Povzbudil jsi v poslední době někoho?
ELENĚ bylo pouhých sedmnáct let, když lékaři zjistili, že má rakovinu vaječníku. Její maminka, Mari, se musela dívat, jak její dcera trpí krutými bolestmi.
Nakonec byla Elena převezena ze svého domova na Kanárských ostrovech do nemocnice v Madridu (Španělsko), vzdáleného od Kanárských ostrovů devatenáct set kilometrů. V Madridu byl jeden lékařský tým ochoten Elenu operovat bez použití krve. (Skutky 15:28, 29) Krátce po zahájení operace však bylo lékařům zřejmé, že Elena má rakovinu v konečném stadiu. Nádory byly roztroušeny po celém těle a už se nedalo nic dělat. Osm dní po příjezdu do Madridu Elena zemřela.
Mari však nebyla v té strašné situaci ponechána bez opory. Do Madridu s ní a s jejím nejstarším synem odcestovali na vlastní náklady i dva křesťanští starší a zůstali tam až do Eleniny smrti. „Pomohli mi vyplnit tu hroznou prázdnotu, kterou jsem pociťovala,“ říká Mari. „Nikdy nezapomenu na to, jak mě povzbudili. Poskytli mi drahocennou duchovní podporu a praktickou pomoc. Byli opravdovým ‚úkrytem před větrem‘.“ (Izajáš 32:1, 2)
Jehovu těší, že se láskyplní starší tak něžně starají o jeho ovce. (Přísloví 19:17; 1. Petra 5:2–4) Povzbuzování druhých však není výlučně výsadou starších. Všichni křesťané se společně scházejí, aby získali duchovní poučení a aby ‚jeden druhého povzbuzovali‘. (Hebrejcům 10:24, 25) Vzájemné povzbuzování je nedílnou součástí křesťanského společenství.
Co znamená poskytovat povzbuzení?
Máme-li krásnou květinu, ale nezaléváme ji, zvadne. Pokud nebudou jednotliví členové našeho sboru nebo naší rodiny povzbuzováni, také budou „vadnout“. A naopak, je-li člověk včas povzbuzen, může ho to posílit, aby dokázal čelit pokušení. Povzbuzení může pozvednout ducha sklíčených, může věrným Božím služebníkům dodat životní energii.
Řecké slovo, které překládáme jako „povzbudit“, v sobě nese myšlenku útěchy, osvěžení, vybídky k dobrému skutku. Jestliže tedy chceme někoho povzbudit, neznamená to pouze mu oznámit, že se mu něco povedlo. Může to také znamenat, že mu nabídneme praktickou pomoc a duchovní podporu.
Ono zmíněné řecké slovo doslova znamená „přizvat si někoho ke svému boku“. Když jdeme s našimi duchovními bratry a sestrami bok po boku, můžeme jim poskytnout okamžitou oporu, pokud se někdo z nich unaví nebo klopýtne. (Kazatel 4:9, 10) Je zajímavé, že Jehovův lid slouží Bohu „rameno vedle ramena“. (Sefanjáš 3:9) Apoštol Pavel nazval jistého křesťana ‚pravým druhem pod jedním jhem‘. (Filipanům 4:3) Když společně sloužíme rameno vedle ramena pod jedním jhem, náš náklad je lehčí — a to zvláště tehdy, pokud někdo není duchovně silný. (Srovnej Matouše 11:29.)
Povzbuzovali druhé
Povzbuzovat druhé je velmi důležité, a proto se nyní zamysleme nad některými biblickými příklady lidí, kteří takové povzbuzení poskytovali. Když se život Božího proroka Mojžíše chýlil ke konci, Jehova jmenoval vůdcem Izraelitů Jozua. Mojžíš dobře věděl, že úkol, který Jozue dostal, není snadný. (4. Mojžíšova 11:14, 15) Jehova proto Mojžíšovi řekl: „Pověř Jozua a povzbuď ho a posilni ho.“ (5. Mojžíšova 3:28)
V době izraelských soudců se Jeftova dcera ochotně podřídila slibu svého otce. Měla sloužit v Jehovově svatyni, a proto se vzdala naděje, že jednou bude mít rodinu. Zůstala však její oběť bez povšimnutí? Nezůstala, jak to vyplývá ze slov Soudců 11:40: „Rok co rok chodívaly izraelské dcery vzdávat dobrořečení dceři Gileadity Jefty, čtyři dny v roce.“ Takové návštěvy musely být pro obětavou Jeftovu dceru velmi povzbudivé.
Někdy je zapotřebí odvahy, abychom někoho povzbudili. Například apoštol Pavel se při své první misionářské cestě setkal v několika maloasijských městech s prudkým odporem. Z Antiochie byl vyhozen a v Ikoniu málem popraven. Obyvatelé Lystry ho kamenovali, a když se zdálo, že je mrtev, nechali ho ležet a odešli. Pavel a jeho společníci se však krátce nato do těchto měst vrátili, „posilovali duše učedníků a povzbuzovali je, aby zůstali ve víře, a říkali: ‚Do Božího království musíme vstoupit mnoha souženími.‘ “ (Skutky 14:21, 22) Aby mohl Pavel tyto nové učedníky povzbudit, byl ochoten riskovat život.
Avšak noví učedníci nejsou jedinými křesťany, kteří potřebují povzbuzení. Po několika letech Pavel podnikl velmi namáhavou cestu do Říma, kde měl stát před soudem. Když se blížil k cíli své cesty, byl možná poněkud sklíčen. Avšak na jednom místě jihovýchodně od Říma, vzdáleném asi sedmdesát čtyři kilometrů od města, znovu nabral síly. Co se tam stalo? Bratři z Říma vyšli Pavlovi vstříc a setkali se s ním u Apiova tržiště a Třech krčem. „Jakmile je Pavel zahlédl, poděkoval Bohu a vzchopil se.“ (Skutky 28:15) Když se některý z našich spoluvěřících dostane do podobné situace, může ho velmi povzbudit již samotná naše přítomnost.
Využívej příležitosti k poskytnutí povzbuzení
Máme opravdu mnoho příležitostí k tomu, abychom někoho povzbudili. Zahřála tě například slova dobře připraveného cvičného proslovu některého bratra či některé sestry ve škole teokratické služby? Jsi rád, že máte ve sboru duchovně silné mladé lidi? Zapůsobila na tebe vytrvalost některých starších zvěstovatelů? Líbilo se ti, jak některý průkopník pěkně zacházel s Biblí ve službě dům od domu? Pak takové křesťany pochval a řekni jim něco povzbudivého.
Povzbuzení může hrát životně důležitou roli jak ve sboru, tak i v rodině. Může rodičům pomoci, aby své děti vychovávali v „kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“. (Efezanům 6:4) Dítě může být povzbuzeno, když ho pochválíme a řekneme za co. Když se dítě dostane do věku dospívání, setkává se s mnoha pokušeními, je vystaveno různým tlakům. Tehdy je nezbytné, aby bylo neustále povzbuzováno.
Nedostatek povzbuzení v dětství může mít velmi škodlivý účinek. Michael je dnes společenský člověk a křesťanský starší. Říká však: „Můj otec mi nikdy neřekl, že se mi něco povedlo. Vyrůstal jsem bez sebeúcty . . . Nyní je mi padesát, a přesto jsem dodnes velmi rád, když mě přátelé ujistí, že jako sborový starší odvádím dobrou práci . . . Z vlastní zkušenosti jsem poznal, jak důležité je poskytovat povzbuzení a sám se velmi snažím ostatní povzbuzovat.“
Kdo potřebuje povzbuzení?
Křesťanští starší jsou lidé, kteří tvrdě pracují, a zaslouží si povzbuzení. Pavel napsal: „Prosíme vás, bratři, abyste brali zřetel na ty, kteří mezi vámi tvrdě pracují a předsedají vám v Pánu a napomínají vás, a abyste na ně kvůli jejich práci brali více než mimořádný ohled v lásce.“ (1. Tesaloničanům 5:12, 13) Člověk snadno začne pokládat tvrdou práci sborových starších za samozřejmost. Když jim však vyjádříme ocenění a když je povzbudíme, bude jim jejich náklad připadat lehčí.
Ti z nás, kdo se musí vypořádávat s nějakými náročnými okolnostmi, také potřebují povzbuzení. „Mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším, podpírejte slabé,“ radí Bible. (1. Tesaloničanům 5:14) Svobodné matky, vdovy, dospívající mládež, staří lidé, nemocní — ti všichni mohou občas propadnout sklíčenosti nebo se cítit duchovně slabí.
María je křesťanka, kterou nečekaně opustil manžel. Říká: „Občas jsem se cítila jako Job, když chtěl zemřít. [Job 14:13] Ale díky povzbuzení, které jsem od ostatních dostávala, jsem se nevzdala. Dva starší, které jsem dobře znala, se mnou strávili mnoho hodin a pomáhali mi, abych si uvědomovala, jak cenné je pokračovat v celodobé službě. Přicházely mě utěšovat i dvě sestry, které pro mě měly pochopení a trpělivě mi naslouchaly, když jsem před nimi vylévala své srdce. Prostřednictvím Bible mi pomohly dívat se na věci z Jehovova hlediska. Už si nevzpomínám, kolikrát jsme si četli Žalm 55:22, ale vím, že když jsem tento text začala uplatňovat v životě, pozvolna se mi vracela duchovní i citová vyrovnanost. Od té doby uplynulo už dvanáct let. Jsem ráda, že dodnes pokračuji v celodobé službě. Mé city se občas rozjitří, ale jsem šťastná a spokojená. Jsem přesvědčena, že v takových obdobích života je velmi důležité, aby člověka někdo povzbudil.“
Někteří křesťané potřebují povzbuzení proto, že se dopustili nějaké chyby a nyní se snaží ji napravit. Možná byli z lásky pokáráni. (Přísloví 27:6) Starší, kteří pokárání udělili, by se neměli zdráhat přijít s pochvalou, když vidí, že jejich biblická rada je uplatňována. Jejich povzbuzující slova budou mít dvojí účinek — jednak tím starší potvrdí, že mají k provinilci lásku, takže nebude ‚pohlcen přílišným smutkem‘, a jednak mu tím připomenou, že je užitečné uplatňovat biblické rady. (2. Korinťanům 2:7, 8)
Jistý starší se dopustil závažné chyby a ztratil výsadu sloužit ve sboru jako dozorce. Řekl: „Když bylo ve sboru oznámeno, že jsem byl vyškrtnut ze seznamu starších, myslel jsem, že se bratři budou v mé společnosti cítit nepříjemně. Starší se však postarali o to, aby důvody, proč jsem byl odvolán z úřadu, zůstaly přísně důvěrné, a velmi se snažili mě povzbuzovat. Ostatní členové sboru se mi také láskyplně věnovali, a to rozhodně přispělo k mému duchovnímu zotavení.“
Povzbuzuj ostatní
Jsme velmi zaměstnaní lidé a snadno přehlédneme, že někdo potřebuje povzbudit. Ale kolik dobra může povzbuzení přinést! Máš-li druhé povzbuzovat účinně, musíš pamatovat na dvě věci. Za prvé si rozmysli, co řekneš, aby tvé povzbuzení bylo konkrétní. Za druhé vyhlížej po příležitostech — dívej se, kdo si zaslouží pochvalu nebo kdo by potřeboval povzbudit.
Čím častěji to budeš dělat, tím šťastnější budeš. Vždyť Ježíš řekl: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Skutky 20:35) Povzbuzováním druhých povzbudíš i sebe. Proč si nedat za cíl, že každý den někoho povzbudíš?