„Rybolov“ ve vodách Fidži

FIDŽI — jméno, při němž se člověku vynoří před očima tichomořský ráj. Modrozelenavé vody, korálové útesy, rozkolébané kokosové palmy, hory pokryté svěží zelení, tropické ryby, exotické ovoce a květiny. Hojnost toho všeho můžete spatřit na souostroví, které je tvořeno třemi sty ostrovy a které leží v jižním Pacifiku asi 1800 kilometrů severně od Nového Zélandu. Snad tedy budete souhlasit, že Fidži by mohlo splnit představy každého, kdo sní o tropickém ráji.

Fidži však není úchvatné jen krásou své přírody. Bohatou rozmanitost ryb, které žijí na korálových útesech, provází velmi pestrý život na pevnině. Snad žádné ostrovy jižního Pacifiku nemají tak různorodou etnickou skladbu obyvatelstva jako právě Fidži. Sedm set padesát tisíc zdejších obyvatel se dělí převážně na dvě skupiny, totiž na domorodé Fidžijce — národ melanéského původu — a na Indy, kteří se již na Fidži narodili, ale kteří jsou potomky dělníků přivezených z Indie v dobách, kdy Fidži bylo pod britskou koloniální vládou. Žijí tu však také Banabané, Číňané, Evropané, přistěhovalci z Gilbertových ostrovů, Rotumané, Tuvalané i příslušníci dalších národností.

V této kulturně pestré společnosti se svědkové Jehovovi intenzívně věnují svému „rybolovu“. (Marek 1:17) Kázat dobrou zprávu o Božím Království v tak různorodém seskupení lidí je náročný úkol. Za prvé je třeba překonat jazykovou a kulturní bariéru. Společným jazykem je tu sice angličtina, ovšem často je nutné mluvit fidžijsky, hindsky, rotumansky nebo i jinak.

V rozhovorech s lidmi různého náboženství je také zapotřebí uplatňovat různé postupy. Domorodí Fidžijci i příslušníci jiných ostrovních národů patří často k některé z mnoha křesťanských denominací. Indickou populaci tvoří hinduisté, kterých je většina, a dále muslimové a sikhové. Ve městech i na vesnicích je mnoho kostelů, avšak na dvou největších fidžijských ostrovech s nimi kontrastují četné hinduistické chrámy a muslimské mešity.

Mnoho místních svědků vyrůstalo v prostředí, v němž se naučili mluvit třemi hlavními jazyky fidžijských ostrovů — anglicky, fidžijsky a hindsky. Tyto jazykové schopnosti jsou pro ně při „rybolovu“ velmi výhodné. Lidé se občas podivují, když slyší Fidžijce mluvit plynně hindsky a Inda fidžijsky. Člověk musí být při takové kulturní, náboženské a jazykové různorodosti přizpůsobivý, má-li se s jinými lidmi podělit o dobrou zprávu. — 1. Korinťanům 9:23.

„Rybolov“ na fidžijské vesnici

Domorodí Fidžijci jsou přátelský a pohostinný národ. Stěží si lze představit, že se tu více než před sto lety vedly rozsáhlé kmenové války. Když na Fidži poprvé přišli Evropané, nazvali toto souostroví Kanibalskými ostrovy. Nakonec se moc soustředila do rukou nejvyššího svrchovaného náčelníka, a když pak tento náčelník přijal křesťanství, zanikly boje i kanibalismus. Dnes kmenové odlišnosti přetrvávají pouze v podobě řady dialektů, kterými se mluví v různých provinciích. Nejvíce lidí rozumí bauanskému dialektu.

Kromě hlavního města Suvy je na Fidži mnoho dalších měst. Většina Fidžijců však žije ve vesnických komunitách, které ovládají náčelníci zvaní turaga ni koro. Když přijdete do některé vesnice „lovit ryby“, je zvykem zajít za náčelníkem a požádat jej, aby vám povolil navštívit místní obydlí, kterým se říká bure. Jen zřídka se stane, že toto povolení nedostanete, a to bývá obvykle vinou nějakého vesnického duchovního, který je zaměřen proti svědkům Jehovovým. Jaké to je, když se jde do fidžijské domácnosti vydávat svědectví?

Vstoupíme do bure a po turecku si sedneme na podlahu. Není potřebné začínat rozhovor pečlivě připraveným úvodem, který používáme na Západě, když chceme upoutat pozornost lidí. Tady je vítán každý, kdo přichází mluvit o Bohu. Požádáme-li obyvatele domu, zda by si nevzal k ruce svou Bibli, vstane, řekne „tulou“, promiňte, a natáhne se k polici pro svou fidžijskou Bibli. Když se hostující služebník zmíní o některém biblickém verši, obyvatel domu si ten verš se zaujetím vyhledá ve své Bibli. Pohostinnost a uctivost Fidžijců však s sebou přece jenom přináší určitý problém. Je nutné uplatnit značnou rozlišovací schopnost a mnoho taktu, jestliže máme obyvatele domu zapojit do rozhovoru a podnítit je, aby sledovali logickou návaznost myšlenek, nebo jestliže jim máme pomoci, aby chápali, že je potřebné porovnávat svou víru s učením Bible.

Fidžijce obvykle více zajímají naukové otázky než rozhovory o poměrech či problémech ve společnosti. Mnozí z více než 1400 činných svědků Jehovových, kteří slouží na Fidži, se začali zajímat o biblickou pravdu díky tomu, že se s nimi vedly rozhovory na náměty jako například: ‚Co je to peklo?‘, ‚Kdo jde do nebe?‘ a ‚Bude jednou země zničena?‘ Když se však lidem, kteří projevili zájem, věnujeme, musíme být přizpůsobiví a vytrvalí. Často se stává, že přijdeme ve smluvenou dobu, a zjistíme, že obyvatel domu odešel buď na teitei čili na plantáž, nebo někam jinam. Ne, není to tím, že Fidžijci nemají o naše návštěvy zájem. Mají jenom jiné pojetí času. Místním svědkům to samozřejmě nepřipadá zvláštní. Jsou vytrvalí, a přijdou v jinou dobu. Zdejší ulice nemají jména a domy jsou bez čísel, není tedy možné si místo poznamenat. Člověk musí mít dobrou paměť, když jde na opětovnou návštěvu.

„Rybolov“ v polynéském stylu

Vydejme se nyní „lovit ryby“ s jedním cestujícím služebníkem, krajským dozorcem, který jde navštívit malý sbor na ostrovech Rotuma. Rotuma je skupina sopečných ostrovů ležících pět set kilometrů severně od Fidži. Letíme tam letadlem určeným pro devatenáct osob. Největší ostrov má rozlohu pouhých padesát čtverečních kilometrů a žije na něm celkem asi tři tisíce obyvatel. Podél pobřeží se vine písčitá silnice, která propojuje zhruba dvacet vesnic. Rotuma je sice pod správou Fidži, ale má odlišnou kulturu i jazyk. Její obyvatelé jsou polynéského původu. Vzhledem se tedy liší od melanéských Fidžijců. Pokud jde o náboženství, jsou Rotumané většinou římskými katolíky nebo metodisty.

Letadlo klesá a připravuje se k přistání. Pod sebou vidíme svěží zeleň ostrova. Všude samé kokosovníkové listy podobné ptačímu peří. Na letadlo už čeká velký dav lidí. Lety na ostrov jsou totiž jen jednou do týdne. V davu je i skupina svědků. Vřele nás vítají a podávají nám několik velkých zelených kokosových ořechů s useknutou špičkou, abychom zahnali žízeň.

Zanedlouho přijíždíme k místu, kde budeme bydlet. Jídlo je již připravené, upečené v zemní peci na rozpálených kamenech. Před námi je prostřený stůl s vepřovou pečení, kuřetem, smaženou rybou, langustami a místní hlíznatou plodinou zvanou kolokázie. Taková hostina a v tak krásném rajském prostředí — pod mladými kokosovými palmami!

Příští den jdeme navštívit lidi ve vesnicích, které se rotumansky nazývají hoaga. Blížíme se k prvnímu stavení, když vtom kolem uhání kvičící sele, které uprchlo z některého chlívku. Pán domu nás zahlédl přicházet, s úsměvem na tváři nám otevírá dveře a rotumansky nás vítá: „Noja!“ Pak nás zve dovnitř a vybízí nás, abychom se posadili. Pokládá před nás tác se zralými banány a nabízí nám kokosové mléko ze zelených kokosových ořechů. Pohostinnost je na Rotumě to nejdůležitější.

Tady není nikdo agnostikem nebo evolucionistou. Všichni zdejší lidé důvěřují Bibli. Jejich pozornost snadno upoutají náměty jako: ‚Jaké má Bůh předsevzetí se zemí?‘ Obyvatel domu se diví, že země nemá být zničena, ale naopak obydlena spravedlivými lidmi, kteří na ní budou žít navždy. (Žalm 37:29) Pozorně naslouchá, když čteme z Bible verše, které tuto myšlenku potvrzují, a s radostí přijímá nabízenou biblickou literaturu. Když se chystáme k odchodu, děkuje nám, že jsme ho navštívili, a na cestu nám dává igelitovou tašku plnou zralých banánů. Tady by člověk v kazatelské službě snadno přibral!

Přizpůsobujeme se indickému obyvatelstvu

V obyvatelstvu řady ostrovních států jižního Pacifiku je zastoupeno mnoho ras, ale Fidži je v tomto ohledu výjimečné. Vedle kultury melanéské, mikronéské a polynéské je tu i jedna kultura, která sem přišla z Asie. V letech 1879 až 1916 byli na Fidži přiváženi dělníci z Indie, kteří tu měli pracovat na plantážích cukrové třtiny. Toto uspořádání se nazývalo girmit, dohoda, a přivedlo na Fidži tisíce Indů. Potomci těchto dělníků dnes tvoří značnou část obyvatelstva země. Udrželi si svou kulturu, svůj jazyk i své náboženství.

Na závětrné straně hlavního fidžijského ostrova je město Lautoka. Lautoka je střediskem průmyslu zpracovávajícího cukrovou třtinu a je domovem velké části místní indické populace. Členové tří zdejších sborů svědků Jehovových musí být při svém „rybářském“ díle velmi přizpůsobiví. Když člověk káže dům od domu, je nutné, aby byl připraven zvolit námět rozhovoru podle rasy či náboženství obyvatele domu. Připojme se ke skupině místních svědků, kteří jdou právě vydávat svědectví do domů roztroušených mezi plantážemi cukrové třtiny za Lautokou.

Blížíme se k prvnímu domu a všímáme si, že v předním rohu pozemku jsou dlouhé bambusové tyče, na jejichž vrcholcích jsou přivázány kusy červené látky. To znamená, že tu bydlí hinduistická rodina. Příbytky hinduistů jsou obvykle vyzdobeny obrázky hinduistických bohů. Mnoho hinduistů má svého oblíbeného boha, například Kršnu. Často zde vidíme i malé svatyně.a

Hinduisté většinou věří, že všechna náboženství jsou dobrá, že jsou to jen různé způsoby, jak uctívat Boha. Obyvatel domu tedy bude možná zdvořile naslouchat, přijme nějakou literaturu, nabídne občerstvení — a bude mít pocit, že splnil svou povinnost. Jestliže máme vznést vhodné otázky, jimiž bychom s obyvatelem domu zavedli hlubší rozhovor, je často užitečné znát nějaké příběhy, které patří k hinduistickému náboženství. Víme například, že v některých z těchto příběhů se vypráví, jak se bohové dopouštěli takových skutků, které by mnoho lidí považovalo za nevhodné. Můžeme se tedy zeptat: „Souhlasil byste, kdyby se takhle chovala vaše manželka?“ (Na totéž se můžeme zeptat v případě manžela.) Obvykle dostaneme odpověď: „Ne, v žádném případě!“ Pak je možné říci: „Měl by se tak tedy chovat bůh?“ Při takových rozhovorech máme většinou příležitost ukázat těmto lidem, jak cenná je Bible.

Dalším rysem hinduismu je víra v převtělování. Je to vhodný námět pro rozhovor. Jedna vzdělaná hinduistka, které nedávno zemřel otec, dostala otázku: „Uvítala byste, kdybyste svého otce mohla znovu uvidět takového, jaký byl za svého života?“ Odpověděla: „Ano, to by bylo úžasné.“ Z této reakce i z rozhovoru, který následoval, bylo patrné, že ji neuspokojuje představa, že její otec nyní žije v jiné podobě a že se s ním již nikdy neuvidí. Avšak nádherná biblická nauka o vzkříšení se dotkla jejího srdce.

Někteří hinduisté mají určité otázky a hledají na ně uspokojivou odpověď. Jednou se stalo, že jistý svědek šel do domu hinduisty vydávat svědectví. Hinduista se ho zeptal: „Jak se váš bůh jmenuje?“ Svědek mu přečetl Žalm 83:18 a vysvětlil, že Boží jméno je Jehova a že v dopise Římanům 10:13 je řečeno, že pokud chceme být zachráněni, musíme vzývat Jehovovo jméno. To muže zaujalo a chtěl vědět více. Přímo dychtil po dalších poznatcích. Řekl, že jeho otec byl oddaným ctitelem rodinné modly. Když ji však jednou uctíval, onemocněl a krátce nato zemřel. Totéž se přihodilo i jeho bratrovi. „Ta socha přináší smrt, ne život,“ řekl. „Na uctívání té sochy něco není v pořádku. Možná nám tenhle Bůh Jehova může pomoci najít cestu k životu.“ S hinduistou, s jeho manželkou i s jeho dvěma dětmi bylo tedy zahájeno biblické studium. Dělali rychlé pokroky a brzy byli pokřtěni. Přestali uctívat modly a nyní chodí po cestě Jehovy, Boha života.

Potom jsme přišli k domu muslimské rodiny. Setkali jsme se se stejným duchem pohostinnosti. Netrvalo dlouho, a seděli jsme v domě a v ruce drželi sklenice s vychlazeným nápojem. Žádné obrazy na stěnách, jen malý orámovaný verš psaný arabským písmem. Podotkli jsme, že Bible a Korán mají něco společného — totiž patriarchu Abrahama a Boží slib, že prostřednictvím Abrahamova semene dostanou všechny národy země požehnání. Tento slib se má vyplnit v Ježíši Kristu, Božím Synu. Někteří muslimové mají námitky vůči tvrzení, že Bůh má syna. Vysvětlíme jim tedy, že s Ježíšem je to podobné jako s prvním člověkem Adamem, který byl nazván Božím synem proto, že byl Bohem stvořen. K tomu, aby takovým způsobem plodil syny, Bůh nepotřebuje mít doslovnou manželku. Muslimové nevěří v Trojici. Využíváme toho, abychom jim ukázali, že svrchovaným Bohem je Jehova.

Je čas oběda. Členové naší skupiny se vracejí z plantáží cukrové třtiny k silnici, aby počkali na autobus, který nás odveze do města. Všichni jsou už trochu unaveni, ale jsou nadšeni dopoledním „rybolovem“. Úsilí, které museli vynaložit, aby se přizpůsobili různým situacím a lidem různého náboženství, rozhodně stálo za to.

Vody a korálové útesy ostrovů Fidži jsou bohaté na rozmanité druhy ryb. Fidžijský rybář, gonedau, musí být zručný. I ten, kdo se podílí na „rybářském“ díle, které Ježíš Kristus uložil svým učedníkům, potřebuje být zručný. Křesťanští ‚rybáři lidí‘ se musí svými úvody a argumenty šikovně přizpůsobovat lidem různého vyznání. (Matouš 4:19) Na Fidži je to velmi potřebné. Výsledky tohoto přizpůsobování jsou vidět na každoročních sjezdech svědků Jehovových, kde Jehovu Boha jednotně uctívají Fidžijci, Indové, Rotumané i různí míšenci. Ano, „rybářskému“ dílu ve fidžijských vodách Jehova žehná.

[Poznámka pod čarou]

[Mapa na straně 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Vanau Levu

Viti Levu

Suva

Lautoka

Nandi

0 100 km

0 100 mi

18°

180°

[Obrázek na straně 24]

Bure neboli fidžijský dům

[Obrázek na straně 24]

Hinduistický chrám na Fidži

[Obrázek na straně 25]

Úspěšný „rybolov“ na Fidži

[Podpisek obrázku na straně 24]

Fiji Visitors Bureau