Mohl mít Ježíš víru v Boha?

Dilema trinitářů

„JAK mohl mít Ježíš víru? Je Bůh; všechno ví a všechno vidí, nemusí se spoléhat na nikoho jiného. Víra přece spočívá právě v tom, že se spoléháme na někoho jiného a uznáváme to, co je neviditelné. Proto je vyloučeno, že by Ježíš-Bůh mohl mít víru.“

Podle francouzského teologa Jacqua Guilleta je v katolické církvi tento názor velmi rozšířen. Překvapuje tě takové vysvětlení? Ježíš je pro křesťany příkladem ve všem, a tak sis možná myslel, že musí být i vzorem víry. Jestliže sis to myslel, pak jsi nevzal v úvahu dogma o Trojici, které učí křesťanstvo.

Pro katolické, protestantské a ortodoxní teology, kteří Trojici pokládají za „ústřední tajemství křesťanské víry a života“, je otázka Ježíšovy víry skutečně hádankou.a Ne všichni však Ježíšovu víru popírají. Jacques Guillet tvrdí, že „není možné neuznat, že Ježíš měl víru“, i když přiznává, že ve světle nauky o Trojici to je „paradoxní“.

Francouzský jezuita Jean Galot a stejně tak většina ostatních teologů otevřeně říkají, že „Ježíš nemohl věřit sám v sebe“, protože je „pravý Bůh a pravý člověk“. „Víra spočívá v tom, že věříme v někoho jiného, nespočívá v tom, že věříme v sebe,“ uvedl časopis La Civiltà Cattolica. V tom, aby uznali Ježíšovu víru, brání mnoha teologům dogma o Trojici, protože tyto dvě myšlenky si navzájem odporují.

„O Ježíšově víře evangelia nemluví,“ říkají teologové. V Křesťanských řeckých písmech se ve skutečnosti použité výrazy pisteuo (věřit, mít víru) a pistis (víra) všeobecně vztahují na víru učedníků ať v Boha, nebo v Krista, a ne na Ježíšovu víru v nebeského Otce. Měli bychom tedy dojít k závěru, že Boží Syn neměl víru? Co můžeme pochopit z toho, co dělal a říkal? Co říkají Písma?

Modlitby bez víry?

Ježíš byl člověk, který se často modlil. Modlil se při každé příležitosti — modlil se, když byl pokřtěn (Lukáš 3:21); modlil se celou noc, než si vybral dvanáct apoštolů (Lukáš 6:12, 13); modlil se před svým zázračným proměněním na hoře, když byl s apoštoly Petrem, Janem a Jakubem. (Lukáš 9:28, 29) Modlil se, když ho jeden z učedníků požádal: „Nauč nás, jak se modlit.“ A tak je naučil Pánovu modlitbu („Otčenáš“). (Lukáš 11:1–4; Matouš 6:9–13) Dlouze a sám se modlil brzy ráno (Marek 1:35–39); k večeru se modlil na hoře, když propustil své učedníky (Marek 6:45, 46); modlil se spolu se svými učedníky a za své učedníky. (Lukáš 22:32; Jan 17:1–26) Ano, modlitba byla důležitou součástí Ježíšova života.

Modlil se, než provedl nějaký zázrak, například než vzkřísil svého přítele Lazara. Tehdy řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždy slyšíš; ale mluvil jsem kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě vyslal.“ (Jan 11:41, 42) Ježíš si byl jist, že Otec vyslyší jeho modlitbu, a to ukazuje, jak silnou měl víru. Souvislost mezi modlitbou k Bohu a vírou v Něho je jasně patrná z toho, co Kristus řekl učedníkům: „Mějte víru, že všechno, oč se modlíte a oč prosíte, jste téměř přijali.“ — Marek 11:24.

Kdyby Ježíš neměl víru, proč by se modlil k Bohu? Nebiblickou naukou o Trojici, která říká, že Ježíš byl Bůh a zároveň člověk, křesťanstvo zatemňuje biblické poselství. Brání lidem, aby neviděli jednoduchost a sílu Bible. Koho člověk Ježíš vzýval? Sebe? Nebo nevěděl, že on sám je Bůh? A kdyby byl Bůh a věděl to, proč by se modlil?

Když prozkoumáme modlitby, které Ježíš pronesl poslední den svého pozemského života, můžeme ještě lépe pochopit, jak pevnou měl víru v nebeského Otce. Doufal, že ho Bůh vyslyší, s důvěrou to očekával, a proto prosil: „Otče, nyní mě tedy oslav vedle sebe slávou, kterou jsem měl vedle tebe, dříve než byl svět.“ — Jan 17:5.

Tu noc, kdy byl v Getsemanské zahradě na Olivové hoře, věděl, že ho velmi brzy čekají nejtěžší zkoušky a smrt, a „začal být zarmoucen a bolestně znepokojen“. Řekl: „Má duše je hluboce zarmoucena, až k smrti.“ (Matouš 26:36–38) Potom poklekl a modlil se: „Otče, jestliže si přeješ, odstraň ode mne tento kalich. Ať se přesto neděje má vůle, ale tvá.“ Pak „se mu objevil anděl z nebe a posílil ho“. Bůh vyslyšel jeho modlitbu. Čekala ho bolestná zkouška a Ježíš to silně prožíval, a proto se jeho pot „stal jakoby kapkami krve, které padaly na zem“. — Lukáš 22:42–44.

Co naznačují Ježíšovy úpěnlivé prosby, jeho utrpení a potřeba být posílen? „Jedna věc je jistá,“ píše Jacques Guillet, „Ježíš se modlil, a modlitba byla základním rysem jeho života i skutků. Modlil se, jako se modlí lidé, a modlil se za lidi. Je však nepochopitelné, že by se lidé modlili bez víry. Bylo by pochopitelné, kdyby se bez víry modlil Ježíš?“

Když Ježíš visel na mučednickém kůlu, krátce před svou smrtí hlasitě vykřikl slova Davidova žalmu. Potom s vírou hlasitě pronesl poslední úpěnlivou prosebnou modlitbu: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha.“ (Lukáš 23:46; Matouš 27:46) Jeden italský ekumenický překlad, Parola del Signore, říká, že Ježíš ‚svěřil svůj život‘ Otci.

Jacques Guillet k tomu uvádí: „Pisatelé evangelií nám ukazují ukřižovaného Krista, jak ke svému Otci volá slovy izraelských žalmů, a tím nás přesvědčují, že tento výkřik, výkřik jediného zplozeného Syna, výkřik mučivé úzkosti, výkřik naprosté důvěry, je výkřikem víry, výkřikem člověka umírajícího ve víře.“

Když někteří teologové stojí před tímto jasným, dramatickým důkazem víry, snaží se udělat rozdíl mezi vírou a „důvěrou“. Takový rozdíl ale z Písem nevyplývá.

Co přesně však kruté zkoušky, kterými Ježíš prošel, vypovídají o jeho víře?

‚Zdokonalovatel naší víry‘ byl zdokonalen

V jedenácté kapitole dopisu Hebrejcům se apoštol Pavel zmiňuje o velkém oblaku věrných mužů a žen z předkřesťanské doby. Tuto část uzavírá tím, že poukazuje na největší a dokonalý příklad víry: „Upřeně [se] díváme na Ježíše, Hlavního zprostředkovatele a Zdokonalovatele naší víry. Pro radost, jež mu byla předložena, snesl mučednický kůl, pohrdl hanbou . . . Uvažujte vskutku bedlivě o tom, kdo snášel takové odporující řeči od hříšníků proti jejich vlastním zájmům, abyste se neunavili a neochabli ve svých duších.“ — Hebrejcům 12:1–3.

Většina teologů říká, že v tomto verši se nemluví o „Ježíšově osobní víře“, ale spíše o jeho úloze „iniciátora nebo zakladatele víry“. Řecký výraz teleiótés, který je v této větě použit, se vztahuje na někoho, kdo něco zdokonaluje, uskutečňuje nebo uceluje. Jako ‚Zdokonalovatel‘ Ježíš ucelil naši víru v tom smyslu, že svým příchodem na zemi splnil biblická proroctví, a tak pro víru vytvořil pevný základ. Ale znamená to snad, že sám neměl víru?

Pasáže z dopisu Hebrejcům, které jsou v rámečku na straně 15, nás nenechávají na pochybách. Ježíš byl svým utrpením a poslušností zdokonalen. Byl již sice dokonalým člověkem, ale jeho utrpení a poslušnost ho zdokonalily a ucelily ve všech směrech včetně víry. Zdokonalily a ucelily ho, aby jako Velekněz byl plně způsobilý zachránit pravé křesťany. Svého Otce úpěnlivě prosil „se silnými výkřiky a slzami“, byl „věrný“ Bohu a měl „zbožnou bázeň“. (Hebrejcům 3:1, 2; 5:7–9) Dopis Hebrejcům 4:15 říká, že „byl zkoušen ve všech ohledech“ přesně „jako my“, to znamená jako každý věrný křesťan, jehož víra prochází „různými zkouškami“. (Jakub 1:2, 3) Je rozumné věřit tomu, že by Ježíš mohl být zkoušen „jako“ jeho následovníci, a přitom by nebyla vyzkoušena jeho víra stejně, jako je vyzkoušena jejich víra?

Úpěnlivé prosby, poslušnost, utrpení, zkoušky, věrnost a zbožná bázeň — to vše svědčí o Ježíšově ucelené víře. Ukazuje to, že se ‚Zdokonalovatelem naší víry‘ stal až poté, co byla jeho vlastní víra učiněna dokonalou. Prostě nebyl Bůh Syn, jak tvrdí nauka o Trojici. — 1. Jana 5:5.

Nevěřil Božímu slovu?

Nauka o Trojici silně ovlivňuje myšlení teologů. Trvají totiž na extrémním závěru, že Ježíš „nemohl věřit Božímu slovu a jeho poselství“, protože „to je samotné Slovo Boha, a Ježíš ho tedy mohl pouze hlásat“. — Angelo Amato, Gesù il Signore, kniha, která má církevní schválení.

Co však ukazuje skutečnost, že se Ježíš stále odvolával na Písma? Když byl pokoušen, třikrát citoval z Písem. Po třetí Satanovi odpověděl, že on, Ježíš, uctívá pouze Boha. (Matouš 4:4, 7, 10) Při několika příležitostech se Ježíš zmínil o proroctvích, která se na něho vztahovala, a tak ukázal, že věří v jejich splnění. (Marek 14:21, 27; Lukáš 18:31–33; 22:37; srovnej Lukáše 9:22; 24:44–46.) Z tohoto průzkumu musíme dojít k závěru, že Ježíš znal Písma, která inspiroval jeho Otec, s vírou je zachovával a plně důvěřoval, že se splní proroctví, která předpovídala jeho zkoušky, utrpení, smrt a vzkříšení.

Ježíš, vzor víry, který máme napodobit

Ježíš musel vybojovat boj víry až do konce, aby zůstal věrně oddaný svému Otci a aby ‚zvítězil nad světem‘. (Jan 16:33) Bez víry by takového vítězství nemohl dosáhnout. (Hebrejcům 11:6; 1. Jana 5:4) Pro tuto vítěznou víru je příkladem svým věrným následovníkům. V pravého Boha jistě věřil.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 15]

‚Zdokonalovatel‘ Ježíš byl zdokonalen

Hebrejcům 2:10: „Bylo totiž vhodné, aby ten, kvůli němuž je všechno a skrze něhož je všechno, když přivádí mnoho synů ke slávě, učinil Hlavního zprostředkovatele jejich záchrany dokonalým skrze utrpení.“

Hebrejcům 2:17, 18: „Byl zavázán stát se ve všech ohledech podobným svým ‚bratrům‘, aby se ve věcech, jež se týkají  Boha, stal milosrdným a věrným veleknězem a aby obětoval usmiřující oběť za hříchy lidu. V tom, v čem sám trpěl, když byl zkoušen, je totiž schopen přijít na pomoc těm, kteří jsou zkoušeni.“

Hebrejcům 3:2: „Byl věrný Tomu, který ho učinil takovým, jako byl v celém Jeho domě i Mojžíš.“

Hebrejcům 4:15: „Jako velekněze totiž nemáme někoho, kdo nemůže projevovat účast s našimi slabostmi, ale toho, kdo byl zkoušen ve všech ohledech jako my, ale bez hříchu.“

Hebrejcům 5:7–9: „Ve dnech svého těla Kristus předkládal úpěnlivé prosby a také prosebné žádosti se silnými výkřiky a slzami Tomu, kdo byl schopen ho zachránit ze smrti, a pro svou zbožnou bázeň byl příznivě vyslyšen. Ačkoli byl Syn, naučil se poslušnosti z toho, co vytrpěl; a když byl učiněn dokonalým, stal se odpovědným za věčnou záchranu.“