Opravdu potřebujeme originály?

ASI před 3 500 lety sestavil na Středním východě jeden muž pokročilého věku dějiny světa až do své doby. Tato práce, která nakonec tvořila pět obsáhlých knih, si jistě vyžádala ohromné úsilí. Ten muž začal na své zprávě pracovat, když mu bylo přes osmdesát let. Ani on ani jeho národ neměli trvalý domov, ale putovali z místa na místo v Sinajské poušti. Záznam, který zapsal tento starý muž, se však stal nakonec částí nejdůležitějšího literárního díla, jaké kdy svět poznal.

Tím mužem byl Mojžíš, který dostal od Boha výsadu, že směl vyvést starověký izraelský národ z otroctví v egyptské zemi. Pět knih, které napsal, známe dnes jako Pentateuch, první část Svaté bible. Mojžíš byl veden Božím svatým duchem neboli činnou silou. Proto můžeme mít i dnes ze čtení jeho spisů velký osobní zisk. Někdy se však lidé ptají: ‚Můžeme slovům Mojžíšovým a slovům ostatních pisatelů Bible opravdu důvěřovat? Máme jejich původní rukopisy? Jestliže ne, co se s nimi stalo? A jak dalece si můžeme být jisti, že to, co je v Bibli, skutečně odpovídá dílu původních pisatelů?‘

Materiály

Mnoho důvodů nás vede k důvěře, že se Bible od svého vzniku v podstatě nezměnila. Je pravda, že původní rukopisy pisatelů Bible nemáme. Neměli bychom však ani očekávat, že by se zachovaly. Proč? Jde totiž jednak o materiály, na které se psalo, jednak o historický vývoj od doby napsání, a též o určitý starobylý židovský zvyk.

Nejdříve uvažujme o materiálech. Až dodnes existují některé záznamy, jež byly napsány v době, kdy byla sestavována Bible. Takové zápisy však byly většinou zaznamenány na kameni nebo na hliněném materiálu, který se může zachovat velmi dlouho. Zdá se však, že Bible byla původně napsána na daleko méně trvanlivém materiálu. Některé spisy biblického pisatele Jeremjáše například král Jojakim spálil. (Jeremjáš 36:21–31) Kamenné nebo hliněné destičky by nemohly být takovým způsobem hned zničeny.

Jaké psací materiály tedy užívali pisatelé Bible? „Mojžíš byl. . . poučován ve vší egyptské moudrosti“ a v Egyptě byl nejběžnějším materiálem k psaní papyrus. (Skutky 7:22) Je tedy možné, že Mojžíš psal na tento netrvanlivý materiál. Jiný materiál, kterého se běžně užívalo k psaní na Středním východě, byl ze zvířecí kůže — totiž pergamen. Jeremjáš možná psal na kůži. Jak kůže, tak i papyrus by byly shořely, když král Jojakim hodil Jeremjášův svitek do ohně.

Je pravda, že v horkém, suchém egyptském podnebí se mnoho rukopisů na papyru zachovalo po celá tisíciletí. To se však stává výjimečně. Papyrus i kůže se obvykle snadno rozpadnou. Odborník Oscar Paret o tom říká: „Oba tyto materiály k psaní jsou stejnou měrou velmi silně ohroženy vlhkostí, plísní a různými červy. Víme z každodenní zkušenosti, jak snadno se papír, a dokonce i silná kůže kazí na vzduchu i ve vlhké místnosti.“

Podnebí ve starověkém Izraeli, kde vznikla většina biblických knih, nebylo příznivé pro uchovávání rukopisů. Proto se pravděpodobně většina původních rukopisů Bible již dávno rozpadla. A pokud se nerozpadly, bylo velmi nepravděpodobné, že by se zachovaly do naší doby, protože Židé měli ve starověku určitý zvyk. Jaký to byl zvyk?

Pohřbívání rukopisů

V roce 1896 prohledával jeden učenec genizu v Káhiře a objevil přitom 90 000 starověkých rukopisů, které způsobily revoluci ve studiu dějin Středního východu. Co je geniza? A jak to souvisí s původními biblickými rukopisy?

Geniza je místnost, kam Židé v dávných dobách ukládali opotřebované rukopisy, které se již nedaly používat. Znalec Paul E. Kahle píše: „V takových místnostech uvnitř nebo blízko synagog Židé obvykle ukládali psané i tištěné materiály všeho druhu; neměly tam být ukládány jako do archívu, ale měly tam být nějaký čas ponechány. Židé se obávali, že by takové spisy, jež mohly obsahovat Boží jméno, mohly být znesvěceny nesprávným použitím. Takové psané — a později také tištěné — věci byly čas od času odnášeny na posvěcenou půdu a tam páleny. Tak byly zničeny. Na genizu v Káhiře se náhodou zapomnělo, a její obsah tak unikl osudu, který postihl jiné genizy.“

Co když se nějaký původní biblický rukopis zachoval až do doby, kdy vznikl tento zvyk? Takový rukopis by byl jistě užíváním opotřebovaný a byl by pohřben.

Historický vývoj

Když uvažujeme o tom, co se asi stalo s původními rukopisy Bible, musíme vzít v úvahu jako posledního činitele bouřlivé dějiny biblických zemí. Zamysleme se například nad tím, co se stalo s knihami, které napsal stárnoucí muž Mojžíš. Čteme o tom: „Jakmile Mojžíš dopsal do knihy slova tohoto zákona až do jejich ukončení, stalo se, že Mojžíš začal přikazovat Levitům, nosičům truhly Jehovovy smlouvy, a řekl: ‚Vezmete tuto knihu zákona, uložíte ji po straně truhly smlouvy Jehovy, svého Boha.‘“ — 5. Mojžíšova 31:24–26.

Truhla smlouvy byla posvěcená truhla, která symbolizovala Boží přítomnost mezi Izraelity. Byla (společně s Mojžíšovými rukopisy) přinesena do Zaslíbené země, kde byla uchovávána na různých místech. Na nějaký čas se jí zmocnili Filištíni. Později přinesl izraelský král David truhlu do Jeruzaléma, a nakonec byla umístěna v chrámu, který tam postavil král Šalomoun. Král Achaz však postavil v chrámu pohanský oltář a nakonec chrám zavřel. Král Manase ho naplnil pohanským uctíváním.

Co se mezitím stalo s truhlou smlouvy a s Mojžíšovými spisy? Nevíme to, ale přinejmenším některé z nich se ztratily. Za vlády krále Josijáše objevili chrámoví dělníci nenadále „samotnou knihu zákona“, snad skutečný dokument, který napsal Mojžíš. (2. Královská 22:8) Král předtím většinu jejího obsahu neznal, a čtení této knihy vyvolalo velké duchovní oživení. — 2. Královská 22:11–23:3.

Po Josijášově smrti se stal judský lid opět nevěrným a posléze byl odveden do Babylóna. Chrám byl zničen a všechno, co v něm bylo cenné, bylo odneseno do Babylóna. Nemáme žádnou zprávu o tom, co se stalo s truhlou nebo s cenným dokumentem, který byl objeven v době Josijášově. Ale po letech, když byli mnozí Židé, kteří se vrátili do vlasti, povzbuzováni, aby opět postavili Jeruzalém a obnovili čisté uctívání, předčítal jim kněz Ezra a jiní veřejně z „knihy Mojžíšova zákona“. (Nehemjáš 8:1–8) Existovaly tedy kopie původních spisů. Jak vznikly?

Opisování Božího slova

Mojžíš předpověděl dobu, kdy bude nad Izraelem panovat král, a zaznamenal zvláštní příkaz: „Když dosedne na trůn svého království, stane se, že si napíše do knihy opis tohoto zákona z toho, který je svěřen kněžím, Levitům.“ (5. Mojžíšova 17:18) Měly se tedy pořizovat opisy Písma.

Opisování Písma se pak stalo v Izraeli povoláním. Ano, Žalm 45:1 (45:2, KB) říká: „Kéž je můj jazyk rydlem zručného opisovače.“ Opisovači jako Šafan a Cadok jsou uvedeni jménem. Ale nejznámějším starověkým opisovačem byl Ezra, který také přispěl k Bibli původními spisy. (Ezra 7:6; Nehemjáš 13:13; Jeremjáš 36:10) I když byly psány další části Bible, byly již dokončené knihy opisovány a rozšiřovány.

Když byl Ježíš Kristus na zemi, bylo možné získat opisy Hebrejských písem (od 1. Mojžíšovy po Malachiáše) nejen v Jeruzalémě, ale zřejmě také v synagógách v Galileji. (Lukáš 4:16, 17) A dokonce i ve vzdálené Beroji v Makedonii mohli ušlechtilí Židé ‚denně zkoumat Písma‘. (Skutky 17:11) Dodnes existuje asi 1 700 rukopisných opisů biblických knih napsaných před Ježíšovým narozením, a také asi 4 600 opisů knih, které sestavili jeho učedníci (Matouš až Zjevení).

Byly tyto opisy přesné? Ano, byly velice přesné. Profesionální opisovači Hebrejských písem (nazývali se soferim) dávali bedlivý pozor, aby se vyvarovali chyb. Kontrolovali svou práci tak, že počítali slova, a dokonce i písmena každého rukopisu, který opsali. Proto Ježíš, apoštol Pavel a jiní, kteří často citovali dřívější biblické pisatele, nepochybovali o tom, že opisy, které užívali, jsou přesné. — Lukáš 4:16–21; Skutky 17:1–3.

Je pravda, že židovští opisovači a pozdější opisovači křesťanští nebyli neomylní. Vloudily se chyby, ale tyto chyby je možné vystopovat na základě mnoha existujících opisů. Jak? Různí opisovači se totiž dopustili různých chyb. Srovnáváme-li tedy práci různých opisovačů, můžeme odhalit mnohé z jejich chyb.

Proč můžeme mít jistotu

V roce l947 byly v jeskyních u Mrtvého moře neočekávaně objeveny starověké rukopisy. Tyto rukopisy ukázaly, jak přesně se kdysi opisovalo Písmo. Mezi svitky byl opis biblické knihy Izajášovy, který byl asi o tisíc let starší než kterýkoli předtím dostupný rukopis. Při srovnávání se však ukázalo, že jediné rozdíly mezi rukopisy od Mrtvého moře a pozdějšími opisy byly takové věci jako slovosled a mluvnice. Význam textu byl po tisíciletém opisování nezměněn! O textu Hebrejských písem tedy mohl učenec William Henry Green říci: „Spolehlivě můžeme říci, že žádné jiné starověké dílo nebylo přepsáno tak přesně.“ Podobné komentáře byly vyjádřeny ohledně přesnosti, s jakou byly pořízeny přepisy Křesťanských řeckých písem.

Je pravda, že by bylo vzrušující, kdyby se našel původní dokument, který napsal Mojžíš nebo Izajáš. My však originály nepotřebujeme. Důležitý není dokument, ale jeho obsah. A je zázrak, že ačkoli prošlo mnoho rušných staletí a Bible byla znovu a znovu opisována, můžeme se spoléhat na to, že stále obsahuje informace, které byly v původních starověkých rukopisech. Ukazuje se tedy, že je pravdivý biblický výrok: „Všechno tělo je jako tráva a všechna jeho sláva je jako květ trávy; tráva vadne a květina opadává, ale Jehovův výrok trvá navždy.“ — 1. Petra 1:24, 25.