásce, jež projevovali svědkové ve zkoušce. Předkládáme některé nedávné příklady odvážných rozhodnutí, která přinesla v Surinamu bohatá požehnání.

ROZHODNUTÍ, KTERÉ MU ZACHRÁNILO ŽIVOT

Lumey Hoever, statný policista, kterému táhne na čtyřicítku a je svědek Jehovův, se rozhodl, že navzdory špatné hospodářské situaci nechá svého zaměstnání. Proč? Lumey vysvětluje:

„Jakmile jsem si přečetl ve Strážné věži článek, který nás upozorňoval na nebezpečí nošení střelných zbraní, věděl jsem, že se budu muset tohoto zaměstnání vzdát.a Váhal jsem však, protože se musím starat o ženu a děti. Čím déle jsem však rozhodnutí odkládal, tím víc mě trápilo svědomí. ‚Jestliže mě Jehovova organizace vybízí, abych se vážně zamyslel nad tím, zda je takové zaměstnání vhodné, musí mít pro to důvod,‘ připomínal jsem si. Tak jsem se v lednu 1986 rozhodl.“

Ale policejní náčelník ho nechtěl pustit, dokonce mu slíbil, že ho přeloží do Tamanredja, velmi vyhledávaného místa blízko hlavního města. Lumey však byl rozhodnut. Napsal policejnímu ministrovi, vyložil mu své náboženské přesvědčení a prosil o propuštění. V dubnu 1986 přišla stručná odpověď: „Žádosti se vyhovuje!“

Lumey brzy našel zaměstnání na ministerstvu lesnictví. Nebyl tak dobře placen, ale měl víc času chodit s rodinou do sálu království na shromáždění. Uplynulo deset měsíců. Jednou se Lumey se svým bratrem vracel domů po celodenní práci na rodinném statku. Vypráví:

„Když jsme se blížili ke stodole, všiml jsem si dvou mužů v ošuntělém oblečení s hlavou ovázanou šátkem. Zavolali surinamsky: ‚Kon dja (pojďte sem).‘ Když jsem k nim šel, objevil se třetí muž s karabinou přes rameno. Až tehdy mi svitlo: Partyzáni!

Prohlíželi si mě od hlavy až k patě. Pak jeden z mužů v šátku vykřikl: ‚Toho chlapa znám! Je to policajt!‘ Tváře jim ztvrdly. Několik vteřin jsme na sebe zírali. Potom jsem zaslechl tiché cvaknutí — třetí muž natáhl kohoutek své pušky. Pomalu mi zamířil na prsa, připraven mě popravit. ‚Nestřílejte! Mýlíte se. Já už nejsem policista,‘ vyhrkl jsem.

Tu jsem uviděl za domem tucet dalších ozbrojených partyzánů. Jeden z nich, svalnatý muž v bederní roušce, na nahých prsou dva pásy nábojů, v ruce automat, pokročil kupředu. ‚Tak ty už nejsi policajt. A proč ne?‘ chtěl vědět. Rychle jsem řekl, že jsem svědek Jehovův. ‚Svědkové nenosí zbraň,‘ vysvětloval jsem, ‚a proto jsem odešel od policie a pracuji teď na ministerstvu lesnictví. Jsem úplně politicky neutrální,‘ dodal jsem.

Když slyšel, že jsem svědek, tvář se mu trochu uvolnila. ‚Uvěří mi?‘ptal jsem se v duchu. Pak přišel můj mladší bratr. Muž v bederní roušce, zřejmě velitel, ho začal vyslýchat. Když bratr potvrdil mé prohlášení, velitel vypadal uspokojeně. ‚Saka yu gon (skloň pušku),‘ nařídil druhému partyzánovi. Ulevilo se mi. ‚Děkuji ti, Jehovo, že jsi mě ochránil!‘ modlil jsem se.

Za několik dní čekal Lumeyho další otřes. Neznámí střelci popravili tři policisty v Tamanredju, právě na té policejní stanici, kam ho chtěl velitel přeložit. „Kdybych byl přehlížel radu z toho článku ve Strážné věži, byl bych dnes mrtvý,“ říká Lumey. A vděčně dodává: „Jehova opravdu chrání své služebníky.“

LÁSKA HO PŘIMĚLA, ABY ZACHRÁNIL SVÉ BRATRY

Když v říjnu 1986 vypukl boj mezi vládními jednotkami a partyzány v městě Moengu, kde se těží bauxit, čtyřicetiletý černoch Frans Salaoema se musel rozhodnout, co bude dělat. Nakonec se svou těhotnou manželkou, sedmi syny a s jinými z města prchl po stezkách v džungli a přes širokou řeku Maroni do bezpečí ve Francouzské Guayaně.

Frans si však dál dělal starosti. Mezi utečenci nenašel žádné svědky ze svého sboru. ‚Kde jsou? Mám se pro ně vrátit?‘ přemýšlel. Ale to by bylo nebezpečné. Partyzáni jsou většinou černoši. ‚Jestli mě vládní vojáci uvidí, jak se plížím džunglí, je se mnou konec,‘ říkal si. Přesto se rozhodl, že se vrátí hledat své křesťanské bratry. Řekl několika svědkům ve Francouzské Guayaně: „Příští týden mi přijďte naproti přes řeku.“

Za týden přešli řeku, ale Frans tam nebyl. Čekali do druhého dne. Pořád nešel. „Počkáme ještě jednu noc,“ rozhodli se. Potom se objevil Frans a skupina svědků. Co se jim stalo?

„Když jsem bratry našel,“ vyprávěl Frans, „přešli jsme pod palbou do džungle a zamířili k hranici.“ Ale proč se zdrželi? Frans ukázal na tři krabice, které s sebou přinesl. Šel do hlavního města pro zásobu biblické literatury pro uprchlé svědky. Čekající bratři byli nadšeni. Ještě ten den Frans, zachránění svědkové a tři krabice bezpečně překročili hranice.

Později podnikl Frans ještě jednu výpravu, aby pomohl dalším svědkům. Časem překročilo hranice 37 svědků a usadilo se v utečeneckých táborech. Franse umístili do bývalé kolonie malomocných ve Francouzské Guayaně, kde se od utečenců neočekávalo nic víc, než že se budou houpat v síti a odhánět moskyty.

Frans a jeho rodina však nezaháleli. Pro dobrý vliv, kterým působil, mu dokonce dovolili cestovat na motocyklu, aby kázal i v jiných táborech. K čemu to vedlo? Dnes vede čtrnáct biblických studií s jinými uprchlíky. Tři jsou již pokřtění.

NEDOPUSTIL SE KOMPROMISU

„Za čtrnáct dní se vrátím s novými zásobami,“ prohlásil Victor Wens, osmapadesátiletý zvláštní průkopník. Nechával manželku a několik badatelů Bible ve vesnici v džungli ve středním Surinamu. Bylo to v červnu 1987 a mířil do hlavního města.

Když mu manželka a ostatní mávali na rozloučenou, měli pytle rýže skoro prázdné. Partyzánská válka odřízla všechny dodávky. Brzy nastane hlad. Uvědomovali si však, že je Victorova plavba na kánoi nebezpečná. Může se dostat do křížové palby nebo si ho spletou s partyzánem. ‚Vrátí se bezpečně?‘ přemýšleli, zatímco zvuk motorové kánoe tichl.

Za dva týdny pozorovala Victorova manželka řeku — ale po Victorovi ani stopy. Uplynuly další týdny. Potraviny došly a ona onemocněla. „Prosím tě, Jehovo, chraň mého manžela,“ modlila se. „Ať se vrátí!“ Uplynuly tři měsíce a Victor nikde. Co se stalo?

„Když jsem dojel do hlavního města,“ vyprávěl později Victor, „dostal jsem povolení nakoupit zásoby potravin a benzínu na půl roku. Pak jsem požádal o povolení odcestovat domů. Příslušný úředník řekl: ‚Můžete jet, ale zjistěte, kde se schovávají partyzáni, a vraťte se a oznamte nám to.‘ Srdce se mi roztlouklo. ‚To nemohu,‘ řekl jsem. ‚Jehova nechce, abychom zaujímali nějaký postoj v politice. My svědkové jsme neutrální.‘ Odpověděl: ‚V tom případě domů nepojedete.‘

Každý týden jsem chodil žádat o povolení, ale odpověď zůstávala stejná. Mezitím jsem se doslechl, že je manželka nemocná. Přál jsem si jet domů a starat se o ni. Ale nechtěl jsem se dopustit kompromisu. Cítil jsem se bezmocný.

Když jsem tam přišel znovu, k mému překvapení řekli, že mohu jet. Vysvětlili, že dali povolení k návratu nějakým letničním pastorům z mé oblasti a že mohu jet s nimi. S potěšením jsem se začal chystat, když tu jsem se od přítele dozvěděl, že duchovní souhlasili s tím, že budou dělat vyzvědače. Protože jsem nechtěl vzbudit dojem, že jsou s tím svědkové Jehovovi srozuměni, cestu jsem zrušil. A opět jsem uvázl.“

Nakonec úředníkům bylo jasné, že se Victor svého přesvědčení nevzdá. Když za nimi příště přišel, dali mu povolení.

Tak konečně v říjnu 1987 zaslechla skupinka svědků motor a viděla přijíždět těžce naloženou kanoi. „Bylo mi smutno, když jsem viděl manželku,“ vypráví Victor. „Byla strašně vyhublá. Ale také byla šťastná, že jsem se nedopustil kompromisu.“

„Victorovo odvážné rozhodnutí bylo pro nás požehnáním,“ říká cestující dozorce, který pracuje ve vnitrozemí. „Úřady i partyzáni se poučili, že svědkové Jehovovi jsou neutrální. Nyní respektují náš názor a naše práce se daří.“

VE STŘEDU SVATBA, V NEDĚLI KŘEST

„Nehloupněte,“ naléhali příbuzní. „Nežeňte se!“ Šest mužů z černošského kmene Aucaner v jihovýchodním cípu země chápalo pocity svých příbuzných. Kmenový obyčej totiž velí, aby se muž neženil, a tak mohl ženu opustit, kdy se mu zlíbí. Když se však tito muži z Bible poučili o Jehovově názoru na smilstvo, upravili své smýšlení, odolali nátlaku obce a odvážně se rozhodli, že se dají řádně oddat.

Vyskytly se však další překážky. Pro válečný stav byl uzavřen matriční úřad ve vnitrozemí a cestovat do hlavního města bylo prakticky nemožné. Šest nevěst také toužilo mít na svatbu opravdové svatební šaty. V tom se zrcadlil místní zájem o takový oděv, i když pro křesťany vlastně nejsou takové šaty nutné.b ‚Kde seženeme svatební šaty v deštném pralese?‘ dumali muži. Avšak odvážné rozhodnutí podle biblických zásad přineslo požehnání. Ve středu 16. září se konala svatba šesti nevěst v nádherných šatech a šesti ženichů v elegantním obleku. Jak to bylo možné?

„V září jsme pořádali oblastní sjezd v St. Laurentu ve Francouzské Guayaně a pozvali svědky z vnitrozemí,“ vysvětluje Daniel van Marl, cestující dozorce, který oddával. „Sjezd poskytl příležitost konat svatby.“

Člen výboru odbočky Cecil Pinas, který se stará o dílo ve vnitrozemí, vysvětluje: „Počátkem toho roku jsem navštívil rodinu bétel v Nizozemí a zmínil se o nadcházejících svatbách. Když jsem vyprávěl o tom, že stále používáme jedny šaty a přizpůsobujeme je pro každou další nevěstu, čtyři sestry z bételu mi spontánně daly své svatební šaty jako dar pro své ‚sestry‘ v Surinamu. Byl jsem velmi dojat. Později byly na jednom sjezdu v Nizozemí darovány další šaty.“

Ve svatební den se ještě ráno přešívalo. „Rychle jsme některé šaty povolovaly v pase a u jiných upravovaly délku, ale stihly jsme to právě včas,“ říká Margaret van de Reep.

Po svatebním obřadu bylo pět novomanželů připraveno na další krok. V sobotu téhož týdne byli pokřtěni v řece Maroni. Dychtili se vrátit do svých vesnic v džungli jako manželské dvojice a podílet se na kazatelském díle. Požehnal Jehova jejich rozhodnutí?

„Tyto dvojice obci dokázaly, že my svědkové děláme to, co kážeme,“ říká Nel Pinasová, která zahájila kazatelské dílo v té oblasti roku 1967. „Jejich rozhodnutí uzavřít manželství, aby se stali pravými křesťany, vzbudilo zájem v odlehlých vesnicích. Svědkové nyní kormidlují své kánoe po řekách, kde jsme ještě nikdy nekázali, a nalézáme víc lidí, kteří jsou ochotni se poučovat o Jehovovi.“

Ano, odvážná rozhodnutí Lumeyho, Franse, Victora a mnoha jiných přinesla bohatá požehnání jim i jejich spolukřesťanům v Surinamu a jinde. Takové zkušenosti znovu a znovu potvrzují pravdivost biblického přísloví: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách a sám napřímí tvé stezky.“ — Přísloví 3:5, 6.

[Poznámky pod čarou]