Odpouštíš?

BILL a jeho šestnáctiletá dcera Lisa spolu špatně vycházeli. Z malých neshod se často stávaly hlasité hádky. Nakonec se napětí tak vystupňovalo, že Bill požádal Lisu, aby odešla z domova.a

Po čase si Lisa uvědomila, že to byla její chyba, a chtěla, aby jí otec odpustil. Ale zahořklý otec nechtěl Lisiny dřívější chyby přejít a odmítl její snahu o usmíření. Představ si to! Nebyl ochoten projevit milosrdenství své vlastní dceři!

Před mnoha stoletími byl nevinný člověk odsouzen k smrti za zločin, který nespáchal. Svědkové podali falešné svědectví a političtí představitelé odvrátili hlavu a dělali, že tuto nespravedlnost nevidí. Tím nevinným člověkem byl Ježíš Kristus. Krátce před svou smrtí vážně prosil Boha: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ — Lukáš 23:34.

Ježíš odpouštěl velkoryse a ze srdce. Jeho následovníci byli vybízeni, aby v tomto ohledu Ježíše napodobovali. (Efezanům 4:32) Mnozí lidé jsou však necitelní podobně jako Bill a nejsou ochotni odpustit. Jak jsi na tom v této oblasti ty? Jsi ochoten odpustit druhým lidem, když se proti tobě prohřeší? A co závažné hříchy? Musíme je také odpustit?

Odpustit — to je náročný úkol

Odpustit není vždy lehké. A v těchto kritických časech jsou vztahy mezi lidmi mnohem složitější než dříve. Zvláště rodinný život je často ztížený stresem a různými tlaky. Křesťanský apoštol Pavel už dávno prohlásil, že v „posledních dnech“ taková situace bude existovat. Řekl: „Lidé totiž budou milovat sami sebe, budou milovat peníze, budou sebejistí, domýšliví, . . . bez lásky k dobru, zrádci, svéhlaví, nadutí pýchou.“ — 2. Timoteovi 3:1–4.

Na nás všechny tedy nevyhnutelně působí vnější tlaky, které zkoušejí naši schopnost odpouštět druhým lidem. A navíc bojujeme i proti vnitřním tlakům. Pavel naříkal: „To dobré, co si přeji, totiž nečiním, ale konám to špatné, co si nepřeji. Jestliže však činím to, co si nepřeji, pak ten, kdo to působí, již nejsem já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ (Římanům 7:19, 20) To vede k tomu, že mnozí z nás neodpouštějí tak, jak by si přáli. Zděděná nedokonalost a hřích na nás přece jenom silně působí a někdy nás okrádají o soucit s bližními.

Když jednu ženu povzbudili, aby jinému člověku odpustila malý prohřešek, odpověděla: „Nikdo nestojí za úsilí, které je třeba k odpuštění.“ Nejdříve se může zdát, že takový výrok je chladný, necitelný, či dokonce cynický. Pokud se však nad ním zamyslíme do větší hloubky, pochopíme, že odhaluje zoufalství, které mnoho lidí pociťuje. Žijí totiž ve světě, který považují za sobecký, bezohledný a nepřátelský. Jeden muž řekl: „Když lidem odpouštíte, využívají vás. Zacházejí s vámi jako s kusem hadru.“

Není tedy divu, že učit se odpouštět je v těchto posledních dnech těžké. A přesto nás Bible povzbuzuje, abychom laskavě odpouštěli. (Srovnej 2. Korinťanům 2:7.) Proč bychom měli odpouštět?

[Poznámka pod čarou]