Maďarsko — Jehova chrání svůj lid

MAĎARSKO leží ve středu Evropy a častokrát pocítilo bouře dějin. Maďarský národ velmi trpěl navzdory tomu, že jej první uherský král Štěpán v roce 1001 zasvětil Panně Marii a jeho příslušníky donutil, aby se stali — podle označení — „křesťany“.

V průběhu staletí byly Uhry oslabovány četnými vnitřními konflikty, které jiným národům umožňovaly znovu a znovu si tuto zemi podmaňovat. V těchto konfliktech byly vyhlazeny celé vesnice, v nichž se později usazovali cizinci. Tak se zdejší obyvatelstvo stalo směsicí různých národností. Z náboženského hlediska zůstaly téměř dvě třetiny obyvatel této země katolíky, ačkoli v některých oblastech se později rozšířila reformace.

Skromný počátek

První semena biblické pravdy byla v Uhrách zaseta v roce 1908. Rozsévala je žena, která pravdu poznala od badatelů Bible, jak byli tehdy známi svědkové Jehovovi. Díky jejímu kázání se o dobrou zprávu začalo zajímat mnoho lidí. Krátce nato v Uhrách rozšiřovali dobrou zprávu dva muži, kteří se tam vrátili ze Spojených států a kteří sloužili plným časem jako kolportéři. Pravda se šířila pomalu, ale jistě, a v Kolozsváru byl uveden do provozu tiskařský lis.

První spolehlivá zpráva byla podána roku 1922, kdy se slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo šedesát sedm badatelů Bible z deseti měst. Jejich svědecké dílo se okamžitě setkávalo s odezvou. To vyvolalo odpor, protože duchovenstvo ovlivnilo vládu a tisk, aby kazatelskému dílu zabránilo.

Útoky se stupňují

V roce 1928 vydal katolický kněz Zoltán Nyisztor leták nazvaný Milenističtí badatelé Bible. Tvrdil v něm, že badatelé Bible „jsou horší než rudí bolševici, kteří útočí zbraněmi. Svádějí totiž nevinné lidi na scestí tím, že se schovávají za Bibli. Jejich činnost je bedlivě sledována maďarskou královskou státní policií.“

V té době navštěvoval sbory horlivý bratr Josef Kiss. Tajně ho sledovalo četnictvo. V roce 1931 ho v bytě jednoho bratra překvapila policie a přikázala mu, aby okamžitě odešel. Když si bratr Kiss začal balit věci, udeřil ho jeden z četníků pažbou pušky a vyhrožoval: „Pospěš si, nebo tě probodnu!“ Bratr Kiss se usmál a řekl: „V tom případě půjdu dřív domů.“ Byl pomazaným křesťanem a měl tím na mysli svou nebeskou naději.

Vojáci odvedli bratra Kisse k vlaku. Čekalo se, že 20. června 1931 přijede do sboru v Debrecíně, ale nikdy se tam neukázal. Bratři usoudili, že ho nepřátelé odstranili a že skutečně ‚šel domů‘, vstříc své nebeské odměně. Jeho dílo bylo sice zastaveno, ale úřední moci se nikdy nepodařilo světlo pravdy udusit.

Bratři často projevovali vynalézavost, aby mohli vydat svědectví. Tak například v Tiszakarádu zemřel v polovině třicátých let jeden bratr. Pohřby se tehdy směly konat jen s úředním povolením. Bratři měli dovoleno jednu minutu na modlitbu a jednu minutu na píseň. Na pohřeb přišli četníci s puškami a bajonety, aby zmíněné nařízení prosadili. Dostavili se i mnozí obyvatelé města, protože byli zvědaví, jakým způsobem pohřeb proběhne.

Bratr, který stál u rakve, se modlil půl hodiny, ovšem tak, že lidé říkali, že ještě nikdy nic podobného neslyšeli. „I kdyby tento pohřeb vedlo šest kněží,“ říkali, „nemohlo by to být dojemnější.“ Jeden bratr, který měl dobrý hlas, pak začal předzpěvovat, ale četník mu přikázal, aby mlčel. Policisté později připustili, že byli značně neklidní, ale že nemohli modlitbu přerušit.

Útoky pokračovaly a v roce 1935 kněz reformované církve Lajos Szabó napsal v brožuře Antikrist při řece Tise: „Byl v tom kus geniality, krmit lidi bolševismem ve znamení náboženství. . . Marx přijal Kristovu podobu. . . Se svědky Jehovovými tu byl Antikrist ve svém rudém hávu.“

Léta zákazu

V roce 1939 bylo dílo svědků Jehovových zcela zakázáno. Bylo označeno za „protináboženskou a protispolečenskou“ činnost. Adventisté, baptisté, evangelíci a presbyteriáni vydávali proti svědkům letáky. Jehova však své služebníky neopustil, a svědkové v zahraničí se o ně starali. Boží lid v Maďarsku prožil kromě toho mnoho zkušeností, které posilovaly víru.

Když například jeden bratr nesl z Československa plný batoh našich časopisů, celník se ho zeptal: „Co máte v tom batohu?“ Bratr upřímně odpověděl: „Strážné věže.“ Nato celník udělal rukou gesto, kterým naznačil, že to bratr nemá v hlavě v pořádku, a nechal ho jít svou cestou. Duchovní pokrm se tak bezpečně dostal do Maďarska.

Trápení však nekončilo. Stále více bratrů bylo zatýkáno a drželi je po různě dlouhou dobu ve vazbě. Jistá zvláštní vyšetřovací komise pak dostala za úkol udělat činnosti svědků Jehovových přítrž. V roce 1942 byli muži, ženy i děti shromážděni a umístěni do stodol a do prázdných židovských škol. Po dvou měsících mučení je postavili před soud a odsoudili. Některé na doživotí, jiné k trestům v rozmezí od dvou do patnácti let vězení. Tři bratři — Dénes Faluvégi, András Bartha a János Konrád — byli odsouzeni k trestu smrti oběšením, avšak později byl rozsudek změněn na doživotí. Poté bylo sto šedesát bratrů odvezeno do tábora smrti v Boru. Když překročili hranice, bylo jim řečeno, že se už živí nevrátí. Ze šesti tisíc Židů deportovaných do tohoto tábora zůstali naživu jen osmdesát tři. Kromě čtyř se svědkové vrátili všichni.

Svědkové Jehovovi nicméně měli své mučedníky. Na sklonku druhé světové války nacisté několik bratrů popravili. Bertalan Szabó, János Zsondor a Antal Hónis byli zastřeleni, Lajos Deli byl oběšen. — Matouš 24:9.

Změna k lepšímu je jen dočasná

Po druhé světové válce se věci opět začaly měnit. Koaliční vláda přislíbila dodržování lidských práv. Bratři, kteří se vraceli z táborů, začali okamžitě kázat a organizovat sbory. Cítili, že jim Jehova neposkytl svobodu proto, aby se snažili hromadit hmotný majetek, ale aby mohli chválit Boží vznešené jméno. Koncem roku 1945 bylo v Maďarsku 590 činných zvěstovatelů Království. V roce 1947 bratři zakoupili vilu, která se měla využívat jako kancelář odbočky Watch Tower Society. V tomtéž roce se v jedné sportovní hale konal první celostátní sjezd. Zúčastnilo se jej 1 200 osob a maďarské státní dráhy dokonce poskytly lidem, kteří cestovali na sjezd, padesátiprocentní slevu.

Svoboda však neměla dlouhé trvání. Brzy se chopila moci komunistická strana a ve vládě nastala změna. Svědkové Jehovovi se početně rozrostli z 1 253 zvěstovatelů v roce 1947 na 2 307 v roce 1950 a tento růst upoutal pozornost nové vlády. V roce 1950 začali vládní úředníci klást kazatelskému dílu překážky. Ke kázání bylo třeba mít povolenku, jež však vláda odmítala vydávat a ti, kdo se o ně ucházeli, byli zbiti národní gardou. Novinové články nepřetržitě obviňovaly svědky, že jsou ‚agenty imperialismu‘. Je zajímavé, že dříve než se k moci dostal komunismus, byli svědkové posíláni do vězeňských táborů jako údajní ‚přisluhovači židobolševiků‘.

Začíná teror

Dne 13. listopadu 1950 byli zatčeni dozorce odbočky a překladatel (dva z bratrů, kteří byli původně odsouzeni k trestu smrti) a s nimi také dozorce prvního kraje. Byli dopraveni do nechvalně proslulé podzemní věznice v Budapešti, v ulici Andrássy číslo 60, kde měli „změknout“. Soud se konal 2. února následujícího roku. Dozorce odbočky byl odsouzen na deset let odnětí svobody, překladatel na devět a krajský dozorce na osm let. Všem třem byl úředně zabaven majetek. Na základě obvinění z pokusu o státní převrat byli v době tohoto soudního procesu odsouzeni čtyři další sboroví dozorci k trestům odnětí svobody od pěti do šesti let.

Bratři byli umístěni do přísně střežené věznice, kam nemohli dostávat dopisy ani balíčky a kde se nesměly přijímat návštěvy. Jejich rodiny od nich nedostávaly žádné zprávy. Vězeňští dozorci nesměli ani vyslovit jejich jména. Každý vězeň nosil na krku dřevěnou tabulku s číslem. Na stěně dokonce visel nápis: „Vězně nestačí hlídat, musíš je nenávidět.“

Svědkové se uchýlili do podzemí, ale kazatelské dílo se nezastavilo. V práci uvězněných svědků pokračovali jiní svědkové. Časem byli i oni dopadeni. Do roku 1953 bylo odsouzeno a uvězněno více než 500 bratrů, ale dobrou zprávu nebylo možné spoutat okovy. Kompromisu se dopustila jen hrstka bratrů, kteří uvěřili svůdným slibům vězeňských dozorců.

Slibné vyhlídky

Na podzim roku 1956 došlo k lidovému povstání proti vládě. Sovětská armáda tuto revoluci potlačila, a komunistická strana se dostala zpátky k moci.

Všichni uvěznění svědkové byli propuštěni na svobodu, avšak několik známých bratrů bylo posléze znovu uvězněno k dokončení výkonu trestu. Noví bratři již ale do vězení posíláni nebyli. V roce 1964 nastalo konečně uvolnění. Úřady již nijak nebránily pohřbům a svatbám. V lesích se konaly krajské sjezdy. Některé z nich sice byly narušeny, ale žádní další svědkové již nebyli odsuzováni do vězení.

V roce 1979 dostali bratři, kteří měli dozor nad dílem, povolení účastnit se sjezdu ve Vídni. V témže roce úřady přislíbily svědkům Jehovovým právní uznání; to jim však bylo uděleno až za dalších deset let. S vědomím úřadů proběhl v roce 1986 v Parku mládeže v Kamarském lese první oblastní sjezd. Byl dokonce vyvěšen nápis oznamující konání oblastního sjezdu svědků Jehovových nazvaného „Božský pokoj“. O rok později byl uspořádán sjezd „Důvěřujte v Jehovu“ a v roce 1988 se bratři těšili ze sjezdu „Božské právo“.

Konečně svobodní!

Dvacátý sedmý červen roku 1989 byl nádherným dnem, neboť tehdy bratři obdrželi listinu, kterou bylo Náboženské organizaci svědků Jehovových v Maďarsku uděleno právní uznání. V červenci se konal oblastní sjezd „Zbožná oddanost“ a velkolepá Sportovní hala v Budapešti pohodlně pojala 9 477 účastníků tohoto sjezdu. V roce 1990 byla tatáž hala využita pro oblastní sjezd „Čistý jazyk“, který proběhl také v dalších třech velkých maďarských městech.

Nyní, když byl zákaz zcela zrušen, bylo možné uspořádat první mezinárodní sjezd. Navzdory špatnému počasí se konal v Budapešti na Népstadionu, kam se 40 601 návštěvníků přišlo potěšit vřelou bratrskou láskou. Sjezdu se zúčastnili členové vedoucího sboru, kteří svými proslovy povzbudili bratry v jejich víře. Byly zde také zveřejněny nové knihy a brožury s barevnými obrázky.

Co se děje dnes

Maďarská vydání časopisů Strážná věž a Probuďte se! nyní vycházejí souběžně s vydáním anglickým a ve stejně krásné úpravě. V roce 1992 začala v maďarštině vycházet Ročenka. Počet zvěstovatelů dobré zprávy se prudce zvýšil z 6 352 v roce 1971 na 13 136 v lednu 1993.

Svědkové Jehovovi se dnes v Maďarsku těší z náboženské svobody a svobodně káží dům od domu. V zemi je 205 sborů a 17. dubna 1992 se Památné slavnosti zúčastnilo 27 844 osob. Dokud nebude dostatek sálů Království, budou se sbory i nadále scházet ve školách, kulturních domech, prázdných kasárnách, a dokonce i v bývalých úřadovnách komunistické strany. Do konce roku 1992 zasvětilo deset sborů své vlastní sály Království a další sály se budují.

Během všech změn a všech revolucí bratři zůstávali věrně na straně Jehovy a jeho Syna, Ježíše Krista, a bez ustání kázali. Bouře časů je nezničily, protože Jehova svůj lid v Maďarsku chrání. — Přísloví 18:10.

[Mapa na straně 9]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

RAKOUSKO

Vídeň

MAĎARSKO

Budapešť

Debrecín

RUMUNSKO

[Obrázek na straně 10]

Jehovův lid na sjezdu v Budapešti