Vyrovnávám se se svými slabostmi

Vypráví Thomas Addison

KDYŽ jsem byl chlapec, širokou oklikou jsem utíkal i před neškodným ptáčkem na cestě. Když přišli na návštěvu příbuzní nebo přátelé, viděli nemluvné dítě, které se schovává za máminu sukni. Mou normální reakcí na návštěvy byl co nejrychlejší ústup do ložnice. V přítomnosti jakékoli autority, zejména učitelů, jsem ztrácel řeč.

Co mi dalo sílu se změnit? Jak získal tak bolestně plachý mladík schopnost oslovovat v nedávných letech tisícihlavé zástupy na velkých sjezdech?

Rodiče ‚ohýbají stromek‘

Pro rodiče — zejména pro otce, hubeného, energického Skota — jsem byl těžko pochopitelné dítě. Otec, který ve třinácti osiřel, byl tvrdý jako pravý nebroušený diamant. Naučil se o sebe starat od časného mládí. Maminka byla naopak dcera farmáře a byla ztělesněná mírnost. Má výchova od útlého dětství byla laskavá a pevná, ale nebyl jsem přehnaně hýčkán.

V roce 1945, když mi bylo šest let, jsem měl první vystoupení ve škole teokratické služby. První proslov jsem měl ve světle petrolejky v malém australském sboru složeném z pouhých tří rodin. Otec mi dlouho dopředu pomáhal s přípravou a vysvětloval mi výhody mluvení spatra. Zdůrazňoval také, že se nikdy nemáme bát toho, co si myslí nebo říkají jiní lidé. Říkal: „My lidé jsme všichni hromádky prachu. Některé hromádky jsou trochu větší než jiné, to je celé.“ Kolena se mi třásla, dlaně se mi zpotily a v polovině proslovu jsem ztratil řeč a nedokázal jsem jej dokončit.

Muselo mi být asi deset, když mě vzal otec s mým mladším bratrem Robertem na hlavní ulici města přímo před kino. Drželi jsme tam časopisy Strážná věž a Probuďte se! přímo na očích spolužákům. Časopisy mě tížily jako olovo a někdy končily za mými zády. Zoufale jsem se krčil a snažil jsem se být nenápadný.

Ale když jsem pozoroval otcův smělý příklad, ohromně mě to povzbuzovalo. Vždycky říkal, že couvat znamená poddávat se satanovi a strachu z člověka. Jiná zkouška přišla ve škole. Druhá světová válka sotva skončila a nacionalismus byl v Austrálii stále ještě silný. Má sestra Ellerie a já jsme zůstali sedět, když se při školním shromáždění hrála státní hymna. Byla to pro mne skutečná zkouška, veřejně se odlišit, ale stálá podpora a povzbuzení rodičů mi opět pomohly, abych se nedopustil kompromisu.

Otcův znamenitý příklad

Když uvážím otcovo zázemí a povahu, měl se mnou skutečně velkou trpělivost. Začal pracovat v anglických uhelných dolech jako třináctiletý chlapec. Po dvacítce emigroval do Austrálie hledat lepší živobytí. Ale přišla krize 30. let a on přijal práci za hrozných podmínek, aby uživil rodinu.

Otec ztratil iluze o všeobecných poměrech a zejména o politice, a tak když si přečetl knihy Společnosti Strážná věž, jejich nebojácné odhalování politického, obchodního a náboženského pokrytectví, našly v jeho srdci odezvu. Zanedlouho se oddal službě Jehovovi, brzy potom, co to udělala maminka. Přestože prožil při důlním závalu selhání plic a neměl žádnou zvláštní kvalifikaci, stěhoval se s rodinou, aby sloužil tam, kde byla duchovní potřeba. Jeho spoléhání na Jehovu na mne udělalo hluboký dojem.

Vzpomínám si například, jak jsme se přestěhovali do hornického městečka, kde jediní svědkové byly dvě starší sestry. Obě měly nevěřící manžely. Bylo těžké najít ubytování, ale nakonec se nám podařilo najmout starý dům kilometry vzdálený od města. Náš jediný dopravní prostředek byly nohy a kolo. Pak jednou časně ráno, když jsme my tři děti byly u přátel, dům vyhořel. Rodiče vyvázli životem, ale jinak se nezachránilo vůbec nic. Neměli jsme pojištění ani peníze.

Otec na to vzpomněl nedlouho před svou smrtí v roce 1982. Řekl: „Pamatuješ, synku, jak to nejdřív vypadalo hrozně, ale Jehova stál při nás? Po požáru přece bratři z Perthu poslali nábytek, oblečení a peníze. Díky jejich štědrosti jsme na tom byli líp než před požárem.“ Zprvu jsem si myslíval, že je to od otce trochu opovážlivé, když tolik mluvil o tom, jak nám Jehova v životě pomáhá. Ale opakované zkušenosti s tím, čemu říkal božská pomoc, byly příliš četné na to, aby se daly vysvětlit jinak.

Maminčino pozitivní smýšlení

Jeden z mých velkých problémů vždy bylo negativní smýšlení. Maminka se často ptávala: „Proč vidíš vždycky všechno černě?“ Její vlastní příklad hledání světlých stránek mě podněcoval, abych se stále snažil smýšlet pozitivněji.

Nedávno mluvila maminka o příhodě v jednom zemědělském městečku, která se stala brzy po našem nastěhování. Pobavila ji poznámka místního lékaře. Usoudil, že jsou rodiče zámožní, když viděl jejich slušné oblečení a upravený vzhled. Pravda byla taková, že jsme bydleli ve velké stodole s přepážkami udělanými z režných pytlů. Nebyla tam elektřina, plyn ani tekoucí voda. Jednou se nám do dveří dobýval býk. Umíte si představit, kde jsem asi byl já — pod postelí!

Maminka nosila vodu ze studny vzdálené 200 metrů ve dvou osmnáctilitrových bubnech zavěšených na vahadle, které nosila na ramenou. Dovedla vidět komickou stránku nepohodlí a s trochou povzbuzení od otce viděla v každé obtížné situaci výzvu, kterou má zdolat, a ne překážku. Poukazovala na to, že sice v hmotném ohledu mnoho nemáme, ale těšíme se z mnoha pozitivních požehnání.

Strávili jsme například mnoho šťastných dní cestováním do odlehlých obvodů, kde jsme kázali, tábořili jsme pod hvězdami, smažili vajíčka se slaninou na otevřeném ohni a cestou jsme si zpívali písně království. Otec nám k tomu hrál na harmoniku. Ano, v tomto ohledu jsme byli opravdu bohatí. V některých městečkách jsme najímali malé sály a ohlašovali veřejné přednášky, které jsme předkládali v neděli odpoledne.

Někdy musela maminka vzít světskou práci, aby doplnila otcův příjem, protože se otci vracely zdravotní potíže. Léta opatrovala vlastní matku a dědečka a nakonec i otce. Dochovala je až do smrti. Nikdy si nepostěžovala. Přestože se mi stále vracely stavy deprese a často jsem míval negativní postoj, maminčin příklad a jemné pobídky mi dodávaly chuti snažit se dál.

Boj s depresí

Když mi bylo skoro dvacet, všechny slabosti dětství, které jsem pokládal za překonané, se vrátily s dvojnásobnou silou. Byl jsem zmaten otázkami ohledně života. Začal jsem se ptát: ‚Mají všichni lidé stejnou příležitost poznat Jehovu a sloužit mu?‘ Co třeba dítě narozené v Indii nebo v Číně? Jeho příležitost poznat Jehovu přece musí být mnohem omezenější než u dítěte, které mělo přednost vyrůst v rodině svědků. Zdálo se mi to nespravedlivé. Velkou roli musí také hrát genetika a prostředí, nad nimiž dítě nemá kontrolu. Život se zdál v tolika ohledech nespravedlivý. Hodiny jsem se s rodiči hádal o takové otázky. Bylo mnoho věcí, které se mi nelíbily na mně samotném.

Když jsem o tom hloubal, padala na mne deprese, často na celé týdny. Zanedbával jsem svůj zevnějšek. Nejednou jsem tajně uvažoval o sebevraždě. Někdy jsem nacházel uspokojení v sebelítosti. Viděl jsem v sobě nepochopeného mučedníka. Stáhl jsem se do sebe a jednou na mne znenadání padl děsivý pocit. Všechno kolem se mi zdálo neskutečné, jako bych se díval ven zamlženým oknem.

Touto příhodou jsem si prudce uvědomil, že sebelítost může být nebezpečná. V modlitbě k Jehovovi jsem se rozhodl odhodlaně usilovat o to, abych víckrát sebelítosti nepropadl. Začal jsem se soustřeďovat na pozitivní, biblické myšlenky. Od té doby jsem četl neobyčejně pozorně každý článek ve Strážné věži a Probuďte se!, který rozebíral rysy osobnosti, a zakládal jsem si je pak do desek. Pečlivě jsem si také všímal myšlenek ve Službě království o tom, jak hovořit s lidmi.

Mým prvním cílem bylo pokusit se na každém křesťanském shromáždění hovořit co nejdéle s jednou osobou. Ze začátku trval každý takový rozhovor asi minutu. Proto jsem mnohokrát přicházel domů sklíčený. Ale vytrvalostí se má schopnost rozmlouvat s druhými pomalu zlepšila.

Začal jsem také osobně zkoumat otázky, které mě mátly. Navíc jsem přezkoumal svou tělesnou stravu a zjistil, že se obohacenou výživou zlepšuje má dispozice i duševní síly. Později jsem se poučil, že k depresi mohou vést ještě jiné činitele. Někdy mě například něco tak silně zaujalo, že jsem se dostal do emocionálního rozjaření. To pravidelně vedlo k ochablosti, ztrátě energie a pak k depresi. Musel jsem se tedy naučit zajímat se o vše vytrvale, ale nevzrušit se přespříliš. Dodnes se musím hlídat.

Dalším krokem bylo chopit se cíle, který nám dětem rodiče vždy předkládali, totiž služby plným časem. Odhodlání mé sestry držet se této přednosti průkopnické služby víc než pětatřicet let pro mne zůstává pozitivním podnětem.

Vyrovnávám se s problémem svého syna

Po několika letech samostatné průkopnické služby jsem se oženil s Josefou, která byla také průkopnicí. Je pro mne v každém ohledu znamenitým doplňkem. Časem se nám narodily tři děti. Nejstarší Graig se narodil roku 1972 s těžkou mozkovou obrnou. Jeho stav je pro nás opravdu náročný, protože pro sebe nedovede udělat nic než se nemotorně najíst lžicí. Máme ho samozřejmě velmi rádi, proto jsem vyzkoušel všechny cesty, jak mu pomoci k větší nezávislosti. Vyrobil jsem mu různé pomůcky, aby mohl chodit. Radili jsem se s mnoha odborníky, ale úspěch byl malý. Tak jsem si uvědomil, že s některými okolnostmi v tomto životě se prostě musíme smířit.

Během prvních dvanácti let života přestával Graig najednou jíst a pít. Bylo to doprovázeno úporným zvracením. Soudilo se, že příčinou je nervové poškození. Doslova se nám tratil před očima. Modlitba nám pomáhala vydržet a předepsané léky pomohly problém zdolat. Graig se naštěstí na poslední chvíli vzpamatoval a zase nás okouzloval svým neodolatelným úsměvem a nekonečným repertoárem písniček.

Pro Josefu bylo na začátku velmi těžké vyrovnat se s touto srdcervoucí situací. Ale láska a trpělivá péče o všechny Graigovy potřeby nakonec zvítězily. Znamenalo to, že jsme se dále mohli stěhovat tam, kde byla větší potřeba. S Josefinou podporou a praktickou pomocí jsem mohl řadu let pracovat na částečný úvazek, takže jsem mohl být pomocným průkopníkem a přitom živit rodinu.

Potřeba pozitivního smýšlení

Když je Graig sklíčený opakovanými nemocemi nebo svými rozčilujícími omezeními, posilujeme ho jedním z mých oblíbených textů: „My pak nejsme takoví, kteří se odtahují.“ (Hebrejcům 10:39) Zná jej nazpaměť a vždy má na něho povzbudivý účinek.

Graig má odmalička zvláštní lásku ke kazatelské službě. S použitím speciálního invalidního vozíku často může jezdit s námi. Zvláště rád nás doprovází, když čas od času sloužím jiným sborům jako zástupce krajského dozorce. Jeho omezené komentáře při skupinovém studiu a jeho stálé povídání o biblických příbězích ve zvláštní škole, kam chodil, mělo účinek, jakého jsme nedosáhli my, kteří nemáme žádné potíže. Tak mi Graig připomněl, že nás Jehova může používat k prosazování své vůle a předsevzetí bez ohledu na naše omezení.

Před nedávnem jsem měl přednost sloužit jako instruktor ve škole služby království. Po všech letech ve službě jsem byl přesto na začátku nervózní. Ale spolehl jsem se na Jehovu, mé nervy se brzy uklidnily a opět jsem pocítil podporu Jehovovy moci.

Když se ohlížím zpátky na svých padesát let života, jsem přesvědčen, že jedině Jehova mohl láskyplně vychovat z někoho takového, jako jsem já, duchovního člověka.