Máš víru, jakou měl Elijáš?

DNEŠNÍ lidská společnost podkopává víru. Intelektuálové se vysmívají Boží existenci. Náboženští pokrytci činí Boha předmětem posměchu. A necírkevní společnost světa jedná ve stále větší míře tak, jako by na Bohu vůbec nezáleželo. Bez ohledu na to, zda tyto postoje člověka zastrašují, odrazují nebo v něm vyvolávají netečnost, v každém případě vedou ke stejnému výsledku: nahlodávají jeho víru. Není tedy divu, že apoštol Pavel nazval nedostatek víry ‚hříchem, do něhož se snadno zaplétáme‘. — Hebrejcům 12:1.

Snad právě proto se Pavel usilovně snažil zaměřit naši pozornost na život mužů a žen se silnou vírou. (Hebrejcům, 11. kapitola) Takové příklady nás mohou podněcovat a mohou posilovat naši víru. Uvažujme například o proroku Elijášovi a soustřeďme se pouze na rané období jeho dlouhé a bohaté životní dráhy proroka. Žil v době, kdy vládl král Achab a jeho pohanská manželka, královna Jezábel, v době, kdy víra v pravého Boha byla v úpadku stejně jako dnes.

Zkažené desetikmenné království

To byla dvojice! Achab byl sedmým králem desetikmenného Izraelského království. Jeho šest předchůdců sice bylo špatných, ale Achab byl ještě horší. Nejenže v zemi zachoval nečisté uctívání telete, ale oženil se s cizozemkou, princeznou Jezábel, a tím zavedl ještě výraznější způsob uctívání falešného boha Baala, než jaký v té zemi znali dříve. — 1. Královská 16:30–33.

Jezábel byla pohroužena do baalismu již od svého dětství. Její otec Etbaal, kněz Aštorety (Baalovy manželky), si vraždami proklestil cestu k trůnu v Sidonu, království severně od Izraele. Jezábel svým vlivem přiměla morálně slabého manžela, aby zavedl uctívání Baala v Izraeli. Zanedlouho bylo v zemi 450 proroků tohoto falešného boha a 400 proroků bohyně Ašery a všichni jedli u královského stolu. Jejich způsob uctívání musel být v očích pravého Boha Jehovy odporný. Falické symboly, rituály plodnosti, chrámová prostituce (jak mužská, tak ženská), dokonce obětování dětí — to byly charakteristické rysy tohoto hnusného náboženství. S Achabovou podporou se bez překážek rozšířilo po celém království.

Milióny Izraelitů zapomněly na Jehovu, Stvořitele země a koloběhu vody na ní. Pro ně to byl Baal, kdo zemi na konci období sucha požehnal deštěm. Každoročně se s nadějemi obraceli k tomuto ‚Oblačnému jezdci‘, tomuto údajnému bohu plodnosti a období dešťů, aby ukončil dobu sucha. Rok za rokem déšť přicházel. Rok za rokem se zásluha za to připisovala Baalovi.

Elijáš ohlašuje sucho

Elijáš se objevil na scéně pravděpodobně na konci dlouhého letního období bez dešťů — právě když lid začal očekávat, že Baal uvede životodárný déšť.a Elijáš se v biblické zprávě objevuje náhle jako zahřmění. O prostředí, z něhož pocházel, se dovídáme málo a nevíme nic o jeho předcích. Avšak na rozdíl od hromu, Elijáš nepřicházel jako předzvěst bouřlivého lijáku. Oznámil Achabovi: „Jakože žije Jehova, Bůh Izraele, před nímž stojím, během těchto let nenastane ani rosa ani déšť, jedině z nařízení mého slova!“ — 1. Královská 17:1.

Představ si tohoto muže, oděného hrubým oděvem z žíní. Pochází z drsné gileadské pahorkatiny a byl pravděpodobně vychován mezi pokornými pastýři stád. Stojí před mocným králem Achabem, možná přímo v jeho rozlehlém paláci s proslulým domem ze slonoviny, s bohatou a exotickou výzdobou a impozantními modlami. Zde, v rušném opevněném městě Samaří, kde se na uctívání Jehovy již téměř zapomnělo, říká Achabovi, že Achabův bůh, tento Baal, je nemohoucí, že je to pouhá smyšlenka. Elijáš ohlašuje, že během tohoto roku a let příštích nebude ani déšť ani rosa.

Kde získal takovou víru? Nepociťoval strach, když stál před arogantním, odpadlickým králem? Snad. O více než tisíc let později nás Ježíšův nevlastní bratr Jakub ujišťuje, že Elijáš byl „člověk s pocity, jako jsou naše“. (Jakub 5:17) Povšimni si však Elijášových slov: „Jakože žije Jehova, Bůh Izraele, před nímž stojím.“ Elijáš měl stále na paměti, že jako Jehovův služebník stojí před mnohem vyšším trůnem, než je Achabův — před trůnem Svrchovaného Pána vesmíru! Byl zástupcem, vyslancem tohoto trůnu. Posuzováno z tohoto hlediska, čeho se měl obávat od Achaba, bezvýznamného lidského vládce, který ztratil Jehovovo požehnání?

Nebylo nahodilé, že Jehova byl pro Elijáše tak skutečný. Prorok jistě prozkoumal záznam o tom, jak Bůh jednal se svým lidem. Jehova varoval Židy, že je potrestá suchem a hladem, jestliže se obrátí k uctívání falešných bohů. (5. Mojžíšova 11:16, 17) V důvěře, že Jehova vždy splní své slovo, se Elijáš „modlil,. . . aby nepršelo“. — Jakub 5:17.

Víru projevil poslušností pokynů

Prohlášení, které Elijáš učinil, jej však v té chvíli uvedlo do smrtelného nebezpečí. Nastal čas, kdy se měla uplatnit jiná stránka jeho víry. Aby zůstal naživu, musel se svědomitě řídit Jehovovými pokyny: „Odejdi odtud a obrátíš se k východu a skryješ se v údolí bystřiny Keritu, jež je východně od Jordánu. A stane se, že bys měl pít z koryta bystřiny, a jistě přikážu krkavcům, aby tě tam zásobovali potravou.“ — 1. Královská 17:3, 4.

Elijáš okamžitě uposlechl. Jestliže chtěl přežít období sucha a hladu, které postihly jeho zemi, musel se spolehnout na jakákoli opatření, která pro něj Jehova určil. Jistě to nebylo snadné. Musel se skrývat a žít po několik měsíců v úplném odloučení. Znamenalo to jíst maso a chléb, které mu přinášeli krkavci — ptáci mrchožrouti, kteří byli podle mojžíšského Zákona považováni za nečisté —, a znamenalo to důvěřovat Jehovovi, že toto maso není ze zdechliny, ale že bylo podle zákona správně zbaveno krve. Některým biblickým komentátorům se zdá tento rozsáhlý zázrak tak nepravděpodobný, že se domnívají, že zde použité původní slovo určitě znamenalo „Arabové“, a ne „krkavci“. Skutečnost, že byli vybráni krkavci, však byla ideální. Nikoho by ani nenapadlo, že tito opovrženíhodní, nečistí ptáci, kteří odlétají do pustiny se zbytky potravy, vlastně živí Elijáše, kterého Achab a Jezábel hledají po celém království. — 1. Královská 18:3, 4, 10.

Když sucho trvalo dále, začal se možná Elijáš znepokojovat, zda bude mít v údolí bystřiny Kerit dost vody. Většina izraelských údolních bystřin v době sucha vyschla a „na konci několika dnů“ vyschla i tato bystřina. Dovedeš si představit, jaký měl asi Elijáš pocit, když se z vody postupně stával tenký pramínek a voda v tůních den ode dne klesala? Nepochybně se musel ptát, co se stane, až se voda ztratí. Nicméně Elijáš na tom místě věrně zůstal. Teprve když říčka vyschla, dal mu Jehova další řadu pokynů. Jdi do Carefatu, tak zněl pokyn prorokovi. Tam nalezne obživu v domě jedné vdovy. — 1. Královská 17:7–9.

Carefat. Náležel k městu Sidonu, odkud pocházela Jezábel a kde její otec kdysi vládl jako král. Elijáš se možná ptal — bude zde bezpečí? Ale „vstal. . . a šel“. — 1. Královská 17:10.

Jehova opatřuje obživu a život

Jeho poslušnost byla brzy odměněna. Setkal se s vdovou, podle předpovědi, a u ní našel právě ten druh víry, který členům jeho národa tolik chyběl. Tato chudá vdova měla dost mouky a oleje pouze na poslední jídlo pro sebe a svého malého synka. Ale i když měla krajní nouzi, byla ochotná udělat chléb především pro Elijáše. Věřila jeho slibu, že Jehova uchová její džbán oleje a džbán s moukou nevyčerpaný, dokud to bude třeba. Není divu, že Ježíš Kristus připomněl příklad této věrné vdovy, když odsuzoval nevěrné Izraelity své doby. — 1. Královská 17:13–16; Lukáš 4:25, 26.

Navzdory tomuto zázraku však měla být víra vdovy i víra Elijáše podrobena náročné zkoušce. Její syn náhle zemřel. Přemožena zármutkem, mohla tato vdova pouze předpokládat, že Elijáš, ‚muž pravého Boha‘, má s touto tragickou ránou něco společného. Kladla si otázku, zda to snad není trest za nějaký její minulý hřích. Elijáš jí však vzal mrtvého syna z náručí a odnesl jej do horní místnosti. Věděl, že Jehova je schopen poskytnout více než jen obživu. Jehova je zdrojem samotného života! A tak se Elijáš vroucně a opakovaně modlil, aby se dítěti vrátil život.

Elijáš nebyl prvním, kdo měl takovou víru ve vzkříšení, ale byl podle biblické zprávy prvním, kdo byl použit k tomu, aby vzkříšení provedl. Chlapec ‚ožil‘! Radost jeho matky byla jistě nevídaná, když jí Elijáš podal syna a prostě řekl: „Vidíš, tvůj syn je naživu.“ Jistě měla v očích slzy, když řekla: „Teď vskutku vím, že jsi Boží muž a že Jehovovo slovo v tvých ústech je pravé.“ — 1. Královská 17:17–24.

„Můj Bůh je Jehova“

Jak je to dojemné a vhodné, že Elijášovo jméno znamená „můj Bůh je Jehova“! V období sucha a hladu mu Jehova poskytl jídlo a pití, v čase morálního chaosu mu Jehova dal znamenité vedení, a když došlo k úmrtí, Jehova jej použil, aby obnovil život. A zdá se, že kdykoli byl Elijáš vyzván, aby projevil víru ve svého Boha — když bude důvěřovat v jeho podporu, řídit se jeho pokyny, když se spolehne, že Bůh posvětí své jméno —, byl odměněn tak, že získával další podklady pro to, aby projevoval víru v Jehovu. Toto pravidlo se prokázalo jako pravdivé, když dále přijímal od Jehovy, svého Boha, úkoly, které byly náročné, a mohly dokonce vyvolávat obavy. Některé z jeho nejpozoruhodnějších zázraků jej však teprve čekaly. — Viz 1. Královskou, 18. kapitolu.

V mnohém platí totéž na Jehovovy služebníky dnes. Nebudeme zřejmě syceni nějakým zázračným způsobem, ani nebudeme použiti, abychom někoho vzkřísili. Dnes není doba pro takové zázraky. Jehova sám se však od Elijášovy doby vůbec nezměnil. — 1. Korinťanům 13:8; Jakub 1:17.

I nám mohou být přiděleny nějaké nepříjemné úkoly, nějaká obtížná, nebezpečná území, do nichž se máme vydat s poselstvím, které máme od Boha. Mohli bychom také zakusit pronásledování. Mohli bychom i hladovět. Avšak věrným jednotlivcům a své organizaci jako celku Jehova opět a opět dokazuje, že své služebníky stále vede a chrání. Stále jim dává sílu k provedení jakýchkoli úkolů, které jim přidělí. A stále jim pomáhá vytrvávat ve všech zkouškách, které je snad v tomto nebezpečném světě postihnou. — Žalm 55:22.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 18]

Věříš jako Elijáš, že se Jehova postará o potřeby svých služebníků?