„Vraťte se ke mně, a chci se vrátit k vám“
RODINA se těšila z nádherného výletu do lesa. Pak ale nejmladší synek Petr zabloudil, když se hnal z kopce za veverkou. Najednou se obloha zatáhla a začalo pršet. Nejprve to byla pouhá sprška, ale postupně se strhl liják. Všichni si rychle sbírali své věci a běželi k autu. A každý se sháněl po Petrovi.
Petr se mezitím snažil dostat se zpět k rodičům. Před sebe viděl jen stěží a cesta do kopce byla v dešti kluzká. Najednou jako by mu země zmizela pod nohama, protože spadl do hluboké skryté jámy. Pokoušel se vylézt, ale stěny byly příliš kluzké.
Dešťová voda se valila z kopce a naplňovala jámu bahnem. Petr byl ve skutečném nebezpečí, že se utopí. Ale pak ho tatínek našel a s pomocí lana ho vytáhl. Petr dostal později přísně vyhubováno za to, že se zatoulal. Odpočíval však v maminčině náručí, zabalený do přikrývek, a tak se mu hubování snadno přijímalo.
Tato zkušenost dobře znázorňuje, co se děje s některými, kteří kdysi byli mezi Božím lidem. Spadli do hluboké jámy tohoto systému věcí a zoufale se snaží z ní vylézt a vrátit se do bezpečného útočiště Jehovovy organizace. Jak potěšující je vědomí, že Jehova je milosrdný a připravený ‚spustit provaz‘ a pomoci jim zpět do bezpečí!
Jehovovo milosrdné jednání
Ve dnech Izraele, když byla dokončena stavba chrámu, pronesl Šalomoun modlitbu zasvěcení, v níž Jehovu prosil, aby naslouchal prosebným žádostem pronášeným směrem k chrámu. Šalomoun pak řekl: „V případě, že proti tobě [Izraelité] zhřeší (vždyť není člověk, který nehřeší), a budeš se muset proti nim popudit a zanecháš je nepříteli,. . . a vskutku se vzpamatují v zemi, kam byli odvedeni zajatí, a skutečně se vrátí a budou tě prosit o přízeň v zemi svých uchvatitelů,. . . také uslyšíš z nebes, svého stanoveného obydlí, jejich modlitbu a jejich prosbu o přízeň.“ — 1. Královská 8:46–49.
Šalomounova prosba byla během dějin Izraele splněna při mnoha příležitostech. Boží lid se od Boha opětovně odvracel a opouštěl jej. Pak si svou chybu uvědomovali, vraceli se a hledali Boha. A Jehova jim odpouštěl. (5. Mojžíšova 4:31; Izajáš 44:21, 22; 2. Korinťanům 1:3; Jakub 5:11) Tisíciletí, v němž jednal se svým lidem, shrnul Jehova prostřednictvím Malachiáše: „Ode dnů svých praotců jste odbočovali od mých předpisů a nedodržovali je. Vraťte se ke mně, a chci se vrátit k vám.“ — Malachiáš 3:7.
Příčiny klopýtání
Podobně jako Izraelité se dnes jistý počet z Božího lidu odvrací a odděluje se od Jehovovy organizace. Proč? Někteří jdou za něčím, co zpočátku vypadá nevinně, jako když Petr honil veverku. Právě to se stalo Adě. Sama říká: „Bylo zvykem, že v poledne všichni zaměstnanci chodili společně na oběd do některé nedaleké restaurace. A tak když mě po práci pozvali na šálek kávy, nebylo obtížné to přijmout. Říkala jsem si, že přece nepoužívám čas, který patří shromáždění nebo kazatelské službě. Neuvědomovala jsem si, že bych tím mohla porušovat zásadu z 1. Korinťanům 15:33.
Brzy jsem s nimi o sobotách chodila jezdit na koni. Potom jsem s nimi začala chodit do kina a do divadla. Tak jsem vynechávala některá shromáždění. Nakonec jsem již nechodila na žádná shromáždění ani jsem se nepodílela na kazatelském díle. Když jsem si uvědomila, co se děje, už jsem neudržovala společenství s organizací.“
V jiných případech může být důvodem nějaký závažný skrytý hřích, kvůli němuž se člověk necítí hoden sloužit Bohu. (Žalm 32:3–5) Nebo jednotlivec může klopýtnout o něco, co řekli nebo udělali jeho křesťanští druhové, protože nechápe, jak řekl Šalomoun, že „není člověk, který nehřeší“. — 1. Královská 8:46; Jakub 3:2.
Některé odradí, že jsou ukázňováni. (Hebrejcům 12:7, 11) Mnozí přestali Bohu sloužit proto, že je přitahoval hmotařský způsob života. Při úsilí o světský úspěch se často pohroužili do světské práce natolik, že jim na službu Bohu nezbylo v životě místo. (Matouš 13:4–9; 1. Timoteovi 6:9, 10) Je situace takových jedinců beznadějná?
Přijmeš Jehovovo pozvání?
Při jedné příležitosti Ježíš řekl něco, co bylo obtížné pochopit, a někteří klopýtli. Zpráva říká: „Mnozí z jeho učedníků odešli k věcem za sebou a již s ním nechodili.“ Ale neklopýtli všichni. Biblická zpráva pokračuje: „Proto Ježíš řekl dvanácti: ‚Nechcete snad také jít?‘ Šimon Petr mu odpověděl: ‚Pane, ke komu odejdeme? Máš výroky věčného života.‘ “ (Jan 6:66–68) Ježíšovi apoštolové si moudře uvědomovali, že kdyby od Ježíše odešli, mělo by to katastrofální následky.
Někteří sice odpadnou, ale nakonec docházejí k podobnému závěru. Uvědomí si, že opuštění Jehovovy organizace byl krok s katastrofálními následky a že pouze u Jehovy a Krista naleznou výroky, které vedou k životu. Jakmile dojdou k takovému pochopení, měli by si také uvědomit, že nikdy není příliš pozdě si všechno znovu rozvážit, prosit Jehovu o odpuštění a vrátit se k němu. Sám Jehova vyjádřil pozvání: „Vraťte se ke mně, a chci se vrátit k vám.“ — Malachiáš 3:7.
Kde vlastně může upřímný křesťan nalézt štěstí, ne-li ve službě Jehovovi? Jestliže nějakou dobu patřil k Boží organizaci, ale pak je zavlečen pryč, co jej čeká venku, ve světě? Rychle si uvědomí, že je nyní částí světa, který je stále násilnější. Zjistí, že je vtažen do systému věcí, který je plný pokrytectví, lží, podvodů a nemravnosti, do světa nebezpečného a nepříjemného jako jáma plná bahna, v níž byl ohrožen život malého Petra. Když se vzpamatuje a uvědomí si, že jeho věčný život je v nebezpečí, neměl by ztrácet čas, aby se z této situace vymanil. Návrat přesto nemusí být snadný.
Snažil ses i ty vrátit se k Jehovovi, ale zjistil jsi, že to je obtížné? Měl bys tedy vědět, že potřebuješ pomoc. A věř, že tvoji bratři a sestry v Boží organizaci ti pomoc rádi poskytnou. Musíš ovšem vyvinout úsilí, abys Jehovovi dal najevo svou touhu. Je čas ‚vzpamatovat se‘ a ‚skutečně se vrátit k Jehovovi‘. — 1. Královská 8:47.
Dostali pomoc a vrátili se
Ada vysvětluje, co jí pomohlo, aby se vrátila k Jehovovi: „Sestra, která se mnou kdysi vedla studium, mě ve zcela pravou chvíli pozvala, abych s ní navštívila jeden krajský sjezd. Byla tak milá! A vůbec nic mi nevyčítala. Projevila mi tolik lásky! Od doby, kdy jsem navštívila poslední shromáždění, uplynul rok, ale uvažovala jsem o tom, jak je svět prázdný, a o tom, že za jeho pozlátkem byl jenom smutek, pocit marnosti a nemravnost. Proto jsem se rozhodla navštívit tento sjezd. V divadle, kde se sjezd konal, jsem si sedla do poslední řady a schovala jsem se v jednom tmavém koutě. Nechtěla jsem, aby mě bratři viděli a vyptávali se mě.
V programu však zazněla rada, kterou jsem naléhavě potřebovala. Po sjezdu jsem byla rozhodnutá nejen vrátit se k Jehovovu lidu, ale také se oddat Bohu celým svým srdcem. Bratři mě přijali s otevřenou náručí a ‚ztracená‘ se vrátila.“ (Lukáš 15:11–24) To vše se stalo před nějakou dobou a Ada nyní slouží plným časem již více než 25 let.
Případ dalšího jednotlivce, který zbloudil, skončil podobně šťastně. Josému dali někteří starší radu, která odrážela spíše jejich názor než biblické zásady. Josého to odradilo, byl podrážděný a posléze se stal nečinným. Osm let byl oddělen od Božího lidu a během této doby se oženil s nevěřící ženou, stal se otcem dětí a svolil, aby jedno bylo pokřtěno v katolické církvi.
Nakonec dostal pomoc, když u něj vykonával pastýřské návštěvy cestující dozorce a povzbudil k tomu i starší. José se vrátil a bylo pro něj štěstím vidět, že jeho manželku zaujala pravda. José nyní slouží ve sboru jako starší. Tyto dvě zkušenosti ukazují, že Jehova neodepře požehnání těm, kteří přijmou jeho laskavé pozvání, aby se vrátili.
Člověk však musí nejprve oceňovat nabídnutou pomoc a přijmout ji, jestliže se má těšit z takových požehnání. Bratři ve většině sborů pamatují na ty, kteří se stali nečinnými, a čas od času je navštíví ve snaze pomoci jim. Přijmeš-li takovou pomoc, projevíš tím ocenění pro Jehovovo milosrdenství. — Jakub 5:19, 20.
Dnes je skutečně na čase přijmout Jehovovo pozvání: „Vraťte se ke mně.“ (Malachiáš 3:7; Izajáš 1:18) Již neotálej. Světové události postupují pozoruhodně rychle. V bouřlivé době, která nás čeká, je pro nás nejlepší místo uvnitř Jehovovy organizace, v bezpečí pod jeho ochranou. Jenom ti, kteří činí Jehovu svým útočištěm, mají pevnou naději, že se skryjí před jeho zlobou ve velkém dni jeho hněvu. — Sefanjáš 2:2, 3.
[Obrázek na straně 30]
Přijmeš Jehovovo pozvání: „Vraťte se ke mně“?