„Jestliže dlužíte daně, plaťte daně“

„KROMĚ smrti a daní není na světě nic jisté.“ To řekl v 18. století americký státník a vynálezce Benjamin Franklin. V jeho slovech, jež jsou tak často citovaná, se zrcadlí nejen nevyhnutelnost placení daní, ale také hrůza, kterou daně vyvolávají. Pro mnoho lidí není placení daní o nic přitažlivější než samotná smrt.

Ačkoli placení daní může být nepříjemné, je to povinnost, kterou praví křesťané berou vážně. Apoštol Pavel napsal křesťanskému sboru v Římě: „Dávejte každému to, co mu dlužíte: jestliže dlužíte daně, plaťte daně; jestliže poplatek, pak poplatek; jestliže úctu, pak úctu; jestliže čest, pak čest.“ (Římanům 13:7, New International Version) A Ježíš Kristus mluvil právě o daních, když řekl: „Splácejte césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ — Marek 12:14, 17.

Jehova připustil, aby vládní „nadřazené autority“ existovaly, a od svých služebníků vyžaduje, aby jim byli relativně podřízeni. Proč Bůh navíc trvá na tom, aby jeho ctitelé platili daně? Pavel se zmiňuje o třech základních důvodech: 1. ‚zloba nadřazených autorit‘, když trestají ty, kdo porušují zákon; 2. křesťanovo svědomí, které nebude čisté, jestliže bude křesťan při placení daní podvádět; 3. potřeba platit tyto ‚veřejné sluhy‘ za to, že obstarávají služby a udržují jistou míru pořádku. (Římanům 13:1–7) Mnozí lidé platí daně možná neradi. Přesto by nepochybně ještě méně rádi žili v zemi bez policie nebo požární ochrany, bez údržby silnic, bez veřejných škol a bez poštovního systému. Americký právník Oliver Wendell Holmes to jednou popsal takto: „Daně jsou poplatkem za civilizovanou společnost.“

Placení daní není pro Boží služebníky nic nového. Obyvatelé starověkého Izraele platili určité daně na podporu svých králů, a někteří z těchto vládců lid velmi zatížili daněmi, jež byly nerozumné. Židé platili také poplatky a daně cizím velmocem, které nad nimi vládly, jako byl Egypt, Persie a Řím. Křesťané v Pavlových dnech tedy dobře věděli, o čem Pavel mluvil, když se zmínil o placení daní. Věděli, že ať jsou daně rozumné, či nikoli a bez ohledu na to, jak tyto peníze může vláda použít, oni musí platit daň, kterou dluží. Totéž platí pro dnešní křesťany. Avšak jakými zásadami bychom se mohli řídit, když platíme své daně v této složité době?

Pět zásad

Buď pořádný. Jehova „není Bohem nepořádku, ale pokoje“; a my takovému Bohu sloužíme a napodobujeme ho. (1. Korinťanům 14:33; Efezanům 5:1) Být pořádný je v souvislosti s placením daní velmi důležité. Jsou tvé dokumenty úplné, přesné a roztříděné? Obvykle není potřebná nějaká drahá kartotéka. Pro každý druh dokumentů (jako jsou účty, na kterých jsou uvedeny tvé různé výdaje) můžeš mít označenu jednu složku. Může stačit, když tyto složky seřadíš podle jednotlivých let a dáš do jedné větší složky. V mnoha zemích je nezbytné takové kartotéky uchovávat po dobu několika let pro případ, že by se vládní úřady rozhodly prozkoumat starší dokumenty. Nevyhazuj tedy nic, dokud si nejsi jist, že to již nepotřebuješ.

Buď poctivý. Pavel napsal: „Modlete se za nás, neboť důvěřujeme, že máme poctivé svědomí, protože si přejeme chovat se ve všem poctivě.“ (Hebrejcům 13:18) Upřímná touha být poctivý by měla ovlivňovat každé rozhodnutí, které při placení daní učiníme. Nejprve uvažuj o tom, jaké daně mají být placeny ze zdanitelného příjmu. V mnoha zemích podléhá vedlejší příjem — ze spropitného, vedlejších zaměstnání, prodeje — zdanění, jakmile přesáhne určitou sumu. Křesťan s ‚poctivým svědomím‘ zjistí, co patří ke zdanitelnému příjmu v té zemi, kde žije, a příslušnou daň zaplatí.

Za druhé je zde věc odpisů. Vlády obvykle dovolují daňovým poplatníkům odečíst určité výdaje z jejich zdanitelných příjmů. V tomto nepoctivém světě mnozí lidé nevidí nic špatného na „tvořivosti“ nebo „fantazii“ při uplatňování nároku na takové odpisy. Podle zprávy jeden muž ve Spojených státech koupil své manželce drahý kožich a potom ho na den pověsil na své pracoviště, aby kožich mohl odečíst z daní jako určitý druh dekorace! Jiný muž požadoval, aby mu z daní firmy byly odečteny náklady na svatbu jeho dcery. A ještě jiný muž se pokusil odepsat z daní náklady na to, že s ním jeho manželka měsíce cestovala po Dálném východě, ačkoli tam ve skutečnosti byla hlavně ze společenských důvodů a proto, aby se pobavila. Vypadá to, že takové případy nemají konce. Jednoduše řečeno, nazývat něco odpisem z daní firmy, když to tak ve skutečnosti není, je určitý druh lhaní — něco, čím náš Bůh Jehova naprosto opovrhuje. — Přísloví 6:16–19.

Buď obezřetný. Ježíš vybízel své následovníky, aby byli „obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice“. (Matouš 10:16) Tato rada by mohla být dobře uplatněna na to, jakým způsobem platíme daně. Zvláště v rozvinutých zemích v dnešní době stále více lidí platí nějakou účetnickou firmu nebo nějakou kvalifikovanou osobu, aby jim vyhotovila daňové přiznání. Potom formuláře jednoduše podepíší a zaplatí účet. Toto je vhodná příležitost brát v úvahu varování z Přísloví 14:15: „Kdokoli nezkušený uvěří každému slovu, ale chytrý uvažuje o svých krocích.“

Nemálo daňových poplatníků narazilo na potíže s vládními úřady proto, že ‚uvěřili každému slovu‘ nějakého bezohledného účetního nebo nezkušeného daňového poradce. Oč lepší je být chytrý! Važ své kroky, a to tím, že jakýkoli dokument před tím, než ho podepíšeš, přečteš. Jestliže se ti nějaká položka, nějaké opomenutí nebo nějaká srážka zdá podivná, nech si to vysvětlit — je-li to nezbytné, i opakovaně —, dokud nemáš jistotu, že záležitost je poctivá a legální. Je pravda, že v mnoha zemích se daňové zákony staly nesmírně složitými, ale v rámci možností je moudré rozumět všemu, co podepisuješ. V některých případech můžeš zjistit, že spolukřesťan, který je dobře seznámen s daňovými zákony, může nabídnout nějakou radu. Jeden křesťanský starší, který přichází do styku s daňovými záležitostmi jako právník, stručně řekl: „Jestliže váš účetní navrhuje něco, co zní příliš dobře na to, aby to byla pravda, tak je to pravděpodobně nepoctivé!“

Buď zodpovědný. „Každý . . . ponese svůj vlastní náklad,“ napsal apoštol Pavel. (Galaťanům 6:5) Pokud jde o placení daní, každý křesťan na sebe musí vzít odpovědnost být poctivý a poslouchat zákony. Toto není záležitost, ve které sboroví starší dohlížejí na stádo, jež je v jejich péči. (Srovnej 2. Korinťanům 1:24.) Nezasahují do daňových záležitostí, pokud nezpozorují nějaký případ vážného provinění, snad doprovázený i tím, že se někdo zapletl do veřejného skandálu. Všeobecně řečeno, daně jsou oblastí, ve které je každý křesťan odpovědný používat své správně školené svědomí a uplatňovat biblické zásady. (Hebrejcům 5:14) To mimo jiné zahrnuje uvědomovat si, že podpis přiznání k dani — bez ohledu na to, kdo přiznání vypracoval — je ve skutečnosti zákonným prohlášením, že jsi dokument přečetl a že to, co obsahuje, považuješ za pravdivé.a

Buď bez výtky. Křesťanští dozorci musí být „bez výtky“, aby byli způsobilí pro své postavení. Podobně by měl být celý sbor bez výtky v Božích očích. (1. Timoteovi 3:2; srovnej Efezanům 5:27.) Proto všichni křesťané usilují o to, aby si ve společnosti udrželi dobrou pověst, a to i tehdy, když se jedná o placení daní. V tomto ohledu dal příklad samotný Ježíš Kristus. Jeho učedníka Petra se zeptali, zda Ježíš zaplatil chrámovou daň, což byl malý obnos dvou drachem. Ježíš této dani ve skutečnosti nepodléhal, protože chrám byl domem jeho Otce a žádný král neuvaluje daň na svého vlastního syna. Přesto Ježíš tuto daň zaplatil. Dokonce udělal zázrak, aby potřebné peníze získal! Proč platil daň, které právem nepodléhal? Jak sám Ježíš řekl, bylo to proto, „abychom jim nezpůsobili klopýtání“. — Matouš 17:24–27.b

Zachovej si pověst, která ctí Boha

Svědkům Jehovovým dnes také záleží na tom, aby nikomu nebyli příčinou klopýtání. Není tedy překvapivé, že mají na celém světě všeobecně dobrou pověst jako poctiví občané, kteří platí daně. Španělský deník El Diario Vasco například kritizoval to, že se ve Španělsku velmi rozšířily daňové úniky, ale napsal: „Jedinou výjimkou jsou svědkové Jehovovi. Když kupují nebo prodávají, je deklarovaná hodnota majetku absolutně pravdivá.“ Podobně poznamenal před několika lety americký deník San Francisco Examiner: „Dá se na [svědky Jehovovy] pohlížet jako na vzorné občany. Svědomitě platí daně, starají se o nemocné, bojují s negramotností.“

Žádný pravý křesťan nechce udělat nic, co by tuto pracně získanou pověst mohlo poskvrnit. Jestliže jsi postaven před volbu, riskoval bys kvůli ušetření nějakých peněz to, že budeš znám jako daňový podvodník? Ne. Určitě bys raději přišel o peníze, než abys poskvrnil své dobré jméno, odvrhl své hodnoty, nebo dokonce postavil uctívání Jehovy do špatného světla.

Je pravda, že udržovat si pověst spravedlivého a poctivého člověka tě někdy může stát peníze. Jak poznamenal před čtyřiadvaceti stoletími starořecký filozof Platón: „Když se platí daně z příjmu, zaplatí spravedlivý muž více a nespravedlivý méně ze stejné výše příjmu.“ Mohl dodat, že spravedlivý muž nikdy nelituje ceny, kterou platí, aby byl spravedlivý. Už jen to, že má takovou pověst, stojí za tu cenu. To je zajisté pravda v případě křesťanů. Jejich dobrá pověst je pro ně drahocenná, protože ctí jejich nebeského Otce a může další lidi přivést ke křesťanskému způsobu života a k Bohu, Jehovovi. — Přísloví 11:30; 1. Petra 3:1.

Ale nejvíce ze všeho si praví křesťané cení svého vlastního vztahu k Jehovovi. Bůh vidí vše, co dělají, a oni touží dělat mu radost. (Hebrejcům 4:13) Proto zavrhují pokušení zkusit podvádět vládní úřady. Uznávají, že Bůh má zalíbení v poctivosti a bezúhonném chování. (Žalm 15:1–3) A protože chtějí rozradostnit Jehovovo srdce, platí všechny daně, které vládním úřadům ‚dluží‘. — Přísloví 27:11; Římanům 13:7.

[Poznámky pod čarou]