Lidské utrpení — Proč ho Bůh připouští?

NA POČÁTKU historie lidstva nebyly žádné slzy zármutku či bolesti. Lidské utrpení neexistovalo. Lidstvo mělo dokonalý počátek. „Bůh viděl všechno, co udělal, a pohleďme, bylo to velmi dobré.“ — 1. Mojžíšova 1:31.

Někdo ale může namítnout: ‚Příběh o Adamovi a Evě v zahradě Eden, je pouze alegorický.‘ Je smutné, že právě to říká mnoho duchovních křesťanstva. Ale nebyl to nikdo menší než sám Ježíš Kristus, kdo potvrdil, že události v zahradě Eden se skutečně staly. (Matouš 19:4–6) A prozkoumání počátečních událostí z historie lidstva je jediným způsobem, jak můžeme pochopit, proč Bůh připustil lidské utrpení.

První člověk Adam dostal uspokojující práci — měl pečovat o zahradu Eden. Bůh také určil, co je cílem práce člověka — rozšířit rajský domov po celé planetě. (1. Mojžíšova 1:28; 2:15) Bůh chtěl Adamovi pomoci, aby svůj velký úkol splnil, a proto mu opatřil manželského druha, Evu. Řekl jim, aby byli plodní a přibývali a podmanili si zemi. Ale aby se Boží předsevzetí se zemí a s lidstvem úspěšně splnilo, bylo zapotřebí ještě něčeho. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu, a proto měl svobodnou vůli; bylo tedy nutné, aby se vůle člověka nikdy nedostala do rozporu s vůlí Boha. Kdyby se to stalo, nastal by ve vesmíru nepořádek, a Boží předsevzetí naplnit zemi pokojnou lidskou rodinou by se nesplnilo.

Lidé nebyli Bohu podřízeni automaticky. Měli se mu podřizovat s láskou a ze své vlastní vůle. Čteme například o tom, jak se Ježíš modlil, když stál před krutou zkouškou: „Otče, jestliže si přeješ, odstraň ode mne tento kalich. Ať se přesto neděje má vůle, ale tvá.“ — Lukáš 22:42.

Podobně záviselo pouze na Adamovi a Evě, zda dokáží, že se chtějí podřizovat Bohu jako svému vládci. Proto Jehova Bůh připravil jednoduchou zkoušku. Jeden ze stromů v zahradě pojmenoval ‚strom poznání dobrého a špatného‘. Ten symbolizoval Boží právo rozhodovat o normách správného jednání. Bůh jasně řekl, že ovoce z tohoto stromu se nesmí jíst. Pokud by Adam s Evou neposlechli, zemřeli by. — 1. Mojžíšova 2:9, 16, 17.

Počátek lidského utrpení

Jednoho dne se jeden Boží duchovní syn odvážil zpochybnit způsob, jak Bůh vládne. Promluvil na Evu skrze hada a zeptal se jí: „Je to skutečně tak, že Bůh řekl: Nesmíte jíst z každého stromu zahrady?“ (1. Mojžíšova 3:1) A tak v Evině mysli uvízlo semínko pochybností o tom, zda způsob, jak Bůh vládne, je správný.a Eva odpověděla dobře; řekla to, co se dozvěděla od svého manžela. Ale duchovní tvor popřel, co řekl Bůh, a tak začal lhát. O důsledcích neposlušnosti řekl: „Určitě nezemřete. Bůh totiž ví, že v ten den, kdy z něho pojíte, se vám zcela jistě otevřou oči a zcela jistě budete jako Bůh a budete znát dobré a špatné.“ — 1. Mojžíšova 3:4, 5.

Je smutné, že se Eva nechala oklamat a začala uvažovat o tom, že neposlušnost nepovede k utrpení, ale k lepšímu životu. Čím déle se na ovoce dívala, tím žádoucnější se jí zdálo. A začala ho jíst. Později přemluvila Adama, aby to ovoce jedl také. Je hrozné, že se Adam rozhodl zachovat si raději přízeň své manželky než přízeň Boha. — 1. Mojžíšova 3:6; 1. Timoteovi 2:13, 14.

Tím, že zosnoval tuto vzpouru, se onen duchovní tvor stal Božím odpůrcem. Proto začal být nazýván Satan; toto slovo pochází z hebrejského výrazu, který znamená „odpůrce“. Také říkal o Bohu lži, a tak se stal pomlouvačem. Je tedy nazýván také Ďábel; toto slovo pochází z řeckého výrazu, který znamená „pomlouvač“. — Zjevení 12:9.

Tak začalo lidské utrpení. Tři Boží tvorové zneužili svého daru svobodné vůle a zvolili si sobecký způsob života v odporu proti svému Stvořiteli. Nyní vyvstala otázka, jakým způsobem Bůh na tuto vzpouru zareaguje, aby posílil důvěru zbývajících inteligentních tvorů — věrných andělů v nebesích a budoucích potomků Adama a Evy.

Boží moudrá reakce

Někdo může tvrdit, že by bylo nejlepší, kdyby Bůh zničil Satana a Adama s Evou ihned. Ale tím by se nevyřešily sporné otázky, které při vzpouře vznikly. Satan zpochybnil způsob Boží vlády a naznačil, že by se lidem vedlo lépe, kdyby žili nezávisle na této vládě. Podařilo se mu první dva lidi obrátit proti Bohu, a to vyvolalo další otázku. Adam a Eva zhřešili, znamená to, že je nějaká chyba v tom, jak Bůh člověka vytvořil? Bylo by možné, aby Bůh měl na zemi někoho, kdo by mu zůstal věrný? A co Jehovovi andělští synové, kteří byli svědky Satanovy vzpoury? Budou se zastávat toho, že Jehova má právo být Svrchovaným Panovníkem? Je zřejmé, že k vyřešení těchto sporných otázek bylo zapotřebí času. To je důvod, proč Bůh nechal Satana naživu až do dnešního dne.

V den, kdy přestali poslouchat, odsoudil Bůh Adama a Evu k smrti. Tak se dostali do stavu, který nakonec vedl k tomu, že zemřeli. Adam s Evou měli děti až poté, co zhřešili, a proto jejich potomci zdědili po svých nedokonalých rodičích hřích a smrt. — Římanům 5:14.

Když Satan začal, měl na své straně první dva lidi. Času, který dostal, využívá k tomu, že se snaží všechny Adamovy potomky udržet pod svou nadvládou. Také se mu podařilo svést řadu andělů k tomu, aby se přidali k jeho vzpouře. Většina Božích andělských synů se však věrně zastávala toho, že Jehova má právo vládnout. — 1. Mojžíšova 6:1, 2; Juda 6; Zjevení 12:3, 9.

Spor se týkal toho, kdo má vládnout — Bůh, nebo Satan? Tento spor se řešil i v době Joba. Věrný muž Job svým jednáním dokázal, že dává přednost Boží spravedlivé vládě před satanskou nezávislostí, stejně jako to před ním dokázali i jiní bohabojní muži, například Enoch, Noe, Abraham, Izák, Jákob a Josef. O Jobovi se začalo mluvit v nebi, před věrnými Božími anděly. Bůh chtěl obhájit svůj spravedlivý způsob vlády, a proto řekl Satanovi: „Zaměřil jsi své srdce na mého sluhu Joba, že na zemi není nikdo jako on, muž bezúhonný a přímý, který se bojí Boha a odvrací se od špatného?“ — Job 1:6–8.

Satan odmítl uznat svou porážku, a tak prohlásil, že Job slouží Bohu jen ze sobeckých důvodů, že Bohu slouží proto, že mu Bůh bohatě žehná a Jobovi se po hmotné stránce velmi dobře daří. Satan Joba obvinil: „Ale napřáhni, prosím, pro změnu ruku a dotkni se všeho, co má, a viz, zdali tě neprokleje přímo do obličeje.“ (Job 1:11) Satan si dovolil ještě více — zpochybnil ryzost všech Božích tvorů. „Všechno, co člověk má, dá ve prospěch své duše,“ tvrdil. (Job 2:4) Tato pomluva se týkala nejen Joba, ale i všech věrných Božích ctitelů v nebi i na zemi. Satan tím chtěl říci, že když půjde Božím služebníkům o život, vzdají se svého vztahu k Jehovovi.

Jehova Bůh byl o Jobově ryzosti pevně přesvědčen. Dokázal to tím, že dovolil Satanovi, aby způsobil Jobovi utrpení. Job svou věrností očistil nejen své jméno, ale co je ještě důležitější, potvrdil, že Jehova má právo být Svrchovaným Panovníkem. Dokázal, že Ďábel je lhář. — Job 2:10; 42:7.

Ovšem nejlepší příklad toho, jak je možné zachovat ve zkoušce věrnost, dal Ježíš Kristus. Bůh přenesl život svého andělského Syna z nebe do lůna jedné panny. Ježíš tedy nezdědil hřích a nedokonalost. Místo toho z něj vyrostl dokonalý člověk — stejně dokonalý, jako byl první člověk před tím, než o svou dokonalost přišel. Satan si udělal z Ježíše zvláštní terč a přivodil mu mnoho pokušení a zkoušek, které vyvrcholily ponižující smrtí. Satanovi se však nepodařilo zlomit Ježíšovu ryzost. Ve všech ohledech Ježíš potvrdil, že jeho Otec má právo vládnout. Také dokázal, že neexistuje nic, co by omluvilo to, že se Adam připojil k Satanově vzpouře. Adam prošel mnohem menší zkouškou a mohl zůstat věrný.

Co ještě bylo dokázáno?

Od vzpoury Adama a Evy už uplynulo asi 6000 let. Bůh dovolil, aby během této doby lidstvo vyzkoušelo různé formy vlády. Hrozné dějiny plné lidského utrpení dokazují, že lidé nejsou schopni vládnout sami sobě. Ve skutečnosti dnes v mnoha částech světa vládne anarchie. Nezávislost na Bohu, kterou prosazoval Satan, je katastrofická.

Jehova nemusel sám sobě nic dokazovat. Ví, že způsob, jak vládne, je správný a že je to pro lidi ten nejlepší způsob. Dal však inteligentním tvorům možnost, aby ukázali, že dávají přednost Boží spravedlivé vládě, aby tak uspokojivě odpověděl na všechny otázky, které vyvolala Satanova vzpoura.

Odměna za lásku k Bohu a věrnost zdaleka vyváží dočasné utrpení, které lidé prožívají pod nadvládou Ďábla. Znázorňuje to Jobův příklad. Jehova Bůh vyléčil nemoc, kterou Jobovi způsobil Satan. Navíc Bůh „požehnal Jobovu konci více než jeho počátku“. Job žil ještě sto čtyřicet let a nakonec „zemřel, starý a spokojený se dny“. — Job 42:10–17.

Jakub, křesťanský pisatel Bible, na to upozorňuje, když říká: „Slyšeli jste o Jobově vytrvalosti a viděli jste, jaký výsledek dal Jehova, že Jehova je velmi něžný v náklonnosti a soucitný.“ — Jakub 5:11, Reference Bible, poznámka pod čarou.

Satanův čas a čas jeho světa už končí. Bůh brzy odstraní všechno utrpení, které lidstvu přinesla Satanova vzpoura. Dokonce i mrtví budou vzkříšeni. (Jan 11:25) Věrní muži jako Job potom budou mít možnost získat věčný život na rajské zemi. Bůh dá v budoucnosti svým služebníkům velké požehnání, a tím bude už navždy dokázáno, že je spravedlivým Svrchovaným Panovníkem, který je skutečně „velmi něžný v náklonnosti a soucitný“.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázky na straně 8]

KRUTÍ LIDŠTÍ BOHOVÉ

VE STAROVĚKU byli bohové popisováni jako krvelačné, smyslné bytosti. Když lidé chtěli tyto bohy usmířit, přistupovali dokonce k tomu, že upalovali své děti. (5. Mojžíšova 12:31) Druhou krajností byly názory pohanských filozofů, kteří učili, že hněv nebo lítost jsou emoce, které Bůh nemá.

Židé — kteří prohlašovali, že jsou Božím lidem — byli těmito démonskými názory filozofů ovlivněni. Židovský filozof Filón, Ježíšův současník, tvrdil, že Bůh „nemá naprosto žádné city“.

Vlivu řecké filozofie neunikla ani přísná židovská sekta farizeů. Farizeové si osvojili Platónovo učení, že součástí člověka je nesmrtelná duše, která je uvězněna v lidském těle. A dějepisec Josephus, který žil v prvním století našeho letopočtu, uvádí, že farizeové věřili, že duše ničemných lidí „trpí věčný trest“. Takové tvrzení však nemá žádný podklad v Bibli. — 1. Mojžíšova 2:7; 3:19; Kazatel 9:5; Ezekiel 18:4.

A co Ježíšovi následovníci? Nechali se ovlivnit pohanskou filozofií? Apoštol Pavel si toto nebezpečí uvědomoval, a proto spolukřesťany varoval: „Dávejte pozor: Možná, že existuje někdo, kdo vás odvede jako svou kořist prostřednictvím filozofie a prázdného podvodu podle lidského ústního podání, podle základních věcí světa, a ne podle Krista.“ — Kolosanům 2:8; viz také 1. Timoteovi 6:20.

Je politováníhodné, že ve druhém a třetím století řada údajných křesťanských dozorců toto varování přehlížela a učila, že Bůh nemá city. Dílo The Encyclopedia of Religion uvádí: „Boží vlastnosti byly vcelku chápány tak, jak je předkládalo židovské a filozofické myšlení té doby . . . Představa, že Bůh Otec něco cítí, například lítost, . . . byla přinejmenším do pozdního dvacátého století všeobecně považována za nepřijatelnou.“

Křesťanstvo tedy přijalo falešnou nauku o krutém bohu, který trestá hříšníky tím, že je nechává věčně trpět při plném vědomí. Jehova Bůh naopak ve svém Slově, v Bibli, jasně říká, že ‚mzda, kterou platí hřích, je smrt‘, a ne věčná muka. — Římanům 6:23.

[Podpisky]

Nahoře: Muzeum Akropole, Řecko

S laskavým svolením Britského muzea

[Obrázek na straně 7]

Boží předsevzetí přeměnit zemi v edenský ráj se musí splnit!